Millionová města evropská/Paříž

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Paříž
Autor: František Faktor
Zdroj: FAKTOR, František. Millionová města evropská. Praha : M. Knapp, 1899. s. 57–79.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Konečně po dvouměsíčním pobytu v jižní Belgii přibyl jsem do Paříže, tohoto veleměsta evropského, jež čítá přes 2½ mil. obyvatel, kteří sídlí na obou březích Seiny.[1] Město obehnáno jest hradbami, k jichž ochraně na zevnější straně stojí menší pevnosti, z kterých nejvýše leží Mont Valérien. Z bývalých hradeb starého města utvořeny jsou nyní široké ulice, zvané boulevardy,[2] které tvoří dva věnce nejživějších míst.

Život v Paříži po celých 24 hodin denních jest hlučný, nikdy úplně neutuchne. Denní pořádek jest zcela jiný než u nás. Časně z rána dovážejí do města z venkova potraviny a jiné zásoby. Před 9. hodinou potkáváme na ulicích většinou jen lid pracovní, zaměstnaný po případě čistěním, kropením ulic a vykonáváním namáhavých prací. K 9. hodině probuzená Paříž počíná otvírati krámy a závody. Na všech stranách pohybují se zástupy lidu, ubírajícího se za svým povoláním. V té době zasedá také Pařížan ku snídaní. Kavárny a restaurace na čas oživnou. Noviny jdou z ruky do ruky. Hovor o událostech minulého dne sběhlých prošlehá se všech stran zprávy v listech uveřejněné. Ke 12. hodině jest obyčejem druhé stolování, zvané snídaní na vidličku; po třetí, a to k obědu, zasedá se o 7. hodin večer. Po 8. hodině ubírá se obecenstvo do divadel a koncertních síní, v nichž setrvává přes půlnoc.

Procházeje se Paříží, jest člověk unesen každým krokem vším tím, co lidský duch ve všech jemu přístupných oborech od staletí byl vytvořil. Paříž jest obrázkovou historií lidské vzdělanosti. Strany této obrovské knihy jsou zdobeny nesčetnými příklady a zkouškami. Jest to především stavitelství města samého, a to: nádherný a památný chrám Notre Dame,[3] věž sv. Jakuba, podivuhodných rozměrů, bez patrného účelu, kostel sv. Magdaleny, Louvre,[4] tento pyšný palác, v kterém se zobrazuje nádherná, přepychem dýchající království, Palais Royal[5] se svými zahradami — jako smaragd v hromadě žuly, kus přírody uprostřed hustých stromů, arc de triomphe,[6] pod jehož hlučícím obrovským klenutím tichá ozvěna hřmení děl u Slavkova zaznívá a jehož pyšné poměry zahanbují vítězné pomníky starých římských válečníků, nekonečná sloupořadí v rue de Rivoli, v kterém i za nejparnějších dnů tak příjemné lze se procházeti ve stínu, smělé kopule kostela invalidovny a Pantheonu, které své okrouhlé hlavy k nebesům pozdvihuji, široké boulevardy, v nichž pohybuje se na tisíce lidí ve dne v noci jako proudy mocného veletoku, rozlehlá náměstí s vodojemy a vodotrysky, bohaté sochami zdobenými, štíhlé sloupy, které velké události z dějin francouzských obnovují v mysli, konečně sta a sta veřejných i soukromých budov, které dělají z Paříže museum stavitelské. Tu jsou také velké stavby veřejného užitku: obrovské tržnice, podzemní kanály, četné památné mosty, vědecké i umělecké sbírky, vědecké ústavy a laboratoře.

