Milanetta

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Milanetta
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek jedenáctý. Praha : I. L. Kober, 1880. s. 243–257. Dostupné online.
Licence: PD old 70
1836

Já a dva moji přátelé, vypravuje jistý cestovatel, uzavřeli jsme po Pyrenejských horách cestovati, abychom se obyčejného, skoro jednotvárného zaměstnávání sprostili a na několik dní romantického života horanů zcela v přirozenosti užili. Když jsme do Luchonu přišli, ponavrhl jeden z mých spoludruhů, že by neškodilo onu pověstnou cestu z Francouz do Katalonie a nazpět po Arragonii Pikadskou a Venaskou branou konati, k čemuž pouze jednoho dne potřebí jest. Ponavržení jeho přijalo se, a druhého dne ráno jsme již v pět hodin na koních seděli. Esteujo, náš průvodčí, vyšňořen modrou vestou a červeným opaskem, na hlavě maje široký klobouk a v ruce železem kovanou hůl, poháněl koníka svého dlouhým stromořadím z Luchonu; my pak jeli za ním. S vrchu jeli jsme na vrch, až jsme konečně i mezník spatřili, a průvodčí náš, právě když kůň předníma nohama ve Španělích a zadníma ve Francouzích stál, nám oznámil, to že jest brána Pikadská, porte de Picade. V skutku zde také jindy veliká kamenná brána stávala, jakožto mezník nadřečených zemí. Odtud jsme museli pěšky. Byliť jsme na ouzké skalní stezce; v pravo strměly francouzské, v levo španělské skály. Pod námi byly oblaky tak shromaděny, že jsme na francouzské straně ničeho rozeznati nemohli; ve Španělích však jsme červenou, hrbolitou půdu zpozorovali, na nížto se žhaví sluneční pobleskové odráželi a nás upalovali. Hodnou chvíli jsme šli, mlčíce, s bolestným v srdci pocitem. Tento nesmírný, vysmahlý, pustý ouval, rozpukané, svislé, navěžené skály, hluboké, padajícími potoky, vymleté sluje a prouhy, všecka ta zpousta nám co nahý přírody mrtvol se jevila. — Jaký to hrůzoplný pohled! S velikým namáháním, jeden druhého se drže, odvalovali jsme pod nohama se nám chvějící kusy skály a pouštěli je dolů. Není možná popsati hlomoz, který nyní mrtvé předešlé ticho pobouřil; zdálo se, jakoby tu ozvěny poprvé byly procitly; rachocení hromu není tak silné, ani tak strašlivé. —

Po uzounké pěšince kráčeli jsme dále, a brzy měli jsme před sebou sněžky vrchu, Maladetta nazvaného. — Maladetta jest jeden z nejvyšších vrchů horstva Pyrenejského; věčný sníh přikrývá jeho nesmírně roztáhlou povrchnost; podobá se, jakoby pevně k obloze byl připnut. Bylo právě poledne, a sluneční pobleskové mocně na lesknavý sníh doráželi, a kolem vrchu míhaly se co nejživěji duhové barvy; co živ nebyl jsem ještě krásnějšího podívání spatřil.

Z Arragonie do Francouz museli jsme přes Venaský vrch. Naši obratní, takovému putování již navyklí koníci dosti mrštně s námi se hnali nahoru. Ještě jednou po sněžce vrchu Maladetty se ohlednuvše, pěšky jsme se ku bráně Venaské pustili, aby si koně oddechli. Brána tato jest ouzký průchod pod vysoko strmící skalou, na nížto vysoký železný kříž stojí. Ve mně vznikla žádost, dostati se k tomu kříži, a proto jsem také, na domlouvání svých spoludruhů nedbaje, na skálu se drápati začal. Velmi pracně jsem skoro již až nahoru se dostal, tu se mi však ohromný kus skály pod nohama odtrhnul a do brány se svalil. Na štěstí jsem se kříže zachytil a ouzkostně po soudruzích hleděl, kteří však v zápětí předce ještě odskočili. Sotva že jsem ale z nich zraky spustil, spatřil jsem na francouzské straně u brány lhostejně seděti muže, a již jsem i také co nejhlasitěji vykřiknul, abych jej o hrozícím mu nebezpečí zpravil, neboť se onen ohromný kámen zrovna k němu svrchu dolů valil. Až když jsem několikkrátě byl již volal, pozdvihnul teprv ke mně zraků svých, obrátil je však opět lhostejně na valící se kámen a zůstal nepohnutelně seděti. Mrštně a hřmotně se kámen tak blízko okolo něho valil, že i poněkud oděv jeho zasáhnul, on však ani dost málo se neuhnul. Já se ouzkostí sotva udržel kříže; celou minutu jsem strachy skoro umíral, že budu původem smrti onoho člověka.

