Medailonek

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Medailonek
Autor: Viktor Dyk
Zdroj: DYK, Viktor. Krysař. Praha : Levné knihy KMa, 2002. s. 44–47.
ISBN: 80-7309-064-3
Licence: PD old 70

Byl konec. Jeho tělo chladlo. Tep nepokojného srdce ustal; jako by se hodiny zastavily.

Lehce se zachvěla.

Bála se jeho zmodralých rtů, které už nedovedly ničeho říci. Bála se ticha u lože, kde ležel tolik dní v halucinacích.

Těžce a skoro vrávoravě došla k otevřenému oknu.

Sklonila se nad ním. Dole hlučelo město; všechen jeho hluk vnikal do pokoje... Byl krásný jarní den; zajisté že se v parcích vyhřívají zimomřiví starci a mladá srdce cítí nezvyklou něhu...

Kontrast ji dojal svíravým smutkem; bylo jí na okamžik, jako by ji hloubka táhla k sobě. Zachytila se židle. Malá závrať. Byla hodně vysílená a omámil ji jarní vzduch.

Vedl se zde urputný a krutý boj o život. Bylo zapotřebí mnoha dní těžkých horeček, aby zahubily silného muže, který byl nyní mrtvolou. Vzpíral se houževnatě. Kus po kuse vstupovala v něho smrt, jako do dobyté pevnosti. Nyní byl konec. Podlehl. A málem všichni okolo něho.

Čekali to. Dlouho čekali. Po dvě neděle říkal doktor Řehák se svraštělým čelem: „Buďte připraveni na všecko.“ Ale čekaná katastrofa váhala. „Podivná rezistence organismu,“ kroutil hlavou doktor.

Vzpomínka mísila se s přítomností. Bylo slyšet hluk... ševel hlasů, prudké štkání. Návštěva? Cítila se tak slabá, že ani bolesti nebyla už schopna. Reakce se dostavovala. Upadla v jakousi mdlobu — —

Když procitla, překvapilo ji ticho. Vzchopila se. Vzpomněla na všechno. A náhle, aniž by dovedla říci jak, napadlo ji to: medailonek.

Mrtvý ležel tam vedle. Nepochybně tam ještě ležel. Bude mít dost sil, aby tam došla? Podléhala nevysvětlitelné a trudně touze. Konečně neublíží se nyní mrtvému. Nebude už bránit svůj poklad. A v hloubi duše zahanbená, se sklopenýma a uhýbajícíma očima otevřela dveře — —

Zvuk zazněl v tichu a otřásl jí. Byla tedy zde... Mrtvý ležel na loži... Několik kroků a čin bude vykonán.

Přistoupila k mrtvému — Obličej jeho ji děsil; odvrátila zrak. Svou touhu však překonat nedovedla — Konečně měla ten předmět tolika sporů. Bylo to přání, splněné příliš pozdě. A za drahou cenu — Nyní, když ho měla, chvěly se jí nejistě ruce. Nikdo nepřicházel uzmout jí její kořist. Mrtvý byl skutečně mrtvý. Ale ta kořist ji pálila v dlani. Vzpomněla na všechno, co předcházelo.

Byla vdovou, když ji poznal. V květu svých let. Její prvý muž zemřel po tříletém manželství. Bylo to manželství z rozumu. Svého manžela příliš nemilovala. Nebyl jí také protivný. Snášeli se jako dva lidé, kteří nemají důvodu ke sporům, vyhovovali si spíše z pohodlnosti než dobroty. Když muž zemřel, oblékla vdova smutek a nosila ho přiměřenou dobu. Zemřelý byl by nepochybně učinil totéž, s tak klidným srdcem jako ona.

