Mezi bosenskými Turky

Údaje o textu
Titulek:	Mezi bosenskými Turky
Podtitulek:	Návštěva u tureckého starosty
Autor:	Rudolf Jaroslav Kronbauer
Zdroj:	Lumír, roč. 22, č. 1. s. 3 - 6 Ústav pro českou literaturu AV ČR
Vydáno:	01. 10. 1893
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Dějiny Bosny a Hercegoviny

Když jsem přijel do Žepče, byl jsem ihned uveden k starostovi města Ibrahimu Sačir Effendia Agičovi a náčelníku okresu, jehož funkce a instrukce mu vymezují týž obor jako našemu okresnímu hejtmanu. Bylo mně řečeno, že návštěva k starostovi je zdvořilostí, kdežto k náčelníku že je nevyhnutelnou nutností. Za půl hodiny, kterou jsem prodlel u tohoto okupačního hodnostáře, otázal se dost obratným a uhlazeným způsobem na všecko možné. Za řeči jsem se podřekl, že si povezu pěknou upomínku na pobyt v Žepči. Pan prestojnik povytáhl brvy a rychle řekl: „Jsem zvědav… nevěděl bych skutečně co.“ Poněvadž mne pranic nenapadlo, řekl jsem, že jsem dostal od Mehmeda Bajriče Hafize dvě vykládané pistole. Jako zvláštní zajímavost jsem uvedl, že prý jimi Hafiz v roce 1878 zastřelil dva rakouské vojáky.

Povšiml jsem si, že můj průvodce Čech a žepečský berní p. F. se nápadně zarazil. „To jste to provedl,“ řekl mně na odchodu berní a již za dvě hodiny jsem se dověděl, jakou nejapnost jsem učinil. U Hafize vykonána ještě před polednem dokonalá domovní prohlídka, všecky zbraně, které byly dobře uschovány pod divanem v Hafizově studovně, zabaveny, s Mehmedem zavedeno rozsáhlé vyšetřování… a já dostal odpůldne pěkně psaný německý lístek, v němž mne pan prestojnik žádal, abych mu… pistole daroval na památku. V náhradu mně poslal skutečné krásný čibuk. Ještě téhož dne jsem se dověděl, že pistole uloženy… do arsenálu, kde prý leží na hromadě jako staré železo na tisíce zabavených pušek, pistolí a handžárů. — Do Bosny hnala mne dvojí touha. Chtěl jsem na své oči viděti Turkym, pravou mladou a krásnou Mohamedánku a prohlédnouti si několik tureckých domácností. První touha zůstala bohužel touhou. Žepečský berní je v Bosně již na šestnáctý rok a Turkyně nespatřil. A nepoštestilo se ani rakouským vojákům. Episodka, kterou mně vypravoval berní, náležitě ochladila moji horlivost. Před pěti lety tábořila v Žepči setnina 28. pluku. Četař poslal si časně z rána dobrovolníka R* do města pro mléko. Voják vrazil do prvního stavení, vešel dlouhým průjezdem až na dvůr a poněvadž tu nenašel živé duše, vešel až do domu, kde napadl tři ženy v nejbělejších nedbalkách. Voják vyvalil oči a nadobro zapomněl, proč vlastně přišel. Turkyně vykřikly, vyrazily ze světnice a než se voják vzpamatoval, byl obklopen asi pěti Turky, jejichž rozzuřené tváře a obušky byly mu pobídkou, aby co nejrychleji zmizel. Jako s větrem o závod hnal se z domu, z něhož za ním lítalo kamení jako kroupy. Dva nebo třikráte byl trefen… a ke všemu ještě přišel před vojenský soud, poněvadž vnikl do tureckého stavení, v tomto směru chráněného přísnými zákony. Voják dokázal, že o zákonu jako nováček ničeho nevěděl, a vyvázl šťastně jen několikadenním kasárníkem.

A tak s lítostí doznávám, že jsem neviděl ani jediné Turkyně tváří v tvář. Pod večer potkal jsem jich každého dne několik na promenádě za městem, ale poněvadž všecky byly zahaleny, tak že mně připadaly jako chmelový žok, nerozeznal jsem šedesátiletou stařenu od dvacetileté mladice. Zmiňuji se jen mimochodem o tom, že podobnou touhu zaplatil rakouský důstojník životem. Turkyně koupaly se v hermeticky uzavřené koupelně v Bosně, do které chtěl důstojník jako výborný plavec podplavati. Vrhl se do vody asi sto kroků nad koupelnou, která je chráněna po obou stranách prudkými spodními víry. Důstojník byl stržen pod hladinu, kde zmizel jako kámen.

