Mezi vyhnanci/VIII.

Mezi vyhnanci Josef Braun
VII.	VIII.	IX.

Údaje o textu
Titulek:	VIII.
Autor:	Josef Braun
Zdroj:	BRAUN, Josef. Mezi vyhnanci. Praha : nákladem „Libuše“, matice zábavy a vědění, 1891. s. 88–103. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Nazejtří, sotva že Huškova hospodyně, stará, nemluvná, ale poťouchle vzhlížející Němkyně, přinesši Polyxeně snídaní, jizbu poklidila, úzká okna na chvíli otevřená opět uzavřela, na krbu oheň rozdělala a vzdálila se, obdrževši ještě rozkaz, aby zavolala hospodáře, by vzal svůj peníz za pohostinství, pomýšlela Polyxena na odjezd.

Upravujíc lehký cestovní tlumok, stanula vyrušena kroky zaznívajícími na pavlači. Snad Hušek, pomyslila; ale jak zachvělo se její nitro, když v muži, jenž s patrným ostychem do dveří vkročil, poznala — Jana Ledeckého z Granova. Zdálo se jí, že málo nebo nic se nezměnila drahá ta tvář, na niž tolikráte vzpomínala ve chvílích žalu i odříkání, ač při prvním pohledu neušly jí stopy svízelného života vojenského a snad i duševních zápasů v tazích jejích se jevící.

„Aj, toť pan Ledecký,“ děla přívětivě, opětujíc jeho pozdrav s dvornou úklonou a násilně potlačujíc své překvapení a ještě více hluboký, bolestný záchvěv, jímž ozvala se láska v duši její. „Nepomyslila jsem věru, že i tebe uvidím při svém krátkém výjezdu v tuto cizí zemi. Aj, prosím tě, jak jsi se octl v Žitavě?“

Mezitím, odloživši vak, popošla mu vstříc.

„Nejsem tu dnes poprvé, panno Polyxeno,“ mladý muž odvětil hlasem patrně stísněným. „A jistě nikoli náhodou. Vždyť tu přece tráví ctihodný můj poručník dny svého exilia se šlechetnou dcerkou nebožky paní sestry své, a dnes…“

„Opět jsi je navštívil a oni ti řekli, že jsem v Žitavě,“ přerušila ho Polyxena kvapně. Slova Ledeckého o otci a Bohunce utvrdila ji v domnění, že s Bohunkou brzy před tváří Boha i lidí oddán bude. Ach, a ona ni jediným pohledem nesmí mu zjeviti, jak drahý byl a jest srdci jejímu, jak ho milovala a — miluje! Nesmí zjeviti a nezjeví — nejenom pro klid jeho vlastní, jestli zplna nepohasly v něm dosud vzpomínky na první lásky vzplanutí, ale i pro štěstí Benignino. Tato dívčina za svou oddanosť k panu Tobiáši zaslouží si zajisté od jeho dcery, aby tato — možno-li vůbec — nezkalila duchovní klid příštího chotě jejího. Třeba to stálo muka jakákoliv a přemáhání největší, Polyxena musí nyní jednati s miláčkem srdce svého tak, aby obraz její, nezanikl-li dosud z jeho vzpomínek, již navždy z duše jeho zmizel a on aby tím více přilnul k Bohunce. Není-li tím povinna této dívce, která tak otci jejímu jest oddána a ani na příště strýce svého neopustí? Jan čerpal zprávy své o Polyxeně ze zakaleného pramene otcova, jak možno domýšleti se, že by jen na chvíli zviklal se v předsevzetí, podati ruku Bohunce?

Tyto myšlénky kmitly se duší Polyxeny, když postava Ledeckého u dveří stanula a pohled její zavadil o jeho zrak, v němž zdála se čísti hluboké pohnutí duše.

„Jsem potěšena,“ pokračovala bez delší přestávky, když Ledecký, patrně ve tváři se změniv, ode dveří váhavě pokročil, „že po tak dlouhém čase vidím tebe zdráva a statna jako jindy…“

Přistoupiv k Polyxeně Ledecký učinil pohyb, jakoby jí pravici podati chtěl. Ale Polyxena nepřijala.

