Marie/1.

Marie Josef Kajetán Tyl
	1.	2.

Údaje o textu
Titulek:	1.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 347–352. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Milovská poslice navrátila se šťastně z Prahy. Veliká nůše její byla plna. Několik liber sladké čokolády, škatule s novým čepcem, lahvička nejchutnější rosolky, uzlík se študentským prádlem a jiné rozmanitosti vezdejšího života zachovávaly v ní to nejpěknější sousedství.

Nejspodněji leželo také několik archů Květů a České včely.

„Konečně!“ zvolal pan Beránek, sotva že balíček s českými časopisy zahlídnul. — „Konečně!“ vyrazil ze sebe v jakési roznícené toužebnosti, a popadnuv přinešené listy utíkal s nimi ze sednice, jakoby si chtěl čas nahraditi, kterýž tu čekáním promeškal.

Pan Beránek byl skrovný, útlý mužíček, asi padesátník; ale veliká jeho živosť, pohybnosť údů, lesk tváří, kvapný způsob mluvení a čisté, skoro novokrojní šacení, to všecko dělalo jej o několik let mladším, a za tou příčinou, více nežli proto, že byl posud svobodný — říkali mu v celém městě: Starý mládenec.

S českými časopisy v rukou spěchal nyní za bránu do šírého pole. Ale sotva že byl na ulici vyběhl, neměl již pokoje a musil do nich nahlídnouti.

Obsah ho potěšil i zarmoutil, bylo mu to viděti na tvářích; sluneční paprsky a temné mraky honily se po nich jako po obloze v dubnu. Listy se mu v rukou skoro třásly.

Konečně přeložil pravici a levici křížem nazad a pospíchal z nedlážděných ulic ven, kde si chtěl oddechnout. Hlava mu visela při tom jako na zlomeném vazu ku předu a tak hluboce na prsou, že nepozoroval, když ho někdo mimojdoucí pozdravil.

„Nu?“ kroutil pak tento hlavou a krčil nosem. „S tím člověkem to nebude již dlouho trvati. Brzy něco uslyšíme.“

Pan Beránek byl vskutku od nějakého času jako přetvořen; celý jiný než druhdy býval. Málo mluvil, zamyšleně vypadal, bylo patrno, že mu něco mozkem vrtá anebo že má něco na srdci. Ale co? — To bylo až podnes velkým tajemstvím, a to právě dělalo všem poctivým Milovanům znamenité starosti; nebo až posud nebylo se přihodilo, aby nebyl pan Beránek pověděl, co se bylo v něm aneb okolo něho událo. Někdy se arci zdálo, že chce již ústa otvírat; najednou je ale zase zavřel a mlčel jako dřív.

Také na této své cestě za bránu hubou neklap’; tím horlivěji mluvil ale v duchu.

Bylo ku konci měsíce července, nebe jasně modré, povětří čisté, slunce vřelé. Byl rozkošný letní den.

Okolo města prostíraly se bohaté zahrady a leskly se bujnou zeleností. Mezi listím pohrával lehounký větérek a zalétal i na cestu, ježto se tu mezi sady kroutila. Tím panoval zde líbezný chládeček.

I Beránek ho ucítil. Protrhnul se z palčivých myšlének a z hluboka si oddechnul. Kvapná chůze jeho přestala. Nyní rozevřel zase listy, kteréž ho byly před chvílí potěšily i zarmoutily, a začal čísti.

„Iv našem místečku pozorujeme živé hnutí na cestě k naší národnosti“ — začínal se článek ve Květech — „také my tu můžeme již pozdvihnouti hlasy, když se počítají věrní synové matky vlasti. Nedějeť se tu až posud arci tolik, jako v městech na slovo vzatých —“

„O jen když se něco děje!“ zvolal mezi to Beránek. „I první krok je zásluha. Ale u nás neděje se posud nic. My tu jsme jako na poušti mezi vyhnanci — jako zahaleči na vinici Páně. Já se žalostí ještě utrápím.“

Na to učinil zas několik prudkých kroků, jakoby chtěl svému pohnutí povolit. Záhy se octnul za stinnými zahradami. V šírém poli se zase utišil.

„Jen kdybych věděl, jak do toho?“ začal v duchu rozjímati. „Jáť jsem již přece ledajakou věc provedl — navrhnul i vyvedl; moje lebka není prázdná makovice; ale v těchto záležitostech jsem jako bázlivé, nezkušené děcko. A není se čemu diviti. Já bych se hněvem a lítostí propadl, kdyby si měl někdo z našich věcí úsměšek tropiti. A mluviti k těm převrácencům, kteří myslejí, že dosáhli vrch moudrosti, když náš starý poctivý Milov na papíře v novomodní Mühlau převláčejí — mluviti s těmi o národních záležitostech — já nevím, jestli bych to dovedl; alespoň si netroufám, že bych je na hlavu porazil. Jáť jsem, bohužel, sám ještě nováček na poli vlasteneckém; sám ještě nevím, jak se zatáčeti, ačkoli to v srdci mám a cítím… ale kdybych měl pomocníka, pak bych se na to přece odvážil.“

Rozvažování jeho bylo veliké. Mezi tím nahlížel také do časopisů a četl dvakrát i třikrát všechny ty rozmanité zprávy o pokrocích národního vyvinutí, ježto v nich ze všech končin zaznívaly. I těšil se a zarmucoval se, pak rozjímal, a obyčejný závěrek toho rozjímání byl: „Jen kdybych měl pomocníka!“

Právě si byl takto zase povzdychnul, an tu proti němu pocestný člověk přicházel.

