Militka čili báchorka o skleněném kopci

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Militka čili báchorka o skleněném kopci
Podtitulek: (Psáno roku 1833)
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek dvanáctý. Praha: I. L. Kober, 1880. s. 3–15.
Licence: PD old 70

Za pradávných časů byla živa žena, a ta byla srdce dobrého, mysli nábožné. Říkali jí paní Bolena. Manžel jí byl umřel, i živila se pracně, ale poctivě. Zůstávala v malé chýši u černého lesa. Lidé ji měli za chudou; paní Bolena však sama sebe nazývala bohatou, kdykoliv pohleděla na své dcerušky. Byly to dvě perly, Laskava a Militka, nejspanilejší dívky v celém okolí. Starší, Laskava, měla zlaté vlásky, modré oči, tělo bílé jako lilium, všecka byla tichá jako beránek. Mladší, Militka, byla černovlasá, černooká, červených tvářiček, malého sice, ale něžného zrostu, veselá jako roční kůzlátko. Staré, zkušené ženy si povídávaly, že Laskavu i Militku štědrá večernice Boleně přinesla. Obě byly však duše nábožné, matku ctily a sebe měly rády jako holoubátka. Byly jediná radost paní Boleny. Ale paní Bolena byla už letitá, i nemohla té radosti užívati na věky. Churavěla i rozstonala se. Ach, to bylo kvílení dobrých dcerušek! Snášely kořínky, vařily léky, ale ani co byly snesly, ani co byly svařily, nemohlo staré matince navrátit sílu panenskou. Ubohé holky plakaly, div že jim srdéčko nepuklo.

„Neplačte, berušky,“ těšila je paní Bolena, „neplačte, děťátka! I když mi oči zatlačíte, bude se duše má snášeti okolo vás. I Pán Bůh na vás hledí, zlatá děťátka — Pán Bůh — a ještě někdo.“ — „Že ještě někdo?“ táží se holky. „A kdo pak, maminko?“

„Když jsi v kolíbce ležela, Laskavo, co třídenní děcko, přišla k nám — tenkráte jí ještě nebožtík otec dvéře otvíral — přišla k nám na noc neznámá žena. Byla veliká, spanilá, ale smutná. Pravila se býti chudou, a protož jsme jí jen na zaplať Pán Bůh všeho dali, co měla potřebí. Za to mne, ubohá, po několik dní obsluhovala, jakkoli viděti bylo, že službě nezvyklá; než nedbala na má slova, jimižto jsem jí ve práci neobvyklé bránila. A ta žena, když odcházela, milá Laskavo, ta té vzala z kolíbky na ruku, modlila se nad tebou, a zdálo se nám, že ti požehnání dávala. Nerozuměli jsme jí, neboť mluvila jazykem neznámým; hrůza nás ale jako při slovu božím obešla. Na prahu pak nám ještě zvěstovala, že bude šťastno naše prvorozené, a pak se ztratila; nebylo po ní památky. Ale když otec po dvou letech po klobouce sahal, chtěje tobě, drahá Militko, sousedku pozvati za kmotru, opět přišla žena neznámá a prosila, bychom jí novorozeňátko při křtu na rukou držeti nechali. Byla veselejšího pohledu, než kdy jsme ji poprvé viděli, a slova její zněla tak líbezně, že jsme jí prosbu odepříti nemohli. Do vínku ti dala černou slepici, naši Kokošku. „Více nemám,“ řekla; „ta slepice bude však dobrým bůžkem vašeho dítěte. Dokud s ní běhati bude, netkne se jí nemoc, netkne se jí nehoda, netkne se jí žalost. Ať jí po celý věk hledí jako nejdražšího pokladu; jí se stane dítě vaše šťastné. — Tak, milá děťátka,“ promluvila žena neznámá, a pak odešla, aniž jsem ji od té doby více viděla. Vy obě jste ale rostly zdravě jako rákosí, mně pak často napadlo, že snad ona neznámá žena neviditelná jakousi mocí nad vámi bdí, a bdíti bude, i když matce své zatlačíte oči.“

