Mezi vyhnanci/IV.

Mezi vyhnanci Josef Braun
III.	IV.	V.

Údaje o textu
Titulek:	IV.
Autor:	Josef Braun
Zdroj:	BRAUN, Josef. Mezi vyhnanci. Praha : nákladem „Libuše“, matice zábavy a vědění, 1891. s. 31–45. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Třetího dne, pozdě u večer, kdy pan Tobiáš již pomýšlel na spánek, někdo prudce zabušil na domovní dvířka.

Bohunka chvatně vykročivši, v několika okamžicích uváděla pozdního hostě do jizby. Byl to Hušek. Kulatá jeho tvář všecka zářila, když velikou lucernu u dveří postaviv, panu Tobiáši ruka podával.

„Ani usednouti nemohu,“ děl kvapně. „Není času. Před nějakou hodinkou přijel ke mně na hospoda jakýs mladý, sličný muž vyššího urození. Opatřiv koně vešel do šenkovny, aby se po dlouhé jízdě posilnil. Pak dav si mne zavolati, na tebe a obydlí tvé se ptal a synem tvým se mi prohlásil. Těžko jsem jej poznal. Nařídil jsem nádvorníkovi svému, aby jej sem dovedl, a nemoha vydržeti, pro přátelství naše, pospíchám před nimi sdělit tobě zprávu radostnou…“

Bohunka hlasně se zaradovala a panu Tobiáši radostně v očích zajiskřilo. Tak brzo sám syna nečekal! Sotva že Hušek, aby živnosť v jeho nepřítomnosti škody nevzala, odešel, za malou chvíli ozvalo se nové klepání a za mžik vešel do jizby mladý muž, všecek v šubu zahalen. Spatřiv pana Tobiáše vášnivě jej objal a s vroucností opravdu synovskou jej zulíbal. Poznav i Bohunku, pozdravil ji tak jako před lety, když s matkou svou na zámek dojížděla. Všecka potěšena, pomáhala jemu ze šuby, a teprve nyní, kdy ji vysvléknul a ke stolu se přiblížil, bylo lze rozeznati štíhlosť urostlé jeho postavy a sličnosť veškerého jeho zjevu. Mladistvá, úměrná jeho tvář prvními vousisky zdobená hrdě se nesla nad bělostným kmentovým okružím, jehož bělosť odrážela se od tmavé barvy lehkého mantlíku přes bedra nedbale přehozeného a jen na ramenou zakrývajícího kabát damaškový, těsně k svižnému tělu přiléhající, rovněž jako tmavé spodky až po kolena sahající a zde stužkami uměle ozdobené.

Ještě než usednul odložil mantlík a kordisko, jemuž zlacená rukověť třpytila se k nemalé ozdobě. Panna Bohunka mimoděk nyní vzpomněla na Ledeckého, jenž ondy je navštívil. Také jeho zjev byl ušlechtilý, ale prozrazoval více vojáka, kdežto zevnějšek Jáchymův zřetelně mluvil o nádherné a vybrané společnosti, v níž se tento pohybuje.

Až do okamžiku, kdy Jáchym otci a Bohunce u stolu tváří v tvář usedl a něco málo chleba se solí se stolu otcovského okusil, byl pan Tobiáš cele spokojen. Nemohl si okamžik prvního setkání lépe představiti, než jak v pravdě před chvílí bylo minulo. Pan Tobiáš poznával, že synovská láska v srdci Jáchymově nebyla udušena, a doufal v této chvíli, že se mu podaří s pomocí Boží i ve věcech ostatních synka, uchýlil-li se s cesty pravé, opět na ni přivésti. Jáchym zajisté netušil, jaká směs různých citů, obavy i naděje, nejistoty i doufání nitrem otce jeho zmítá, když tento zdánlivě s klidem promluvil: „Než o osudech svých siřeji sobě budeme vyprávěti, synu můj, předložím tobě některou otázku. Tak předem rád bych zvěděl, jak ctné paní Michnové se daří…“

Sličnou tváří Jáchymovou mihnul ne záchvěv překvapení nad touto otázkou a v oku jeho zajiskřilo na mžik jakousi nejistotou — ale nežli otec a Bohunka, nezvyklí ve tváři jeho čísti, čeho zpozorovali, již klidně odpověděl: „Jest nyní poněkud churava; ale trvám, že to přejde, nežli se navrátím. Ona jest velikou mojí dobroditelkou…“

„A mojí také,“ poznamenal pan Tobiáš, jakoby přeslechnul zmínku synovu o návratu. „Hle, tyto všecky naše svršky rodinné mi vymohla a za mnou poslala. — Což ty o tom nevíš?“

Netajené překvapení rýsovalo se v tazích Jáchymových.

