Marsyas čili na okraj literatury/K přírodopisu anekdoty

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Marsyas čili na okraj literatury
Podtitulek: K přírodopisu anekdoty
Autor: Karel Čapek
Krátký popis: Kniha obsahuje studie a causerie Karla Čapka o slovesném umění a o zavrženíhodné novinařině - bulváru.
Zdroj: http://www.mlp.cz/karelcapek
Vydáno: Aventinum, 1931
Licence: PD old 70

Hodlaje pojednat o některých přírodopisných vlastnostech anekdoty a vůbec vtipu, prohlašuji předem, že 1. zde nemohu uvést jako příklad ani jednu skutečnou anekdotu, protože si vůbec žádnou nepamatuji; jsou lidé, kteří nosí v hlavě několik set anekdot a dovedou je kdykoli vysypat; je to jakási výjimečná schopnost, tak jako zázračné počtářství. Jsem stejně málo schopen vypravovat zpaměti jednu jedinou anekdotu jako říci zpaměti, kolik je sedmkrát třináct nebo kolikátého dnes je. Pročež vás prosím, abyste si na vhodné příklady vzpomněli sami, a abyste mne potom nezahrnuli samými anekdotami. Zvláštní paměť pro anekdoty mají, pokud vím, zejména historikové, diplomati a obchodní cestující.

2. Nepokusím se o žádnou metafyzickou definici anekdoty nebo vtipu; netroufám si podat hlubší vysvětlení, proč komické je komické. Například jeden můj přítel tvrdí, že směšné je, co je jaksi nepřiměřené; že dejme tomu hrající si kotě je neodolatelně komické proto, že si hraje, ačkoli má vousy. Ale podle této logiky by musel třeba strahovský opat působit neodolatelně komicky proto, že se chová vážně, ačkoli nemá vousy; což zajisté není v plném rozsahu pravdivé. Spokojme se tím, že komické je, co v lidském organismu způsobí křečovitý pohyb bránice, kterýmžto se vyráží vzduch skrze hlasivky, jež udělají “hahaha”. Myslím, že toto je dobrá definice, neboť je přesná a nic neříká.

3. Rovněž nehodlám následovati Sigismunda Freuda a sledovati “vztah vtipu k podvědomí”; nemíním sestoupit do oněch hlubších psychologických oblastí, které se obyčejně skrývají v kalhotech nebo v sukni. Abych tak řekl, i od pasu nahoru je dosti záhad v životě člověka. Například záhadné je, kde a jak vznikají anekdoty. To je problém stejně těžký jako otázka, kde a jak vznikla živá hmota.

Mám za to, že ještě nikdo nikdy nezastihl anekdotu při jejím vzniku. Každá anekdota se začíná slovy: “Slyšel jste už tu novou anekdotu?” K samé podstatě anekdoty náleží, že ji člověk od někoho slyšel; ten, od koho ji slyšel, ji opět slyšel od někoho, kdo ji od někoho slyšel, a tak dále do nekonečna. Žádná anekdota se nezačíná slovy: “Slyšte anekdotu, kterou jsem právě stvořil.” Anekdota nemá autora, nýbrž jen vyprávěče. Nevymýšlí se, nýbrž koluje od úst k ústům. Není známo a historicky ověřeno ani jedno jméno tvůrce anekdoty; a vydává-li někdo nějakou anekdotu za svou, buďte ujištěni, že je to podvodník a lžidimitrij. Zdá se, že veškeré anekdoty jsou na světě od věcnosti, neboť nelze zjistit jejich historický počátek. Snad vznikly kdysi na Atlantidě, kde hledají někteří učenci vznik veškeré lidské kultury. Nebo k nám byly přeneseny z jiných hvězd, snad pomocí meteorů, jako se k nám podle Arrhenia odtamtud dostaly zárodky živé hmoty. Někteří lidé tvrdí, že jsou v Polsku rabíni, kteří prý opravdu vymýšlejí anekdoty. Věřím sice v zázračné rabíny; ale stejně by se mi mohlo tvrdit, že první živou hmotu stvořil nějaký haličský rabín nebo že lidské písmo, řeč, znamení svastiky i zpracování bronzu vznikly prvotně v Podwoloczysce zázračným činem místního rabína.

Spíše lze soudit, že anekdoty, stejně jako lidové písně a přísloví, nemají vůbec původce, nýbrž jsou čirým ústním podáním.

