Malý čtenář/XL. ročník/Svědomí

Údaje o textu
Titulek:	Svědomí
Podtitulek:	Příběh z nedávna
Autor:	Václav Jedlička
Zdroj:	Malý čtenář, ročník XL., čísla 1-5 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 100
Související na Wikidatech: první světová válka

I.

Rušný den byl v polabském městě P. Vlaky, cestujícími přecpané, vychrlily množství osob, jinošskému věku sotva odrostlých, až do zralého mužství. Přibyla sem předešlého dne odvodní komise, která té doby byla téměř v činnosti nepřetržité, aby opatřovala nové a nové oběti zlému bohu války, jenž tentokrát rozzuřil se tak jako dosud nikdy v dějinách, zatáhnuv do svých spárů nejen Evropu, ale téměř celou zeměkouli. Mladí, z nichž mnozí osmnáctý rok sotva překročili, hned v nádraží srazili se v houfce, majíce v čele harmonikáře hrajícího na pochod, a dali si do úst cumle dětské, což bylo žíravým posměchem na správu vojenskou. Proto také osopil se na ně důstojník zhurta a s pohrůžkou, jakmile přišli do místnosti odvodní. Také několik hrbáčů a mrzáků o holi se šourajících bylo mezi rekruty. Vážně, ba smutně kráčeli starší, o mnohých možno bylo říci staří, aspoň dle vzezření. Byliť to po většině už samostatní živnostníci, hospodáři, otcové rodin, „přednostové domácnosti“, jak od několika let úředně se říkalo.

A nebylo vskutku žádné příčiny k veselosti. Litice válečná rozpoutala všecky zlé vášně a pudy, drahota všech věcí k živobytí potřebných stoupala den ode dne a stále jich ubývalo, aspoň ve výkladech obchodních.

Přiletělo k nám hejno kobylek žravých, totiž polských židů, kteří nejen sami skupovali zboží, zatajujíce je na tak dlouho, až cena jeho vzrostla do výše úžasné, ale i jiné obchodníky a také neobchodníky tomu naučili — keťaství. Potraviny zabaveny a prodávány obecenstvu jen na poukázky, takže každá hospodyně měla plno chlebenek, moučenek, masenek a jiných enek, na něž často ničeho nedostala. Venkov hemžil se muži a ženami z měst, shánějícími za drahé peníze brambory, mouku, vejce, máslo, jež odnášeli v baťochách na zádech, a každý vlak byl jimi přeplněn tak, že polovička cestujících neměla místečka k sezení a tlačila se na plošinách, v chodbách i schodech. Nádoby a jiné předměty z mědi, cínu, i střechy zabavovány k účelům válečným; střídavě po osadách slyšeti bylo rozdírající zvuky, jako když raněné zvíře jest utloukáno: to roztloukány zvony kostelů a brány po kusech, nebylo-li možno v celosti je sundati.

Válečné velitelství rozhlašovalo z bojišť neustálá vítězství, jež noviny byly nuceny uveřejňovati, ač po většině zprávy ty byly lživé nebo překroucené. A běda tomu, kdo by byl vyslovil pochybnost anebo nějak nepříznivě, třebas ne ostře se vyjádřil nebo vůbec nespokojenost se stavem věcí veřejných projevil. Všude číhala bídná havěť denunciantů čili udavačů, a následoval krutý trest — pokuta, žalář, namnoze i potupná smrt. Stíhalo to ovšem skoro jen české lidi.

Lid ve své nemohoucnosti v dobách pronásledování neboli persekuce ulevuje si vtipem a žíravou anekdotou, jichž rojilo se na sta, sdělovaných od známých známým. Jedna z nejpodařenějších objevila se k velikému zděšení vysokých pánů na vratech pražského hradu v podobě plakátu, na němž namalován flašinet, jehož klikou otáčí muž se vztyčeným knírem a šišákem na hlavě, v němž každý poznal německého císaře Viléma, hlavního strůjce války. Vedle stál invalida s nohou dřevěnou, s licousy dlouhými, drže v levé ruce čepici s portou a prose o dárek. Podoba velmi podařená druhého původce vražedného zápasu, France Josefa císaře. Dole pak nápis: „Naši vyhrávají.“

Tím vykreslen povšechný obrys stavu, jak jevil se a den ode dne zhoršoval v průběhu války. Nikdo nebyl spokojen, nikdo kliden, každý žil v neustálém rozčilení, a jen mládež tu a tam dávala průchod rozpustilé veselosti zpíváním odrhovaček a písniček vojanských, jichž též množství se rodilo. — — —

Asentní komise pracovala dle vyšších pokynů. Jen ubohý mrzák po dlouhém ohledávání byl osvobozován. Scházel-li někomu prst u levé ruky nebo levé oko, to ho neosvobozovalo. Lékař doktor Maiduft, žid z Moravy, a major Herberg von Schlompeter jako by konali oběť bohu Molochu, do jehož roztopeného nitra vrhány živé děti.