„Nikoli — ale jest k tomu dosti šlechetna…“

„Zajisté, činí dobré skutky v skrytě, jak písmo přikazuje. Ale rci, synu, jak jsi se dostal v domácnosť pana Pavla Michny z Vacínova — a mluvil jsi o dobrodiních…“

„Když jsem se sestrou odtud za tebou do Prahy zajel, ustanovili jsme se, že každý zvlášť po tobě budeme pátrati,“ Jáchym odvětil. „Tu setkám se s mladými Michny, páně Pavlovými synky. Poznali mne za starého známého a byl jsem rád, že slíbili po osudu tvém se poptati. To bylo hned v první den našeho pobytu v Praze, z rána. Udal jsem jim hospodu, kde jsem ložumentem. Ještě téhož odpůldne přišel pro mne na hospodu služebník, abych šel s ním do domu pana Pavla Michny. Byl bych řád na hospodě posečkal a se sestrou promluvil, ale ona se nevracela a služebník naléhal, jen abych šel, že páni by ráčili býti netrpělivi. Tak jsem se dostal do domu páně Michnova. Obával jsem se chvílemi, že mne snad zajmou a dají do vězení, ale místo zajetí dostalo se mi skvělého pohostinství v komnatách mých rostenců. Den ze dne slibovali, že mne k panu otci uvedou a že se mohu sám poptati, ale pan otec prý stále mešká mimo dům a přichází obyčejně až pozdě na noc, v hodinu, kdy by nebylo slušno a radno supplikací ho obtěžovati. Však prý se mi zle u nich nevede. Pravda, nevedlo, ale usiloval jsem o to, aby mne ven na hospodu k sestře pustili, bych jí stav svůj mohl pověděti. Oni na to, že se to služebníkem opatří, aby ona na mne tam čekala, a že neradno nyní z jejich domů se vzdáliti, poněvadž pan otec každou chvíli mezi dnem vrátiti se může a oni že mu záležitosť moji po paní matce prý již přednesli. Již jsem byl netrpěliv, ač mezi mladými jinak dobře se mi vedlo; tu přišel jeden z Patres Societatis Jesu a hlasem zkormouceným zvěstoval mi zprávu strašlivou: že prý otec můj byl zajat, hrdla odsouzen a též popraven. Nechtěli mi dříve tu zprávu strašlivou ze šetrnosti ke mladé mysli mé sděliti. Byl jsem ohromen na těle i na duchu. A ctihodný otec duchovní připojil, že nyní jsem sirotkem dosud let svých nemajícím a tací prý z vůle Jeho Milosti Císařské do kolejí jesuitských bráni jsou k cvičení a vychovávání, aby světlo pravé víry poznali a za nešťastné otce své modlitbami pravými se k Bohu modlili. Živou mocí nechtěl jsem do koleje, a na sestru pomýšleje s ní jsem sobě mluviti žádal. Otec duchovní odpověděl, ta že jest již v klášter ženský z téhož poručení ujata a že se věru tak jako já nezdráhala; abych se o tom přesvědčil, že ji budu prý moci po čase navštíviti. Ale já do koleje přece nechtěl, ač mi násilím bylo přísně pohroženo. V tom přišla paní Michnová, nevlastní synků Michnovských matka, s níž dosud jsem se neseznámil. Z jejího přičinění zůstal na tom, že budu cvičen v domě pana Michny zároveň se syny jeho, a až let svých dosáhnu, že mi volno bude buď ze země vyjíti nebo k poznané pravdě, to jest k religionu pod jednou přistoupiti. Od té doby trávil jsem tam pokojně a do dnes žehnám hodině, která mne tam zavedla. Vzdělal jsem se v umění rytířském a mravech dvorských, neboť v domě Michnovském shromažďují se všickni slavní, bohatí a mocní k zábavám i k poradám, došel jsem světla poznání a…“

„A kdo ti řekl, že otec tvůj, za mrtvého pokládaný, žije ve vyhnanství?“ netrpělivě vyrušil ho pan Tobiáš.