Byl to štíhle zrostlý, živě i pěkně se pohybující mladík v letní úhledné bundě. Na ramenou nesl kožený tlumok, v ruce sukovitou hůl. Při tom zpíval polovičním hlasem známou národní písničku.

Beránek se poněkud zastavil. Oči jeho utkvěly na příchozím poněkud zpytavě, a tvář jeho počala se jasniti. Potom zamířil kroky zrovna proti němu.

„I vítáme se, pane Plavenský!“ zvolal konečně, když si již takořka do očí viděli. „Vítáme se! Toť jsou hosté! Těch jsme se nenadáli!“

„Proč?“ usmál se mladík, svou malou zelenou čepičku pozvednuv. „Když počínají fialky zavánět, táhnou vlašťovky: a když nastávají posvícení, přicházejí studenti. Také já chci ještě jednou použiti čas dovolené zahálky, jemuž obyčejně ferie, vakace nebo prázdniny říkáme; i nechal jsem těsně zabedněného vozu, opásal bedra svá a přicházím co odrostlý syn naší almae matris, vysokých škol Pražských.“

„Tedy již hotov? Nu, to je hezké! Paní matinka bude mít radosť,“ odpovídal Beránek, obrátiv kroky své k městu. „A já to považuji za dobré znamení, že jsem právě vás potkal, vážený pane kandidáte — avšak odpusťte! vždyť již ani nevím, zdali juris nebo medicinae?“

„Medicinae — je-li libo.“

„Oh a jak, můj drahý pane doktore! Já si tu právě někoho přál — tuť se mi vyskytnete vy, jako by vás bylo nebe poslalo.“

Plavenský se divil. „Nechtěl byste mi, pane Beránku, zřetelněji pověděti —?“

„S radostí — s radostí!“ dotvrzoval Beránek; když měl ale s barvou na světlo, nevěděl, jak to navlíknout. Poškraboval se za ušima. Konečně mu něco napadlo.

„Znáte tyto listy?“ ptal se Plavenského a okazoval mu těšící i zarmucující jej časopisy.

„Toť jsou naše Květy a Česká včela,“ usmál se mladý kandidát. „Kdož pak by v Čechách tyto listy neznal, kdož jen dost málo národního ducha má a jen poněkud k chvalnému snažení našeho vlasteneckého obecenstva prohlédá? Ba mně se zdá, že se nyní člověk, jemuž na pokrocích národu našeho záleží, bez nich ani vlastně obejíti nemůže.“

Pan Beránek posvědčoval kýváním hlavy.

„Ale jakž pak zabloudily tyto listy také do Milova?“ pokračoval Plavenský.

„Ba zabloudily — to máte pravdu!“ vzdychnul si Beránek „Zde není žádných očí, kteréž by po nich žádostivě hleděly. Já sám, bohužel, potácel se dlouhé časy v temnostech — a teď mne naplňuje vidění moje bolestmi.“

„Jak to?“

„Proto že v nich musím hanbu našeho Milova viděti. Nedivte se. Doslovně to v nich sice nestojí; ale dosti na tom, že se v nich o Milově nikdy zmínka neděje. My tu nemáme besedy, nemáme divadlo, nemáme knihovnu — my nemáme nic.“

„Proč tedy něco nepodnikáte, čím byste mohli v řadu oněch míst vejíti, kdežto se hnutí národní již pozoruje?“

„Jáť bych arci rád — velmi rád, jen kdybych měl nějakého pomocníka. Sám nevím, jak se otočit, aby se věc podařila — sám tu nic nesvedu.“

„Nu, chcete-li,“ usmál se Plavenský žalostné tváři Milovského vlastence, „tedy vám pomohu.“

„Že pomůžete?“ zajásal Beránek, chopiv se ochotného kandidáta oběma rukama.

„S radostí!“ dosvědčil tento. „Sám jsem to nesl dosti bolestně, že o našem staroslavném Milově u veřejnosti ani sluchu nebývá, ale za posledních let nemohl jsem tu skoro ani pomeškati, abych byl sám něco podniknul. Nyní ale poslední své ferie rád tím zasvětím, že zde bělma trhati a činky snímati pomohu. Beztoho to patří k mému řemeslu.“

„Tak — tak, můj zlatý pane doktore!“ poklepával mu Beránek na ruku. „Jenom něco začněme. Co se týče výloh, to se rozumí: je moje starosť, ať i něco praskne. Pán Bůh mi požehnal — dětí nemám — proč bych koukal na krejcar? jen když něco svedeme. “

„Co myslíte, abychom uspořádali nějakou besedu?“ prohodil Plavenský.

„Ano, ano, besedu!“ zvolal Beránek a radostně si poskočil.