Druhý podstatný a dosti záhadný rys anekdoty je, že vždycky vystupuje jako zbrusu nová. Zvláštní hodnota dejme tomu lidové pověsti je v tom, že je stará; zvláštní hodnota anekdoty je v tom, že je nová. Jsou lidé, kteří sbírají staré pověsti nebo i staré tabatěrky, ale žádný maniak nesbírá staré anekdoty, aby se kochal jejich historickou cenou. Chce-li někdo vypravovat anekdotu, zeptá se nejprve: “Znáte už tu anekdotu o tom faráři?” Vy ji ovšem neznáte; a tu teprve začne vyprávěč povídat, že byl jednou jeden farář a tak dále (– zapomněl jsem, jak je to dál). Nuže, paradoxie této novosti je v tom, že téměř všechny anekdoty (kromě několika pochybných případů, jako jsou anekdoty o fordkách a rádiu) jsou neobyčejně staré; některé se uchovaly v řeckých textech, jiné zaznamenali misionáři u přírodních národů; mám za to, že všechny pravé anekdoty jsou velmi staré, ba nejen to, že vůbec nikdy nebyly nové. V novějších dějinách lze sledovat jistou periodicitu anekdot; taková anekdota koluje nějaký čas od úst k ústům, potom vymizí a po řadě let se opět vynoří jako zbrusu nová. Možno říci, že mají eliptickou dráhu jako komety. Snad každá anekdota má jinou dobu oběhu; některé se vracejí po třech letech, jiné po šedesáti nebo po stu, a snad jsou některé, které se k nám přibližují jednou za sto tisíc let. Jak vděčné to pole pro výzkumy!

Řekl jsem už, že anekdoty nejsou tvořeny; avšak jisto je, že se množí. Množí se podobně jako některé nízké organismy nebo jako netřesk, a sice pučením. Anekdota nevyrůstá na tvrdém dřevě života, nýbrž bují na jiné anekdotě; proto anekdoty často kolují v celých trsech nebo shlucích. I v rozptýlených anekdotách můžete zjišťovat rodiny, jež se oddělily pučením od nějaké dávné matečné anekdoty; jsou to varianty, aberace, kříženci, hybridace a novotvary. Myslím, že není více než nějaký tucet základních typů, jako jsou anekdoty lovecké, pohlavní, o tchyních, o dlužníkovi, o šibalovi a jelimánkovi a tak dále. Celé dějiny světa přidaly jen maličko k těmto pralidským typům, například roztržitého profesora, nebožtíka císaře, místní dráhy, trempink a některé jiné.

Faktum je, že jsou anekdoty o lékařích a advokátech, o židech a farářích, o profesorech a věčných studentech, ale nejsou anekdoty například o lamačích kamene, oráčích, zednících, drvoštěpech a jiných takových řemeslech. Myslím, že to není proto, že by si lid víc vážil drvoštěpa nežli faráře; spíš je to proto, že farář si víc libuje v anekdotách nežli drvoštěp. Existuje-li tolik židovských anekdot, není to jistě jen proto, že by žid byl obecně uznáván za zvláště rozveselující předmět, nýbrž spíše proto, že židé, jak známo, jsou náruživí anekdotáři. Anekdota i vtip se obracejí k intelektu; proto bují nejvíc v oblasti tříd převahou intelektuálních a nelze je pokládat za poezii cistě lidovou. Dlužno si však všimnouti:

1. Že ač je hromada anekdot medicínských a právnických, je pramálo anekdot inženýrských. Prosím vás, inženýři nemají žádnou tradici; je třeba tisíciletí, aby tu byla půda pro bujení anekdot.

2. Že z řemesel jsou anekdoticky privilegováni ševci a krejčové; nevím o žádné anekdotě zámečnické, soustružnické, hodinářské a tak dále. Snad je to proto, že krejčování a šití bot bylo v pravěku ženskou prací, a proto první mužský krejčí nebo švec se zdál někdejším lovcům a bojovníkům něčím ukrutně šprýmovným. Rovněž na kouzelníky a zaříkávače se pravěky válečník časem díval se značnou nevážností; to snad je prapůvod anekdot o farářích, juristech a doktorech. Ale možná že jsou vedle toho i jiné příčiny, zejména jakýsi zvyk.