„Nepodávej mi své pravice,“ děla s úsměvem, jehož trpkosť nezdařilo se jí zastříti. „Vím dobře, že by to byla pouhá milosť, a já, pane Ledecký, takých milostí dosud neuvykla jsem přijímati. Toho jsem si přece vědoma, že podle mysli tvé nejsem hodna stisknouti pravici tvou. Ona svírala meč v boji proti nepřátelům tvé víry, ale moje ruka těmto nepřátelům poddala se v přátelství. Netajíš si, že my dva náležíme táborům nepřátelským — ty hlásíš se k bílým a já k černým nebo naopak. Avšak že jsme na cizí půdě a že musím tě ctíti pro city tvé, které v opuštěný domek tam na předměstí tě volají, ráda před odjezdem vítám tě v této jizbě. Jenom usedni,“ pokynula přívětivě, a když usedl, usedla proti němu v plynném hovoru dále pokračujíc. „A nyní vypravuj mi, čeho jsi zažil za posledních let — však prve,“ dodala kvapně, „dovol mi, abych vrátila se k prvnějším slovům tvým. Pravil jsi o Bohunce, že jest dívka šlechetná — a mnohé ženy, jak víš, málokdy slyší rády tak lichotivou pochvalu jiných pohlaví svého — ale já pravím, že jest to anděl, neboť přesvědčila jsem se o tom na vlastní oči. Jest hodna ruky muže šlechetného, a šťasten, koho láska její povede životem…“

„To jest bratr můj, panno Polyxeno…“

„Jak?!“ přerušila ho znova a v oku jejím se zajiskřilo. „Což on jest na živě? Lhal tedy mladý Přítočenský z Přítočna, jenž, v Praze tajně se zdržuje, mi prál, že viděl ve vřavě bitevní bratra tvého klesati s koně?“

„Nelhal, ale sám pravdy nezvěděl. Bratr můj raněn byl lehce v boku a těžce na noze. Však, bohudík, nyní již cele jest ozdraven. Trvám, že hoden jest ruky Bohunčiny a ještě více ona ruky jeho. Chci také ještě dnes oznámiti příchod jeho u pana otce tvého. Avšak popíchal jsem prve sem,“ — a hlas Ledeckého pozbaven tísně stával se každým slovem vroucnějším — „neboť přikázalo mi to srdce mé hned v okamžiku, kdy bratr tvůj Jáchym mi sdělil, že jsi v Žitavě…“

„Můj bratr!?“ vzkřikla Polyxena. „Kde, kde jest? Ty jsi s ním mluvil? Myslila jsem, že odejel přede mnou do Čech, rozhodnuv se zůstati v království…“

„Nikoli, zůstane u svého otce, zde v exiliu. To jest jeho rozhodnutí nezměnitelné. Opustiv tebe, umínil si, že bez váhání ve Zhořelci mne vyhledá a pobyt tvůj v Žitavě mi oznámí. To také se mu podařilo, ač jel za noci krajinou ne hrubě bezpečnou. Chtěli jsme jeti všickni tři sem do Žitavy, avšak jen dvé koňů jsme měli. Bez ostychu, panno, se ti přiznávám, že nouze za nemoci bratrovy tak na nás dolehla, že jsme jednoho koně svého prodati musili. Jáchym, maje s sebou dosti peněz, nabídl bratru, že ihned koupí koně, o něž není ve Zhořelci nouze, a že spolu za mnou pojedou. Nečekal jsem na ně, neboť síla, nad kterouž žádný meč nemůže zvítěziti, hnala mě sem — —“ a mladý muž, vstanuv nepokojně, přistoupil k Polyxeně.

