Merci pour Samara

Údaje o textu
Titulek:	„Merci pour Samara“
Podtitulek:	(„Díky za Samaru.“ K dobyti Samary 8. června 1918.)
Autor:	Rudolf Medek
Zdroj:	Národní politika, roč. 51, č. 166. str. 3 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	18. 06. 1933
Licence:	PD old 70

V den národního svátku fnancouzského, 14. července 1918, konala se v Paříži přehlídka a po ní slavnostní pochod vojsk francouzských a spojeneckých. V průvodu, živé pozdravovaném přihlížejícími nesmírnými davy, pochodoval i oddíl Čechoslováků z naší legie, tehdy již střelecké brigády ve Francii.

Byl vítán s ohromným nadšením, „Tchéco“ byli zaplaveni květy a diváci jásali jim vstříc radostnými výkřiky, mezi nimiž vynikaly hlavně „Díky za Sibiř“, „Díky za Samaru“. Francouzové pozdravovali tak vojáky, jejichž bratři v té době se bili na Volze a na Sibiři tak odhodlaně a slavně, že celý svět byl vzrušen jejich činy a velký mezinárodní tisk nestačil vychvalovati slovy někdy až fantastickými a svědectvími až přehnanými nebo smyšlenými ohromující vojenské kvality podivného, dosud málo známého vojska, vyrostlého jakoby přes noc v brannou sílu, jíž se podařilo ovládnouti tak nesmírný kus světové pevniny a jednu z nejdůležitějších jejích železnic. Viděli v dobrovolnících, pochodujícícíh 14. července Paříží, bojovníky národa, který nejen dovede prokázat své právo na svobodu a vlastní stát, ale který je také schopen jich dobýt, vybojovat silami vojenskými — a ovšem, i uhájit.

Bylo to několik neděl po vzetí Samary a po dobytí značné části sibiřského vnitrozemí. Naše penzenská skupina, postupující podél Volhy na jejím levém břehu stále na východ, zničila sice u Lipjag samarské oddíly bolševické, ale octla se zakrátko před vážnou překážkou přirozenou, jíž byl soutok řeky Volhy se Samarkou. V jejich ostrohu leželo město Samara jako pevnost. Bylo hájeno uprchlými zbytky lipjažských oddílů i mobilisovaným dělnictvem. Nebyly to jednotky příliš sebevědomé a ochotné, nicméně samarský sovět, patrně na rozkaz z Moskvy, rozhodl se hájit města co nejúporněji. Bylo to důležité středisko vojenské, politické, komunikační i obchodní, hlavní město bohaté gubernie, závažný volžský přístav, klíč k Uralu a k Sibiři.

Situace penzenské skupiny nebyla v té chvíli nijak skvělá. Bitva u Lipjag vzala našim mnoho síly, Moskva, přicházející pomalu k sobě z prvního omráčení, posílala do zad naší skupiny, t. j. do Syzraně a na Alexandrovský most, všecky své volné oddíly, v týlu skupiny nalézal se muniční závod Ivaščenkovo, vydaný tamějším délnictvem našemu vojsku sice téměř bez boje a se sympatisujícími projevy, ale přes to nabitý nejen velkým množstvím třaskavin, ale i nejistou atmosférou skryté bolševické agitace, namířené proti nám. Vzetí Samary bylo tedy pro nás kategorickým příkazem, měli-li jsme se dostati dále na východ a nezmarniti svoje síly v drobné guerille občanské války.

Kromě toho upíral k Samaře všecky svoje naděje vážný politický činitel, který se, snad bezděky a v důsledku situace projevil jako náš spojenec. Už v Penze, v době bojů o město, navštívili mne jako tehdejšího místopředsedu odbočky Národní rady, někteří ruští politikové, členové od bolševiků rozehnaného Ústavodárného shromáždění, vesměs příslušníci strany socialistů-revolucionářů, kteří se soustřeďovali v samarské gubernii, odkudž mínili říditi lidový odboj proti sovětům. Byli to, pokud jsem je osobně poznal, vesměs čestní lidé, snad mravně nejslušnější živel mezi všemi, kdož později tvořili pestrou protibolševickou frontu v Povolží a v Sibiři. Ale jako tak mnozí socialisté i oni byli v úplném zajetí svých stranických doktrín i své fraseomanie, zakrývajíce si oči před skutečností a před jejími praktickými naléhavostmi. Představovali si, že Čechoslováci dobudou zbraněmi pro ruskou demokracii Samary, a snad i Moskvy, aniž oni sami „potřísní“ svůj štít „militarismem“ nebo spoluprací s „buržoasií“. Báli se pomoci kozáctva, důstojnických živlů, báli se mobilizace selských vrstev, báli se i svých vlastních „úchylek“ i zásahu spojenců, hlavně Japonců — i spoléhali při tom výhradně na pomoc bratrského sice, ale přece jen cizího vojska, jehož cíl, konec konců, nemohl být jiný, než Československo. Nicméně mravní pomoc, již přinesli tehdy našim oddílům hlavně svou agitací pro nás mezi obyvatelstvem celého kraje, byla nesporná a významná. Sotva by náš odvážný pohyb kupředu mohl se díti s takovým zdarem, kdyby nám nepomáhali na každém kroku ruští mužici, železničáři i drobné partisánské oddíly kozácké a dělnické, jež tak vydatně umožňovaly naši službu výzvědnou.