Kvapně, jakž mi jen možno bylo, sestoupil jsem dolů a na kárání spoludruhů svých ani neodpovídaje, pospíchal jsem k onomu podivnému muži, jehož oni dosavade ještě ani nebyli zpozorovali.

„Proč jste neuskočil, když jsem na vás volal?“ promluvil jsem naň. „Tím způsobem jste rozdrcen býti mohl! — Což pak jste hluchý a slepý?“

Při těchto slovech onen muž s jakousi hořkostí a outrpností zraky na mne upřel, z čehož jsem poznati mohl, že dobře viděl i mně dobře rozuměl. Mlče sklopil ale opět oči, jakoby si mne ani všimnouti nechtěl. Já však oči z něho nespustil. Zdál se býti již velmi letitý, byl však předce silný a mohutný; hlava jeho byla krásná a vznešená, tvář sluncem osmahlá, oko živé, vousy dlouhé a bílé. Oděn byl jako arragonský skoták. Soudruhové moji přistoupili ke mně, a jejich podivení nebylo menší než moje.

„Ten muž jest Španěl, a šílenec,“ řekl nám průvodčí náš stranou.

Jeden z mých soudruhů se upamatoval, že ho již také vidíval.

„Bydlí tamto pod vrchem, v tom domečku za hostincem,“ mluvil Esteujo dále, „a každodenně, když povětrnost příliš nepřízniva není, chodívá sem nahoru, sedne si na toto místo, dívá se na bránu, žádného si nevšímá a k večeru se zas do svého domečku vrátí.“

„Jest ženatý?“

„Není; živ jest o samotě, se žádným nemluví, k nikomu nejde, kromě k panu sudímu; v celé zemi snad ani žádný neví, jak se jmenuje.“

„Jak dlouho pak již v tom domku bydlí?“

„To sám ani nevím; co se pamatuji, vždycky jsem ho tady vidíval.“

Zpráva tato ještě více zvědavost naši povzbudila, a proto jsme také opět k muži přistoupili a několik otázek mu předložili, z nichž on ale ani na jedinkou neodpověděl. Předce však jsme před ním zůstali, až i konečně on sám bez ptaní mluviti počal.

„Velké chuti tedy máte, život můj seznati?“ řekl.

„Máme; ostýcháme se však, vás o to požádati.“

„Nemejlím-li se,“ řekl opět, na jednoho mých soudruhů hledě, „jste vy advokát, muž práva. Každoročně vás tady v čas koupelí vidívám a tu všelijaké noviny slýchávám, ačkoli jinak o samotě žiji. Jméno vaše znám. Vím, že jste před nedávným časem nájemníka hostince před soudem v Toulousu zastával a svobody mu vydobyl.“

„To jsem učinil,“ odpověděl soudruh.

„Onen muž mi často nápomocen býval při pracích, ježto jsem sám v stáři vysokém již zastati nemohl, a často mi o vás vypravovával. Vy jste hodný muž, nevinného jste před otroctvím zachránil, a za to jste ani halíře nežádal. Jste snad jedinký člověk, k němuž důvěru mám a s nímžto tak dlouho rozprávím.“

„Z toho se velice těším. — Nebylo by vám tedy libo, v krátkosti běh života svého nám povědíti?“

On však hned neodpovídal, upřel na soudruha mého zraky, jakoby mu do duše nahlédnouti chtěl, a konečně řekl: „Vám žádost tuto vyplním; i vaši přátelé mohou poslouchati.“