Rády poslouchaly dcerušky podivnou povídku o neznámé kmotře, o jejím daru a o její přípovědi; ale když matinka opět o brzkém hrobě mluviti začala, daly se zase do hořkého pláče. Usedavě plakaly, když je paní Bolena posledníkráte napomínala, posledníkráte líbala. Ach, jakoby ubohým sirotkům srdéčko z těla trhali, bylo Laskavě a Militce, když matinku v rakvi odnášeli, a bolestnějšího zvuku nebyly ještě opuštěné dcerušky slyšely, jako když se černá hruda na matinku v rakvi sypala. Na celém světě nebylo pro ně jiné útěchy, leda zpomínati na matinku anebo rozprávěti o neznámé paní kmotře. Když bylo po práci, chodívaly k matince na hřbitov a u hlavy a u nohou jí sázely květiny.

„Ach, milá matinko, drahá matinko!“ modlívala se zlatovlasá Laskava, „zlatá matinko, podívej se na dcerušky s jasných oblaků!“ — „Ach, milá paní kmotřinko, drahá kmotřinko!“ vzdychávala černooká Militka, „ach zlatá kmotřinko! drž nad námi ruku!“ Militku byla povídka o neznámé ženě podivně pojala. Plna byla jakési nové, pevné naděje, černou Kokošku měla za drahou přítelkyni; se slepicí jídala, pívala, se slepicí hrávala, Kokoška vedle ní na bidélku sedala.

Sestry milkovaly se jako hrdličky. „Já zůstanu na věky u tebe,“ říkala Laskava. — „Nic mne od tebe neodloučí, leda smrt,“ odpovídala Militka. — „Milujte se; buďte si radou i skutkem věrně na pomoc: tomu nás učívala nebožka matinka. Tys ale ohlednější, odvážlivější, Militko; tebe se nespustím. Sama bych ve světě zašla.“ — „Hleďte se vystříhati hříchu; jedna kárejte druhou a vespolek se mějte k dobrému: tak nás napomínávala nebožka matinka. Tys ale srdce lepšího, rozumu jasnějšího, Laskavo! Nepůjdu od tebe. Sama bych poklesla!“ — „Věčně zůstanem pospolu!“ zvolaly obě, Laskava i Militka, a upřímně se objaly.

Jednoho dne Laskava před chaloupkou seděla a předla. Militka byla v zahrádce a opatřovala záhonky. Tu jel okolo krásný kočár; byl zlatem vykládaný ten kočár, a koně měli zlatá udidla, zlaté uzdy a zlaté řemeny. V kočáře seděl neznámý pán. Pohled jeho byl milostný, tvářnost spanilá, šat ozdobný. I uviděl zlatovlasou Laskavu a rychle zastaviti poručil. Slezl s kočáru a s dívkou líbezně rozmlouvati počal. Laskava povstala ze své přeslice, učinila poklonu a tichými slovy odpovídala. Celá se rděla jako jarní růžinka. Srdéčko jí mocně tlouklo, neboť nebyla prostá dívenka ještě s tak vzácným a milostným pánem mluvila. I vzal ji cizinec za ruku, a tu se ubohá holka po celém těle třásti začala, nevědouc, má-li ruku vztáhnouti, má-li ji cizincovi ponechati čili nic. Ale v tom přišla sestra Militka, a za ní sobě vyšlapovala černá Kokoška.

Černooká Militka však sotva že neznámého pána spatřila, podivením zastavila se, Kokoška pak rozběhla se proti němu, a rozčechravši svoje černé peří, počala velmi kvokati a kdákati. Ulekla se Militka nerozumného zvířete, ježto byl strach i hněv pojal před mužem neznámým; domýšlela se, že jakási tajná moc v slepici jest, a proto se i na cizince ani přívětivě podívati nemohla. Uleknul se však i cizinec černé slepice, obratně se ale opět k Laskavě otočil a řekl: „Doufám, že vám, krásná panno, zastavení moje s nelibostí nebylo, a že vás budu směti opět spatřiti.“ K Militce řekl: „Nadál jsem se od spanilé sestry přívětivějšího uvítání — zatím se ale budoucnosti těšiti musím, kdežto se lépe seznáme.“ Nad slepici pak se pozastavil a jakási nesrozumitelná slova na ni zamumlal. I rozčepejřila se Kokoška na to ještě víc, a ještě víc kvokala a kdákala, ba i na cizince skákati a klobati po něm začala. Musil pán rychle do kočáru sednouti, a pozlacený kočár, pěkní koně a neznámý pán tak opět nenadále zmizeli, jakož byli nenadále přijeli.

