Mezi vyhnanci/VI.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: VI.
Autor: Josef Braun
Zdroj: BRAUN, Josef. Mezi vyhnanci. Praha : nákladem „Libuše“, matice zábavy a vědění, 1891. s. 65–73.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Jáchym neváhal s odpovědí. Vrhnuv se před sestrou na kolena, skrápěl žhavými slzami její pravici.

„Oh, sestro má,“ lkal hlasem přerývaným, „můžeš-li mi odpustiti, čím jsem kdy na tobě se provinil? Již poznávám vítěze, a to jediné bylo by stačilo, abych od nich se odvrátil! Již poznávám i tebe, jak veliká jsi, již poznávám sebe, jak malý jsem a nehoden, bych pohlédnul ve tvář tvou. Ale již jsem obrácen a nyní chci věřiti a milovati i modliti se za tebe i za sebe… Již neopustím otce svého, leda bych tasil meč k boji poslednímu, jímž v Čechách má učiněno býti opět právo právem…“

„Vstaň, Jáchyme,“ děla Polyxena a v oku jejím tryskla slza radosti. „Není na tobě viny, než na mně. Váhala jsem prve tobě vyznati tajemství své, nechtíc obtížiti nitro tvé tíhou osudu svého. Ale že jinak nebylo lze, vyznala jsem. Ale ty musíš přísahati, že alespoň otci nikdy nezjevíš…“

„Místo přísahy stačiž ti mé vědomí, že okamžik, kterým by otec zvěděl pravdu o tobě, zhubil by ho. Proto, byť bych sám chtěl, nesmím mu povědíti…“

„Nuže, úkol můj dokonán. Ještě zejtra podstoupím těžkou zkoušku, stanouti otci tváří v tvář, abych ho utvrdila v nenávisti k sobě — ano, nediv se, v nenávisti. Čím více mne bude nenáviděti, tím více tebe bude milovati. V jeho nitru otcovském tkví ještě kořeny lásky ke mně; kdyby tam zůstaly, každá vzpomínka na mne byla by mu bolestí a kalila by mu klid pozdního stáří. Ony musí býti nadobro vypleny, a jen já sama toho dovedu. Já musím stanouti otci tváří v tvář a on se musí přesvědčiti na své oči, že neklamala pověsť, pro kterou se mne odřekl. Takové dcery, za jakou nyní mne pozná, nebude již mu nikdy žel. Bude to pro mne zkouška přetrpká, ale jaká tíže potom spadne s mé hrudi — tato zkouška bude poslední! A tak odjedu, vědouc, že vykonala a naplnila jsem povinnosť svou. Nemohu déle prodlíti za hranicemi. Zdržela jsem se nenadálými a častými překážkami, jež po cestě sem byly mi kladeny. Cestovalať jsem sama jediná; jen mocný list knížete byl mi průvodčím. Před odjezdem pozorovala jsem na knížeti známky choroby, i zavázal mne svatým slibem, že ni hodinu zbytečně se nezdržím, a ponechal u sebe jen miláčka svého Albana. Zejtra u otce zajisté se uvidíme; on se zaraduje nad mou porážkou, až přede mnou vyznáš, že zůstaneš zde za hranicemi a že marna byla cesta má…“

„A pak již nikdy?“

„Bude-li vůle boží — již nikdy,“ odvětila Polyxena, a tvář její se zasmušila. „Cesty naše se rozcházejí v dálku…“

Jáchym svěsil hlavu. Pak, jakoby náhlá myšlénka šlehla mu duší, pohleděl na sestru a s okem rozjiskřeným děl:

„Nežádej na mně, abych byl přítomen příchodu tvému do jizby otcovy. Ta chvíle byla by hroznější pro mne než pro tebe. Nesnesl bych pohledu na tebe ni na otce. Ale slib mi, že neodjedeš dříve, dokud na tomto místě s tebou ještě jednou nepromluvím. Přijdu snad ještě zejtra večer anebo pozejtří ráno a bude mi alespoň lze ti podati zprávu, jak bylo s otcem po tvém odchodu. Bude to pro něho veliká bouře, ale uznávám, že má pojistiti klid příštích jeho dnů. Štěstí, že budu při něm nejen já, ale i Bohunka, která se mu stala pravou dcerou…“

„Jakže? Bohunka? Strýce našeho dcera?“ živě ptala se Polyxena.

