Menšinový problém a zahraniční politika

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Menšinový problém a zahraniční politika
Autor: Josef Matoušek
Zdroj: Národní listy, roč. 78, č. 203, s. 1
Vydáno: 26.07.1938
Licence: PD old 70

Byla by jistě politicky pro náš stát situace mnohem snadnější, třebaže to zní paradoxně, kdyby proti nám Německo zvolilo metodu brutálního násilí. Nevyprovokovaný válečný útok sousední velmoci proti Československu vyvolal by zajisté, jak jarní události přesvědčivé ukázaly, proti Berlínu koalici tak drtivé převahy, že by se nám nebylo obávati o konečné vítězství. Je velmi pravděpodobné, že přes osu Berlín — Řím by v tomto případě ani Itálie vojensky nestanula po boku Německa. Jestliže velká část našeho tisku vytýkala velmi povrchně a jednostranně brutální povahu německého postupu, který prý nezná zbraní jiných než válečných, nepřipravila naši veřejnost dostatečně na to, čeho jsme dnes svědky, totiž velmi složité hry německé diplomacie.

Nejsou známy podrobněji německé podněty v Londýně a je zbytečné pouštěti se do dohadů, které plní největší část cizího i našeho tisku. Tolik lze však říci bezpečně: Německo se snaží přesvědčiti západní velmoci, že československá vláda je hlavní překážkou evropského uklidnění a vyrovnání. Vychází při své argumentaci jednak ze silné touhy po míru, jež v Anglii a Francii je obecná jak na pravici, tak i na levici — mocně tu působí zejména v hospodářských kruzích rostoucí tiže nákladů na zbrojení — jednak z neznalosti skutečných poměrů a potřeb Československa.

Je třeba si uvědomili, jak nesnadné jest i pro Angličana dobré vůle, aby vnikl opravdu do složitého politického života našeho státu. Německá diplomacie, která se mohla opříti o soustavnou propagandu sudetoněmecké strany, již jsme rovněž poněkud podceňovali, navázala takto velmi obratně na silné složky dnešního anglického a francouzského politického uvažování. Jestliže nadto aspoň v podvědomí mnohých Angličanů působí skryté uspokojení, že středoevropská otázka odvádí, aspoň zdánlivě, zájem Německa od požadavků koloniálních, jestliže sovětské Rusko pro mnohé vůdčí politiky konservativní strany britské je nežádoucím partnerem evropské spolupráce, pochopíme poněkud značné úspěchy propagandy sudetoněmecké a nyní diplomacie říšskoněmecké na evropském západě. Nelze, a nebylo by ani účelné si zapírati, že jsme byli zatlačeni na základnu, již jsme zprvu důrazně odmítali. Naše menšinové otázky se staly proti naší vůli věcí velmocenské politiky evropské. Není dobře, jestliže se naší veřejnosti zastírá, že o jejich úpravě se rozhoduje dnes více v Londýně než v Praze. Nepodařilo se ovšem ani Němcům, aby tyto otázky se staly jen věcí dohody mezi Německem a Československem, i takto však je zatím pro německé požadavky situace velmi příznivá.

Nepomohlo by nám dnes rekriminovati, uvažovati o tom, co vše přivodilo tuto, pro nás jistě velmi svízelnou situaci. Jakmile jsme dnešní základnu pro vyjednávání přijali, nemůžeme z ní ustoupiti. Konkrétné řečeno, jakmile jsme přijali podněty z Londýna a Paříže, nemůžeme do budoucna odmítati další jednání v tomto směru. Risiko přímého příkrého odmítnutí proti západu bylo by příliš veliké. Bude však věcí naší zahraniční politiky, aby obratně navázala na příznivé pro nás momenty jednání mezi západními a středoevropskými velmocemi a nedala si vnutiti německou politiku černého Petra, rušitele evropské spolupráce. Bylo by pro řešení našich menšinových otázek přímo osudné, kdyby nebylo dostatečné souhry mezi naší vnitřní a zahraniční politikou i mezi armádou a politikou. Nepochybné úspěchy znamenité spolupráce říšskoněmecké zahraniční politiky a politiky sudetoněmecké strany mohly by tu býti vzorem. Ústupky naší německé menšině nejsou totiž to jediné, co můžeme Německu nabídnouti. Nezapomínejme také, že pro jednání s velmocemi západními máme i některé zahraničně-politické možnosti, jichž bychom mohli obratně využíti. Je na příklad zcela nesprávná představa, že jen my potřebujeme Francii. Dnes, a zdá se, že zejména v blízké budoucnosti bude potřebovati ještě více Francie nás. Francouzský politický systém byl v Evropě tak oslaben, že pařížská politika by nemohla prostě postrádati Československa, aniž by ohrozila velmocenské postavení Francie, které by po sblížení anglicko-německém hrozilo skutečné osamocení. Bylo by velmi nesprávné, kdybychom jednali se západními velmocemi jen o t. zv. menšinovém statutu, zatím co pro Německo tento problém je jen jednou složkou celkové zahraniční politiky. Nikdo nemůže chtíti od československé vlády, aby ona jediná vykupovala evropský mír nepřiměřenými ústupky, dotýkajícími se státní suverenity, za tyto koncese, o jejichž nutnosti bude velmi nesnadně přesvědčovati veřejné mínění, nezískala však nic ani na západě ani od Německa. Československo nemůže se státi obětním beránkem evropského míru.

Bylo by dobře, kdyby naše veřejnost byla poučena o skutečné situaci. Chápeme, že průběhem jednání mnohé věci nemohou na světlo publicity. Československá veřejnost měla by však býti objektivně seznámena s hlavními složkami dnešního jednání, o tom, jak jednání o menšinový problém zapadá do velké politiky evropské. Řešení menšinových otázek bude, toho si buďme vědomi, výsledkem naší zahraniční politiky. Míra a povaha našich ústupků národních bude v obráceném poměru měrou úspěchů naší zahianiční politiky. Nezná-li široká veřejnost celcu problematiku t. zv. národnostního statutu, jestliže se ukolébává nepravdivým optimismem, jestliže její pozornost se odvádí od věcí hlavních, jestliže není plně seznámena s nesnázemi, jež musí překonávati naše vláda za hranicemi, nebude také moci spravedlivě posouditi výsledky, jichž bude dosaženo. Je proto řádná informace veřejnosti, pokud to nebrání úspěšnému průběhu jednání, nejvíce zájmem vlády. Náš lid je politicky dostatečné vyspělý, aby znal pravdu, celou pravdu a nehledal poučení, jehož se mu nedostává v tisku domácím, v listech zahraničních, a, což je nejhorší, v pokoutních zprávách, šířených od úst k ústům. Politika a agitace sudetoněmecké strany zasluhuje jistě naší bdělé pozornosti. Pro povahu t. zv. národnostního statutu a jeho další osudy budou však rozhodující dvě skutečnosti: předně vojenská síla našeho státu a schopnost obrany, za druhé pak naše zahraniční politika, pokud a jak dovede, opřena o náš potenciál vojenský, užíti včas všech diplomatických možností. Dosavadní vývoj celé otázky skýtá opravdu nejedno poučení.