3. Jsou povolání pohádková nebo mytická, jež vstupují jenom do pohádek: například pastýři, drvoštěpové, převozníci a rytíři. Žádný advokát, farář, švec, rabín nebo koňský handlíř není hrdinou pravé pohádky, nýbrž vyskytuje se jenom v anekdotách. Pohádka velebí nevinnost, sílu a statečnost. Anekdota oslavuje prohnanost. Pohádka je přírodní a venkovská. Anekdota je městská. Pohádky jsou tak staré jako bohové. Anekdoty jsou tak staré jako města. Anekdoty o sedlákovi líčí pouze styk sedláka s městem; buď je sedláček chytřejší, nebo je hloupější nežli městští lidé; ale ponechán sám sobě a svému poli nemá v anekdotách místa. Pohádka je rodinná; anekdota je společenská. S tím také souvisí, že pohádka má význačné znaky ženské, kdežto anekdota má charakter význačně mužský.

Proto mají anekdoty látkový okruh převážně mužských interesů: lov, pohlaví, procesy, obchod a rouhání, tchyně a dluhy.

Vemte si třeba anekdoty o tchyních, jež kvetly ještě v nedávných dobách (před takzvaným moderním úpadkem mravů a rozkladem rodinného života). Ve skutečnosti se vyskytují tchyně nejen na straně zeťů, nýbrž i na straně snach; ale v anekdotách se vyskytují tchyně jenom na straně zeťů. Ještě jsem nečetl ani neslyšel anekdotu, ve které by se obrážel konflikt snachy a její tchyně. Neméně nápadné je, že se v dobách přísnějšího rodinného života hemžilo tolik vtipů o zlých ženách a o manželích pod pantoflem, kdežto anekdoty o sekatuře mužů jsou téměř neznámé. Vzdálený divák by z toho usoudil, že v rodinném řádu býval muž osobou víceméně trpnou, vystavenou ústrkům tchyní a žen. Tento výklad by byl velmi jednostranný. Vtipy o tchyních a zlých ženách vznikají z toho, že anekdoty dělají muži, a ne ženy. Zorný úhel anekdot je typicky mužský. Vtip je mužský projev.

Jsem v pokušení hledat původ anekdot v šerém pravěku, a sice ve starém kmenovém řádu, kdy se obec dělila ve víceméně uzavřenou mužskou a ženskou společnost. Podnes se najdou u primitivních kmenů společné mužské domy a mužské spolky, do kterých nesmí žena vkročit pod trestem zabití; zde se konají mužská mystéria a sdělují se veliká tajemství, jichž nesmí slyšet ucho ženy; zejména, jak se domnívám, se tu odjakživa mluvilo o politice a dělaly se tu vtipy na tchyně a ženy. Také se tu přednášely hrdinské básně, ale to už je jiná literatura. Proto jsou anekdoty podnes mužská. záležitost, tak jako klepy jsou spíše zvláštním předmětem ženských mystérií. Muži mezi sebou tropí šprýmy; ženy, jsou-li mezi sebou, mluví neskonale vážně. Muži ve svých tajných obřadech melou hubou vesele a hlučně; ženy ve svých ženských mystériích si šuškají věci důvěrné a tajné. Rád bych věděl, co si mezi sebou říkaly vestálky.

Je nasnadě hypotéza, že anekdoty o tchyních jsou jedna z nejstarších památek sociálního řádu, a sice řádu matriarchálního. Možná že je to poslední rudiment mužského odboje proti pravěké kmenové vládě žen. U mnoha primitivních kmenů je tchyně podnes tabu, je strašně posvátná; muž nesmí svou tchyni oslovit a nesmí říci její jméno; nesmí na ni pohlédnout, ba potká-li ji, ustoupí daleko z cesty. Je docela možno, že vtipy na tchyně jsou předhistorickou reakcí proti tomuto kultickému tabu; jejich pramenem je, abych tak řekl, rozkoš z rouhání.