Dlouhou ještě chvíli hrabala se Kokoška pa místě, na němžto byl muž neznámý stál. Militka sestře výstrahu dávala, by se s cizincem do rozprávky už nepouštěla, by ho, přijde-li ještě, na kvap odbyla, a Laskava plakala, i že nikdy už pána cizího viděti nechce, slíbila. Když ale o samotě byla, když do postýlky lehala a po nábožném „Otčenáši“ modré očinky zamhouřila: předce jí bylo, jakoby se před ní v noční tmě cizincova podoba míhala; a když ráno dívenka opět s postele slézala, očí ani pozdvihnouti sobě nedůvěřovala, neboť na ní strach byl, aby sestra Militka nepoznala, že se jí o cizím pánovi ve snách pěkně zdálo.

Uplynulo ale několik dní, a pomocí nábožného modlení a pevného předsevzetí neznámého mládence z paměti zcela vypudila. A tak se opět jednoho dne samotna procházela ve skrovné zahrádce, brzo se zastavujíc u keře růžového, brzo u něžné violinky, brzo s bujnou zeleninou se obírajíc anebo s ourodnými stromy. Aj, tu najednou, jako s nebe spadlý aneb ze země vystouplý, tu najednou se před ní opět onen podivný cizinec okázal. I ulekla se ho dívka a chtěla utéci, ale cizinec ji pevně za ruku pochytil; ona chtěla křičeti, on ji do náruči sevřel a ústa lichotivě zacpával. Prosil tak sladce a tak pronikavě, že Laskava sice v zahrádce zůstala, panenská její ale hrdost zůstala s ní také. Připadlať jí na mysl Militka, i Militčina výstraha, i vlastní, Militce učiněný slib; a hned i potajmo uzavřela, že na slova cizincova dbáti nebude.

„Spanilá dívko, já tebe upřímně miluji, miluj ty mne opět!“ řekl neznámý, a řeč jeho byla líbezná jako slavičí zpěv. Laskavá ale zakroutila zlatovlasou hlavinkou a odpověděla: „Já vás milovati nemohu.“ — „Bohatý jsem, a tebe po pansku, jako kněžnu chovati budu; odejdi se mnou!“ — „Já s vámi, pane, odjíti nemohu.“

I počal se muž neznámý hněvati. Hladké tváře se mu tmavě zarděly, jasné čelo zakabonilo a pěkná ústa se zpříčila. „Mocný jsem, a mohu násilím dokázati, že se stane po vůli mé!“ zvolal hlasem hrozivým, a Laskava se zhrozila, spolu však ji také před cizincem ošklivost pojala.

„Odejdi, oukladný člověče!“ zvolala přestrašená holka, „odejdi a nepokoušej mne! A nepůjdeš-li, zavolám sestru Militku na pomoc.“ — „Ani slova mi nemluv o této sestře Militce!“ zkřikl cizinec všecek rozsápaný. „Právě tuto Militku a tu její proklatou slepici neuvidíš nikdy víc!“ — „Já že bych nikdy víc neuviděla sestru Militku a její slepičku? Ó ty ošklivý lháři, ty zlomyslný člověče! Raději na živě nezůstati, nežli pro tebe snad nespatřiti sestru Militku. Nenávidím tebe, zlý člověče!“ — „Já tebe ale miluji, krásná zdrahalko, a že i ty mne milovati budeš, dokáži!“ Tak zařval posléze cizinec a dupnul do země levicí a dupnul pravicí, a říkal přitom tajná, neznámá slova. A když levicí do země dupnul, začala se zahrádka pod ním třásti, a když pravicí dupnul, otevřela se po obou stranách země, a ze země vystoupil kouř, a z toho kouře vyhrnuly se dva velikánští draci. Ti draci měli oči jako ohnivé koule a zuby dlouhé na půl lokte. I třásla se ubohá Laskava leknutím a strachy jako osyka: cizinec ji ale v polou těla uchvátil, kouř, vystupující ze země splynul se v tuhé mračno, z mračna se udělal větrný vůz, a do vozu sednul cizinec s uchvácenou dívkou. A jak do něho sednul, hnuli se drakové, zdvihli se, a za nimi se zdvihnul také větrný vůz a draci a vůz a cizinec a Laskava odletěli povětřím, daleko z malé zahrádky, daleko od chaloupky u černého lesa.