Na pokynutí naše průvodčí se odstranil, a jakož pravý horan lehnuv si na slunce, brzy usnul. My se však do stinné skalní jeskyně usadili, a stařec počal vypravovati:

„Jsem Španěl, jedinký syn a dědic dona F…, španělského granda třídy druhé. Vychován jsem byl, jak tomu stavu přísluší. V pět a dvacátém roce svého stáří jsem již ani otce ani matky neměl. Ve Španělích jest obyčej, že dědic po smrti otce svého na nejvzdálenějších statcích skorem o samotě celý rok ve smutku tráví. Otce, jenžto mi v náručí skonal, jsem srdečně oplakal a obyčej vlasti za svatou povinnost maje, do Arragonie jsem se odebral, kdežto jsem u paty vrchu Maladetty zámek měl. Viděli jste tam snad ještě zříceniny, jest-li jste, jako mnozí jiní pocestní, okolo vrchu šli.

Bylo to roku 1779, Španěly byly krásné a mocné. Šlechta a duchovenstvo měli neobmezenou moc v rukou; šlechta vládla lidem, král šlechtou, a inkvisice všemi. Já byl hrdý, a mnoho jsem si na svém hraběcím titulu a na převaze a přednosti rodu zakládal. Můj nejvyšší sudí měl všecku moc nad mými poddanými, kteřížto ke mně se utíkali, nebyli-li s jeho výrokem spokojeni. Před zámkem stojící šibenice oznamovala, že právo mám, v celém hrabství k smrti odsuzovati. Tento trest zákonem i podloudníkům určen, a sudí můj velmi přísně takovéto lidi odsuzoval, což mne vždycky v srdci zabolelo, a proto jsem obyčejně trest umenšoval.

Za onoho času bylo více podloudníků nežli nyní, a vláda mne požádala, je zničiti. Já ozbrojil třetinu svých poddaných, kázal jsem je po hranicích rozstavěti a opatrně na vinníky číhati. Bedlivá tato stráž a časté podloudníků odsuzování zmnožily jejich odvážlivost i počet, tak že konečně, srotivše se, brannou rukou se protivili. Nedaleko brány Pikadské bylo jednoho dne padesát našich přepadeno a skoro všech padesát od těch zbujníků rozsekáno. To mne roznítilo, a já přísahal, že určený od sudího trest nikdy již zavrhovati ba ani mírniti nebudu a že hned prvního podloudníka, jehož se naši zmocní, na šibenici pověsiti dám.

Po několika dnech přišel sudí a předložil mi ortel, abych jej podepsal. Já se zarazil, a srdce mé bylo velmi pohnuto. Několik k sobě připojených nepatrných písmen mělo by člověku to nejdražší — život jeho zničiti? — Chtěl jsem ortel čísti, neviděl jsem však a požádal jsem o to sudího, což i on hned pevným hlasem konati počal. Hned ale po první řádce jsem mu kázal přestati; jednaloť se tu o život dvaadvacítiletého děvčete.

„Na tu se přísnost zákonů uvrhnouti nemá,“ zvolal jsem, „nýbrž na ony loupežnické zlosyny, co krále okrádají a mé poddané o život připravují. Děvče, jemuž jest dvacet let —“

„Nejmilostivější pane,“ řekl sudí. „Milanetta jest dcera náčelníka podloudníků. Každodenně pozornost stráže omamujíc, chodívá ze Španěl do Francouz a donáší obojím rotám obchodu jejich příznivé zprávy. Dívka jest vinna, já ji odsoudil, vy ortel podepsati musíte. Slíbil jste to všem svým poddaným, slíbil jste to králi. Slovo španělského granda jesti svaté, nejmilostivější pane! Podepište!“

„Nepodepíši! — Dvacetileté dívce smrt? — K tomu bych srdce neměl!“

„Já ale měl, ji odsouditi.“

„Čím se ospravedlňovala?“

„Ničím.“

„Přiznala se?“

„Nepřiznala.“

„Vyplnění ortele budiž tedy odloženo! Přiveďte mi sem Milanettu; podívám se, vyslechnu ji a budu vědět, co konati.“

Sudí uposlechnul, a v několika okamženích stála již Milanetta přede mnou.