Jáchym nyní jen stěží potlačil nepokoj a netrpělivosť svou, nucen mnohými otázkami vyprávěti o osudech Bohunčiných i jiných exulantů, zde v Žitavě dlících, pokud sám o nich byl slyšel. Konečně objav sestru svou vyšel chvatným krokem po dřevěných schodech pavlače dolů na prostranné nádvoří zájezdní hospody.

Veliký zápas i veliká změna udály se v nitru Jáchymově za poslední hodiny, a veliký úmysl vznikl v něm za posledních chvil. Z Šavla bleskem sestřina vyznání stal se Pavel. Palčivá muka sestřina utrpení očistila ho a vrátila sobě samému. A přece zdálo se mu pojednou, jakoby byl nikdy ve skutečnosti o vítězích nesmýšlel jinak než jako nyní po vyznání Polyxenině, a jakoby pobyt v domě Michnovském i všecky styky jeho s vítězi byly snem omamujícím, ale nepřirozeným jeho bytosti. Jaký to převrat duše a vší mysli jeho! Opravdová skutečnosť zdála se mu nyní snem a sny a domněnky, které kdysi v hodinách samoty a rozjímání skličovaly duši jeho, naposledy zaplašeny důtklivými výklady otců jesuitských, staly se skutečností! Připadlo mu, jakoby byl ani nežil ve zhýřilé a schátralé společnosti vítězův a jakoby byl bez přestávky dýchal vzduch této, ač sousední, přece cizí země od té doby, co drahý roditel jeho z vlasti sem se uchýlil. Ale byly okolnosti, které i v této chvíli mu připomínaly pravdu, a z těch, vedle utrpení sestřina, obzvláště jedna bolestně se hlásila v nitru jeho.

Vrácen sobě samému pocítil, že láska jeho k Benigně, v Praze, v jiné společnosti a v jiných okolnostech zapomenutá, ale do dneška nadobro neutlumená, netušenou silou nabývá života. Ale sladké této otázce citu znova a více než kdykoli dříve rozníceného sám bolestnou musil dáti odpověď. Vždyť přece sám dnes vycítil ji z odměřeného a chladného Benignina chování, vždyť z dávna zná přísnosť víry její i matčiny, která nedovolí, aby vážná mysl dívčina přiklonila se opět jemu, jenž nepřátelům jejich i své víry a vlasti ruku tiskl… Než — bude míti na paměti veliký vzor sestřin, která ničeho nezavinivši, přece všeho odříci se musila. Přemůže sám sebe vší silou ducha svého a bude žíti jen otci svému bez naděje na lásku té dívky milované, ale v doufání, že po čase zjedná si opět aspoň její úcty a vážnosti…

Nyní pak čeká ho vykonání úmyslu velikého, který v poslední chvíli blízkosti sestřiny v něm byl vznikl. Slyšelť z vlastních úst jejích, jak mimoděk pronesla, že ranou její nejtěžší jest vědomí, že nejen otci svému, ale i tomu, jehož vší silou panenského srdce svého byla milovala a — dosud miluje, nebude nikdy moci vyznati, že ni jedenkráte nevykročila z cesty svědomí, víry i cti své… Ah, ano, otec — nemá a nesmí nikdy to zvěděti, ale ten, k němuž srdce její přilnulo v prvním panenském záchvěvu, Jan Ledecký z Granova, zvěděti to může, má, musí.

Tak si pevně Jáchym umínil — ví, že Ledecký touto dobou dlí odtud nehrubě daleko, ve Zhořelci — odváží se ještě té noční, ovšem v těchto časech ne příliš bezpečné cesty, aby, ani okamžiku nezmařiv, Ledeckého vyhledal, sestřiny oběti jemu zjevil a možno-li, už nazejtří z večera s ním se vrátil. Ano, s ním, neboť má-li Polyxena ještě jednou setkati se s otcem, aby nenávisť jeho k sobě roznítila, nechť aspoň setká se ještě jednou s Janem Ledeckým, aby z vlastních jeho úst slyšela, že on již ví, kterak lhala všecka pověsť hlásající její potupu…

Tak Jáchym mínil sestře aspoň z části se odvděčiti a cestu její do vlasti ulehčiti…

Sestra nemůže a nechce se dlouho zdržeti, a do Zhořelce cesta mu nepovědoma. Vyjede tedy již nyní a nesmí zmařiti ani okamžiku. Jen ještě rozhlédne se po obloze, nehrozí-li chumelenice, aby lépe se opatřil — a Jáchym sešed se schodů pavlače, kvapně vyšel otevřeným průjezdem před hospodu.