Obraz, který nikdo nezapomene, kdo jej uviděl jenom jednou, jest pohled na ulici od kostela sv. Magdaleny k Chateau d’eau.[7] Před udiveným zrakem rozvine se až do mlhovitě mizící dálky nekonečná vyhlídka na kamenné paláce, jichž bohatá průčelí jsou vyzdobena okrasami umělého stavitelství. Ve výkladních skříních lesknou se mistrné výtvory umělecké i průmyslové, výstavy obrazů, bronzových a zlatých soch. Kavárna jest tu vedle kavárny, a u stolků sedí v řadách na chodníku nastavených četní hosté, kteří tu sedí po celý den, pohlížejíce na pestrý pohyb. Přejdeme-li na levý břeh Seiny, změní se rázem obraz Pařížského života. Překvapeni jsme tak, že mohli bychom věřiti, že octli jsme se v jiném kraji. Tu není pestrých i bohatých výtvorů stavitelských, boulevardů a moderních ulic, tu není nepřetržitá řada lesknoucích se krámů a obchodů, aniž je slyšeti hrčení jedoucích povozů, to vše zůstalo na druhém břehu řeky. Na levém břehu Seiny spatřujeme tiché a čisté ulice, kterými bez hluku prolétne tu a tam jedoucí kočár. Po chodnících poměrně málo chodců se ubírá. Domy jsou omšené a zdají se poukazovati na stáří; na nich nejsou rozvěšeny tabule obchodníků a živnostníků, ale za to neujdou naší pozornosti nad oblouky bran a vjezdů zasazené kamenné šlechtické znaky. Ocitli jsme se ve čtvrti, obývané šlechtou v předměstí St. Germain,[8] které bývalo jindy srdcem Paříže.

Avšak již dosti těch vzpomínek, raději vykonejme cestu po Paříži, bychom ji důkladně seznali.

Navštivme nejprve palác Louver, který chová ohromné poklady historické, archeologické a umělecké. Jednotlivé místnosti musea pojmenovány jsou dle bývalých panovníků a umělců francouzských, anebo nesou jména bohů a bohyň řeckých i římských.

V přízemí umístěny jsou sbírky egyptských starožitností. K starožitnostem těm řadí se památky po Feničanech, Assyrech, obyvatelích malé Asie a pak nekonečná řada soch a uměleckých děl po starých Etruscích, Řecích a Římanech, zastoupených nejkrásnějšími předměty, jaké až na naši dobu se zachovaly. Základ k těmto sbírkám učinil Napoleon Bonaparte, který na svých válečných taženích sbíral cenné předměty a je do Paříže dopravoval.

V prvním poschodí Louveru těží se největší návštěvě domácích i cizinců obrazárny. Zde nalézáme díla prvních malířů celé Europy všech škol a všech věků. Perly této sbírky soustředěny jsou v „Salon carré“, kde Rafael, Tizian. Rubens, Murillo, Rembrandt, Leonardo dá Vinci, Holbein atd. skvějí se vzácnými vzory. K obrazárně řadí se sbírky kreseb tužkou provedených, jež také od vynikajících malířů pocházejí a přes 35.000 čísel vykazují. Veliká část jich jest vystavena za sklem. — V dalších sálech nalézáme předměty ze slonoviny, skla, francouzského porcelánu, majoliky a terracotty.[9]

Druhé poschodí Louveru obsahuje kresby, obrazy a pak námořnické a ethnografické museum, v kterém jsou uloženy hlavně kořisti z válek indických, čínských a japanských.

