Mezi vyhnanci/I.

Mezi vyhnanci Josef Braun
	I.	II.

Údaje o textu
Titulek:	I.
Autor:	Josef Braun
Zdroj:	BRAUN, Josef. Mezi vyhnanci. Praha : nákladem „Libuše“, matice zábavy a vědění, 1891. s. 3–13. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

„Již jsme u cíle, mladý brachu!“

Panu Tobiáši Javorovskému z Javořic, druhdy sedčním na Krupé a Strakoši, chvěl se radostně hlas, když při těchto slovech otvíral svému průvodci nízká dvířka jednoho ze tří domků s čtvrť hodiny zdálí od České brány města Žitavy na pusté planině o samotě stojících.

Průvodce páně Tobiášův, jakoby chtěl dobře si zapamatovati cestu, kudy sem byli přišli, ohlédl se ještě jednou v pusté temno zamlženého zimního večera. Pohled ten neskytal mnoho vábného. Kolkolem sněhová pláň, jejíž obrysy tratí se v temnu a v mlze večera. Nikde světla. Jen tam v dáli, kde hradby a valy města Žitavy se černají, kmitá se rudě osvětlené okénko hlásného na věži České brány jako bludička nad hladinou. Nikde života. Jen ve vrcholcích topolův u silnice, se které pan Tobiáš s průvodcem svým právě k domku se uhnul, divě to sviští pod šlehyprudkého větru od českých pohraničních hor se ženoucího. A chvílemi, vzbuzen prudkým větrem, snesl se tu onde s topole veliký, těžkoletný pták, hledaje na jiném stromě bezpečnějšího a klidnějšího útulku. Je to havran, jichž tu ve dne na sta se proletuje a krouží nad hlavami těch, kdož z království Českého se ubírají…

Dvéře domku vrzly a v malé chvíli pan Tobiáš stál v nízké, loučí spoře osvětlené jizbici svému hosti tváří v tvář, nejprve, ještě než vlčatou svou župici odložil, radostně a křesťanským obyčejem pod svojí střechou ho vítaje.

„Hle, milý Jene,“ přál trpce, pomáhaje při tom vojenský těžký plášť, mantlík a kord s hedvábným bandalírem odkládati. „Totoť jest jen jediný útulek můj, kde na konec dnů svých mohu skloniti hlavu svou šedinami pokrytou. Jest pln bídy, chudoby a ponížení světského na půdě cizinské; ale nikoli prázden poctivosti staročeské. Této nebylo by se mnou, kdybych dnes zůstával ve vlasti na zámku otců svých…“

A pan Tobiáš Javorovský, jehož vysoká, poněkud suchá postava téměř stropu, této nízké jizbičky se dotýkala, prudce mávnuv rukou, pobídnul hostě k usednutí. Tento výškou plné, svižně urostlé postavy rovnaje se hospodáři, nespatřil zajisté dosud ani polovinu jar, co pan Tobiáš. Svědčila o tom mužná tvář ušlechtilých, vážných tahů, světlé brady dlouho již nestřižené a očí modrých, jiskrných, které po slovech páně Tobiášových letmo rozhlédly se těmi holými kouty jizbičky, jichž nuznou prázdnotu ovšem nestačily vyplniti chudobné lůžko bez kortiny, dubová skříň barev otřelých, prostá lavice u stěny přistavená, několik židlí s lenochy hrubé práce a veliká, hliněná kamna, nyní teple dýchající…

Ale pohled mladého maže brzo se odvrátil od této holé bídy, utkvívaje na svižné postavě mladé, růžolící dívčiny, jež sem kvapně byla vešla z vedlejších dveří. Milá, upřímná její tvář, svěží jako poupě za májového jitra, nic se nezaruměnila, aniž chudobná její haraska a nuzný pentlík, jen z části bohaté pletence jejích zlatosvětlých vlasů zakrývající, stačily ji uvésti do rozpaků před hostem, jehož aksamítový kabátec vedle páně Tobiášova damašku na loktech se svítícího a sumou valně otřeného tak nápadně se vyjímal. Byloť patrno, že tato dívčina nad svůj věk uvyklá jest mezi cizími lidmi se pohybovati a s nimi jednati.

