Marsyas čili na okraj literatury/O příslovích neboli o moudrosti lidové

Marsyas čili na okraj literatury Karel Čapek
Několik poznámek o lidovém humoru	O příslovích neboli o moudrosti lidové	Písně lidu pražského

Údaje o textu
Titulek:	Marsyas čili na okraj literatury
Podtitulek:	O příslovích neboli o moudrosti lidové
Autor:	Karel Čapek
Krátký popis:	Kniha obsahuje studie a causerie Karla Čapka o slovesném umění a o zavrženíhodné novinařině - bulváru.
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Marsyas; Jak se co dělá, Praha, Československý spisovatel 1984/n Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	Aventinum, 1931
Licence:	PD old 70

Tvrd kozel dojiti, praví lidová moudrost. Stejně tvrdé a marné by bylo chtít vydojit ze souboru lidových přísloví něco vzdáleně podobného filozofickému systému nebo Úvodu do filozofie nebo Základům mravouky; marně bychom se pokoušeli sroubit, skloubit, slepit, sešít nebo jakkoliv jinak dostat z nich dohromady cosi jako světový názor, mravní kodex, etický princip nebo ucelený obraz života. Dejme tomu, že lidová moudrost praví: Po posvícení bývá bolení. Nehledíc k tomu, že je to pravda, je to, filozoficky řečeno, učení pesimistické; přesto nelze tvrdit, že lidová moudrost je pesimistický názor na svět. Pesimistický názor, řekněme Schopenhauerův, je abstraktnější; je také soustavnější a ucelenější; ale hlavně je daleko osobnější. Schopenhauerův pesimismus můžete přijmout za svůj, vyhovuje-li vašemu osobnímu založení a celé vaší zasmušilé nátuře; lidovou moudrost přijímáte tehdy, je-li k ní dána objektivní situace, řekněme v případě posvícení nebo v pádu bolení. Filozofický systém se nemění od situace k situaci, nýbrž od člověka k člověku; je to naše trvalé, ale víceméně subjektivní chování k vesmíru. Lidová moudrost je čistě objektivní: není-li bolení, není ani příslušného přísloví. Pýcha předchází pád, ale činí tak jenom tehdy, potřásáme-li hlavou nad pýchou svého bližního. Přísloví nevyjadřuje osobní přesvědčení, nýbrž jisté objektivní znaky a typické průběhy skutečnosti. Praví-li přísloví Zadku holého nikdo neobloupí, je to tak neosobní a věcné zjištění jako věta, že voda mrzne na bodu mrazu. Přísloví vám nenabízí stanoviska, nýbrž fakta. Na rozdíl od filozofů nedokazuje, že něco apriorně jest, nýbrž že něco obyčejně bývá. Nepodává zásady, nýbrž zkušenosti. Je to poznání velmi nesoustavné; ale jak známo, i lidská zkušenost je poznání velmi nesoustavné.

Devatero řemesel, desátá nouze, praví lidová moudrost; ale lidová moudrost praví také: Jistší držeti se šesti než jednoho. Přísloví učí, že kdo má úřad, má i rozum, ale učí také, že osel je osel, i kdyby zlaté sedlo měl. Pamatuj, synu, že líná huba je holé neštěstí; avšak nezapomeň, že mluviti je stříbro, mlčeti zlato, a mluv jen tehdaž, když veš zakašle. A tak dále. Skoro ke každému přísloví můžete najít jeho příslovečný opak; můžete přísloví vyvracet druhým příslovím, aniž si, jak se zdá, lidová moudrost z takových rozporů něco dělá. Snad ji za to nařknou z filozofické nepravosti zvané relativismem; ale lidová moudrost se dopouští spíš jiné filozofické nepravosti, která se nazývá zkušenost. Konstatuji s filozofickým pohoršením, že zkušenost opravdu bývá strašně nedůsledná: že někdy je neštěstím huba líná, ale jindy je pohromou huba čilá; že za peníze se koupí i nebe, ale že peníze nejsou všecko, což obé dosvědčuje moudrost lidová. V tomto bídném empirickém světě může každá věc dopadnout tak, nebo právě naopak; nuže, v obou případech se najde přísloví, které zpečetí takový nebo onaký výsledek svou věkovitou a ctihodnou zkušeností.

Mohlo by se to říci tak: Přísloví zpravidla nemíní předem a obecně předpisovat nebo radit, jak se má člověk chovat; to nechává desateru božích přikázání. Spíš anticipuje víceméně špatný výsledek toho, do čeho se už někdo pustil, anebo dodatečně, když už to špatně dopadlo, označí tento fakt svým tradičním razítkem. Jen výjimečně hlásá, že něco je dobré nebo špatné z důvodů mravních nebo zásadních; obyčejně se lidová moudrost drží důvodů svrchovaně praktických. Tady nejde o spásu duše, ale o to, vyhnout se škodě nebo aspoň být připraven na všemožnou svízel, která z čehokoliv pochází. Málokdy nám lidová moudrost dodává odvahy; spíš nás varuje, skoro napořád varuje. Varuje před čeledí i pány, před babami i holkami, před bídou i penězi, před přáteli i sousedy, před mlčením i mluvením. Skoro by se zdálo, že lidová přísloví jsou výroky lidí hrozně zklamaných a beznadějných, kteří se oddávají ustavičným představám o nezdaru, nevděku a marnosti všeho bytí. Obávám se, že bychom takto velmi špatně pochopili lidovou duši, neboť bychom ji oloupili o jistou kladnou a obveselující škodolibost, jakož i o rezignaci velmi vyrovnanou a utěšenou. Velká část lidové moudrosti, podobně jako velká část humoru, nalézá zvláštní uspokojení v cizí škodě nebo chybách bližního; neodepře si tu satisfakci, přiložit své polínko a dát jaksi najevo, že se to dalo čekat; což se neříká odjakživa, že po posvícení bývá bolení, že jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá, že každému hrají chvilku nebo něco podobného? Ale zároveň a tak říkajíc týmiž ústy podává přísloví postiženému usmiřující útěchu: Heleď, člověče, tvůj osobní případ se vřazuje do obecného pravidla; nejsi v své bídě sám, neboť tak to chodilo odjakživa. Umřeš, ale všichni tam musíme. Stalo se ti bezpráví, ale odjakživa chudý se práva nedovolá. Je zvláštní útěcha v generalizaci; bolest, která není jenom má, tolik nebolí, zklamání, které stíhá i jiné, tolik netíží. Lidová moudrost je zásoba takových útěch pro rozličné případnosti života; pomáhá překonat osobní zkušenost tím, že má po ruce její obecnou formuli. Potkalo-li tě neštěstí, buď ti potěchou, že neštěstí nechodí po horách, ale po lidech.