Ó kýž byste byli tu dívku viděli, skvějící se v blesku mladosti, krásy a půvabnosti! Kýž byste byli ten planoucí zrak, to vysoké, poněkud sluncem opálené čelo, ty černé dlouhé vlasy, tu vznešenost postavy v každém pohnutí viděli! — Jako já byste se byli podivili, jako já byste se bezděky byli k ní uctivě měli, jako já byste ji byli milovali. — Bylo mně 25 roků, a nebyl jsem poznal ženy, leda v závratu smyslnosti. Srdce mé, láskou ještě nezasvěceno, hlava má, vedrem slunce našeho rozplameněna, urodily v sobě prudkou, neobyčejnou náklonnost, kteráž i tak náhle vypukla, že se po celý můj život záhubně rozlila a jej zničila.

Hůře než Milanetta jsem se třásl, maje dívku vyslýchati. O samotě s ní zůstav, počal jsem, pohnutí v sobě všemožně udusiti hledě, takto mluviti: „Znáš-li trest, jejžto nejvyšší sudí nad tebou vyřknul?“

„Znám, nejmilostivější pane — smrt!“ odpověděla ona neohroženě.

„Nežli vyřknutý tento trest potvrdím, chtěl jsem tě viděti a tebe se zeptati, nevíš-li ničeho, co bys k svému ospravedlnění přednesla.“

„Ničeho.“

„Obíráš se tedy podloudnictvím?“

„Neobírám.“

„Proč jsi tedy skoro každé noci do Francouz chodila? co tě k tomu lákalo?“

„Nepovím to.“

„Pomni, že upřímné vyznání jedinký prostředek k zachránění tvého života jest!“

„Vím to; avšak předc ničeho nepovím. Vám, nejmilostivější pane, a sudímu odpovídati budu, že se podloudnictvím neobírám. Zdali každé noci do Francouz chodím čili nechodím, na to neodpovídám. Ortel můj jest vyřknut, ať se tedy vykoná; k smrti jsem připravena. To jsou poslední slova má.“

A od té chvíle nedbala již ani na domluvy ani na výhrůžky ani na prosby. Tvrdošijné zachovávala mlčení. Po tři dny navštěvoval jsem Milanettu, a po tři dny hleděl jsem z ní tajemství vypátrati a moje za to jí svěřiti; ale co skrývala, pochováno leželo v hlubině duše, a snadno se domyslila, co jsem já vyřknouti se nedůvěřoval.

Ve chladném vězení sklesl jsem, pán její a soudce nad živobytím, k jejím nohám i — vyznal, co již byla z celého mého chování dříve poznala. Ale v žaláři tomto měla zmužilosti, že mou láskou opovrhla a zachování sebe za cenu nepřijala, kterou jsem jí podával. Onať napořád tichou, mírnou a vážnou zůstávala, kdežto mě veškerá muka opovržené lásky, veškeré zoufalství opovrženého srdce trýznila. Prosby moje a vzteky, žaloby a vyznávání lásky odrážely se od stěn žalářních; a rád bych byl Milanettu zachoval i usmrtil. Po prvé jsem miloval, a žena, jížto jsem lásku, štěstí a úctu v obět přinášel, studeně odpovídala: „Já vás nemiluji; jiného již miluji…!“ Ach toto vyznání, jakž i palčivě duši mou proniklo, na okamžik mě v bolestech mých a v zoufalství potěšilo. Ale užírající žárlivost mívá nenávist a pomstu ve spolku — pomsta pak — ach, tať bývá slastí člověka horoucích vášní, jenž úlevy nenalézají! I zasmál jsem se jako zšílený — byloť to usmání zatracenců!… Milanetta mu porozuměla. Ztrnula i prosila o život miláčkův.

V leknutí zapomněla, že mi ještě jméno jeho nebyla svěřila. Hlasem strašlivým tázal jsem se jí na soka; ale tuť opět všechen mír se k ní navrátil a studeně odpověděla: „Jméno jeho nikdy se nedozvíte!“

Ale v tom se hřmotně na dvéře zatlouklo; lidé moji se po mně sháněli. Vzácný Francouz byl přijel do zámku a na rychlo se mnou mluviti žádal. Trapný nepokoj v srdci co možná ukrývaje, vyšel jsem z vězení.