S Louverem sousedí Tuillerie,[10] velice památné v dějinách francouzských. Se stavbou tohoto obrovského paláce počato v 16. století. Palác sloužil francouzským panovníkům jen za příležitostné obydlí. Teprve Ludvík XVI., přiveden byv Pařížskou luzou z Versaillesu[11] do města, přinucen byl zde obývati a byl často předmětem a svědkem nejhorších urážek. Když pak dne 10. srpna r. 1792 vzbouřenci republikánští přihnali se k paláci, opustil král s rodinou tajně zámek a utekl se do místností, kde zasedal zákonodárný stav, odkud pak jako zajatec odveden byl do vězení a později sťat. Stálou residencí staly se Tuillerie dnem 1. února r. 1800, kteréhož dne poprvé tu bydlil konsul a pozdější císař Napoleon I. Po něm sídlel zde Ludvík XVIII., dále Karel X. a pak Ludvík Filip až do dne 24. února r. 1848 v Tuilleriích obýval. Také Napoleon III. oblíbil si je za svou residenci. Ale když opustil palác, by převzal r. 1870 vrchní velení nad vojskem bojujícím proti Prusům, přestaly býti Tuillerie sídlem korunovaných obyvatelů. V r. 1870—71 zuřivá komuna, která měla správu města v rukou, vidouc, že se déle při vládě neudrží, uzavřela v tajné schůzi zničení nejpřednějších staveb Pařížských. S Tuilleriemi učiněn počátek. Soudky prachu a hořlavých látek, napitých petrolejem, rozděleny na různých místech a zapáleny. Oheň v brzce se rozšířil, a veškeré namáhání hasičů ukázalo se marným, neboť veliká část budovy zničena plameny.

Na západní straně Tuillerií rozkládá se zahrada vždy přístupná obecenstvu a od Pařížanů hojně navštěvovaná. V hodinách poledních bývá zahrada až přeplněna Pařížskou mládeží, která se tu baví hrou. Dvanáctá hodina oznamuje se výstřelem z děla, jehož náboj zapálí se účinkem tepelných slunečních paprsků, které se hromadí čočkou v ohnisku. Když se slunce octne nejvýše na své denní dráze, tu ohnisko dopadne na pánvičku, v níž jest uložen střelný prach. Teplem vyvozeným soustředěných paprsků v ohnisku chytne prach, a rána se vypálí.

Nejkrásnější náměstí Pařížské „Place de la concorde — náměstí svornosti“ zdobeno jest osmi sochami, představujícími města francouzská. Mezi sochami jest i socha města Strassburku, která jest po celý rok úplně zahalena černým závojem. Zahalení sochy znamená žal Francouzů nad ztrátou zemí Elsas a Lotrinska, které roku 1871 Prusové si přisvojili po válce s Francouzi vedené, v níž národ Francouzský utrpěl tak citelné porážky. Francouzi však doufají neustále, že opět nadejde doba, kdy budou moci sochu černého závoje zbaviti a u ní slaviti slavnost pořádanou na památku nového spojení výše jmenovaných zemí s Francií.

Uprostřed náměstí Place de la concorde[12] vypíná se 22,8 m vys. a 250.000 kg těžký obelisk[13] z Luksoru,[14] z červené žuly, který popsán jest hieroglyfy.[15] Výlohy s převezením z Egypta a s postavením spojené činily přes 1 mill. zlatých.

Náměstí svornosti jmenuje se i často v dějinách. Při zasnoubení Ludvíka XVI. s arcivévodkyní Marií Antonií dne 30. května r. 1770 vypálen tu ohňostroj, při kterém zpět vyrážející rakety způsobily takový zmatek mezi diváky, že množství jich spadlo do příkopů náměstí obklopujících; přes 1200 lidí přišlo o život a 2.000 jich těžce raněno. Dne 21. ledna 1793 odpraven tu Ludvík XVI. a dne 16. srpna téhož roku jeho choť, po níž následovali ostatní členové a přívrženci královské rodiny. Činnost tribunálu revolučního byla ohromná, neboť během 14 měsíců vykonáno zde přes 1200 odsouzení a v posledních šesti týdnech před pá- dem Robespierrovým denně 50—80 osob, jichž jmění připadlo státu, skonalo tu na popravišti. Avšak i osnovatele těchto krvelačných hodů, Robespierra[16] stihla odplata, neb týž dne 28. července r. 1794 s 82 soudruhy zde dokonal.