„Hle,“ pravil pan Tobiáš ke svému hosti, „toť ten poklad chudoby mé, jenž blaží mne v trpkém exiliu. Již cestou jsem ti řekl, že Bohunka jest u mne. To už víš, že ubožátko potom nadobro osiřela, když s ní i s její matkou otec po té hrozné naší porážce sem za hranice ujel. Ubohý muž — dejž mu Bůh věčnou slávu — zemřel na ránu na Bílé Hoře obdrženou a špatně vyhojenou, jakož i na zprávu, že komisí executionis v Praze odsoudila jej hrdla, cti i statku. Matka její, sestra má, jakož vůbec bývala zdraví nepevného, jako růže stonku zbavená utrápila se v krátce hořem nad ztrátou chotě svého. Považ, to děvčátko jedva vyspělé, bez rodičů, bez přátel, bez groše, bez pomoci v cizině! Takých bolestných případů mnoho nyní se přihází na mimočeské půdě. Šla sloužit zde v městě za děvečku měšťanskou — ta, která v Čechách byla jediným miláčkem bohatého rytíře! Z té služby perné dostala se teprv, až když jsem přišel do Žitavy — — však pověz, Bohunko,“ obrátil se k dívce, „poznáváš-li přítele z dob dětských svých her, Jana Ledeckého?“

Dívka radostným překvapením vzkřikla a přistoupivši k mladému muži srdečně ruku mu stiskla.

„Odpusť, pane Jene — ta léta, co jsme se neviděli, tak tebe změnila, že tvář tvou osmahlou a vousem zarostlou v prvním okamžiku jsem nepoznala. Často jsme vás s panem strýcem mým vzpomínali…“

„Rozuměj — vás,“ děl pan Tobiáš, a ctihodná tvář jeho, úsměvu dávno odvyklá, rozjasnila se. „Toť znamená i bratříčka tvého a trvám, že nejedna ze slziček, které občas, když v samotě sobě pozasteskne, na fěrtoušek jí padnou, byla vylita pro bratra tvého Vácslava. Jen se nerdi, panenko milá, Pánbůh prosby tvoje vyslyšel, matička tvá jistě u něho oroduje — však již jí odevzdej, milý Jene, jak jsi mi pravil, to psaní od jejího znejmilejšího; ale dříve než je otevře, pověz jí krátce, jak jsi sem přišel…“

Jan Ledecký z Granova, podávaje dívčině list bratra svého Vácslava, hovořil:

„Bratr můj i já drahně času bojovali jsme ve službách Mansfeldových a jenom nebezpečná rána, kterou na noze Vácslav obdržel, vzdálila vojenských praporců jeho i mne, jenž jsem ho bez pomoci nechati nechtěl. Nezasmušuj se, panno Bohunko. Rána, ač nebezpečná, nebude míti zjevných následkův, a bratr můj blíží se již konečnému uzdravení. Meškáme nyní ve Zhořelci, a Vácslav, pamětliv, že naposled mluvil s tebou a paní mateří tvou v Žitavě, nutkal mne, abych sem zajel a psaní toto tobě odevzdal. By té zimy prudké nebylo a s ní obavy, že by sobě znova na zdraví uškodil, mohl již nyní se mnou jeti. Ale příště, dá Bůh, bude mi lze ho s sebou přivésti — zatím se spokoj jen se psaním jeho…“