Prodavačka rekrutských kokard, sedící na rohu ulice, měla žeň.

Mezi staršími rekruty byl také sedlák ze vsi V., kde měl malý statek. Jmenujme ho Václav Barovec. Pozměňujeme jeho pravé jméno jako u ostatních osob, které v tomto příběhu vystupují. Byl ženat a otcem dvou dětí a blížil se již čtyřicítce. Měl dávno vyslouženo, dostal i propouštěcí listinu čili obšit dle německého, na níž však dole v rohu písmem nejdrobnějším poznámka, jíž si domnělý vysloužilec obyčejně nepovšiml, znějící: Touto listinou případná zvláštní povinnost branná není dotčena.

Celý obsah listiny touto poznámkou učiněn neplatným.

Barovec odvolával se u příslušného úřadu na tuto propouštěcí listinu, s úsměchem však ukázali mu na dotčenou poznámku. Musil tedy k presenční prohlídce. Byl postavy vysoké, ramenatý, silných údů, k tomu bez vady tělesné. Doktor Maiduft změřil ho svým supím zrakem a uznal bez okolků schopným.

„Geeignet!“ prohlásil, neboť páni vojenští komisaři i v místech pračeských užívali němčiny jako prý řeči armádní. „Schopen pro službu v zápolí ce,“ opakoval Maiduft.

„Ne, schopen pro a,“ dodal drsným tónem major. To znamenalo, že bude poslán na frontu do přímého boje.

V Barovci hrklo. Rozčilen odstoupil do předsíně. Bylo mu téměř do pláče. Avšak osvobození žádného nebylo, a bylo-li, stálo tolik, že Barovec na to ani pomysliti nemohl. Smuten přišel, smutnější odcházel. Co teprv očekávalo ho doma, až rodině poví neblahou zvěst! — —

Opět železniční vozy ozývaly se zpěvem, někde pouze jekem mladých rekrutů. „Mám koníčka vraného, na čtvero kovaného atd.“ , ty dny nejoblíbenější popěvek vojácký, přinesený a rozšiřovaný od dovolenců z bojišť, opakován do nekonečna. Kýs trubač, takto vesnický muzikant, neměl jiného v zásobě než „Zachovej nám, Hospodine“.

Z nejbližší stanice šel Barovec s několika jinými k vesnici V. s harmonikářem vpředu. Po starém zakořeněném nezpůsobu u rekrutů šli s hlukem a výskotem. Mnozí vesničané, zvláště ženské, vybíhali jim v ústrety. Barovcovy děti, syn Václav asi dvanáctiletý a dcera Mařenka desítiletá přiběhly též uvítat otce.

„Tatínku, ty máš kokardu,“ zvolal Václav, uchopiv otce za ruku, „oni tě odvedli?“

„Odvedli, milý hochu, musím pryč, do války.“

Mařenka po těch slovech utíkala napřed domů.

Barovcová vyšla na záhrobeň a se slzami v očích vítala muže.

„Co si počnu s hospodářstvím sama?“ naříkala.

„Nu, většinou pole jsou obdělána, a starý Macek obstará, čeho bude potřeba,“ odvětil muž.

„A což jestli se nevrátíš? Bože, ani na to pomyslit nesmím.“

„Bůh je milosrdný, bude bdít nad vámi i nade mnou. Ostatně víš, je-li mi to souzeno, neujdu tomu tak jako tak,“ namítl Barovec, označuje tak zakořeněnou v duši lidu prostého víru v osud člověka.

„Anebo vrátíš-li se jako mrzák, beznohý, bezruký nebo slepý?“ bědovala dále Barovcová. „Nu, kdyby mi to bylo souzeno, i to bych musil snésti. Avšak není třeba myslit vždy na to nejhorší, ačkoli — “

Nedopověděl Barovec, co mu tanulo na jazyku, že by totiž raději padl než býti tak zmrzačen.

Děti zaraženy upíraly zrak na otce a počaly chápati strašný stav, který jim nastával. Posléze vrhly se k otci s pláčem.

„Neodcházej, tatínku, neopouštěj nás!“ volaly vzlykajíce.