Tak ji poznal její druhý choť. Milovali se. Milovali se? Jí připadal mnohdy chladný. Co bylo příčinou jeho uzavřenosti? Měla pocit, že něco skrývá. Část jeho nitra byla jí uzavřena na sedm zámků. Žárlivost přicházela. Na co? Nevěděla nic určitého. Ale všecko nepřátelské, záhadné, cizí vtělilo se v jeden pojem: medailonek. Skrýval ho před ní. Nesměla ho nikdy otevříti. Bylo to tajemství. Nepochybně Karel ji nyní miloval a nebylo co skrývat. Ale proč tedy nesměla pohledět do jeho vnitřku? Proč se muž nemůže od něho odloučit? Její antipatie se stala pověrou. Medailonek byl příčina všeho zla, které přišlo. Byl to nepřítel, kladl mezi ně něco záhadného a záludného. Kolikrát vedla o něj boj! Marně. Kdo je to, ptala se. Usmál a neodpověděl. Žena? Ano. Prosila, aby jí ukázal vnitřek medailonu. Marně. A jinak jí dovedl těžko něco odepřít. Zde však odepřel. Usmíval se, když prosila, usmíval se, když hrozila. Všechny její zbraně se zlomily o jeho klid a pevnost. Vedla houževnatý boj s rafinovaností žárlivé ženy. Nakonec však musila přiznat, že podlehla. Bylo to marné. Medailonek zůstal tajemstvím. Odpor manželův tuhl zápasem. Viděla, že by bylo nutné jít do extrémů. Toho se přece bála; milovala Karla příliš, aby dovedla být k němu krutá. A tak utichla. O medailonku se nemluvilo. Jenom rána v ní zůstala, pokořující pocit vůči tajné nepřítelkyni, kterou nedovedla překonat a která hájí dosud své místo v srdci milovaného muže. Jak je ta sokyně šťastná! Je mrtvá. A dosud tak živá. Nemilovala snad nikdy Karla (utvořila si o tom fikci, zosnovala romantickou jakous příhodu); a on je dosud její. Přepustila jí ho. Z milosti.

Kolikrát se vracel onen stín, kolikrát se utkávala s vítězným pohledem neznámé dobrodružky! Není jí už, říkal Karel tehdy vážně. Nuže, tak namítala v dnech, kdy ještě nenahlížela beznadějnost svého úsilí, proč ji tajit, je-li mrtvá... Je to dětinské, opakoval. U něho to nebylo dětinské? Miluje ji přece, říká přece, že ji miluje.

Ucpal jí ústa svojí energickou rukou, druhou ji objímal. „Dětino,“ říkal s úsměvem očí, který ji činil bezmocnou: „Dětino, víš přece, že se nemusíš bát!“ A nachýlil se k ní, pravil tiše a náhle vážně: „Nebudeš si toho přát, viď? Mysli si, že je to amulet. Nebylo by to dobré... Věř mi, že by to nebylo dobré.“

Nyní měla medailonek v rukou. Mohla poznat rysy ženy, pro niž i po letech uchovával diskrétní něhu a kterou tak žárlivě střežil před kterýmkoli pohledem. Zlé vítězství! Bylo už pozdě triumfovat. Chránil ji do posledního dechu. Nesměli mu ji vzít. Jeho ruka hledala občas úzkostlivě medailonek. V mužových horečkách vztahovala všechna slova něhy a lásky — ji přece miloval ten uzavřený, mlčelivý muž! — k neznámé, které tolik záviděla. Blouznil o ní; byla to opravdu něžnost hocha, který miluje po prvé. Cítila se odstrčená. Nikdy ji nemiloval tak; pro ni měl jen úsměv nebo drsnost. Každé jeho slovo ji ranilo. Oh, dovedla by zardousit toho démona, kdyby žil! Její ruce se křečovitě svíraly při té myšlence. Oh, ukojit všechnu svou mstu a hořkost.

Odhodlala se přece.

Ruka se jí ještě chvěla; otvírala však přesto bránu k nepřístupnému tajemství. Dychtivost jejího záští překonala pietu k mrtvému. Uvidí tu, která ji oloupila o tolik lásky. Uvidí!

Otevřela medailonek.

Bylo ticho. Jenom hodiny tikaly a její srdce bušilo.

Stála zde strnulá.

Všechna krev zmizela z její tváře. Ruka se křečovitě opírala o pelest...

Jaká to slabost...

Medailonek spadl na zem.

To cinknutí ji vyrušilo z mrákot. Zachvěla se. Vzlyknutí se jí zlomilo v hrdle. Bylo to hoře srdce či uražená hrdost ženy? Rozpřáhla ruce, jako by chtěla něco zachytit. Mrazivá bolest ji celou drtila. Z jejích očí vyschlých tolikerým pláčem vyprýštilo několik slz.

— — Byla to její fotografie; fotografie jejích osmnácti let, kterých on nikdy neznal — —