Pozoroval jsem, že episody tyto vypravují se mně s taktuplnou varovnou intencí. Za to ale vyplnila se druhá moje touha plnou měrou. Zvláštní protekcí berního a svého příbuzného, jenž je v Žepči lékařem, mám co děkovati, že jsem byl pozván k starostovi města Ibrahimu na oběd. Když starosta vzkázal, že by si pokládal za čest, navštívím-li ho o půl dvanácté, napadla mne bláhová a mírně řečeno tuze naivní myšlénka, že snad uvidím při hostině… domácí paní… tedy, poněvadž Ibrahim má ve svém harému pět žen a jenom jednu dceru, jeho haseki, kterou jako matku Turek z harému nemůže propustiti. Počítal jsem také na zahradu… moje hlavní touha byla skutečně nezapuditelná. Starostovo obydlí, rozsáhlé a kolem do kola obehnané ovocnou a zelinářskou zahradou, vypadá z venčí jako malá pevnost. Nad vraty ve průčelní frontě úplně bez oken je vysedlá pavláčka, přcpažená drobnou dřevěnou mřížkou, zdobená po okrajích pěknými řezbami. U vchodu do zahrady čekal nás Ibrahim, oblečen ve slavnostní oděv. Dlouhé široké zpodky i vlající kaftan byly z bílého, hvězdičkově vytlačeného piku. Úzký a skorem titěrný živůtek byl přeplněn zlatem vyšívanými ozdobami. Krvavě rudý, pečlivě natočený turban krásně slušel podlouhlému obličeji, osmahlému a tuhých rysů, jenž mně připadal jako zasazený do dlouhé, jako uhel černé a jako hedvábí lesklé brady. Turek se hluboce uklonil, zavlnil rukou od turbanu až po živůtek a mne objal na znamení, že v bratrském přátelství zve mne pod svůj krov. Po celou tu dobu, co jsem dlel v Ibrahimově domě, mně Turek tykal. Když jsme přišli k domu a průvodci moji se s námi rozloučili, zabušil Ibrahim na velké kruhové klepátko na silných dubových vratech, jež znělo jako puklý zvon.

Asi pět minut čekali jsme venku a pak vešli jsme do tmavého, mosaikově dlážděného průjezdu. Viděl jsem do nádvoří, v jehož středu byl kruhový bassin, zastíněný kolem do kola krásnou hradbou kvetoucích oleandrů. V pozadí na štíhlém černém sloupci bělala se socha. Byl bych se rád podíval k bassinu, ale když jsem viděl před sebou odměřeného, ale úslužného a zdvořilého Turka, nemohl jsem se k tomu nikterak odhodlati.

Byl jsem v domě jednoho z bohatších Turků. Ze všech stran a koutů, jaksi schovaná a zastrčená, vykukovala zvláštní a nezvyklá nádhera a jakoby tajená a skromná elegance. Na velikých, červených a bílých plotnách dlážděného nádvoří zpozoroval jsem tlum ženských stop, způsobených mokrou bosou nohou. Pohozené květy oleandrové, rozhozené mezi ladnými a jako rty vykrajovanými stopami zrovna dýchaly tím nahým rejem, který zaplašily rány kladivem na kovový kruh. Z růžového háje zaharašila voda a dlouhý pohled na květnatou plochu přivábil do zrakové sítnice kontury lahodně zarůžovělého těla ženského. Vyjevené oči ještě na rychle zavadily o loubí a zamřížovanou galerii nad ním, s jakousi bujnou lehkomyslností podepřenou jenom dvěma štíhlými sloupy. Ve stínu loubí zakmitl se mně dlouhý a široký nízký divan, přehozený pocuchaným strakatým kobercem, na němž pohozeno bylo bílé, na několika místech provlhké prostěradlo. Byl bych tak rád řekl Ibrahimovi, že se podívám na onu sochu… ale něco mne říkalo, že by to bylo dotěrné a že bych Ibrahima urazil. V té vodě, nasáklé vůní před chvílí se koupajících žen, v těch neoschlých stopách, v té vlhkosti prostěradla, nadýchaného výparem občerstvených a ještě orosených ňader a v těch pocuchaných květech pestrého koberce uvázlo tolik nedůtklivé intimnosti, že jsem všecky tyto utajené detaily zpohltil úkradí.