„Ty jsi chladna, Polyxeno, v této chvíli,“ děl hlasem se chvějícím, „kdy přišel jsem ti vyznat, že síla lásky mé k tobě větší jest, než všaká moc světa tohoto i jeho zákonů? Což jsi zapomněla na všecko? Já jsem nezapomněl, já jsem den ze dne, večer co večer i v dlouhých chvílích nocí bezesných, ve vřavě bitevní i v tichém stanu nebo praskotu ohně strážného vzpomínal na tebe. Netrap mne déle, rci, že sladkou pravdou jest, čeho se domýšlím; odměň mě jediným slovem svým za léta muk, touhy a strádání, odvrž tu odpornou larvu s tváře své, znám pravou její podstatu, neboť bratr tvůj vyjevil mi všecko tajemství života tvého…“

Polyxena prudce se vztyčila. Její tvář temně se zaruměnila a v lahodných jejích tazích i v hlubokém oku šlehl zásvit neskonalého a již oplakaného štěstí… Ale jen na mžik. Tak ráda, jak veliká byla dosud marná její touha, byla by se oddala opojnému tomuto štěstí — ale prve k vůli Bohunce, nyní k vůli Ledeckému samému musí se přemoci. Neboť zůstane-li Jáchym u otce, ona musí vrátiti se do Čech a ku knížeti. Smí vyznati Ledeckému, že miluje ho touže láskou, aby potom tím více život jeho byl otráven? Zdálo se jí, že to jest nejtrpčí okamžik života jejího — ale již se rozhodla.

Ledecký přistoupil k ní blíže, pln nesmírné touhy stisknouti ji na prsa rozbouřená. Polyxena chvatně ustoupila.

„Pane Ledecký, nepřibližuj se ke mně,“ děla chladným, pevným hlasem, „čas mění vše. Aj, co odpovíš, řeknu-li ti, že jsem klamala bratra svého, majíc své vlastní příčiny a neznajíc již jiné cesty, na které bych ho přiměla, aby zůstal zde za hranicemi, navždy vzdálen společnosti, kdež já se pohybuji?“

„Odpovídám, že lžeš, Polyxeno. Mé srdce mi to praví… Nemuč mne déle…“

„Lituji tě, pane Jene. A proto slyš: Vím, že z lásky k otci mému nezjevíš jemu ani Jáchymovi ni jediného z mých slov. Slyšel jsi, že jsem byla poskvrněna, že jsem se odřekla své cti, své víry i svého rodu, že jsem volila raději jíti růžemi vítězů nežli trním a hložím vyhnanců. Nuže, co dáš za odvět, pravím li, že to vše pravda jest a že bych mohla na ni přísahati při spáse duše své a pří milosrdenství božím, jehož bude mi potřebí více než komukoli jinému? Byl bys hodný vyznavač své víry Bratrské, kdybys ještě o okamžik déle miloval apostatku? Byl bys věrný syn své vlasti a svého rodu, kdybys toužil po ruce té, jež poddala se vítězům, kteří vás porazili a vyhnali? Byl bys ctným rytířem a šlechetným člověkem, kdybys líbati chtěl ret hříšnice, která netouží posud po očistě, chtějíc v mládí svém rozkoše a teprve ve stáří pokání užiti? Opakuji, že pravím to proto, že tě lituji, neboť vzpomínám svého dětství, které jsem s tebou prožila, a žádná žena není dosti silna, aby mohla odolati vzpomínce takové… Co nyní odpovíš?“

Polyxena mluvila klidně, vážně a pevně, ale cítila, že jí ubývá síly… Pohlédla na jeho rty v horečném napjetí, jakoby od slov, jež vyřkne, závisela její spása.