V sále na mne s netrpělivostí mladý muž čekal, chtěje se mnou bez svědků mluviti.

„Jsem šlechtic N…,“ řekl, „a jako vy, pane hrabě, držitel nejodlehlejšího zámku na hranicích ve Francouzsku, i jsemť jako vy soudcem nad podloudníky.“

I byloť mi v skutku jméno šlechticovo povědomo — neboť jsem mu předtím stran jistoty po hranicích často byl dopisoval.

„Jakžkoliv ale naše i vaše zákony přísnost požadují,“ pravil dále, „nevinných předce trestati nesmíme, nechtějících nám dáti zprávu o svém chování.“

„Co tím hodláte?“

„Račte poslyšeti! — Vašim pohraničným dozorcům dostala se dívka do rukou, jménem Milanetta.“

„Jakže, pane, vy byste mi mohl zprávy dáti —?“

„Za tou jedinou záležitostí přicházím. Dnes ráno teprva jsem se dozvěděl, že zabavena, ba i odsouzena jest, a že se zpěčuje, příčinu svého častého přecházení do Francouzska udati. Já toliko o ní vím — a svěřím vám ji, pane hrabě — vám jedinému, spoléhaje se na vaši čest a uznalost.“

„Mluvte, pane!“

„Milanetta jest moje milenka.“

„Vaše milenka? Vy její milenec? Vy — vy?“

„Zdá se vám to podivné, že jsem tak spanilé děvče, dceru podloudníkovu, v zámku svém raději neukryl a v zimě pak do Paříže s sebou nevzal, kdež bych ji byl za milenku svou bez ostýchání prohlásiti mohl? Ale Milanetta není věru jedna z oněch, jichžto ženská důstojnost snadným vítězstvím se přemůže.“

„Ano — znám ji!“

„Ó pane hrabě! veškerý poklad lásky a ctnosti v srdci jejím neznáte. Ale z tohoto mého kroku aspoň její cenu poznejte, neboť pro nehodnou bych se o to nebyl pokusil. Prosím, udělte milost nešťastné!“

Ale slova šlechticova o lásce Milanettině duši mou přeplnila vztekem a zoufalstvím. Žádost po krvi a mstě zuřila ve mně, a nevěda, co počínám, zazvonil jsem a poručil, aby dívku z vězení přivedli.

„Mne tu spatřiti nesmí!“ zvolal šlechtic. „Abych ji vysvobodil… jest jediná snaha má. Ale svěřovati jí, že uchrániti chci, byloť by tolik, co k vděčnosti ji povzpuzovati, a já jiného na ní nežádám, než lásku.“

V tom na předsíni kroky se ozvaly, a šlechtic rychle se otázal, kde by se skrýti mohl. Já mu do dveří komnaty své ukázal a právě, když je za sebou zavřel, Milanetta do sálu vkročila. Za dobrou chvíli nebylo mi možno slova promluviti, ták se mne byla vzteklost zmocnila; vzezření moje muselo býti strašlivé, neboť Milanetta se s hrůzou odvrátila ode mne. Na to zvolal jsem hlasem hřímavým: „Známť již tvého milence! Známťjej — jehož jsi více sobě oblíbila nežli mne. Přišeltě, aby ti milost na mně vyprosil — pan šlechtic N… — ten zšílenec, jenž udává, žes nevinna, a za milenku svou tě prohlašuje, a to mně, jenžto vztekem a láskou umírám.“

„Jakže?!“ zvolala dívka bez sebe — „šlechtic je tady? ve vaší moci! Ó milost, milost jemu, pane hrabě — já sama pomstu vaši zasluhuji — mne usmrťte!“

„Ano, tebe, zlořečená! — Nesmyslník žádal, abych tě ušetřil, abych tě jemu vydal; já tě ale katu odevzdám, a ten tě na šibenici pověsí. Miláček tvůj ale ať se na to dívá!“

A divoký chechtot zavzněl ze rtů mých. Rázem otevřel tu šlechtic dvéře — na nějž jsem u vzteku zcela zapomněl. Ani slova mu bylo neušlo. Milanetta při pohledu jeho zoufanlivě vzkřikla — já pak ji stíhal plamennýma očima.