„Divným způsobem jsem to zvěděl. Některý týden tomu, co jsem jednoho dne z rána, trvav po probděné noci déle na lůžku, v komnatě své našel na stole lístek a na něm bylo napsáno: „Tvůj otec živ jest v Žitavě ve vyhnanství. Zeptej se pana Michny a čiň svou povinnosť.“ Domýšlel jsem se a dnes jsem v domnění svém na novo utvrzen, že paní Michnová lístek ten podstrčiti mi poručila. Ona jediná nechtěla mne déle o tvé smrti klamati. Dobře jsi, pane otče, řekl, že ráda dobré skutky činí v skrytě. Té radosti srdce mého! Než jsem k pánovi pospíšil, napsal jsem krátký pozdrav srdce přeplněného a na zdař Bůh do Žitavy poslal. Mnoho dní trvalo, než jsem se s panem Michnou dostal do soukromí a pro Bůh ho prosil, aby pravdu o tobě mi pověděl. Když mi krátce byl řekl, že před samou popravou byl jsi smrti osvobozen a za hranice vyvezen, viděl jsem, že v tom jest její milost, totiž jeho paní šlechetné. Neváhal jsem déle a prosil pana Michnu, aby mi na krátký čas dovolil vyjíti ze země. Rád svolil, neboť zná cele mysl mou, že jediné ze synovské lásky cestu tu vážím. Milostivá jeho choť před odjezdem neráčila mne předpustiti — zajisté proto, aby se ku svému skutku dobrému již teď bezděky nemusila přiznati. Však vzdám jí díky nejvroucnější, až se vrátím…*

„Již mluvíš o návratu!“ hlasem výčitky plným ozval se pan Tobiáš. „Ty miluješ otce svého a nechceš zůstati s ním, abysi v stáří jeho pomohl mu nésti tíž vyhnanství? Či přišel jsi, abys jen ještě více prohloubil rány jeho?“

„Ó nikoliv, otče můj!“ hlasem vroucím promluvil Jáchym. „Přišel jsem, abych tebe i Bohunku zpět do drahé vlasti uvedl!“

„Ty šílíš, synku! Mne, hrdla, cti i statku odsouzeného…“

„To všecko dá se odčiniti. Ti, kdož mají nyní moc, mají také milosrdenství, ó vy je neznáte! Vše, všecko dá se napraviti, jen pod jednou podmínkou: budete-li hotovi zříci se vyznání Bratrského…“

„Toho nikdy neučiním!“ zvolal pan Tobiáš.

Syn jeho slabě se pousmál.

„Ty, pane otče, jsi mi neporozuměl,“ pravil klidně. „Znám mnohé, kteří k vůli dětem svým a vlasti své se přiznali k náboženství pod jednou. Oni jsou při cti, jmění a hrdle ponecháni — přes to v taji Boha ctí tím způsobem, jak srdce jejich velí…“

„Oh, synku bláhový, je viděti, kdo tebe bral na exercitia! Zdaliž je ten pravým mužem, kdo jinak T srdci cítí a jinak ústy vyznává? Toť sketa, člověk nehodný slouti podobnu k obrazu Božímu, neboť on potlačuje Boží dar největší: svědomí své a přesvědčení…“

„Rač jen uvážiti, pane otče můj, zdaliž moudře činí ti, kteří vydávají jmění své v pokutu, vlasť svou cizincům a odcházejí ze země, aby zemřeli v bídě a zapomenutí?“

„My staří neptáme se, synku, co jest moudro, nýbrž co jest ctno a šlechetno. Ještě kostky nadobro vrženy nejsou a možno, ne-li jisto jest, že ti cizinci vlasť naši rovněž tak rychle budou opouštěti, jak ji byli opanovali. Ale i kdyby se tak nestalo, my všickni, kdož vyšli jsme, nevrátíme se a raději zemřeme v bídě a v zapomenutí, než bychom se svědomí svého odřekli. Neuznají-li to lidé, uzná to Bůh, že jsme se srdcem krvácejícím odřekli se statků, moci, slávy, vlasti a všeho, co v domově drahého jsme zanechali, ale nikoli svobody svědomí svého. My zemřeme za přesvědčení srdcí svých a Bůh nás neodsoudí, neboť jediné pro něho jsme to učinili. My zemřeme jako mužové…“