Čekala sestra Militka na sestru Laskavu, ale sestra Laskava nepřicházela. I běžela dívenka černooká do zahrádky hledat holku zlatovlasou, nebylo však místa, kde by ji byla nalezla. Běžela za ní také černá Kokoška, a když na místo přišly, na němžto byli ze země vystoupili draci, strhla slepice náramný křik. I ulekla se dívka Militka, a veliká ouzkost na ni připadla. Začala běhati, hledati a volati; po sestře Laskavě nebylo však ani památky.

„Laskavko! milá sestřinko! ozvi se, kde jsi! Laskavo, nenaplňuj bázní sestru, svoji Militku; ozvi se!“ Tak volala dívka černooká; holka zlatovlasá se však neozývala. I vyběhla opuštěná ze zahrádky do širého pole, a po celý den hledala sestru po polích; druhý den hledala ji po lesích a skalinách; třetí den po vodách. Hledali s ní všickni dobří lidé, ale ani na polích ani v lesích a skalinách, ani ve vodách nenašli Laskavu. „Ach, co si teď počnu, já ubohý sirotek! Tatínka nemám, matinku nemám, sestru nemám! Smrt mi vzala tatínka i matinku, sestru mi snad odvedli zlí lidé. Pomoz ty mně, milý Bože! podívej se ty na mne, milá matinko; zpomeň si ty na mne, neznámá kmotřinko; smiluj se nade mnou, světe, a navrať mi sestru Laskavu!“ Takto naříkala osamotnělá Militka; lítostí klečela na holých kolenou a spínala bělounké ručinky.

Tu začala za ní černá Kokoška hlasitě kvokati. Obrátila se dívenka s uplakanýma očima i spatřila, že Kokoška po ní krk natahuje a černým očkem na ni pohlíží; potom že se ke dveřím rozbíhá, opět navrací a zase na ni pohlíží, jakoby říci chtěla: „Pojď, hospodyňko, pojď za mnou!“ — „Dovedeš mě k sestře Laskavě, milá Kokoško?“ zvolala Militka s veselou tváří, a Kokoška zakvokala, zakývavši chocholatou hlavinkou, jakoby odpovědít chtěla: „Ano, hospodyňko, dovedu tě k sestře Laskavě!“ I popadla Militka honem bílou loktuši, a tu si otočila okolo hlavy a podvázala pod bradou, a potom vzala na ruku košíček s ovocem, a podkasala si sukničku, a potom běžela s plnou nadějí za černou Kokoškou.

Šly první den, a tu přišly na velikou zelenou louku. Na té louce bylo síla panen, a ty panny veselily se při líbezné hudbě. Měly na sobě krásné, bílé šaty, ve vlasech a za ňadry měly voňavé kvítí, a tváře jejich byly radostné jako nejkrásnější jarní den. Veliké měla Militka potěšení, an se těm krásným pannám a jich plesům dívala, a tu líbeznou hudbu slyšela; když na ni ale volaly: „Pojď, raduj se s námi!“ tu se odvracela dívenka, i zacpávala si uši, a zvolala: „Radujte se samy; já musím hledati sestru Laskavu.“

Šly druhý den, a tu přišly do velikého, rozkošného sadu. Zde stály stromy plné drahého ovoce, keře překrásného kvítí, a pod stromy a mezi kvítím byly stoly se skvostnými mísami, a tu se hotovilo síla hostů k radostnému kvasu. I drahá roucha, zlaté prsteny ležely pohotově, kdokoliv se ozdobiti chtěl. Radostí plesalo Militčino srdce, an se dívala takovým přípravám; ale když na ni hosté volali: „Pojď a vesel se s námi!“ odvrátila uší a očí a řekla: „Veselte se sami, já musím hledati sestru Laskavu.“