„Nemohu, dětičky, nejsme svými pány nad námi vládne vyšší moc a tu sluší poslouchati.“

Trudný byly dny krátkého pobytu doma, jež Barovcovi popřány. Obstarával pilně, čeho třeba bylo zařídit v hospodářství, když tu přišel četník s rozkazem, aby ve čtyřiadvaceti hodinách dostavil se do Milovic, kde je vojenská cvičební stanice. Žalostnější bylo ještě loučení…

V Milovicích byla nedlouhá zastávka, vyplněná cvičením ve střelbě, načež důstojník odvedl celou četu na nádraží, odkud odjeli drahou přes Moravu do Rakous, odtud pak vypraveni slovenskou krajinou do Haliče, kde v Podkarpatí octli se v poli, kde zuřily kruté boje.

II

Minuly dny, týdny, měsíce. Barovec prožíval všecky bědy, strasti a hrůzy vražedných bitek, jichž nelze vypsati. Konal vše, co mu veleno, a co pokládal za svou povinnost. Dosud z každé srážky vyšel zdráv, nervy však měl rozrušeny už značně jako každý.

Když s nastalou tmou umlkla střelba, uchylovali se bojovníci do zákopů, kde oddávali se časem i veselým hovorům, promíseným hantýrkou vojáckou, vzniklou povětšině teprve v této válce.

„Hej, špekoune, něco do plivátka,“ volali tu otvorem do kanónu na guláš. A tlačili se ke kuchyni se šálky plechovými, do nichž házel špekoun kusy masa a jakési míšeniny kašovité.

„Měli jsme to dnes tromlík. Už hladem umírám.“

„To jich dnes odešlo s pouštěnkou do nebe.“

„Kudrna tu není, vsadím se, že ten lemoun se dal sbalit a již je v kornoutě.“

„Švencířův a ulejváků zas je asi hodně, jakpak nás mají mít rádi?“

„Já vám povídám, každý švencíř je chytrý chlap. Jen kdyby —“

„Pst! nevidíš, že je drapák v kanoně.“

„Ten asi ulejvat nebude, kdo by hlídal státní poklad? On prý nemůže pít skrz oči,“ šeptal jeden, a poznámka jeho vzbudila hlučný smích.

„Pozor, jde sem tkanička.“ Tkanička, totiž praporčík kadet, objevil se u vchodu, drže několik lístků v ruce. Byly to dopisnice, došlé vojákům z domovů, censurované, to jest seškrtané namnoze, zdálo-li se přehlížeči v nich co závadného.

„Bolek Antonín,“ vyvolával tkanička. „Zde.“

„Rosička Jaroslav — Marik Leopold — Šmára Karel — Barovec Václav.“

„Není tu,“ zněla odpověď.

„Jak? že tu není? Což padl anebo byl raněn?“ tázal se praporčík, a hlas jeho prozrazoval podezření.

„Pokud vím, nepadl a nebyl raněn.“

„Snad nedal se zajmout?“ zvolal už vztekle tkanička. „Proklatá zrádná čeládka tihle…“

Nedopověděl. Věci na frontě vyvinuly se té doby již tak, že bylo pro nadřízené nebezpečno nadávat mužstvu.

„Přijde-li, dejte mu to!“ zamručel a odešel.

„Dobře, že odešel, hoši,“ pravil Rosička, „již jsem sáhal po žihadle, já bych mu byl dal legitimaci.“

„Snad netoužíš po povýšení,“ namítl mu Mudroch. „Svrbí tě v krku?“

Vtom vstoupil Barovec.

„No, že konečně jdeš. Tebe jistě co nevidět udělají brumajzlem. Tu ti tkanička přinesl lupeno.“

Chvatně uchopil Barovec lístek, rychle odhodil svíčku a jiné nádobí a při matném svitu kahanu jal se čísti.

„Konečně první pozdrav z domova!“ zvolal, ale hned se zarazil. Byl podepsán švakrem, ne ženou. Byl censurován, několik vět přeškrtnuto. Četl: „Milý švakře! Doufám, že Tě lístek ten při životě a dobrém zdraví vynatrefí. Dosud dostali jsme od Tebe jenom dvě zprávy. Přišlo to dle dáta vždy po několika týdnech. Mařenka Tě líbá. Musím Ti oznámit — — — — — — — — — — “

Další věty byly přetrhány, až zase na konec: „Už to přestála, je zase doma. Všecko v pořádku. Děti zdrávy. Tvůj Jan Zelina.“

„Co to jen bylo závadného, že to censor přeškrtal?“

Druzí nahlíželi.