„Nepohorši se nade mnou, otče můj, řeknu-li, že ti, kdož vyšli z vlasti své, aby v cizině zemřeli jako mužové, měli jako mužové žíti a věc svou vésti a vybojovati. Ovšem byla to věc naskrze nepořádná, kterou těžko bylo hájiti a uhájiti — neboť nač jsou sobě tu rebelii proti Jeho Milosti Císařské, dědičnému králi a pánu svému způsobili, nač…“

„Mlč již, mlč!“ s nevýslovnou trpkostí přerušil ho pan Tobiáš. „Dobře jesuitští učitelé ledví tvoje obrátili. Oh, Bože můj, že jsem se dočkati musil, aby syn můj, pacholisko, takto mne mustrovalo o našem boji velikém! Ty, synku, nehleděl jsi vlastníma očima viděti umějícíma na to, co dálo se s námi v Čechách před bouřkou — a kdo nehleděl, neumí v pravdě posouditi. Věru, z bujnosti a bez potřeby nepustili jsme se v boj, ve kterém nasadili jsme česť, statky i hrdla svá. O bitvě Bělohorské bylo tobě dvanácte let — a teď, kdy rozum tvůj se vyvíjí, slyšel jsi jen vítěze a jejich podněcovatele! Pravda, že mnoho velikých chyb bylo na nás i na našem konání — a já sám byl první, který jsem bouřil proti nim. Ale ty myslíš, že protivníci naši byli ve všem bez vady? Aj, nyní v Čechách světle na jevo vychází, zdaž jen pro náboženství své bojovali bez zámyslů lakoty a panováni. Ó jen Bůh bude a může souditi, která z obou stran lepší jest, zdali my nebo vítězové! Ale ty, synu můj, musíš slyšeti také nás v této při veliké. Já tobě dle pravdy všecko vypovím. Ty musíš vložiti prst v rány naše. Já tebe zavedu zítra do schůzky přátel svých k rozjímání nábožnému. Tam poznáš čistotu mysli stejně velikou, jako jest utrpení jejich. Oni tobě povědí, čeho zakusili v pádu svém přehořkém, a vedle jejich žalu a neštěstí neskonalého teprve poznáš vítěze, kteří tebe k mysli své obracejí. A, poznav je, ty nepůjdeš odtud, ty vypleješ býlí, které do srdce ti bylo naseto, ty zůstaneš mezi exulanty, k radosti neskonalé otce svého…“

„Otče můj, nechtějž se o tom klamati, že by utrpení přátel tvých bylo s to převrátiti mysl mou,“ děl Jáchym uctivě a mírně, ale pevně zároveň. „Zajisté lehce je nevážím a také učitelé moji neváhali mi ho připomenouti, ale dobře děli, když podotkli, to že spravedlivý trest od Boha za jejich těžká provinění seslaný, a kdo by pro jejich utrpení soucitem k nim se přiklonil s ujmou vlastní jakoukoli, ten že by proti Bohu zhřešil. Dovedeš li mi ukázati mezi nimi osobu, na které hříchu není a která přece trpěla, uposlechnu hlasu srdce svého. Ale již předem vím, že nepocítím pohnutky, proč bych nevrátil se do vlasti, kde mi kyne bohatství, sláva a obnovení rodu našeho, s tebou, otče můj, který mne uposlechneš…“

„Nešťastná hodina, kdy děti mé světlo světa spatřily!“ zvolal pan Tobiáš a tvář jeho křečovitě se stáhla výrazem nesmírné bolesti. „Pokládal jsem tebe za lepšího, Jáchyme, ale ty jsi jako sestra tvá…“

Tvář Jáchymova náhle zbrunátněla.

„Pane otče, ani nevíš, jakou těžkou urážku jsi mi vrhnul v obličej!“ zvolal rozhorlen. „Bůh to ví, že s každým jiným bych se za to bil. Jsem rytíř a šlechtic a neklesl jsem tak ve cti své, aby mne kdo rovnati směl k prodajné láryni…“

Bled vyskočil pan Tobiáš ze sedadla.