„Nuže, já odpovím,“ děl pan Ledecký, a hlas jeho zachvíval se nesmírnou bouří v prsou, „co již dříve jsem řekl: že láska moje větší jest než všecka moc světa tohoto i zákonů jeho. Ať se proviním proti nim, nechť se prohřeším i proti vznešené víře své — jsem bídný, slabý člověk, činím to jen z lásky své a ta Bohem samým v prsa lidská byla vložena. Nechť jsi hříšná, nechť jsi potupena, nechť jsi sebe bídnější — já jsem dosud čist a cesty moje byly spravedlivy, já ti odpouštím, a nechť nebe mne zatratí a lidé vyvrhnou, já nemohu jinak, já tebe miluji! Můj rozum, mou víru i česť přehluší hlas nesmírné lásky mé — jen rci, že byla chvíle, kdy také ty jsi mne milovala, a že z toho plamene čistého zbyla v tvé duši aspoň jiskra jediná, jen rci, chceš-li býti očištěna odpuštěním lásky mojí.“

A mladý muž, rozhárán a znícen do hloubi duše své, pokročil znova k Polyxeně a rozevřev náručí chtěl ji objati. A hle, Polyxena klesla na jeho prsa. Nemohla už odolati. Láska v této chvíli zvítězila, duše její jako ve snu opojném tonula v rozkoši, tak veliké jako čisté a vznešené, oslněna jako zářivým světlem ráje, které ji přemohlo a oslepilo.

Tiskla rozpálenou hlavu na jeho prsa a cítila, jak srdce jeho, láskou bezměrnou přeplněné, buší v rozbouřeném jeho nitru.

„Věz tedy celou pravdu,“ zašeptala v opojení, „neklamala jsem bratra svého. Jsem čistá a tebe jsem milovala po všecken čas. Ty jsi zvítězil, nemohla jsem déle odolati…“

„Ó, duše má,“ děl Ledecký, vášnivě tiskna hlavu její k prsoum svým. „Zda jsem hoden obejmouti tebe, nešťastnou, otcem zneuznanou…“

Polyxena jakoby neslyšela těchto slov. Neviděla a neslyšela, oči majíc lehce přivřeny; jen krásnou hlavu svou tiskla na prsa Ledeckého, cítila jen vášnivý tlukot jeho srdce — zdálo se jí, jakoby vznášela se s miláčkem svým vzhůru do nebes plných blahoslavenství a lásky, vždy výš a výše podle odměřeného tlukotu srdce Janova… Čeho už nikdy nedoufala dosáhnouti, co oplakávala jako nevyplněný a nejsladší sen duše své, toho dosáhla v této chvíli… Ano, to jest nejblaženější okamžik jejího života, to jest největší štěstí, jehož zažila za dnů svých… Ale jakými mukami musila okamžik tento vykoupiti a — tato myšlénka vplížila se pojednou jako matný stín satana do světla jejího ráje — jakými bolestmi ještě jej bude musit platiti? Zítra, pozejtří, v budoucnosti — — a než domyslila, ucítila žhavý ret Ledeckého na svém čele.

Zachvěla se blahem — štěstí její dosáhlo vrcholu. Ale myšlénka na budoucnosť, která vplížila se před okamžikem v duši její, nabyla určitého tvaru, stala se otázkou a neuprosně chtěla býti zodpověděna. A v týž mžik, kdy ještě blaho prvního polibku zachvívalo duší její, zachvěla se zároveň mukou největší ze všech, jež kdy zakusila. Jakoby ji polibek na čelo vtisknutý byl probudil ze sna opojného, mocí vyvinula se z objetí Janova.

„Co jsi to učinil?“ zašeptala odstoupivši od Ledeckého a klesnuvši na židli. „Však ne, co pravím — ty nejsi vinen, ale já — co jsem já to učinila? Ó, nešťastná jest tato chvíle, jež největší štěstí mi přinesla! Oh, proč mi Jáchym ničeho neřekl o tobě ni o bratru tvém?! Hle, ty mě miluješ — a jen jediný důkaz lásky tvé přijmouti mohu od tebe: smrť z rukou tvých. Ta byla by nejsladším a jediným vykoupením z mých muk…“

A tvář její zastřená stínem zoufalého bolu zakryla se v bílé její dlani.