Proti zahradě k Tuilleriím přiléhající ústí ulice z náměstí Vendomského,[17] v jehož středu stojí 44 m vysoký a 4 m průměru mající Vendomský sloup, napodobení to sloupu Trojanova v Římě, zhotovený za císaře Napoleona I. na památku vítězství r. 1805 nad Rusy a Rakušany dobytých, jich 1200 děl poskytlo kov k lití potřebný. V r. 1871 strhli jej komunisté na návrh malíře Courbeta, avšak později opět, poněvadž se všechny části našly, postaven na původním místě.

Pokračování náměstí Place de la concorde tvoří pole Elysejská — Champs Elysées,[18] rozsáhlá to stromořadí, která se rozkládají až k vítěznému oblouku Arc de Triomphe. Vítězný oblouk zbudován na nejvyšším bodu a konci Elysejských polí, takže jest z celého okolí Pařížského viditelný.

Stavba tato, již započal Napoleon I. r. 1806, dokončena byla teprve r. 1836. Bohaté skulptury[19] představují některé výjevy z jeho doby. Na římse zaznamenáno 30 hlavních bitev Napoleona I. a v klenutí oblouku vypočteno dalších 142. K tomuto oblouku sbíhá se se všech stran 12 ulic, z nichž Avenue du bois de Boulogne[20] vede do oblíbeného výletního místa Pařížanů, do lesa buloňského.

Park buloňský rozprostírá se mezi valy městskými a Seinou. Od té doby, kdy odevzdán městu Paříži lesík ve správu, věnováno mnoho pozornosti na jeho zdar a okrášlení. V nedělní době a na jaře, kdy se tu konají dostihy, nepřehledný počet povozů přiváží nové a nové návštěvníky, kdežto největší část jich spěchá sem pěšky, by vymanivše se z těsných ulic, pookřáli ve volné přírodě a při tom se i pobavili. Někteří hoví si v kavárnách a restauracích, naslouchajíce hudbě, jiní opět projíždějí se na loďkách na jezeře a jiní zase ubírají se shlédnout zoologicko-botanickou[21] zahradu „jardin d’aclimatation“. S ohromným nákladem vydržované toto oddělení má krásné sklenníky s tropickými rostlinami, že snadno lze se vmysliti, jak to vyhlíží v horkých krajinách, kde obrovské palmy a stromovité kapradiny patří mezi nejhlavnější předměty rostlinné. Poblíž sklenníků jest oddělení pro papoušky a dále akvárium,[22] v jehož sousedství pohybují se v ohražených oborách jeleni, klokani, vodní ptactvo atd., obdarováno bývajíc různými zákusky od navštěvovatelů. Pro radost dítek vydržuje správa slona, velbloudy a pštrosa, jež s nadějnou mládeží projíždějí po sadech.

Pro studující mládež zábavné a poučné jest umělecké a průmyslové museum, kde jsou sbírky strojů a modelů ze všech technických a přírodních véd a mezi nimi čelné původní přístroje, jakých použito při bádání a zkoumání, jež často způsobily ve vědách veliký obrat. To platí zvláště o lučbě a fysice, neboť vidíme zde přístroje, kterých upotřebili Lavoisier, Gay-Lussac, Dumas a Regnault.[23] Lavoisier, který naučil nás znáti poměr součástek vzduchu, složení vody a jenž dokázal, že ani nejmenší kapka vody nezmizela od stvoření světa s povrchu zemského, sestrojoval si sám přístroje, jež svědčí o jeho velikém důvtipu.

Ústřední tržiště Pařížské jest veliký shluk budov o železné a zinkové konstrukci, zaujímající rozlohy 88.000 m². Od časného rána až do 3—4 hodin odpoledne panuje tu čilý život, jaký jenom v Paříži jest možný, neboť povážíme-li, že město vydává za potraviny denně 1¼ mill. fr., lze snadno nabýti pojmu o pohybu, jaký v těchto místech vládne,

Co možno Paříži záviděti, to jsou skvostné trhy květinové, které děkují za své zřízení národní libůstce. Láska ku květinám ovládá všechny kruhy společnosti od nejvyšších až k nejnižším třídám. Květiny prodávají se nejen v hlavní tržnici, ale kromě toho jest i mnoho menších trhů. Tržiště vždy jest přívětivě vyzdobeno. Stromky, keře a květiny v hrncích tvoří ohražení, za nímž sedí v řadách prodavačky kolem vodotrysku, jenž ochlazuje celé okolí do výše metanými vodními proudy.

