Moderní básníci francouzští/Malajská pantoum

Moderní básníci francouzští
Zatracenci	Malajská pantoum	Venuše

Údaje o textu
Titulek:	Malajská pantoum
Autor:	Charles Marie René Leconte de Lisle
Zdroj:	Moderní básníci francouzští. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1893. s. 272–277. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

I.

Viz tady perly z Maskatu,
má lásko, pro tvou šíji svěží.
Krev čerstvá svítí v šarlatu
na mostě, kde Giaur bledý leží.

Má lásko, pro tvou šíji svěží,
pro hnědou hedvábnou pleť tvoji,
na mostě, kde Giaur bledý leží,
zří k měsíci zrak mrtvý dvojí.

Pro hnědou hlazenou pleť tvoji
já získal tento klenot luzný.
Zří k měsíci zrak mrtvý dvojí,
jak v hloubi nebes vzchází hrůzný.

Já získal tento klenot luzný,
čím tebe získat se mi zdaří?
Jak v hloubi nebes vzchází, hrůzný
se měsíc zhlíží v jeho tváři.

Čím tebe získat se mi zdaří?
Jsou dvojí blesk tvé dlouhé oči.
Měsíc se v jeho zhlíží tváři,
čpí krve zápach, kam se vkročí.

Jsou dvojí blesk tvé dlouhé oči,
mám rád tě, hvězdo mého žití!
Čpí krve zápach, kam se vkročí
a krvelačnost se juž sytí.

Mám rád tě, hvězdo mého žití,
má zoro i má večernice!
Má krvelačnost se juž sytí,
Giaur hrouží v hloub se víc a více.

Má zoro i má večernice,
mé světlo v blaha záchvatu.
Giaur hrouží se v hloub víc a více —
Viz tady perly z Maskatu!

II.

Blesku křivý šíp sjel v chmury
na obzoru ve vln mrak,
na svém loži z jemné kůry
spíš a přivřený máš zrak.

Na obzoru ve vln mrak
blesk se míhá v proudu lůně —
spíš a přivřený máš zrak
v chýši, kde tvá táhne vůně.

Blesk se míhá v proudů lůně,
vichr strhnul stín v plen svůj,
v chýši, kde tvá táhne vůně,
v snách se směješ, květe můj!

Vichr strhnul stín v plen svůj,
v strže skal se řítí v šeru,
v snách se směješ, květe můj,
srdce plné božských zpěvů!

V strže skal se řítí v řevu
hromu rachot, bouře šum;
srdce plné božských zpěvů
k jasným vstoupej nebesům!

Hromu rachot, bouře šum,
strom se zmítá v křeči všeho.
K jasným vstoupej nebesům
na snu křídlech milostného!

Strom se zmítá v křeči všeho,
balvan letí ve vln rej,
na snu křídlech milostného
zářné srdce zkolíbej!

Balvan letí ve vln rej
ku spitému moří s hůry,
zářné srdce zkolíbej —
Blesku křivý šíp sjel v chmury.

III.

Pod stromem, kde manga hoří,
ruce vzadu, usni tiše;
syče velký had se noří
s bambusových kmenů výše.

Ruce vzadu usni tiše,
muselin kol hnědých boků,
s bambusových kmenů výše
slunce plá v slz bílých toku.

Muselin kol hnědých boků,
krášlíš stín stem zlatých rysů,
slunce plá v slz bílých toku
mezi hnízdy bengalisů.

Krášlíš stín stem zlatých rysů
v trávě, kde se smaragd skvěje,
mezi hnízdy bengalisů
vos rej krouží a se chvěje.

V trávě, kde se smaragd skvěje,
kdo tě zří, jak zapomníti!
Vos roj krouží a se chvěje,
v santal, hřebíček se řítí.

Kdo tě zří, jak zapomníti!
Má tě rád, až v hrob se skloní,
v santal, hřebíček se řítí
sup, jenž holubici honí.

Má tě rád, až v hrob se kloní,
ženo, měj jen jednou ráda!
Sup, hle, holubici honí,
v lese v jeho spáry padá.

Ženo, jednou jen měj ráda,
chmurný Praho z tmy se noří;
v lese v jeho spáry padá
pod stromem, kde manga hoří.

IV.

Tvé růžné nehty v purpur zdobí hinné,
zní rolničkami krok tvůj z každé strany,
já slyším kňučet v chmurné noci stinné,
král Timoru to, tygr pruhovaný.

Zní rolničkami krok tvůj z každé strany,
tvá ústa medem lesních úlů sládnou.
Král Timoru, hle, tygr pruhovaný
kol bloudí, nástrahu svou líkne zrádnou.

Tvá ústa medem lesních úlů sládnou,
tvůj plesný smích jest jako píseň ptačí.
Kol bloudí, nástrahu svou líkne zrádnou
v čas, daněk píti když se k brodu stáčí.

Tvůj plesný smích jest jako píseň ptačí,
ty běháš a líp skáčeš nad gazely.
V čas, daněk píti když se k brodu stáčí,
zřel žluté zřítelnice, jak se skvěly.

Ty běháš a líp skáčeš nad gazely,
však zrádné srdce máš a lživá ústa!
Zřel žluté zřítelnice, jak se skvěly,
děs náhlý smrti divoce v něm vzrůstá.

Však zrádné srdce máš a lživá ústa!
Proč v pěsti mé by měděný hrot svítil?
Děs náhlý smrti divoce v něm vzrůstá,
královský lovec juž svou kořist chytil.

Proč v pěsti mé by měděný hrot svítil,
mou lásku nikdo nebude mít zase.
Královský lovec juž svou kořist chytil,
juž deset drápů hýří v daňčím mase.

Mou lásku nikdo nebude mít zase.
Mři! Dlouhý polibek na rty tvé siné.
Juž deset drápů hýří v daňčím mase.
Tvé růžné nehty v purpur zdobí hinné.

V.

Oh! oko chmurné, bledý ret!
Mám hluboké v své duši hoře!
Pad’ v plachtu vzdutou větru let
a pěna v dálku stříbří moře.

Mám hluboké v své duši hoře,
viz krásnou, mrtvou hlavu její,
a pěna v dálku stříbří moře,
na Prahu letím na peřeji.

Viz krásnou mrtvou hlavu její,
můj kriss ji uříz’ jednou ranou.
Na Prahu letím na peřeji,
jak točí se a kloní stranou!

Můj kríss ji uříz’ jednou ranou,
na stěžni mém hle, krvácí,
jak točí se a kloní stranou
a Praho div se nezkácí.

Na stěžni mém, hle, krvácí,
vzdech její poslední jde za mnou,
a Praho div se nezkácí,
děs moře naplnil noc klamnou.

Vzdech její poslední jde za mnou,
což já tě vskutku zavraždil?
Děs moře naplnil noc klamnou,
blesk černý oblak rozdělil.

Což já tě vskutku zavraždil?
To osud byl, já měl tě rád.
Blesk černý oblak rozdělil,
kol propast zeje odevšad.

To osud byl, já měl tě rád.
Ať umru, bych zapomněl hned!
Kol propast zeje odevšad…
Oh, oko chmurné! bledý ret!