„Co pravíš, Polyxeno?!“ děl Ledecký bled a ustrnulý. „Snad nechceš nyní, kdy sloučily se duše naše, abych proklál mečem tvé srdce, v němž tkví kořeny i mého života?“

„Ne, ne, Bůh uchovejž, toho nesmíš učiniti, to bylo slovo nerozvážné!“ zvolala povztyčivši hlavu. „Já musím býti trestána dlouhým a mukyplným životem za chvilku štěstí ve tvém objetí. Slyš, Jene, já tobě nemohu a nesmím patřiti. Abych vykoupila otci spokojený pozdní věk, zaslíbila jsem ruku svou starému knížeti. Proto jsem ve chvíli, když jsi mi zjevil, že bratr tvůj jest na živu a láska tvoje ne Bohunce, ale mně náleží, byla rozhodnuta, že budu tak se chovati, abys nepoznal, co na dně duše mé jest ukryto. Ty bys pak mohl snadno na mne zapomenouti. Ale já jsem neodolala, já zpronevěřila se rozhodnutí svému, já zapomněla na chvíli, že nesmím tobě patřiti, a přijala jsem tvé obejmutí a tvůj polibek. Láska mne přemohla, a to jest vina největší, kterou jsem kdy v životě svém spáchala. Hle, jak jsem slabá a bídná! My se musíme rozejíti. Ty budeš nešťasten a já dvojnásob, neboť svědomí mé bude mi vyčítati ztracený klid tvého života. Hle, Jene, tak se stala chvíle největšího mého štěstí zdrojem mých největších muk! Oh, vím, ty mi vinu mou ani nemůžeš odpustiti…“

„Umlkni, Polyxeno, o vině své,“ přerušil ji, přistoupiv blíže a kloně se nad ni. „Ty ani já jsme viny nespáchali. Což jest hříchem milovati a milovánu býti? Nezapírati přirozený hlas svého nitra? A máme přece pokutováni býti zmarem toho, co jest nejdražšího srdci lidskému? Probůh, kde jest ten hřích a kdo jej spáchal, že i my máme zaň pykati a že i nám mění okamžik vznešené slasti ve chvíli muk a utrpení?“

„Neumím odpověděti, Jene,“ děla trpce. „Táž otázka po dlouhé bezsenné noci zmítala mnou na lůžku. Nejsme sami, kdož v těchto časech bez viny trpíme. Mysl má při těch rozjímáních o příčinách tolikerého neštěstí jednotlivcův i všech nedospěla dále než k Bělohorské pláni. Pak již neodvážila jsem se já, slaboduchá, nezkušená dívka přemýšleti a smělými otázkami znepokojovati stíny našich dědů. Tam, kde byly sesekány poslední řady českého vojska, na té půdě krví zbrocené vyrostly tyto bědy, které i nám oběma padly za podíl. Nevím, pokud otcové naši zavinili tuto porážku, a tajno jest mne, pokud ji sami sobě připravovali, a proto nehledám dalších příčin této poslední zjevné mi příčiny. Ale vím jen, že trest stihl s vinnými i nevinné a že jest větší, než lidská mysl může postihnouti a srdce procítiti. Kdo ve světě zví, jak byli věrní Čechové svých životů zbavováni, žalařováni, o statky a česť připraveni, kdo uslyší, jak opouštěli dobrovolně nebo z přinucení své rodné domy, jak prchali v noci, v zimě, u vichřici, v hladu a v nebezpečí, jak otcové v zoufalství ryli prsty do urvané půdy své domoviny, aby z toho všeho, co jim kdy patřívalo, aspoň kus rodné prsti vzali s sebou do nehostinné ciziny, v ponížení, v chudobu a potupu, kdo dovede pomysliti, jak matky při kvapném útěku a dlouhém bloudění za pusté noci, nemajíce k ukojení hladových nemluvňat ničeho více nežli slzy své, volaly zoufale k nebesům o pomoc — ten zná jen menší čásť tohoto neštěstí, jež nás všecky stihlo — — — ale,“ dodala kvapně, „nač ještě více kalím tobě i sobě tuto chvíli? Jsme děti poražených, naši otcové trpí a my bychom trpěti nechtěli a nedovedli? Bůh vidí, jak těžký hřích jest všech i každého z nás a jak vysoká jest Golgata. Protož nezdržuj mne — ještě dnes se navždy rozejdeme…“