„čas, abysi popílila s večeří, Bohunko,“ připomněl pan Tobiáš. „Milý můj Jan nepohrdne chudičkým stolem naším a než připravíš, poví mi nějakých novin z drahé vlasti naší. Já, ač tu při samém pomezí stánek svůj jsem vyvolil, málo jich doslýchám. Musíš věděti, milý Jene, že, ač četné osob vzácných z vlasti své vyšlých tu i v okolí se zdržuje, já stýkám se jen s malým hloučkem těch, v jichž středu při nábožném rozjímání dnes jsi mne zastihnul. Neměli mne doma staří mladí hrubě v lásce, že jsem s pravdou se nepalečkoval a při nejednom jich kroku pochybeném hlasitě se ozýval, že vlasť svou zavozují a že podobnými učiněni budou muži bláznivému, o němž písmo dí, že vystavěl dům svůj na písku. I spadl příval, přišly řeky a váli větrové a obořili se na ten dům a pád jeho byl strašlivý… Oh, což životem vlastním rád bych odpykal, aby bylo skutkem nedošlo na tato moje předpovědění!“

Opřev vysoké, lysé čelo žilovitou pravicí, pan Tobiáš na chvíli se zamyslil. Z vážné, vráskami rozryté jeho tváře, lemované dlouhou, hustě prošedlou bradou, v jejíž tazích trpké utrpení i odhodlaná pevnosť se rýsovaly, dávno již pomizel úsměvný výraz v přítomnosti Bohunčině ji obestírající.

„Nuže, milý Jene, jsem dychtiv!“ kvapně pravil, vytrhnuv se ze zamyšlení. „Povídej mi noviny z vlasti, příhody tvé i bratra tvého i zámysly své, kam na příště hodláte, abyste věci naší ke konečnému vítězství přispěli. Na cestě z města dle řeči tvé jsem vyrozuměl, jakobys ve vítězství toto důvěru ztrácel. I ty, můj milý, malé víry jsi? Ó nikoli, nevěřím, že již jest rozhodnuto, nevěřím, že by tisíce lidí poctivých a rodu ctného jen proto, že právo své vespolek pomáhali sobě hájiti, měli navždy býti připraveni o česť, o statky i o vlasť svou, nevěřím, že by tito tisícové zajíti měli v cizině jako žebráci a psanci, a že by na jejich hroby v cizí půdě padly kletby nepřátel a zapomenutí přátel. Aj, medle, zdaliž by to nebyla konečná záhuba jazyka i národa našeho? Neboť kdož by zůstal v Čechách nežli koukol, smeť hodná ohně, zavržení? A zdaž by kdy z koukole pšenice mohla vzejíti? Na naší straně právo jest a ono má za ochránce Boha na nebesích…“

„Ale na zemi často křivda nad právem vítězství béře,“ povzdechl mladý muž. „V letopisech věků minulých často jsi o tom ráčil se dočísti, pane Tobiáši. Ale nevolmež dnes mysl sobě tím kaliti. Co se mne a bratra mého týče, do posledního dechu budeme bojovati proti těm, kdož šlapou nyní po hrobech, které chovají svatý prach otcův a dědů našich. Každý jejich nepřítel jest naším přítelem a s prvním jarem budeme jej hledati. O příhodách a utrpeních našich jindy obšírně pověděti míním. Novin, z vlasti zejména, nemám již pražádných za ten drahný čas, co povinnosť vojenská od pomezí vlasti naší nás vzdalovala. Vím jen, že jsem také mezi těmi, kdož odsouzeni hrdla, cti i statku. Těšil jsem se, že od tebe, pane Tobiáši, mnoho mohu doslechnouti…“