Je-li tomu tak, pak by jiný typ vtipů, a sice o dědicích, kteří se nemohou dočkat smrti strýce nebo tety, připomínal jiný pravěký obřad, a sice utracování a případné pojídání přestárlých příbuzných. Ale pravěkost našich anekdot je nejlépe vidět na nápadně častém výskytu vtipů o svátečních lovcích a rybářích, ačkoli většina z nás nehonila leda mouchy nebo chiméry. Je to patrně proto, že lov je nejstarší a čistě mužská záležitost; se zálibou se smějeme tomu, nad čím se mohl popukat už jeskynní člověk; neboť je jisto, že se pračlověk chytal smíchem za břicho, když jeho spolulovec netrefil mamuta. Naše nejběžnější vtipy bují na hlubokém a tajemném rumišti věků. Naše anekdoty jsou památné jako střepy popelnic.

Dovolte mi zde jednu odbočku: Říká se, že ženské mají krátký rozum, že jsou nedůsledné, žvanivé a kdesi cosi. Co mne se týče, viním je z něčeho daleko strašnějšího: že se jim nedostává humoru. Je sice pravda, že se rády smějí a chtějí se bavit; ale jejich vztah ke komice je spíš pasívní než aktivní. Snad je to proto, že k dělání legrace je zapotřebí jisté útočnosti; dále je třeba dávat všanc svou důstojnost, a ženské pohlaví si až nedůtklivě potrpí na důstojnost; posléze zdá se, že výsměch z ženských úst by bolel tam, kde nebolí chlapecký vtip. Budiž tomu jakkoliv: anekdoty jsou mužský artikl; ty nejlepší pak jsou vůbec mužským tajemstvím, tak jako vyšší matematika, spekulativní teologie a jiné vysoce intelektuální zájmy.

Není pochyby, že vtip je součást mužské dobyvačnosti; mládenec, jenž loví srdce dívky, musí být dle pravidel o umění svůdcovském vtipný; musí ji bavit a rozesmávat; musí ji okouzlovat svým duchem. Patří to k jeho pohlavní výzbroji, jako péra a ostruhy k mužské kráse kohoutově. “Ó, vy jste šibal,” vydechne dívka s obdivem, už napolo dobyta.

Naproti tomu je-li žena duchaplná, vyvolává to pocit, že je poněkud zkažená; ctnostné ženy to jaksi pohoršuje; cítí z toho nějak vanout výbojnost, cynism a volné mravy. Mefisto zajisté překypoval vtipy jako obchodní agent; Markétka byla vážná jako sama ctnost; ale když jí Faust vypravoval některé z anekdot a úsloví, které měl od Mefista, šeptala Markétka překonána obdivem: “Vy jste hrozný!”

Avšak pravé anekdoty mají své místo vlastně jen v mužské společnosti, ne snad proto, že jsou nemravné, nýbrž proto, že jsou stručné. Ženy dávají přednost spíše laškování, hře, veselému dialogu; jejich libost je pomalejší a delší. Anekdota a vtip je náhlé, přímo hromové vybití; je to odbyto jedním rázem, a konec. Ženy se chtějí bavit; muži se chtějí vybít. Pointa je blesk, jenž přetíná hovor; je nutno pak navazovat jinde, a ženy, jak známo, nerady začínají a nerady mají konec. Neboť i k tvoření začátků a konců je třeba útočné a poněkud násilné povahy.

Skoro všechny anekdoty jsou v podstatě verbální; neřeší se činem, nýbrž slovem; je to miniaturní dialog nebo situace vyvrcholená nějakou reakcí “v řeči přímé”. Po té stránce anekdota nenáleží do literatury epické, nýbrž do literatury dramatické; je to komedie zredukovaná na několik vteřin. Vtip, anekdota i slovní hříčka nejsou hra s věcmi, nýbrž hra se slovy; je to stálý úžas nad smyslem a nesmyslem slov; je to odpoutání slov od jejich vážné a věcné účelnosti. Člověk prý se stal člověkem, když začal mluvit; ale jakmile začal mluvit, udělal druhého dne vtip; našel s úžasem, že se slovy si možno pohrát. Zvířata se sice usmívají, ale nemohou se válet smíchy, protože nemohou dělat vtipy; nemohou se odpoutat slovním skokem od skutečnosti, jež koneckonců je vždycky jaksi vážná. Většina starých a zejména historických anekdot prostě zaznamenává nějaký podivuhodný výrok; dávný člověk žasl nad kejklířstvím slov, jimiž je možno obracet věci naruby; toho překvapení se ovšem nezbavil ani nenasytil dodneška. Primitivní rozkoš ze vtipu je požitek ze slovní převahy v boji o život. Chytrost a lest, hubatost a parátnost jsou prvotně stejným předmětem obdivu jako statečnost a síla. Není pravda, že zbraně duchovní jsou pozdním zjemněním fyzického boje o život; chytrý Odysseus byl vrstevník silného Aianta; vedle pračlověka, který kolem sebe mlátil kyjem, byl už jistě pračlověk, který si z něho dělal šoufky.