„Nikoli, Polyxeno, my se nerozejdeme. Dovedu nésti kříž svůj s ostatními, ale tebe nevydám rukám vítězů. Což jsem již dosti netrpěl, bloudě jako psanec a bojuje v cizích službách? Což nezbavili mne vítězové cti i statku? Což není ve vlasti na šibenici přibito jméno mé? To vše jsem snesl, ale nyní mám i tebe, kterou nade vše, co jsem ztratil, i nad život svůj vážím, propustiti? Chci býti aspoň nyní blažen a blaha žádného není mi bez tebe. Nevrátíš se do Čech, Polyxeno, budeš mou, navždy mou…“

Přiblížil znova rty své k jejímu čelu, ale ona s jemným násilím vzdálila hlavu jeho.

„Nemohu, probůh, nemohu,“ odpověděla chvějícím se hlasem. „Neztrpčuj mi ještě více tuto chvíli. Já jsem knížeti dala slovo své, já jsem mu přísahala, že se vrátím — mohl bys mne si vážiti, mohla bych ctíti sebe samu, kdybych všecko to hanebně porušila? Ó, za tu cenu raději chci trpěti do skonání! A pak — což myslíš, že kníže při své všemohoucnosti neměl by moci dost, ztrestati ne-li mne, tedy otce i bratra za mou zpronevěru?! On mi tak hrozil a hrozbu svou by vyplnil! Za jeden kus zlata koupí deset lidí bídných, kteří půjdou až kraj světa vyhledat mého otce, aby ho úkladně zahubili! Mohla bych při této myšlénce klidně spočinouti v náručí tvém? Vždyť jsem přece vytkla si za úkol života svého, aby otec můj klidně mohl užiti dnů své staroby?“

„Ty tedy klidně vrátíš se do Čech!“ se zoufalou výčitkou děl Ledecký.

„Zajisté,“ odvětila s úsměvem nevýslovně trpkým. „Slýchám o lidech, kteří s klidem na čele kráčejí vstříc mukám práva útrpného i kruté smrti tělesné. Takový jest i můj klid, ale muka moje horší budou všech tělesných. Oh, jen ty sám dovedeš pochopiti, co znamená nyní cesta moje mezi zpupné vítěze, kdež mám se odřeknouti lásky i víry své, všeho, co mi bylo nejdražší, a oddati se starci, jehož mladší dcera o rok jest starší než já — muži, jenž má nedaleko k šedesátému roku a čím více jest neduživ, tím houževnatější jeví chuť k životu a jeho rozkoším, člověku, jenž nenávidí moji víru a jenž vévodí těm, kdož katanují moji vlasť…“

„Ano, a ty sama jediná dovedeš uvážiti, čím myšlénka na tato tvá muka bude mně, jenž tebe miluji a který vím, žes čista a bez viny…“

„Ó, Jene,“ přerušila ho vášnivě, „nemluv o sobě, nezrývej sám nitro mé tímto ostnem mého svědomí. Vzpomínka na tebe bude mi největší útrapou. Moje svědomí nedá mi pokoje, neboť vím, že já zavinila jsem všecka příští muka tvoje. A já přece nemohu, nemohu a nesmím jinak — — ó, Bože,“ zvolala svírajíc křečovitě své čelo ve chvějící se dlani, „kde jest ta stezka, která mne vyvede z těchto propastí?“