Šly třetí den, a tu přišly do velikého, ouhledného města, a v tom městě je opět jiné a jiné vnady vábily. Šly čtvrtý a pátý a šestý den, a tu jim i hrůzy cestu zastupovaly; ale Militka se ani vnadám ani hrůzám nepoddala, pokaždé řekla s pevnou myslí: „Pryč ode mne, vy mamičové lidských smyslů! Já musím hledati sestru Laskavu.“

A šly hrozně, hrozně daleko. Kokoška stále před Militkou, a upřímná sestra stále za černou slepicí. A když přišlo sedmé jitro a slunéčko vycházeti počalo, uviděly před sebou veliký blesk. A když se přiblížily k tomu blesku, poznaly, že to veliká, lesknoucí se ranním sluncem skleněná hora. S podivením pohlížela Militka na tu skleněnou horu; ale ach! jak se zarmoutila ubohá dívka, když se posléze až k samé té skleněné hoře přibrala. Kam jen oko dostihlo, nebylo nic leda lesknoucí se, hladké sklo. Dostati se nahoru, nebylo pomyšlení. Byl to kopec náramně příkrý a skluzký. I začala se upřímná sestra teskliti. „Ach, ty milá Kokoško! ty věrné zvíře, kam jsi mne to zavedla!“ Takto naříkala holka, na slepici hledíc, která se byla pod kopcem usadila, jakoby se z místa už více hnouti nechtěla.

Kokoška však na to dlouhou chvíli jako nic. Najednou ale křídla roztáhne a jako kdy se doma pod okny anebo na zahrádce v písku hrabávala, i tak tady sebou hýbati a peruťma do hory tepati počne. I zazvučel skleněný kopec, a ze zvuků těch jakoby se lidský hlas utvořil, a hlas ten promluvil srozumitelnými slovy: „Nenaříkej, Militko! blízko jsi u své Laskavy.“ Lekla se Militka, neboť slyšela lidský hlas, ale žádného neviděla; a když konečně dle zvuku seznala, že by to z hory vycházelo, a žeby to vyvodila Kokoška, bázlivě jaksi ucouvla, i bázlivě se ptala: „Jakž pak se ale k Laskavě dostanu?“ A černá slepice opět křídloma do sklenného kopce zatepala, i opět se ozývají slova: „Zabi Kokošku, kůstky její před sebe klaď po kopci, a kamkoli položíš kůstku, pohodlný stupeň se udělá.“ I zhrozí se dívka jemná takových slov, ale Kokoška opět do sklenného kopce zatepá, i opět se ozývají slova: „Zabi Kokošku!“ Počne Militka plakati, ale černá slepice roztáhnuvši po třetí křídla, po třetí jimi do vrchu bije, a po třetí je slyšeti: „Zabi Kokošku — jinak se nedostaneš k Laskavě.“ Ach, jakž měla ubohá dívka smrtnou rukou sáhnouti po drahém zvířátku, po dárku neznámé paní kmotry, z něhož jí blaho vykvésti mělo? Jakž měla zabiti družku svých her, svou naději a nyní voditelku svoji? Ale sesterská láska je mocnější nad všecky jiné vazby — tomu byla Militku nebožka matka pilně učila — a protož i zdařilé dítě po slepici sáhlo a z košíčku malý nožejček vyňalo.

Hlasitý a usedavý pláč vedla Militka, když Kokošce po hladkém krčku sahala — věrné zvířátko se ani nehnulo; — hlasitý pláč vedla, když jí chřtánek ostrým nožejčkem podřezávala, a veliké slzy padaly jí z krásných očí, a ty slzy kapaly na nebohou slepici, a byly tak horké, že se peří spařilo, kamkoli padly. A pláč dívčin se množil, a slzy tekly hojněji, a proud jejich celou slepici zalíval a sežíral, tak že konečně jen pouhá kost Militce v rukou zůstala. Z holých těch kostí ulomila nyní holka první kousek, položila na příkrý kopec, a ve skluzkém skle prolomil se stupeň, a na stupeň mohla holka vkročiti a o krok postoupiti na horu. A s podivením patřila na to dívka, a rychle ulomivši druhý kousek, položila opět na kopec, i opět se o krok povznesla. Samou radostí zapomněla na všecken zármutek a na všecku ztrátu; zapomněla na Kokošku, a jenom už u Laskavy se octnouti dychtěla.