„Co pravíš?“ vzkřiknul. „Opakuj to slovo! Ty lžeš! Tak hluboko klesnouti přece není schopna krev Javorovských!“

„Což až k sluchu tvému sem za hranice nepronikla její potupa?“ tázal se syn. „Celá Praha o ní ví, a jak veliká jest Polyxeny krása, tak hluboké jest k ní opovržení všech lidí ctných a poctivých, kdož ji znají…“

„Vím jen,“ děl pan Tobiáš hlasem se chvějícím, „že jakéhos oficíra Španěla si oblíbila a že s ním vídána mezi jeho lehkovážnými soudruhy. Už to je potupa jména mého, velká dost, abych se dcery své navždy odřeknul. Ale tys pravil více, a nemůžeš-li dokázati, odvoláš, sice…“

A pan Tobiáš s okem planoucím a pln hněvu otcovského hrozivě vztáhnul svoji pravici nad hlavu synovu.

„Dokážu až příliš mnoho,“ děl klidně Jáchym. „Když jsem s mladými Michny navštívil klášter, kdež byla chována, řekli mi tam hněvně, že Polyxena Javorovská k veliké hanbě kláštera z něho za krátko uprchnula. Tato hanba kláštera byla hanbou mojí a ona nebyla poslední, kterou do dneška snésti jsem musil jediné proto, že Polyxena má rodinné jméno mé. Milovati není provinou, kupčiti však se svou krásou hříchem jest. Ale netajiti se hříchem tímto, se sodomským znamením na čele vtírati se mezi lidi poctivé, pohybovati se mezi nimi s nevinností anděla, znáti jejich pohrdání a přece ho neviděti a nevšímati si ho, toť podlost neslýchaná. Prodávajíc svoji krásu, oddala ji na konec tomu, jenž největší cenu mohl podati. Je to sám kníže Lichtenštejn. Všecka Praha o tom ví, a ona přece v průvodu jednoho z miláčků Lichtenštejnových, dona Albana, navštěvuje všecky vzácné společnosti beze studu a bez zardění. Všickni jí opovrhují, ale k vůli nejmocnějšímu z mocných trpí, ba musí trpěti ji ve svém středu. Ona jest jedinou skvrnou všech zábav a kratochvílí strojených nejvzácnějšímu panstvu v domě Michnovském. A já musil nejednou slyšeti v sín besední, jak kdosi, po němž styděl jsem se ohlednouti, šeptá k příteli: „Tato bezectná jest jeho sestra.“ A ona byla nestoudná dost, ke mně se hlásiti. Já ji odpuzoval, ale nadarmo; ona byla mým stínem, mračnem černým a zkázonosným, jež zakalilo mi každý paprsk zábavy a veselí, peklem, které se rozevřelo na prahu mého ráje. Paní Michnová, musíc ji trpěti mezi svými hosty, na smrť ji nenávidí a já jí opovrhuji…“

„Dost již! Ani slova více!“ vyrazil pan Tobiáš hněvně z hrdla. Tvář jeho byla bleda, oko horečným žárem planulo. „Tamto tvá ložnice. Jdu již také na lože…“

A nohou chvějící se vykročil od stolu. Vstoupiv do jizbice, která jemu za ložnici sloužila, klesl oblečen na odestlané lůžko a zoufale zaryl tvář svou do podušky. Tma byla před jeho zrakem. Ó nechť jen věčně trvá, pomyslil si, nechť jen navždy přikryje šediny mé! Jediný syn převrácen v ledví svém tůčkami vítězů! Jediná dcera z vlastní vůle potápěna, zhanobena! Syn bez víry, dcera beze cti, otec bez naděje! Také tyto věci byly prohrány na bojišti Bělohorském…

* * *

Dlouho, do pozdní hodiny dopolední pobyl Jáchym na lůžku a ještě déle trvalo, než vyšel ze své světničky. Marně po otci se sháněje, vešel do kuchyně, kdež Bohunka pilně se zaměstnávala. Zvěděv, že otec hned z rána odešel, dal se s Bohunkou do hovoru o jejích osudech, o známých a přátelích, kteří v exilium vyšli. Velice jej potěšilo, když slyšel, že Jan Ledecký z Granova, k němuž v domově svém tak upřímně lnul, otce jeho tu navštívil.

„Slíbil, že asi za čtrnácte dnů opět nás navštíví, a to s bratrem svým, jenž do té doby asi úplně bude zotaven. Však je to ze Zhořelce sem cesta jen kratičká! Neklamu se zajisté, že Jan v skrytu srdce svého doufá opět v Žitavě nabyti nových zpráv o Polyxeně. Zajisté ji miloval, neboť zbledl, když znamenal, proč pan strýc o ní ani mluviti nechce. Vím, že ještě dlouho v duchu svém bude po ní žalostiti.“

„Nadarmo,“ mávnul rukou Jáchym. Do té chvíle panna Bohunka, hovoříc, práce si hleděla. Ale nyní obrátila se k němu tváří v tvář. Záleželo jí na tom, co nyní mu přednese a jak se bude Jáchym tvářiti nad zprávou, kterou naposled si ponechala.