„Nuže, tu stezku znám,“ děl temně po chvíli. „Dovede tě z propasti muk na nebesa, jež patří Bohu a jistě i těm, kdož bez viny trpěli. Ty sama jsi mně ji ukázala. Úkol tvůj jest vyplněn — pan otec bude žíti poslední dny života svého chud, ale v klidu a po boku syna svého. Proto můžeš klidně zemříti. Slyš, Polyxeno — půjdu za tebou a poněvadž tě miluji, protože zbaviti chci tebe muk dalšího žití, dříve než vkročíš před tvář knížete, zbavím tebe života. Ty nebudeš klnouti střele smrtonosné, ty přijmeš smrt z rukou mých jako největší a jediný důkaz lásky mé?!“

Oko její zaplanulo, a tvář zahořela jako náhlým blahem. Utkvěla na tváři jeho dlouhým pohledem, plným lásky, oddanosti i díků, jakoby byla dosáhla od něho v této chvíli vykoupení a osvobození. Ale netrvalo dlouho, a její obličej se zasmušil. Povinnosť znovu snažila se zvítěziti nad láskou.

„Ne, nemohu přivoliti,“ odvětila po chvíli tichým hlasem. „Již jsi slyšel, že dala jsem knížeti svaté slovo a neměla bych se vrátiti?“

„Což jsem neřekl, že půjdu za tebou až před jeho příbytek? On pozná z toho, že jsi se do Čech vrátila podle slova svého. Nežádám od tebe, abysi zůstala za hranicemi, ale ty nežádej ode mne, abych upustil od svého úmyslu. Kdybych tebe nemiloval, nevztáhl bych na tebe ruku k činu tak hroznému. Což jsi sama nepravila, že smrt jediná může tebe vykoupiti?“

„Nepřím toho, Jene, děla jsem tak, ale v okamžiku, kdy na chvíli poddala jsem se sobecky své lásce. Ale já jsem dosud dívka bratrská; lásku svou musím násilně utlumiti, ale víru, ve které jsem byla vychována, budu nositi v srdci svém až do skonání, třeba bych na oko i té zříci se musila. A víru svou nesmím přece skutky podlými zapírati. A zdaliž by to nebyl podlý klam vůči knížeti, kdybych teď, když vyplnil až na jednu všecky mé podmínky, u dveří jeho dopustila sebe zapuditi? Toť by bylo, jako bych sama vztáhla ruku na svůj život!“

„Ano, to všecko za pravdu uznávám, ale tvá muka…“

„Nemluv o nich,“ přerušila ho kvapně. „Rouhá se bolestem bližních svých, kdo jen vlastni muka v tomto světě spatřuje. Já jsem nešťastna, ale vím, že v Čechách i mimo ně tisícové ne-li více nežli já, tedy aspoň tak bídni jsou. Oh, já dobře vím, že kdyby všickni ti, kdož porážkou naší utrpěli, měli sejíti se na půdě svých otcův a tam plakati nad neštěstím svým: jejich horké slzy způsobily by v Čechách potopu, která by zaplavila a pohřbila vítěze i s jejich mocí a slávou… Dala jsem ti právo na své srdce, ale nikoli na svůj život. Dopustíš se vraždy…“

„Ano, ale jenom pro lásku svou…“

„A myslíš, že by se ti podařilo potom uprchnouti? Zanech naděje! Pak bysi v tisícerých mukách ztratil i život vlastní…“

„A domníváš se, že bych jich nepodstoupil? Což by měl život půvabu či ceny pro mne?“

„Nepochybuji — ale což nečeká na tebe potupená vlasť jako na každé rameno synů svých, dokud nebude navždy rozhodnuto o jejím vítězství či porážce? Či také jsi z těch, kteří pozbyli odvahy i naděje?“

„V čas jsi mne upomenula. Znám a ctím tu povinnosť. Ano, také můj život nenáleží jen mně samému. Ale proto neodkládám úmysl svůj. Vyšlu střelu svou do tvého srdce nedaleko českých hranic. Najdou tebe a podle tvých listin donesou zprávu knížeti a on pozná, že jsi se vracela a již na české půdě že jsi byla přepadena. Bude mi snadno uprchnouti…“