„Mnoho, ale nic veselého. Víš, že těm, kdož krvavě justifikováni, i těm, kdož před justifikací v čas ujetím ze země se zachránili, statky pobrány a k ruce vítěze ujaty. Cena statků těchto zajisté jest nesmírná — jen se rozpomeň na jména těch, jimž druhdy patřily. Ale na tom nebylo dost. Rádcové vítězovi snesli se na tom, nejen poraziti nás, ale poražené všecky zahladiti; na kacířích žádný zločin není hříchem, neboť prospívá větší cti a slávě Boží. Proto vydán byl — generální pardon, všeobecné odpuštění! Každý, kdož té pominulé rebelie jakkoliv účastna se učinil — a třeba jen bezděčnými dávkami berně, jež vzbouření stavové druhdy rozpisovali — měl se písemně k přečinění svému sám přiznati a před knížetem z Lichtenštejna v šesti nedělích postaviti. Nepřizná-li se, že všecku při ztratí. Zajisté každý měl za své proviněni hrdlem odpykati, ale převeliká milosť generálního pardonu ztrátu hrdel všem již odpustila — za to jedenkaždý na statcích svých dle velikosti viny své odpykati měl. Tak tisíce nevinných učiněno žebráky nevědouce proč a zač; za miliony a miliony statků nemovitých padlo do rukou vítěze. A když u tohoto slyšán spravedlivý hlas knížat okolních, že pro vinu některých nemají pokutováni býti všickni bez rozdílu, dáno za odpověď, že nejsou pokutováni než ti, kteří provinění své vlastní rukou podepsali. Ó té lsti! Zajisté pravda to byla — Bůh ji vítězům asi k dobrému připočte. Toť to dobrodiní převeliké generálního pardonu! A hle, mnozí, kteří statků pozemských neměli, třeba jim komisí confiscationis viny dosti hrubé prokázala, propouštěni bez závady. Jiní pak, majíce dosti zboží pozemského, třeba nevinu svou dovodili, ku ztrátě jeho odsouzeni jsou, neboť o takových z úst sekretáře Michny i kardinála Dittrichštejna často stejně za šprým jako za pravdu slýcháno, že, ač nemají provinění skutečných, poněvadž však nakaženi jsou hříchem původním, totiž kacířstvím a bohatstvím, že nemohou z pokuty vyňati býti. Zdaliž tedy chybuji pravdy, dím-li, že prve chtějí všecky nás ožebračiti a ožebračené vyhnati a zahladiti? Vzíti moc, pak bohatství, pak víru a s touto vše ostatní, i domovinu! Kněží, mimo pod jednou, všickni vyhnáni, právo těm, kdož pod jednou nejsou, zastaveno, neboť i užívání desk zemských jim zapovězeno na věčné časy! Což tedy divu, že tisícové v Čechách mají v oku slzu, v duši zoufalý žal a na rtech tlumené prokletí!? Kteří mohou, již nyní ze vlasti odcházejí, nemajíce mnozí více než mošnu, hůl a plášť otřelý. Komisí konfiskační i všecky svršky a nábytky zabavuje. Vídám je často bráti se silnicí před domkem svým, a srdce mé krvácí. Mnozí pak, kteří jen z části statků svých odsouzeni, čekají na zaplacení svého dílu „z milosti“ ponechaného v hotových penězích; někteří z nich donuceni byvše opustiti panství, po venkovských městech se nuzují, za ošlapka novému panstvu jsouce vydáni, ba někteří na vlastním zboží svém, kdež druhdy pány byli, slouží cizinským uchvatitelům! A když ubožáku „na díl“ odsouzenému podaří se konečně díl jemu „z milosti“ ponechaný vysuplikovati, vyplatí mu jej v minci nové, zlehčené, té, jako jí „dlouhá“ říkají. Já bych svůj starý groš český nedal za pět těchto grošů nových. Co lidí ubohých přišlo mincí touto na mizinu dokonalou, v zkázu a záhubu! Tak jsem včera setkal se u žitavské radnice s panem Vácslavem Letenským z Letné, s nímž v mladosti na cestách světem společného praeceptora jsme měli. Zboží jeho pozemské bratru vlastnímu by jedno sto tisíc kop stálo. Odhadli mu je na šedesát tisíc. Z těchto byl odsouzen za účastenství ve vzpouře tří čtvrtí a čtvrtá jemu z milosti ponechána a vskutku vyplacena po mnohých těžkostech. Měl dostati patnácte tisíc kop — dostal je, ale v minci zlehčené, takže jedva tři tisíce kop z jednoho sta tisíc uchránil, jediné proto, že syna svého k vojsku stavovskému poslal… Taká jest milosť vítězů!“ A zamlčev se na mžik, pan Javorovský dále pokračoval: „O tu novou minci Michnovskou veliké byly potržky i mezi lidem obecným. Nikdo ty plíšky bezcenné nechtěl bráti, až pod ztracením hrdla zakázáno přijímati a vydávati starou dobrou minci v její pravé ceně; starý šedesátník směl se přijímati a vydávati jen za jeden zlatý a patnáct krejcarů, což méně než třetinu jeho ceny znamená! Jedině ti, kdož dostali právo novou minci raziti — žid Bassevi a Michna, jenž to všecko vymyslil, mezi nimi — měli zároveň právo staré mince kupovati v ceně poněkud větší. A za privilegium tohoto veřejného šejdířství odváděli komoře královské ročně šest milionů kop grošů míšeňských. Což ještě sami vyzískali! A na kom? Na lidech znuzovaných berněmi, vojnou i rozsudky komise confiscationis! Zdaliž nebe vidí tento loupežný groš vdovin? Běda oloupeným, třikráte běda loupícím!…“