„Ptal jsi se na exulanty. Ale v proudu řeči zapomněla jsem uvésti i paní Mariannu Ctibořskou ze Ctiboře, druhdy ve vlasti milou naši sousedku. Nyní opět jsme sousedy. Žije ve vedlejším domku. Choť její tu zemřel.“

„A Benigna?“

Bohunka čekala z úst Jáchymových tuto otázku. Ó jak se nad ní zaradovala, dobře si všimnouc, kterak v oku Jáchymově zasvitlo, jak ve tváři jeho se to zachvělo.

„Jest u matky. Dnes ji uvidíš. Pan strýc bezpochyby k obědování je pozve. A Benigna…“ Ale vrznutí dveří domovních a hlasité kroky na sínci je vyrušily. Přišel otec se Ctibořskými.

Tvář páně Tobiášova byla pobledlá, ustaraná, plna stop hoře, jež spánek po celou dnešní noc jemu od skrání odhánělo, a dnes, když po přátelsku u paní Marianny si postěžoval, dobrosrdečné matroně i její dceři mnohou horkou slzou líce skropilo. Paní Marianna, pečlivěji vystrojena než kdykoliv jindy, se vší zdvořilostí lidí urozených mladého muže do Žitavy vítala. Jáchym i panně Benigně ruku na přivítanou podav obrátil se ke stolu, jakoby hostem otce svého sedadla připraviti chtěl, aby zakryl své rozpaky, jež mu setkání s Benignou bylo způsobilo.

V hlubinách duše jeho, pod popelem vzpomínek dřímala jiskra neuhašená, která při spatření té dívky plaménkem vyšlehla. Ale plamének ten ihned zdusil chlad, který z tváře, pohledu i z veškeré bytosti dívčiny vstříc Jáchymovi zavanul. Druhdy tmavé oko její při spatření miláčka zaplanulo leskem hvězdy jitřní, silným a vábným, tvář její odevždy vážná se usmála a ruka její vroucně stisknula jeho pravici — dnes tato její ručka chladně dotknula se jeho dlaně, tvář její, tolik přibledlá, zůstala vážnou a tmavé oko, lesknoucí se jako svit věčné lampy před obrazem Ukřižovaného, nejevilo pohnutí. Ó ona dávno zapomněla, myslil, a o jedno pouto, jež by mohlo jej v nehostinném exiliu připoutati, jest méně. Netušil, jaké síly obrovské, přes to, že slyšela stesky páně Tobiášovy, potřebí jest mladé té duši dívčí, aby se přemohla a proti vůli matky své ni jediným pohledem nezhřešila.

Proto když při obědě leccos o tom onom vyprávěno, mladý Javorovský k Benigně ani očí nepozvednul. Teprve když panna Bohunka zbytky oběda se stolu uklízela, setkal se se zrakem mladé Ctibořské a pohled ten nanovo jej utvrdil v pevném domnění, že dávno stal se jí člověkem cizím, a zároveň nanovo zachvěl jeho nitrem. Počalo mu býti v přítomnosti její nevolno. Nač zde truditi se křísením vzpomínek dávno zapadlých, jejichž skon druhdy v Praze tolik bolesti mu způsobil? Panna Benigna dávno již jiného si oblíbila a pak…

Však již se zvedl bera odpuštění, že musí na hospodu za služebníkem svým se podívati. Rozloučiv se s paní i její dcerkou vykročil ven do jasného, slunečného zimního odpoledne, jehož jas po sněžné rovině kolkolem se rozprostírající na miliony drobných diamantů byl rozsel. Ale v této chvíli nepokoj jeho ještě větší byl — zdálo se mu totiž, že v pohledu Benignině, když na rozchodnou ruku jí podával, tkvěla hluboká, nevyslovitelná výčitka… Ale než došel k České bráně města Žitavy, byl upokojen. Zajisté byl to klam, jejž vznícená mysl jeho sama si vykouzlila — však prvně a podruhé lépe viděl…