Hluboký klid jasné, měsíčné noci zimní rozkládal se kolem. Na nebi, jasném a průzračném, ni mráčku, ale za to nesčetný počet drobounkých hvězd, jejichž záře měnivým třpytem jasně se jiskřila. Úplněk měsíce zářil klidně nad městem a paprsky jeho, odrážejíce se nahoře v zamrzlých okénkách vikýřův i dole na zemi ve vrstvách sněhových, oslňovaly zrak Jáchymův. Vysoké štíty domů okolních vrhaly dlouhé stíny dolů do ulice, kdež mír a ticho panovaly, jakoby již hodina půlnoční byla udeřila, když zatím nadcházel pozdní večer. V tomto tichu bylo něco lahodného i vábivého — avšak, domyslil Jáchym, jenom zde, v uzavřeném prostoru městském, kde člověk cítí se bezpečna. Ale jinak takováto němá hluš působí v širém poli, kde širá planina v nedohledné mlze se ztrácejíc, prodlužuje se tím více, čím více člověk kvapí, kde ni větřík se neozve, ni světélko hostinného příbytku nezablyskne, ale jen naděje jest uslyšeti táhlé vytí a uviděti blýskavé oko hladového vlka, o jichž smělých lupech a houfných potulkách v Čechách i po zemích okolních tak často se slyší… Však mladý Javorovský toho nevážil; jednáť se o sestru, která tolik obětovala, a pak — vezme s sebou sluhu, i pochodeň a dobrou zbraň…

Jediný pohled na obloha mladého Javorovského zplna uspokojil. Nyní ještě posilní se na kvap v hospodě a pak vyjede bez průtahu. Již chtěl se vrátiti do hospody, když tmavá ženská postava, stínem domů přímo sem kvapící, upoutala jeho pozornosť. Trvalo jen několik okamžikův, a postava tato stanula před Jáchymem.

„Benigno!“ vzkřikl překvapen, poznav tu, na niž byl prve myslil. A přistoupiv blíže dodal: „Jsi to opravdu?“

„Jsem to já,“ odvětila dívka všecka zahalena u velikém rouchu. „Jsem ráda, že tě nemusím dát vyvolati. Přišla jsem ti připomenout, nevíš-li, nebo zapomněl-lis, že v domku pana otce tvého shromáždili se přátelé jeho, spoluvyhnanci z království českého, k nábožnému rozjímání. Pan otec schválně je sezval — ne k vůli sobě, ale k vůli tobě, abys poznal utrpení jejich. Chvíle za chvílí míjí; víme, že nikde jinde nemůžeš býti než tuto, na hospodě, a ty nepřicházíš! Pan otec tvůj již jest netrpěliv a zahanben, že synu jeho útulněji v jizbě šenkovní a že tak málo váží jeho i nás všech — zželelo se mi jeho rozpaků — vyšla jsem…“

Hlas dívčin při posledním slově zachvěl se. Zmlknula raději, aby nevyzradila bouři citů svých, které duší i hlasem jejím zachvívaly. Nevěděl Jáchym, co trapného boje přestála tato tichá, vážná dívka od té doby, co on tak lhostejně od stolu otce svého vstal a na hospodu odešel. K večeru, kdy opět v domek páně Tobiášův mezi shromážděné tu exulanty s matkou vstoupila, hlava i líce její chorobným žárem byly zahořely. Čekala s horečnou dychtivostí okamžik, až Jáchym sem vstoupí, ale zároveň obávala se ho, chvějíc se při pomyšlení, že miláček srdce jejího bude chladný a lhostejný k víře a utrpení všech tu shromážděných…

Ale Jáchym nepřicházel a prudká bolesť v hlavě dívčině se ozývala tak, že toho nemohla již matce utajiti. Starostlivá paní dovolila jí, aby domů šla a přiložila obkladek, a nepovolí-li bolesť, již na dobro doma zůstala, že potom dcerce své vypraví sumu dnešního rozjímání. Vyšedši z domku, stanula dívka na rozpacích. Nevýslovnou silou pudilo ji to, aby šla do města a Jáchymovi připomněla, jak ho očekávají.

Proč právě ty? znělo v nitru jejím. Ale na ten hlas odpověděl jiný, hlas lásky potlačované… A tento hlas zvítězil. „Ještě v této chvíli jest láska moje silnější mne,“ řekla sama sobě jako ondy, ale dodala s pevným rozhodnutím: „Však bude-li teď chůze této nehoden, pak — pak navždy vyrvu jméno jeho ze srdce…“ A spěchala k Žitavě, kdež neskrovný a jí nyní v exiliu tak vzácný groš jí zjednal fortničkou přístup do města. Teď čekala, chvějíc se více pohnutím duše nežli dechem třeskutého mrazu, na odpověď Jáchymovu.