„Oh, toto vše děje se ve jménu Krista ku cti a slávě Boží!“ děl mladý muž chmuře hněvně čelo.

„Ještě měj shovění. Tu minci Michnovskou do dnes béře přece jen ten, kdo musí. Každý, komu zbyl nějaký groš starého rázu, posýlá peníze své k výměně tajně za hranice. Ale i na to vydány mandáty, a mnohý forman, jemuž na ungeltu hraničním peníze starého rázu mezi jiným zbožím tajně ukryté nalezeny, hrdlem to odpykal. Nařízeno jest, že každý při výjezdu z království po hlavní silnici jeti má a mnohdy pravé honby císařští rejtaři pořádají na ty, kdož po cestách postranních ze země ujeti se snaží. Kteří jedou do Žitavy nebo před ni, všickni musí kolem domku mého — dnes čtvrtek, jediný den v témdni, kdy lankoči přijíždějí od Prahy, a zdržíš-li se ještě s půl hodiny, můžeš je uviděti a aspoň novin vyslechnouti. Však hle, již Bohunka si na nás vzpomněla…“

V té chvíli již postavena veliká, hliněná mísa, plná kouřící krmě, na stůl mezi oba muže.

„Nesmíš zhrdnouti chudým stolem naším,“ děl pan Tobiáš, když Bohunka mosazné lžíce a malé, hliněné misky před oba muže stavěla. „Co máme, rádi dáme a večeře naše jiná nebývá než takováto chlebná polévka. Bohunka taktéž přisedne a nyní nám vyprav, jak se stalo, žes mne mezi přátely zastihl…“

Jan Ledecký z Granova rád uposlechl tohoto vyzvání. Mohlť tak zaplašiti tesknou vzpomínku, která nyní, při této skrovné, chudičké večeři na mysli mu tanula, uvádějíc ji zpět v doby, kdy on, Ledecký, s bratrem svým, jakožto sirotci let svých nedosáhnuvší, u svého poručníka pana Tobiáše trávili. Tehda na pěkném zámku páně Javorského poslední jeho čeledín ve světnici holomčí k lepší večeři zasedával než dnes pan Tobiáš. Tehda starý pán byl uprostřed své rodiny, s paní Alenou, nadějným synkem Jáchymem a krásnou dcerou Polyxenou šťasten a spokojen… A dnes — paní Alena již od té doby, jak ta bouřka nešťastná v království Českém nastala, trvá na pravdě Boží a panu Tobiáši schází v trpkém tomto vyhnanství i syn, do něhož veškeré naděje stáří svého skládal, i dcera — ona bytosť srdci Janově tak drahá, jejíž obraz provázel duši jeho i ve vřavu vražedných bitev a jejíž jméno obával se nyní před otcem jejím vysloviti, aby bystrý hled starcův v jeho oka neuznamenal jiskru onoho plamene neuhasitelného, jenž nevýslovnou touhou, nevýslovnou mukou i rozkoší plní drahný čas jeho srdce i duši…