Proto lidová moudrost je opravdu lidová; předpokládá totiž jistou kolektivnost a hlavně jistou solidaritu v trampotách života. Většina přísloví vyjadřuje starosti a zkušenosti lidí málo mohovitých a málo mocných. Člověk úspěšný a bohatý, v moci stojící a svou vůli mající, je víceméně, jak se říká, pyšný individualista; je více ochoten ukládat světu svůj rozum a generalizovat své zkušenosti, ale už méně se podřizuje obecnému pravidlu a kolektivní zkušenosti. Pád hrdiny je jedinečná tragédie; pád člověka obyčejného je přísloví, to jest locus communis. Velmi často je přísloví obrana člověka slabého proti silným, chudého proti bohatým; skoro vždy vyjadřuje stav starosti, střehu, životní defenzívy. Svět lidové moudrosti je svět malých, víceméně utištěných lidí; je to právě slzavé údolí, kde si moudrost podává ruce s humorem.

A je to svět lidí, kteří už nejsou mladí. Mladý člověk prožívá své zkušenosti jako jedinečné a neobyčejné; zdá se mu, že nikdo před ním tohle nezažil. Nedovede ještě svou zkušenost včlenit do obecného, obvyklého a notorického průběhu věcí. Jeho svět je to, co je; svět starších lidí je to, co bývá; svět starých lidí je to, co bylo. Přísloví vyjadřuje zkušenost lidí, kteří nejsou dnešní, protože jsou zároveň včerejší a loňští. Proto patrně se filozofický obsah přísloví ve většině případů podobá názorům, kterým se říká stoicism, s lehkým nádechem skepse a občasnými návaly pesimismu. Buď jak buď, lidová moudrost neholduje smělému rozmachu myšlenek, svatému plameni nadšení ani nějakým zvlášť velkodušným ideálům. Žádné lidové přísloví by se nehodilo za heslo k revoluci; ale hledáte-li heslo k rezignaci nebo deziluzi, sáhněte po lidové moudrosti.

Mnoho je přísloví, která vyjadřují špatné zkušenosti s babami a ženskými; ale pokud vím, žádné přísloví se nešíří o špatných zkušenostech, které mají ženy s námi muži. Snad by z toho někdo soudil, že vcelku dělají muži horší zkušenosti s ženami nežli ženy s mužskými. Já však myslím, že příčina je jinde; ne v tom, že muži odjakživa dělali horší zkušenosti, nýbrž v tom, že muži dělali přísloví, to jest, odjakživa vyráběli generalizace; řekl bych, že generalizace náleží k sekundárním pohlavním znakům muže. Jsou moudré ženy, ale nebývají ženy mudrlantky; žena rozumuje spíše reálně, místo aby se pouštěla do věčných a obecných pravd. Žena mluví raději o lidech, muž mluví raději o světě a člověčenstvu. Žena řekne, že sousedova panička je nějak pyšná; načež muž usoudí, že pýcha předchází pád nebo něco podobně obecného. A není-li tomu tak, pak se dopouštím jen obyčejné a hrubé mužské generalizace, na svědectví toho, co bylo řečeno výše. Q. e. d.

Ano, vcelku je to rozšafná, chalupnická, obranná moudrost lidí, kteří dbají svého prospěchu, myslí si své o ostatních, nedůvěřují světu a uhýbají riziku; kteří se už nerozčilují nad špatnostmi světa a činí kompromisy s denním během věcí; tedy většinou je to trochu zlomyslná a trochu hořká, trochu rezignující a trochu shovívavá praktická protřelost, ale žádná morálka, žádné řešení velkých otázek života, žádné napravování nedobrých řádů světa; a přece –

A přece, když čtete lidová přísloví, klopýtnete co chvíli o větu, která vás až poděsí bleskovým a strašným ozářením nejbližších věcí lidských; je to chalupnická věta, něco o svini, o sousedu, o chudobě nebo o čem, ale najednou za tím vidíte veřejný život, státy, dějinné problémy a světové záležitosti v ostrém a groteskním osvětlení. A jindy cítíte: namoutě, tohle znám, to jsem zakusil bezpočtukrát, ale nedovedl bych to říci tak stručně a jasně. A tu se zastavíte nad posledním problémem lidové moudrosti:

Buď je od případu k případu tak podivně a zrovna nelidsky moudrá, tak děsivě zkušená, nebo jasnozřivá, nebo čertví co –

Nebo je náš svět se svou politikou a veřejností a státy a historickými osobnostmi tak malý, tak podrobený pravidlům obyčejné zkušenosti, tak nezměnitelný a groteskně lidský – to či to?

Ale na to mi odpověď chybí.