Nedaleko tržiště jest nově vystavěná radnice na místě sbořeniště z r. 1871. Radnice Pařížská byla vždy rozhodujícím místem v dobách rozmíšek a změn vlády. V r. 1870—71 zasedala v staré radnici republikánská vláda a pak komunisté, kteří vojsku francouzskému z Versaillesu do Paříže vniklému na odpor se postavili a v posledním zoufalém pokuse sousední domy zapálili a posléz i radní dům ohněm zničili, při čemž přes 600 vzbouřenců dílem v plamenech, dílem zbraní vojska zahynulo.

Velmi živou ulicí sv. Antonína přijdeme na náměstí Place de la Bastille,[24] kde stálo vězení ve 14. stol. vystavěné, v němž úpěli státní vězňové a oběti stran, jež dostaly se k vládě. Světového jména získala si budova 14. července r. 1789, kdy vzbouřenci francouští přitáhli k pevnosti, po nedlouhém boji posádku odzbrojili, vězně propustili a vězení sbořili.

Na náměstí Bastilly ústící ulice de la Roquette[25] vede k pověstnému hřbitovu Père Lachaise. Pozemek hřbitova náležel Jesuitovi P. Lachaise-ovi,[26] jenž byl zpovědníkem Ludvíka XIV. Na hřbitově odpočívají znamenití učenci, věhlasní státníci a udatní bojovníci.

Na ostrově Seinou utvořeném stojí kathedrála[27] Pařížská Notre Dame. Budova vyniká mohutností. Nejkrásnější díl jest průčelí ze 14. stol., jehož konec tvoří dvě nedokončené věže. Vnitřek kostela má 5 lodí, každá loď měří v délce 127 m. V chrámě jsou sedadla ohražená mříží; chce-li kdo při slavnosti seděti, musí dříve u vchodu zapraviti jistý poplatek.

I tato památná stavba v historii revoluční doby vyplňuje několik stránek. Ačkoliv republikánská vláda r. 1793 uzavřela kostel zničiti, byl brzy opět návrh ten zrušen, a budova přeměněna v chrám „uctění rozumu“.

V následujícím roce byl chrám uzavřen a teprve za Napoleona I. opět bohoslužbě navrácen.

Přestoupíme-li od Notre Dame na levý břeh Seiny, octneme se u musea de Cluny,[28] na místě, kde stál palác Římského císaře Konstantina Chora, z kterého se zachovaly na naši dobu pouze lázně. Na zříceninách římských staveb vystavěli v 15. a 16. stol. opatové benediktinští malý zámek, který postoupili Francouzským králům. V revoluční době zámek jako jmění národní prodán a po mnoha držitelích dostal se v majetek du Sommerarda, pilného sběratele starožitností, po jehož smrti koupí získal stát budovu i sbírky, které dary neustále se rozmnožují. Zde uloženy jsou z minulých století i z nynější doby předměty kamenné, bronzové, ze dřeva a slonoviny vyřezávané, nábytek, čalouny, emaily, malby na skle, porculánu a p.

Poblíž musea uvedeného jest budova university „Sorbonne“. Přednášky na universitě jsou bezplatné a veřejné. V ulici Rue des ecoles[29] jest Collège de France,[30] ústav to, v němž podobně jako na universitě konají se bezplatné přednášky pro dospělejší posluchače. Přírodovědecké přednášky konají věhlasní učenci v Jardin des plantes, jež skládá se z oddělení zoologického a botanického. Obě zahrady, zoologická i botanická, zpustošeny v r. 1870 a 1871 bombardováním od Prusů. V té době ze zvěřinců odváděna zvířata k porážení, by jejich masem utišen byl hlad obležených obyvatel Paříže.