I lámala kůstku po kůstce a kladla na skleněný kopec. Dělaly se před ní pohodlné stupně, a po stupních se brala dívka na horu. Před ní se rychle cesta krátila, za ní dloužila. Již má Militka poslední v ruce kůstku, již poslední kousek na horu klade, na poslední stupeň vstupuje a posledním krokem vršek hory dostoupiti hodlá — tu náhle pozdvihne oči, a běda! ještě aspoň jedna kůstka jí schází, ještě veliká mezi ní a svrškem prostora. Leknutím se v holce zarazí krev; ubohá ani slova promluviti nemůže. Již myslí, že marna byla její obět a práce. Zoufanlivě se kolem ohlíží; do předu hledí a do zadu hledí, a z předu a zadu naděje žádná. Z předu je prostora velká, ze zadu — ach, to nové leknutí! ze zadu je prostora ještě větší! Stupně byly zmizely, kůstky jako smeteny větrem; stojí opuštěná holka na posledním a to jedinkém stupni, a nesmí krok udělati, aby nesklouzla po hladkém skle. Ale — „Radší celý kopec vlastními kostmi obsypati, nežli se k tobě nedostati, sestřinko!“ — tak tu nyní žalostná dívka zvolala, u svém hoři a u své lítosti všecka zapálená opět po nožejčku sáhla, v kloubech si levý malíček uřízla, na kopec jej pustila — a hle! i po malíčku stupeň se utvoří, dívka naň kročí, a už i na svršku hory stojí. Ale jak se tam postavila, seslablou silná mdloba přepadla, a v té mdlobě všecka klesá i na horu padá. Hora se s ní zatřese a s velikým hřmotem propadne. —

Ale jak mile upřímná Militka opět smyslů nabyla, spatřila se ve velké mramorové síni. Kolem do kola stály v té síni pozlacené sloupy, po stěnách visely zlaté obrazy, a uprostřed síně lesknul se zlatý trůn s krásně protkávanou oponou. Na trůně seděla neznámá paní jako královna, jí po stranách stály po pravé Militka a po levé — ó, té radosti! po levé stála ztracená Laskava. Ach, jak se tu nyní objímaly upřímné sestřinky! Radostně dívala se jim paní na trůnu, potom ale vstanouc Militku i Laskavu za ruce pojala. „Buďte šťastny,“ řekla, „ctnosti vaše zasluhují odměnu! Já jsem neznámá tvoje kmotra, Militko, a věrně vyplním tobě i sestře tvojí, co jsem nebožce vaší matce slíbila. Mocnou paní byla jsem povždycky, ale pouhá mocnost neblazí; dobré skutky blaží. Avšak i sobě zasloužiti i hodna učiniti musí se člověk dobrých skutků. Vy, zdařilé dcery, jste statně obstály, aniž moje, aniž matčina o vás od mladosti péče byla zmařena. Věčně za to u sebe pobuďte, a radost a rozkoš pobuď s vámi!“

Slzíce děkovaly zachráněné sestry mocné paní kmotře, a procházely se s ní po síni, a ze síně vešly do skvostných pokojů a do rozkošných zahrad, a všude byla hojnost, pěkný oděv, veselé tváře, ochotné ruce, všude byla krása, jenom u brány ležel, na řetěze uvázán, ošklivý pes. „Jaká je to šereda!“ zvolala rozveselená Militka, a Laskava se jaksi bázlivě stranila. „Nebojte se, dítky!“ řekla vzácná paní kmotra; „to je tvůj pronásledovník, Laskavo! Takto se zlé činy trestají. Nebude pán víc kouzedlných kousků provádět! Skleněný jeho kopec je rozbořen, síla jeho rozvrácena.“ I stranily se holky šeredného psa; někdy jen přiblížily se a outrpně mu drobty a zbytky házely.

Až do smrti byly živy upřímné sestry v krajinách mocné paní kmotry, až do smrti pobývaly jedna u druhé, a po jich smrti ještě povídávaly matky po mnohá leta dceruškám svým o sesterské lásce černooké Militky a zlatovlasé Laskavy.