Mladý muž překvapen i sladce opojen nenadálým příchodem a bezprostřední blízkostí té drahé bytosti, umínil si zkusiti nitro její, aby nepotrvala dále mučivá nejistota nitra jeho vlastního.

„Vzpomeň minulosti, Benigno,“ kvapně promluvil a odhodlaně, „a pak dovolíš i odpovíš mi otázku, zdali jen příchylnosť k otci mému a soucit s jeho trapnými rozpaky z mé nepřítomnosti byly jedinou příčinou tvého příchodu?“

A zamlčev se na mžik, dodal: „Ty jsi zapomněla?“

V těchto slovech i hlase, jakým byla pronesena, všecko bylo obsaženo, čím překypovala duše Jáchymova. Benigna zachvěvši se blahem nevýslovným, nemohla odolati. Ale přece ještě neodhodlala se ku přímé odpovědi.

„Ty jsi zapomněl,“ děla. „Ty jsi vydržel mezi vítězi a nepoznáváš pravdu a utrpení otců našich…“

„Ano, já bloudil, Benigno, ale již kročiti chci na cestu pravou. Již vím, jak bídní jsou ti vítězové ve své moci a jak velicí jsou poražení otcové naši ve svém utrpení. Ale prosím tě pro všecko, odpověz mi k otázce mé…“

„Nuž věz, já nezapomněla…“ děla Benigna a vidouc, že mladý muž v radostném záchvatu chce ji objati, kvapně ustoupila. „Prve mi dokaž,“ dodala pevně, „že jsi vskutku nezapomněl, a vyhov žádosti mé, abysi bez prodlení k otci se odebral…“

„Teď — teď již pozdě jest…“ promluvil Jáchym zmaten a nevěda, má-li těžký a bezodkladný úkol svůj jí pověděti. Ale ne, nesmí s tajemstvím sestřiným bez jejího vědomí tak zahrávati — a nad to příliš dlouho by trvalo, než by vypověděl, neboť Benigna nespokojila by se s pouhým označením, že on musí odejeti. A byť i vše vypověděl, zdaliž by nekynulo nebezpečí, že by otec přece pravdy se dověděl? „Beztoho již počali v pobožnosti, darmo bych je přerušil příchodem svým. Zítra nebo pozejtří jistě budu přítomen…“

„Jak?“ zvolala Benigna. „Ty zkoumáš tajemství nitra mého a nyní mi chladně můžeš odříci prosbu tak velikou? Jest ti tak obtížno její vykonání, nechceš vyjíti z hospody od lidí cizích mezi své?“

„Dnes — dnes již nemohu — ale zítra dojista…“

„Prosím tě pro otce tvého i pro sebe…“

„Nemohu jinak odpověděti. Chceš, abych ti přísahal, že jen pro věc velikou…“

„Nikoli, nechci,“ dívka přerušila jej šlechetným hněvem všecka pobouřena. „Jaká to věc veliká by mohla zdržovati tě zde, kde jsi zhola neznám? Ó, již tě poznávám, již vidím, že jsi roven se stal pražským druhům svým, takým hejskům lehkovážným, kteří, aby lichotili ješitnosti své, rozněcují srdce dívčí a klamou je. Ti mají také mnoho přísah, ale lásku žádnou! Ó, jak lituji všech slov, která jsem k tobě pronesla, že jsem se dala přemoci své vlastní…“

Posledního slova Jáchym již nezaslechl, neboť odvrátivši se od něho, Benigna kvapila pustou ulicí. Myslil, že láska jí nedá a že ještě jednou se obrátí. Ale dívka toho neučinila. V té chvíli byl již rozhodnut, vše jí pověděti, děj se co děj, pod zamčením její mlčelivosti.

„Benigno!“ zvolal na ni, „Benigno!“

Ale dívka se nezastavila, ba přirychlila kroků svých, jakoby svůdný hlas zlého ducha za sebou uslyšela.

Již bylo pozdě za ní vykročiti, ji zastaviti a vše jí vyložiti. Prodlení Jáchymovo od té chvíle, co od sestry se vzdálil, tuze se prodloužilo, ale dálka mezi Žitavou a Zhořelcem se nezkrátila…