Mezi budovami na levém břehu Seiny budí pozornost příchozích Pantheon, na jehož místě stála z počátku kaple a pak kostel nad hrobem, tu r. 512 pochované sv. Jenovefy, ochrankyně města Paříže. Národní shromáždění r. 1791, opatřivši Pantheon nápisem: „Velkým mužům — vděčná vlast“, určilo jej za stánek zvěčnělých velikánů.

V r. 1851 zasvěcen však opět kostel sv. Jenovefě, ale r. 1885 odstraněny z něho veškeré odznaky církve katolické, a chrám po druhé ustanoven k vystavení mrtvol a za hrobku výtečníků Francie. Počátek učiněn spisovatelem Viktorem Hugem.[31]

Poblíž Pantheonu rozkládá se krásným parkem obklopený palác Luxemburský, který byl až do dob revoluce sídlem knížecím. Posledně obýval v něm hrabě Provencský, pozdější Ludvík XVIII. Konvent změnil jej ve státní vězení, v kterém byli žalařováni: vikomte Al. z Beauharnais[32] s chotí Josefinou, pozdější císařovnou, chotí Napoleona I., Danton, Robespierre a j. v.

R. 1795 zasedalo tu direktorium[33] a pak několik měsíců Bonaparte, jenž 1. února r. 1800 přesídlil do Tullerií. Za Napoleona III. určen palác pro zasedání senátu, který zde až do nynější doby jest umístěn.

V Luxemburském paláci jsou znamenité, obecenstvu přístupné sbírky umělecké. Vedle skulptur hlavně obrazy žijících malířů jsou tu vystaveny a pak takových umělců, kteří se drží směru francouzského umění.

Na levém břehu Seiny zajisté každého cizince hned při prvním spatřeni poutá invalidovna, nad níž vypíná se pozlacená kopule dómu, v kterém pochován vítězný císař Napoleon I. V invalidovně, v níž přes 5.000 osob může býti ubytováno, jest pouze desetina míst obsazena, poněvadž vysloužilí a sem příslušící vojíni raději neodvisle své výslužné tráví. Vstoupíme-li do dvora, jsou po levé straně kuchyně, knihovna, jídelna pro vysloužilce, kdežto po pravé straně jest museum a zrovna proti vchodu kostel.

Museum zbrojní obsahuje historicky i umělecky cenné předměty válečné z různých dob a různých národů evropských a asijských. Zajímavá jest i sbírka vyzbrojených obyvatelů Evropy z pravěkých dob až na naše časy.

Kostel, který přiléhá k invalidovně, skládá se vlastně ze dvou částí: starého a nového, oddělených od sebe skleněnou deskou.

Starý kostel sv. Ludvíka vyzdoben jest prapory ruskými z Krymu, rakouskými z Italie, čínskými a americkými. Větší část těchto válečných kořistí zničena r. 1814, kdy na rozkaz tehdejšího ministra vojenství Clarka[34] na dvoře přes 1500 praporů z vítězných tažení Napoleona I. bylo spáleno, by se nedostaly do rukou Alliance.[35]

Pod zlatolesklou kopulí dómu v sarkofagu[36] z červeného pískovce odpočívá Napoleon I. Ticho v kostele panující zvyšuje dojem nám pravící, že nalézáme se poblíž tělesných ostatků muže, který rozhodoval nad osudem celé Evropy. Nyní tu klidně odpočívá. Nad vchodem do hrobky stkví se v kámen vytesané přání Napoleonovo: „Přeji si, aby mé tělesné ostatky odpočívaly na březích Sény, uprostřed národa Francouzského, který jsem tak miloval.“ Jako strážcové u vchodu do hrobky pohřbeni jsou miláčkové císařovi Duroc a Bertrand. Tento provázel císaře na všech válečných taženích, na Elbu a ostrov sv. Heleny, odkud převezl jeho tělesnou schránku do Paříže.