„Ještě naposledy pravím tobě, nečiň tak,“ prosila úpěnlivé. „Ne proto prosím tebe, že bych nechtěla smrť z rukou tvých; víš, že by mi byla sladkým vykoupením. Já chci však žíti, abych se kála a sebe sama ztrestala. Když jsem nedovedla odolati lásce, musím odolati mukám…“

„Slova tvá prosí mne, abych úmyslu svého se nespouštěl. Dosti již, Polyxeno. Já jej vykonám…“

„A přece nevykonáš. Až vykročíš ze své zálohy, pak, odolal-lis mému zákazu, neodoláš mému pohledu, mým rukám sepjatým a mé prosbě…“

Ledecký zakryl si tvář. Neodpovídal.

„Ale ještě jednu žádosť vznesu na tebe,“ dále mluvila Polyxena. „Slyšel jsi vše, co jsem vyjevila bratru svému. Víš také, že tehdy, když jsem otci na cestu z vězení určitou sumu peněz poslala a když obdržel svršky ze svého zámku, otec můj podepsal listy potvrzovací na tyto věci. Mám tyto listy. Druhdy jsem si umínila, že je zničím, aby nezůstalo po nich stopy jako po mé památce. Ale dnes, Jene — chvěju se při té vzpomínce — pod záminkou, že hledám Jáchyma, vešla jsem do jizby otcovy. To byla hrozná chvíle pro něho i pro mne, kdy vyháněl mne jako bezectnou. Já bych ho byla objala a zulíbala v pláči jeho šediny jako milující dcera, ale musila jsem se tvářiti jako hrdá milostnice knížecí. Musila jsem mu způsobiti tuto nevýslovně trapnou chvíli, abych upevnila klid jeho dalšího života. Proto umínila jsem si, že za tuto chvíli nevýslovně hořkou způsobím mu jinou, nevýslovně sladkou. Ta mu nastane, až pozná nevinu mou a na důkaz uvidí těchto dvé listin. Ale nesmí jich viděti dříve, než bude umírati. To, co by mu zkalilo a ztížilo život, ulehčí mu smrť. Svěřila bych je již nyní Jáchymovi, aby, až rozpomene se Pán a otci nadejde hodina poslední, vše mu vyjevil a listy mu odevzdal. Ale vidím, že jest ještě příliš mlád a že své city neumí dosud tak ovládati, abych mohla míti důvěru, že někdy ve chvíli nestřežené nezapomene slova mně daného. Vždyť také tobě všecko vyjevil, ač mohl tušiti, že bych k tomu byla nesvolila. Ale již se stalo a prosím tě, bysi listy u sebe zatím schoval a teprve až bratr můj věkem na mysli vyspěje, že nebude obavy předčasného skutku, odevzdej mu je…“

„Jako drahý odkaz je uschovám,“ děl Ledecký zachmuřen, přijímaje listy pečlivě zabalené, „a jako upomínku na tvou vůli poslední…“

„Ano, na mou vůli poslední,“ odvětila s pohledem bolestné výčitky, „na tu, kterou jsi slyšel před chvílí… Ale čas kvapí, musím pomýšleti na odchod…“

„Zajisté, Polyxeno. Ale dříve vyčkati musíš bratra svého i mého. Jáchym neměl by pokoje, že nemohl se s tebou rozloučiti. Vždyť jsi mu to slíbila. Počítám, že už tu mohou býti. Vyjeli zajisté nedlouho za mnou. Vyjedu jim naproti a pobídnu oba do spěchu. Mám věru potřebí, abych přetíženým prsům uvolniti mohl v širém, volném vzduchu tohoto jasného dne…“

A za malou chvíli Ledecký odešel.

Jedva že poslední jeho kroky dozněly na dřevěné pavlači, usednuvši ke stolu, Polyxena zakryla si tvář. Ňadra její prudce se rozvlnila a mezi útlými prsty bílých rukou kanuly slzné krůpěje. Jsouc nyní o samotě, uvolnila slzám a plakala pláčem nejtrpčím, jaký kdy zrosil její tmavé, čaruplné oko.