Vstoupili jsme na široké dřevěné schody, na nichž nechal Turek svoje střevíce. Vešli jsme na prostranný korridor, jenž končil verandou do nádvoří, převyšující asi o sáh strop korridoru. Drobná, jako sítina jemná, dřevěná mřížka zakrývala verandu, vyloženou po stěnách slabě zarůžovělou a hebkou látkou. Vše tonulo v zarůžovělém světle a vše mně připadalo něžné a titěrné. Jedinou ozdobou byly tu cínové baňaté nádoby s dlouhými krky a napouchlými držadly, cínové a emailované talíře, z nichž sestaven byl na volné stěně jako rozhoupaný půlměsíc. Poslední talíře, tedy vlastně krajní, nebyly o nic větší říční škeble, za to prostřední byl jako pořádný buben. Ibrahim otevřel jedny z čelných dveří, černých a skrčených, a hlubokou úklonou mne vybídl, abych vešel. Jako žhavě teplý proud ovanula mne silná, omamující a zhuštělá vůně růží. Jasně modravé světlo, způsobené jemnými a průsvitnými záslonami, jimiž byla tři podlouhlá a úzká okna úplně zakryta, vzbudilo ve mně nepříjemný a tísnivý pocit. Salonek byl na podlaze, stěnách i stropu zakryt těžkými koberci, podél stěn jasně rudé divany, povlečené jemně háčkovanými pokrývkami; se stropu visela lampa, jež mne připomínala naše náhrobní svítilny na bohatých hrobkách. Na první pohled se mně zdálo, že mne uvedl Ibrahim do svého skladu koberců. Nebylo tu žádného nábytku a jenom kamna nasvědčovala tomu, ze jsem ve skutečném příbytku. Byla z obyčejné cihlové hlíny, upěchovaná v podobě kulaté věžičky s dvěma rovnými přístavky po stranách. Nahoře umístěny byly skleněné nádoby se zavařeninou z růží. Bylo mne skorem poněkud nevolno a byl jsem Ibrahimovi povděčen, když mne nabídl papirosu. Pak rozhrnul Turek těžký koberec, za nímž objevily se malé nízké dvéře, jimiž vešli jsme do starostovy pracovny. Okna zakryta byla záslonami jantarové barvy a stěny pokryty nádhernými výšivkami se zlatými a zelenými květy. Mezi okny viselo v jednoduchém rámečku boží požehnání, překrásné perem v pestrých barvách provedené. To byl také jediný obraz, jejž jsem u Turka spatřil. V rohu stála krásně vyřezávaná police s tureckými knihami, vyložená nahoře titěrnými emailovanými koflíčky. Strop přivedl mne v úžas… byla to tak jemná a filigránská mosaika z bílého a tmavého dřeva, jakou možno viděti na vzácných památkách v našich kostelích. Mezi okny stál malý jednoduchý stoleček, na němž byl kalamář a nějaké úřední listiny. V celém příbytku nenašel jsem ani jediného zrcadla. Těsně vedle knihovny odhalil starosta koberec a já div že překvapením nevykřikl. Celá polovina stěny od stropu až k podlaze byla vyložena dlouhými, stříbrem a zlatem vykládanými pistolemi, kolem nichž jako zmije obtáčely se zakřivené turecké šavle. Vzpomněl jsem si na svou nejapnou a naivní prostořekost u prestojníka a důvěra Ibrahimova přivedla mne do rozpaků. Turek rozhrnul koberec dále a ukázal mne těžký kožich, podložený krásnou liščí koží. Nastavil jej proti světlu a ukázal mne dva otvory.

„Tudy proletěly dvě koule,“ řekl lakonicky a spustil koberec, nedodav, že se to stalo, když měl kožich na svém těle.