Tu mě šlechtic k sobě přitáhl a řekl: „Pane, nazýváte se sice šlechticem, ale řeči vedete rodu šlechtického nehodné. Vězte, Milanetta nezemře, a nebo dříve mne v souboji musíte zavraždit!“

„Jakže? Chtěl byste se v souboj pustiti?“

„Pustím se. Vím sice, že soubojník ve Francouzsku jako ve Španělích konfiskací statků se trestá, že erb jeho roztlukou, nábytek spálí, že se mu hlava utne, když odpůrce svého zabije; vímtě, že král můj jako váš úplnou přísností trestati bude: ale nyní vás nenávidím, jakž vy mne jen nenáviděti můžete, a abych srdce vaše mečem probodl, na všelikou hanu a hanbu se odvážím.“

„Budiž tomu; dobře jste nenávisti mé srozuměl.“

„Zítra vás budu tedy, jak se rozbřeskne, i se svědkem očekávati u brány Venaské.“

„Já se před určitou hodinou dostavím.“

„Dobře. A nyní Milanettu na svobodu propusťte!“

„Propustiti?“

„Hrabě, to jesti první výminka našeho souboje.“

„Staň se! Propustím ji!“

A v okamžiku podepsal jsem list, jímž jí udělena svoboda; Milanetta však milostí tou pohrdla.

„K čemu této milosti?“ pravila. „Co jste učinil, že jste mi propuštění vymohl? A co musím nyní já činiti? — Až dosaváde jsem neodpovídala soudcům svým; mohuliž ale totéž otci činiti? A bude-li se mě na příčinu mých nočních potulek tázati, co mu odpovím? — Pravdu se dozvěděti musí, a pak mě zabije!“

„Tebe zabíti?“

„Ano, on mě zabije, ačkoliv vám jen podloudníkem, pouhým zbujníkem býti se zdá; leč tentýž muž hrdější a ostřejší jest na čest dcery své, nežli snad veškerá šlechta francouzská i španělská. On mě zabije — to vím; já pak zemru raději rukou katovou.“

Šlechticovi konečně se podařilo, že ji upokojil; i vzdálil se s milenkou svou, pošeptav mi ještě: „Zítra!“ — A na druhý den, před východem slunce, sedel jsem již na skalině, již tuto vidíte. I šlechtic neprodléval a svědka si přivedl. Já na celý ten obyčej byl zapomněl. Tu jsme několik kroků před sebou jezdce zahlídli; já naň zavolal.

„Jste, pane, šlechtic?“

Tak dobře, jako sám král.“

„Znáte mě?“

„Jste hrabě F…“

„Chci tuto na souboj; nemohl byste mi státi za svědka?“

„I postojím!“

A skočiv s koně, kordy naše přeměřil, i vše ostatní urovnal, jako muž v podobných věcech zběhlý. Již i začal boj, an tu náhle francouzské a španělské stráže přiskočily, násilně nás od sebe odtrhly, přikazujíce, abychom souboje nechali, jinak sice že nás zabaví. Na odmluvu nesměli jsme pomysliti. Strážím královským nedalo se poroučeti; Milanetta pak jim byla dala zprávu, aby souboj zamezili. I viděl jsem vztek v očích šlechtice, on pomsty žádost v zraku mém. Tu mi peklo myšlénku vštípilo, i zvolal jsem: „Pane, před očima všech těchto můžeme se porovnati, aniž nám budou smět překážku dělati. Tento kříž s podobou Spasitele stojí právě na hranici mezi Francouzskem a Španělskem. Vy, rozený Francouz, přejdete do Španěl; já, co Španěl, na půdu francouzskou se uberu, a tak se mohou setkati kordy naše, aniž nohy naše pomezí se dotknou. Ani ke předu nepokročíme, ani do zadu neustoupíme; tím spíše jeden z nás padne, a Španělovi, jenž se byl s Francouzem, nohou stoje na francouzské zemi, potýkal, a Francouzovi, jenž byl se Španělem, na zemi španělské stoje, bojoval, kordy nepřelomí; neboť král francouzský nemá moc nade mnou, rovněž jako král španělský vás trestati nemůže, i budeť se právo národní šetřiti, a nikdo nezabaví nás!“