Přistupme s jistými rozpaky k takzvaným silným anekdotám. Nechtějme popírat, že ne-li polovina všech anekdot, tedy aspoň polovina všech dobrých anekdot je krajně nestoudná. Kdybychom byli psychoanalytiky, usoudili bychom, že sexuálními anekdotami se nějak vybíjí potlačený pohlavní pud. Bohužel, zdá se, že pud, který propuká těmito silnými anekdotami, není tak tuze potlačený; ba naopak jsou to zejména zdraví, kozáčtí a dokonce ženatí muži stejně vzdálení askeze jako donchuanismu, kteří mají docela živý smysl pro tento druh nevázanosti. Moralista by je obvinil z prostopášnosti; zatím to překypí jen proto, že to je pod pokličkou. Tajnost, v níž se odehrávají intimní věci člověka, je příliš tíživá; mlčí se o nich jako o temném zločinu; konečně to někudy musí ven. Ženy si šeptají své největší intimity; z mužů to vyletí nehoráznou a neosobní anekdotou; tak, teď je to venku. Tlustými anekdotami se nevybíjí pohlavní pud, nýbrž pohlavní mlčení. Ženy si o tom povídají šeptem, ale velmi vážně, což je konečně u nich přirozeno; chlapi o tom šprýmují s divokou nevážností. Skoro by se mohlo říci, že zlehčují důstojnost pohlaví. Abych tak řekl, dělají si to lehčí, než to je. Něco se v nich brání, aby tuto stránku života nebrali příliš vážně. Dává jim to jakýsi pocit nespoutanosti či co. Věřím sice, že se šlechetný Hektor, jda do boje, rozloučil s Andromachou tak, jak líčí Homér v šestém zpěvu; ale mám za to, že navrch si pak ulevil několika peprnými anekdotami, načež šel a položil svůj život za věc, po které mu vlastně nic nebylo.

O každém slavném muži se tradují anekdoty, zapisující nějaký jejich zvláště podivuhodný výrok v nějaké životní situaci. Čtu je se zvláštním požitkem; dovídám se postupně, že týž podivuhodný výrok udělal Viktor Hugo, starý Pitt, Goethe, Johan Šebastián Bach, Friedrich Veliký, Ignác z Loyoly, Caecilius Metellus a mnozí jiní mužové. Historické anekdoty podávají utěšující svědectví o jisté neměnnosti dějin, jakož i o nezničitelnosti duchovních statků, k nimž právě náleží anekdoty.

Bez konce bylo by možno se procházet bujnými luhy anekdot a vtipů. Bylo by možno pozastaviti se například nad škodolibostí, jíž oplývají, a rozjímati nad úkazem, že bez jisté krutosti by humor z velké části vyhynul; lidé dokonale blahovolní jsou nudní jako Fénelon. Lidem připadá komické, klopýtne-li někdo; kdyby se jim to nezdálo směšné, možná že by se na něho vrhli, aby ho rozsápali v jeho bezbrannosti. Je možno, že vtip jen reguluje lidskou krutost, že ji odvádí z kolejí činu do kolejí slov. Jisto jest, že plní velikou a nezbádanou sociální funkci, tak jako zcela nepochybně plní významnou funkci biologickou. Vtip je útok i obrana; je to projev převahy i zbraň slabšího; ale vedle toho má tisíc jiných původů a účelů, z nichž jeden bývá fantastická a odpoutaná bezúčelnost.

Zastavuji-li se zde, na prahu různých výhledů, činím to úmyslně; nechtěl jsem spřádat teorii, jež by srovnala, roztřídila a zjednodušila nesčíslnou houšť anekdot; naopak šel jsem za poznáním, že tato oblast je složitější a podivnější, než bychom mysleli. Je možno objevit, že pralesem vedou schůdné stezky; ale je také možno objevit, že prales je prales. Chtěl jsem jenom říci, že tato literární oblast je plna tajemství; pročež vzdaluji se od ní po špičkách.