V postranních kaplích chrámu jsou pochováni Vestfálský král Jérôme[37] Bonaparte a Španělský král Josef Bonapart.

Poblíž invalidovny jsou kasárny vojenské a největší cvičiště, Marsovo pole, kterému v dějinách francouzských věnováno jest několik vzpomínek. Na Marsově poli shromáždilo se dne 14. července r. 1790 na památku zboření Bastilly tisíce vlastenecky nadšených Francouzů z celé země, v jejichž přítomnosti král přísahal na nové vládní zřízení. Podobná slavnost konala se tu r. 1815 za Napoleona I.

R. 1867, 1878 a 1889 bylo místa Marsova použito k světovým výstavám. Z výstavy poslední zachovala se Eiffelova[38] věž, 300 m vysoká. Jméno inženýra Eiffela zůstane navždy spojeno s nejskvělejšími výkony inženýrství našeho století.

Žádný popis nemůže podati jen přibližný nástin o rozměrech věže a dojmu, jaký nevídané sestrojení v nás vzbuzuje, když stojíce zrovna pod ní poprvé pohlédneme vzhůru. Účinek jest zdrcující, až omdlévající. Oko lidské jest příliš nepatrné k přehlédnutí rozměrů tak velikých. Velikolepý vodomet uprostřed nádherného obloukovitého přepažení překonává svojí nádherou.

Jiná zvláštnost z poslední Pařížské výstavy světové zachovaná, jest kluziště, na němž v letní době, kdy slunce praží palčivými paprsky, prohánějí se bruslaři po lesklé hladině lední. Kluziště jest založeno uměle a záleží z nádrže vodou naplněné. Ve vodě nakladeny jsou trubice, jimiž provádí se čpavek.

Ztužováním ammoniaku ze stavu plynného v kapalný a později převáděním kapaliny ve stav plynný, docílí se značného snížení teploty, že voda trubice obkličující zmrzá a mění se v led.

Proti věži Eiffelově stojí na pravém břehu Sény Palais du Trocadéro. Budova vystavěná v slohu maurickém, a dvě věže zvyšují znamenitě dojem nádherné stavby, v které právě umísťují národopisné museum a sbírky sádrových odlitků.

Pod Paříží rozkládají se katakomby, tvoříce pod městem rozsáhlou síť chodeb a větších menších prostor. Katakomby, dřívější kamenné lomy, zásobovaly již za římských dob stavitele budov stavebním materialem, poněvadž poskytují výborného vápence, který na vzduchu tvrdne a veliké pevnosti nabývá.

Podkopáním města nastalo na mnohých místech snížení půdy a tím i poboření domů; proto musily různé ochranné práce býti podnikány, pilíře stavěny, by se nebezpečí odstranilo. V r. 1786 i ze zrušených hřbitovů vykopané kosti sem zanášeny a v době hrůzovlády četné oběti do podzemních chodeb vmetány. R. 1810 započalo se s úpravou katakomb, v nichž kosti složeny v hranice, a chodby učiněny obecenstvu přístupnými.

Ke katakombám řadí se kloaky, jimiž odvádějí se z města nepotřebné vody. Poněvadž podzemní chodby mají značné rozpjetí i výšku, upotřebilo se jich k uložení trub, kterými se přivádí pitná voda. Dále v kloakách jest potrubí pro rozvádění plynu, na stropě jsou upevněny telegrafní a telefonní dráty.

Předměstím Pařížským, byť i vzdáleným, jest město Versailles, čítající na 100.000 obyvatel. Pohodlně lze se dostati do místa po koňské dráze, která vede až k bývalému královskému hradu. Zprávy zachované o stavbě zámku jsou přímo báječné. Tak jest zaznamenáno, že 36.000 lidí a 6.000 koní současně bylo zaměstnáno při uspořádání zahrad, procházek a cesty do Paříže a postavení vodovodu.