A skokem octnul jsem se na zemi francouzské; šlechtic, ke všemu povolný, překročil do Španěl, a oba zkřikli jsme na stráže: „Zpátky, maréchaussée francouzská, neníť vám práva, ruku vztáhnouti na šlechtice španělského! — Zpátky, posvátná hermandado španělská — neboť nesmíte ruku vztáhnouti na šlechtice francouzského!“

S podivením a na rozpacích odstoupily stráže, i rozstouply se jako my na pomezí dvou zemí u znamení hraničního, a na skály se podepírajíce, mlčky souboji se dívaly, kterýž byl právě začal.

Zdeť to bylo, kde jsme jako o největší blaho zápasili — zde v úžině Venaské, kde jsme se jen s tíží pohybovali.

Po druhém bodu mrtev sklesl mi šlechtic k nohám. Chtěl jsem se vzdáliti, ale svědek můj mě silnou rukou uchytiv, zvolal: „Zadržte, jediný krok na popraviště, k hanebné smrti vás dovede!“

V tom okamžení však vrhnula se ženština na mrtvol a v zšíleném zoufalství v život jej povolávala… Bylať to Milanetta! Svědek můj zuby zaskřípal při tomto pohledu, přiskočil k ní a mocně ji od těla mrtvého odtrhnul, jež v náručí držela. Dívka strašlivě zkřikla a na zemi se vrhnouc, rukama lomila.

„Smilování, otče, smilování!“ křičela.

„Nepočestná!“ zvolal otec temným hlasem — „nepočestná! Umři s ním!“ — a jediným bodnutím své dýky mrtvou ji srazil k zemi; pak mrtvolu pozdvihnul a ke mně ji hodiv, promluvil hlasem strašlivým: „Kdož v nepočestnosti zemře, nesmí hrobu najíti ve vlasti. Země španělská vyvrhuje mrtvolu Milanetty, jenž se byla zaprodala francouzskému šlechtici.“

Tu obklopila podloudníka stráž; on pak zahodiv dýku, sám ruce proti nim vztáhl.

„Svažte mě!“ řekl — „jsemť vůdce podloudníkův, i můžete mě nyní oběsiti, že jsem se podloudnictvím obíral, nikoli že jsem dceru zavraždil. Stáltě tady podloudník mimo zákony, i musel vyplniti právo své…“

Mně na to statky konfiskovali, znak můj šlechtický roztlučen byl, zámek pobořen, a za hlavu mou cena prohlášena. Jediný krvavý mrtvol mně zbyl — a tomu jsem hrob vykopal nedaleko hostince. Padesát let vedu osamotnělý a trudný život v zakoupené chýši, a prací rukou svých se uživuji. Každého dne pak, když pokdy mám, k bráně Venaské přicházím, a tady sedám, hledě na místo, kde jsem šlechtice N… zabil a kde Milanetta vlastním otcem skonala, i hledím na zemi španělskou, bývalou vlasť svou, jenž mě byla proklela, za zrádce nepočestného prohlásila a na nižto jsem nikdy více nevstoupil. Bůh mě prodloužením věku a trápení mého těžce potrestal — jsemť osmdesátiletý, ale srdce mé jest mladé i schopné veškerého upamatování… a nyní sami posuďte, měl-li jsem se na skalině uhnouti, jenž mě zdrtiti mohla! Mrtev déle bych se netrápil. —“

Ticho a pohnutí panovalo mezi námi, když byl stařec vypravování své dokončil. On pak po chvilce s přítelem mým stranou odstoupil a dlouho s ním hovořil za příčinou své poslední vůle. — Potom jsme se do Luchonu vrátili.

* * *

Nedávno přítel můj dopis obdržel se zprávou o úmrtí starce nešťastného. Až se v krajiny jižné navrátí, poslední vůli zemřelého vyplní. Zachováváť však stran té věci tuhé mlčení.