Zmiňuji se o tom výslovně, že jsem mluvil s Ibrahimem česky a že mně zmirnenitě rozuměl. Není to nic tak divného, uvedu-li, že v Žepči je pět Čechů, na jichž denní společnost je starosta odkázán. Za hovoru jsem seznal, Že Turek ví pěkné detaily z našeho národního a společenského ruchu. Pochlubil se mně vyobrazeními z výstavy, Národního divadla, ukázal mně několik illustrovaných prospektů našich nakladatelů, vybavuje je zpod divanu s pietou, jejíž aspoň slabý odlesk bych byl rád našel u nás doma. S jakousi hrdostí ukazoval mi tobolku na doutníky s vyobrazením ústředního paláce, kterou mu berní přivezl z Prahy na památku.

Ibrahim je muž asi osmatřicetiletý a skutečné krásný. Pří hovoru nemohl jsem se ani dost nahleděti do jeho živých, chytrých, ale upřímných a otevřených očí. Ale proto přece jenom postřehl jsem v celém jeho chování jakousi zdrženlivost. Připadal jsem si jako člověk, kterého pozveme do zahrádky a na nějž dáváme pozor, aby nám něco nepošlapal. Neupozorníme ho sice, aby dával pozor… ale je na nás znatelná jakási úzkostlivost.

Je asi více než pravděpodobné, že jsem byl jako u vyjevení a že jsem všemu věnoval plnou a zaujatou pozornost. Když jsme se vrátili ze studovny do salonku, našel jsem něco, čeho jsem si před chvílí nepovšiml. Těsně vedle kamen ležely na zemi střevíčky… drobné jako pomerančový květ, žluté jako kanárek a krásně zlatem vyšívané. Těsně vedle střevíčků přehozeny byly punčošky černé barvy s onou ležérností, která upomíná na květ, ležící pod stromem, s něhož právě spadl dolů.

Shýbl jsem se čile k zemi a vzal střevíčky do rukou s onou rozradostněnou tváří, s kterou jsem brával do ruky koťata nebo mladé králíky. Zvláštnímu instinktu děkuji, že jsem se punčošek ani nedotkl.

Střevíčky byly něžné a jemné jako babí léto. V tom podíval jsem se na Ibrahima a střevíce vypadly mně z ruky. Turek byl jako plena… oči jeho byly zavřené. Zdálo se mně, že nechce ani viděti tu důvěrnou stopu ženy v mých rukou. Beze slova zvedl střevíce a zmizel s nimi ve své studovně. Když se vrátil, ukázal mně se znatelně odměřenou důstojností na divan. Usedl jsem.

„Ibrahime Sačir Agiči… vy se hněváte…“

Turek se zarděl, uklonil se, zavlnil rukou od čela k pasu a usmál se. Vyjádřeno slovy znamenalo to asi tolik: „Nu… je lépe, nebudeme-li o tom mluviti.“

Byl jsem trochu zaražen. Tušil jsem, že jsem provedl beztaktnost. Šetrný Turek pozoroval moje rozpaky a honem nabídl mně papirosu. Pak odběhl na corridor a pronikavě zapískl. Takřka v minutě přiběhlí dva mladí Turci, uklonili se, zase odběhli a jeden přišel s měděným umyvadlem a druhý přinesl malou stoličku, mosaikovanou jako strop studovny. Umyl jsem si ruce, Turek přinesl čerstvou vodu a Ibrahim špláchal se v ní dobré dvě minuty. Pak přišoupl si ke mně divan, usedl na bobek naproti mně a podal mně obě ruce. Mladí Turci lítali zatím kolem nás jako posedlí. Jeden železný talíř na nízkém stojanu, naplněný žhavým popelem, postavili kemně a druhý k Ibrahimovi. Nevěděl jsem sice, co se bude díti, ale tušil jsem, ač jsem neviděl ani ubrousků, talířů a nožů a vidliček, že se konají přípravy k jídlu. Díval jsem se na vše asi tak, jako kdysi na vařené raky, které jsem doposud nedovedl jísti. Nejvíce mne prozatím zajímaly rozžhavené uhlíčky na železné misce, z nichž šouraly se do výše teninké a vonící obláčky. Konečně se přihnal mladý Turek s talíři, pestře malovanými, z nichž jeden dal mně a druhý mému hostiteli. Poněvadž nebylo místa, kam bych jej postavil a poněvadž si jej Ibrahim podržel v ruce, udělal jsem to po něm. Pak nám nalil stříbrnou sběračkou Turčín do talíře kalnou tekutinu. Byla to pirmičová čorba, podobná naší rýžové polévce, do které bylo přimíseno na drobné kousky rozsekané kuře. Polévka byla znamenitá a Ibrahim, pozoruje, jak mně chutná, šlehl po mně několikráte náramně měkkým a vděčným pohledem. Sotva byl s čorbou hotov, zapálil si o uhlíček v železné misce papirosu.