Od r. 1682 stal se Versailles stálou residencí královskou až do 5. října r. 1789, kdy odtud odveden Ludvík XVI. luzou pařížskou do Tuillerií.

Na dvoře, který jest oddělen od place d’armes[39] železnou mříží, stojí dvě řady soch francouzských králů a vynikajících osob novověku a uprostřed bronzová socha Ludvíka XIV.

Místnosti zámku jsou nyní vesměs obecenstvu přístupny, neboť chovají historické museum, do kterého snešeny předměty z Louvru a jiných zámků za Ludvíka Filipa, jehož veškeré zařízení stálo na 15 mill. franků.

V přízemí kromě obrazů nalézáme i sochy výtečníků a jenerálů francouzských. V prvním poschodí nádherným vyzdobením vše ostatní převyšuje velký sál, odkud rozkošná vyhlídka otvírá se na zahrady Versailleské.

Památnou jest místnost tato i tím, že 18. ledna r. 1871 mezi 12. a 1. hodinou polední u přítomnosti četných knížat, ministrů a vojenských hodnostářů provolán zde Pruský král Vilém za císaře Německého.

Rovněž v prvém poschodí zachovány jsou místnosti, v nichž obýval Ludvík XIV. Z balkonu, který s místnostmi souvisí, oznamoval vždy první komorník smrt královu lidu slovy: „král jest mrtev!“ při čemž zlámal hůlku a zároveň hned jinou hůlku vzav do ruky, provolával nastoupení nového panovníka zvoláním: „Ať žije král!“

Zahrady Versaillesské lze z většího dílu přehlédnouti ze zámecké terassy. Každé oddělení zahrady má své pojmenování a zvláštní uspořádání, čehož i napodobitelé sadů Schönbrunnských u Vídně přesně šetřili. Největší přitažlivost pro Pařížany mají v zahradách zřízené vodotrysky.

Tak zvané „velké vody“ užívá se vždy první neděli v měsících od května do října, a ačkoliv pouze jednu hodinu trvá, stojí přes 10.000 franků. Skleníky se zahradou sousedící ukrývají oranže, z nichž některé dosáhly přes 450 let stáří.


  1. Čti Sény.
  2. Čti bulváry.
  3. Notr Dam.
  4. Luvr
  5. Palé Royal
  6. Ark de triomf
  7. Šató dó
  8. San Žermén.
  9. Terrakotta, pálená hlína.
  10. Tyllerý.
  11. Versailu.
  12. Plas de la konkord = náměstí svornosti.
  13. Obelisk jest vysoký kamenný sloup, ve výši súžený.
  14. Luksor, ves v Egyptě na břehu Nilském.
  15. Hieroglyfické písmo sluje písmo obrazové.
  16. Robspjér.
  17. Vandomského.
  18. Šan-Elysé.
  19. Práce sochařské.
  20. Avný dy boa de Buloň.
  21. Zahrada živočišná a rostlinná.
  22. Vodní nádržka, upravená k chovu živočichů ve vodě žijících.
  23. Lovoasje, Gé Lysák, Dymá a Reňó, proslulí franc. lučebníci.
  24. Bastilj.
  25. Roket.
  26. Lašésovi.
  27. Hlavní chrám při sídle biskupa neb arcibiskupa.
  28. Klyni.
  29. Ekól = škola.
  30. Coléž de France.
  31. Ýgo, francouzský spisovatel.
  32. Vikont (šlechtic) z Bórné.
  33. Ředitelství, správa; zde míněn sbor, který po svržení hrůzovlády se ujal správy země.
  34. Klarka.
  35. Alliance slul spolek mocnářů, zřízený na obranu proti Napoleonovi.
  36. Hrobce.
  37. Žeróm
  38. Éflova.
  39. Plás darm.