Milenců hrob

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Milenců hrob
Autor: Karel Havlíček Borovský
Zdroj: citanka.cz
Licence: PD old 70

Slze, vřelé slze, z hlubiny duše kanoucí, plakal jsem nad strastným osudem dvou milenců! V rajských chvílech blaženosti lásky zachvátila je černá ruka prosaické zištnosti, neznající, co jest spojený dvou milujících srdcí plamen, a necitelně stírajíc s vonných bylin květ a sladkou mannu. Ó, Moje Adélo! ty jediná duše na tomto chladném sobeckém světě, která jsi prohlídla do hlubiny mých citů, která jsi jediná ve hvězdné, májské noci cítila elektrické tluky srdce mého na prsou svých, kde toliko jasné nebe, dárce lásky a krásy, slyšelo naše žhoucí celování - tobě, moje sladká duše! věnuju tyto soucitné slze, jimiž jsem zrosil hrob nešťastné lásky. Liju je, liju na pěknou tvou báseň, již co blahou upomínku u srdce nosím a mnohonáctekrát denně čítám, a v které se slabounká něžná liána amerických pralesů toužebně okolo přítele a ochránce svého javora nahoru vine, zdobíc květem svým jeho silné týmě a nalézajíc u něho podpory a záštity proti škůdcům; až pak bujný, zhoubný vítr oba vyvrátí a pochová v jednom hrobě. Krásný to obraz věrné, nešťastné lásky; ještě umírajíc pne se liána ouzkostlivě okolo druha svého a spolu zároveň vadnou a uschnou - umírají. -

Než poslyš truchlivý příběh nešťastných milenců, poslyš jej z úst mých, který jsem hleděl na jejich blaho a na jejich hoře, který jsem byl svědkem tajným jejich něžných a blažených hříček lásky. Mnoho se vypravovalo a vypsalo rozmanitých osudů milujících, do neskončenosti jest rozmnožen počet letopisů lásky, ale podobné milence a takové kruté utrpení nenajdeš nikde. - -

Ona byla krásná, jako obličej nebes, krásná jako Ty, Adélo má! krásná, jak si každý milenec maluje obraz milenky své v zápalu lásky. Byla samotná: on se byl na čas vymknul z měkkého ramene milenky své a pustil v zápas s hmotným světem, vylítl z lůna lásky do nepříznivých končin, hledati přítulného místečka pro sebe a milenku svou, a ona něžná, trpící, toužebná čekala na jeho návrat, unášena jsouc střídavě nadějí a bázní. Viděl jsem na dno duše její, jako vidíme na dno průzračného, čistého, krystalového jezera v Alpách. Kdo popíše touhy a city milenky, očekávající milence svého? Toužebným, položalostným, poloplesajícím okem hleděla mu vstříc k oné končině, odkud měl zavítat: šumících lístečků se tázala, co o něm šeptají, vysokého slunéčka se ptala, v které krajině ho vidí; větérky vítala, přicházející od něho; při každém zvuku zaklepalo jí srdce radostně: „To je on!“ Tak se rozvitá dechem Ladiným růže toužebně kloní proti slunci; rozvírá vonná ňadra svá žhoucímu paprsku, až umře, až zvadne v jeho plápolu, sežžená ohněm milosti. - On se navrátil: v zářících se očích radostné blesky vyplněných nadějí, šťastné budoucnosti; klesli si v objetí bez slova, spojujíce jedním dechem dvoje naděje, dvojí lásku, dvoje štěstí. - Plamenem celování mluvili k sobě. V těsném neskončeném objetí lili si ze srdce do srdce blaženost vzájemné milosti. Jenom světlé jejich oči mluvily o vítaném štěstí, a bystrotou blesku přeletěla jim v bezpamětném objímání dlouhá, dlouhá doba. Konečně, nakojivše se plamenným proudem milosti, přešli v líbezný, hravý rozhovor, v rozhovor kochajících se duší. On vypravoval o krušných dobách, o smělém podniknutí, jak zápasil s osudem a vymohl na něm tolik místečka na tomto světě, v kterém by se směstnala skromná potřeba milujícího párku: ona mu šeptala o šťastných chvílech budoucnosti, jak vzdáleni od zištného, nepříznivého světa sami sobě žíti budou ve skrytém pokojném koutečku. - Byl jsem opět nepozorovaným svědkem jejich blaženosti, jejich nadějí v budoucnost, jejich veliké, samostatné lásky; bez závisti jsem patřil na ně, před pamětí mi planulo Tvoje celování, Adélo má! pnulo se rámě mé v duchu okolo Tvého štíhlého těla, a plesajíc těkala mysl má v prvních rajských dobách naší lásky! Ó, kýž bych býval v tu dobu jediným svědkem jejich štěstí! Ale viděl jsem ho již, onoho černého vyslance pekla, žíznivého blaha a krve spolutvorů svých; od milenců nepozorován, rovněž upíral na ně ďábelský svůj vzhled závisti a egoismu, a v hanebné zrádné duši své kul plány na jejich záhubu. Chvěje se na celém těle, sledoval jsem v bázni o milence jeho záhubné počínání, ach, oni nevinně hráli, ničeho nečijíce: tu najednou vyskočil -

ano vyskočil černý kocour z lomenice a pohltil v jednom velikém skoku oba nešťastné vrabce; neboť oni byli ti dva milenci, o jejichž v lásce neštěstí jsem zde vypravoval. V okamžení pochoval je onen loupežník v nelidském svém těle bez milosti, bez lítosti: já pak, jak již napřed praveno, zrosil jsem slzami sympathie jejich společný hrob, totiž onoho černého kocoura, a zpíval jsem tuto píseň o neobyčejných milencích a neobyčejné jejich smrti. -

Divíš se, necitlivý čtenáři! kterak jest možná s takovým lidským způsobem vypravovati o vrabčí lásce? Neodsuzuj mne! mnoho jsem vytrpěl, čta vaše zamilované povídačky, než mi napadla myšlenka porovnati lásku větší části vašich románových a novelních párků s láskou vrabčí! A ejhle! rozdílu velikého nenalezám. Hledal jsem ve vašich pověstech lidi, statečné lidi v plném rozkvětu lidskosti, v lásce; a nalezl jsem nejvíce vrabce, bídné vrabce s komisní, ošumělou láskou. „Nic jiného nedělali, lásku mleli,“ praví nám illyrská národní píseň. Představte nám pravého člověka, krále přírody, velikého, vznešeného, ctnostného, podnikavého, bořícího chrámy model, příkladného v štěstí i neštěstí, a budeme vás ctíti, pobožně vroucně čísti, v bídáckých však vašich hrdinách neuznáváme obraz svůj, a nepřestanete-li nás nimi hyzditi, počneme raději ideál svůj hledati mezi vrabci. -