„Aha,“ pomyslil jsem si… a zapálil jsem si také.

Ještě jsme ani nedokouřili, když Turčín přinesl na cínové míse prapodivnou, zlatě žlutou kašičku. Nabral jsem si slušnou porci … pro případ, že by to bylo dobré a pak také proto, abych hostitele neurazil. Tak poněkud připomínala kašička špenát. Dal jsem se s chutí do jídla … přiznávám se, že nedovedu příchuť tohoto pokrmu nikterak naznačiti. Uznáte to laskavě, řeknu-li vám, že jsem jedl pitu, to jest sekané kopřivy, promíchané tvarohem a pečené na másle. Poněvadž se na mne Turek po očku díval, jedl jsem o překot, jakoby mne to Bůh ví jak chutnalo. Sluhové přinesli mně nějaké červené víno, jež bylo velmi dobré, a starostovi čistou vodu. Po pité dostali jsme ovčí maso, pečené na rožni a obložené syrovou cibulí, k němuž přikusovali jsme kukuřicový chléb. Když jsem si na vybídnutí Turkovo nevzal masa, rozdělil zbytek na šest dílů. Jeden díl byl mnohem větší než všechny ostatní. Než sluha odešel, ukázal Ibrahim na každý kousek zvlášť a něco po turecku nařizoval. Dověděl jsem se později, že pět kusů bylo určeno Ibrahimovým odaliskám a šestý jediné dceři. Největší kus ustanoven byl pro Ibrahiniovu první ženu. Sluha s masem potkal se ve dveřích se svým druhem, jenž přinášel pečivo. Bylo dost neúhledné, ale velice chutné. Teprve druhý den, když jsem požádal berního, aby se otázal, co jsme to vlastně jedli, jsem se dověděl, že mne Turek uctil nejvzácnějšími zákusky… totiž ananasovým pečivem. Poněvadž druhý sluha se zatím vrátil a čekal na pečivo, trochu jsem se se svou chtivostí… zákusky byly skutečně výtečné… mírnil, aby mně těch šest podílníků nějak nekale nežehnalo. Na konec přinesl sluha velkou cínovou mísu… s mlékem. Poněvadž mně to s vínem dost harmonicky nehrálo, vzal jsem si jen asi tři lžičky…

S celým obědem byli jsme za hodinu hotovi. Sotva že mně sluha přinesl vodu na umytí, ihned jsem vyskočil z divanu, poněvadž mě nohy ukrutně bolely a jedna mně dokonce zdřevěněla. Turek doma kávy nevaří a proto mne starosta vyzval, abych šel s ním do kavárny. Poděkoval jsem Turkovi a div že mně ze zvyku neuklouzlo: „milostivé paní uctivě ruku líbám“.

Na odchodu podal mně starosta ihned celou škatulku papiros. Poznal jsem na nich, že jsou domácně vyrobeny. Otázal jsem se, dělá-li si je starosta sám.

„Nikoliv,“ řekl lakonicky a nějak se zarazil. Tak se mně zdálo, že měl deset chutí říci: „Poslechni… dej sem ty cigarety.“ Strčil jsem je rychle do kapsy… byl jsem pevně přesvědčen, že je robila něžná ručka jeho odalisky. Snad dokonce ta, jejíž žluté střevíčky jsem měl v ruce a jejíž punčošky jsem aspoň spatřil. To je ale vše, co jsem z Turkyně viděl: Všiml jsem si, že díván v loubí byl pěkně uspořádán a z rozžhavených ploten že už dávno zmizely ladné stopy bosé nohy, na které mne tak nápadně připomenuly žluté střevíčky a černé punčošky …

Šli jsme do, kavárny …