Nezapomenu nikdy onoho časného červnového jitra, zpívajícího chorálem probuzených ptáků i hmyzu, kdy jsme stanuli před velkým železničním mostem přes řeku Samarku. K útoku na most určen byl 1. prapor 1. pluku Mistra Jana Husi. Útok řídil, jako kdysi útok na Penzu, i zde poručík Švec. Mostu bylo dobyto překvapujícím úderem granátníků, vedených desátníkem Vašátkou, již za ranního rozbřesku — a brzo nato další oddíly zmocnily se nádraží a v pouličních bojích opevněného domu místního sovětu. Během 8. června bylo celé město námi obsazeno a pacifikováno.

Poručík Švec, jehož padesátin (narozen 19. července 1883) vzpomínají v těchto dnech sokolové i legionáři z Třebíčska, dal svým úderníkům v rozkaze z onoho dne toto vysvědčení:

„8. června ráno v 1. hodinu začala avantgardní operace, jejímž účelem bylo dobyti gubernského města Samary, operace, pro nás se stanoviska strategického velice nevýhodná a nepříznivá.

Mohu říci, že v historii moderního válečnictví se nenajde druhého případu, který by se za takových podmínek tak skvěle podařil. Vojenský rozbor odkládám na dobu pozdější, nemohu však se nezmíniti o chrabrosti, odvaze a šíleném přímo náletu 50 hrdinů bombometčíků 1. praporu, vedených desátníkem 2. roty Vašátkem. Vaše smělost, bratři, rychlost útoku na most při neustávající střelbě nepřátelských kulometů, jichž obsluha Vašimi bombami byla bleskurychle umlčena, přivedla nás do města a zabezpečila další pochod na východ. Nemám slov, kterými bych Vám poděkoval, nenalézám hranic obdivu nad skvělým provedením plánu. Není kdy a není místa vyjmenovati zde jednotlivá Vaše jména, jména všech hrdinů, kteří se s Vámi a za Vámi nezadržitelným proudem vrhli do ulic a do pouličního boje, jenž skončil k 7. hodině ranní dobytím zoufale se bránícího „Sovětu“, ale obdivuji vytrvalost a výkonnost 1. praporu, který několik dní pod širým nebem, bez teplé stravy, hájil posice a v rozhodném okamžiku se vrhl v nezadržitelný útok, unaven fysicky, ale nadšený a duševně bodrý. Všem Vám, bratři, kteří tak krásně jste pochopili a chápete vážnost momentů, jež jsme prožili a prožíváme, ještě jednou děkuji a vyzývám Vás k další družné práci v nových možných bojích, v nichž, jsem přesvědčen, zvítězíte. Na zdar!“

Tolik Švec v rychle načrtnutém rozkazu po bitvě. Tedy Samara byla naše a v ní se vytvořil opěrný bod dalších akcí na Volze. Vlády ve městě se ujal Komitét členů Ústavodárného shromáždění, zvaný ve zkratce „Komuč“. Škoda, i tragická chyba, že jeho odhodlání bránit Povolží spočívalo téměř výhradně jen na našich silách. A přece všecko obyvatelstvo Samary i celé gubernie bylo tehdy silně protibolševické. Moskva se třásla o osud sovětů. Protibolševická Moskva čekala. Čekala nadarmo: našich sil ubývalo — a síly ruské se spíše rozbíhaly, než aby se byly sbíraly.

Přes to můžeme i my dnes, i naši potomci v budoucnu, opakovati s francouzskými nadšenci ze 14. července 1918 pamětihodné „Merci pour Samara“. A děkovati nejen za to, že nám osud dal toto vítězství, ale že nám v těžkých dobách smrtelného nebezpečí dal hrdiny přímo antické, prosté poručíky a desátníky, jichž výkon u mostu samarského nezadal si v podstatě s ničím, co učinilo Napoleona tak slavným při útoku na arcolský most přes Adiži, jehož také dobyl jen s hloučkem vojáků ale přece jen cizího vojska, jehož také dobyl jen s hloučkem vojáků tento tento „malý desátník“.