„Snad to rozluštíme naproti světlu,“ dí Šmára. „Mně se to již vícekrát podařilo.“

Vzal kahan a přiložil s druhé strany k samému lístku. Vskutku přetržená slova stala se poněkud znatelná, neboť inkoust censorův byl jiný. Trvalo však hodnou chvíli, než větu rozluštili. Zněla: „…že Mařenka byla udána od f. P. u četnictva, že se neuctivě vyjádřila o těch pánech, co způsobili válku. Byla odvedena k soudu a odtud poslána do Terezína před vojenský soud, který, ač nic nebylo dokázáno, ji odsoudil na šest neděl do vězení.“

O Barovce pokoušely se mrákoty. Jeho žena, milovaná Marie, před soudem jako zločinec. Prořekla-li něco, byla to zajisté svátá pravda. A ten lotr denunciant!

„Milý kamaráde, tomu se nediv. Což jsi neslyšel, že v Praze byl zavřen domovník, protože urazil německou myš. Německé myši a švábi mají teď vysoký kurs.“

„Starý Procházka prý upadá do mdlob, když uvidí nějakého Čecha. Pak jsme chtěli na něm české školy ve Vídni,“ pravil jeden, který byl ve Vídni usedlý.

Vztek zmocnil se Barovce. Měl zapotřebí pohybu, aby se uklidnil, avšak vyjíti bylo nebezpečno, a v zákopech byl takřka jeden na druhém.

„Kamaráde, nech nářku, zuj zeměpisy a bouchni sebou, ať se z toho vyspíš. Pořádně jsme se dnes nahmoždili.“

Barovec uposlechl, zabalil se v plášť a ulehl na trochu slámy vedle Rosičky. Všecka únava a ospalost jako by s něho spadly, rozčilení nedalo mu usnouti. Myšlenky rozmanité rojily se mu v hlavě … Byl rád, když ukázal se rozbřesk dne. Byl první na nohou. Však už ozvaly se první rány z děl. Před zákop padla koule.

„Čimbum?“ ozvaly se hlasy. „Byl to praskač anebo šrapas?“

„Podle zpěvu mohl to býti tuplák.“

„Antreten!“ zazněl povel, a všichni nastoupili, aby se zúčastnili boje.

„Barovec na obhlídku a výzvědu tam k lesu!“ velel důstojník.

Les ten prostíral se nedaleko, sotva čtvrt hodiny cesty. Barovec ihned vydal se tam, pušku maje k výstřelu napřaženu, kohoutek natažený. Měl mátohy v hlavě a teprve nyní pociťoval únavu; přes to kráčel ostražitě k lesu a podél okraje vpřed.

Nalevo v dáli bitva, počavši střelbou děl, rozvinovala se, oddíl za oddílem přibírán k činnosti. Byl to opět pekelný rej, jakých Barovec už řadu byl zažil.

Les vybíhal v ostrý úsek, jejž Barovec musil obejíti. Dosud nezpozoroval nic podezřelého. Kráčel dál. Tu as na padesát kroků spatří vojáka Rusa, an míří na něho. Okamžik ten stačil, aby Barovec synem smrti se stal, avšak Rus místo výstřelu skloní zbraň k noze.

Toho použije Barovec, střelí. Rus zasažen do prsou klesá k zemi. Barovec stane zaražen. Zírá upřeně na Rusa. Za několik okamžiků přikročí rychle k umírajícímu. Tento pak zrakem zkaleným, očima vypoulenýma vrhne na něho poslední pohled tak vyčítavý, a ústa jeho zachroptí poslední slova: „Ja mog těbja zastreliť, ja těbja sčadil, a ty — takoj ty brat Slavjanin? — Boh prosti těbja — ja — —“ Ruka pravá nadzdvihla se jakoby k hrozbě, křečovité škubnutí, oči obrátily se v sloup, výdech poslední.

A ten pohled nepopsatelně vyčítavý, bolestný vryl se jako břitká dýka do srdce Barovcova. Zůstal stát nad. mrtvým tělem. Neviděl, neslyšel. Cítil jen, jak mu srdce prudce bije, jak celým tělem prochází zimničné rozčilení, a vytřeštěný zrak upírá na oběť své povinnosti … Povinnosti? Kdo uložil mu za povinnost ubít člověka nevinného, člověka dobrého, jenž mohl učiniti tak jemu, ale považuje ho za bratra, za bratra rodu slovanského, z lásky tak neučinil. A za to on, Barovec, Čech, takto odměnil se jemu. — — Bůh dal přikázání „Nezabiješ!“, kdo jest ten, jenž káže „Zabíjej!“? — — „Jmění, krev i život dejme za císaře, za vlast svou,“ hlásají nám. — Císař, vlast, jsou to spojenci? Dávám-li život za císaře, dávám jej také za vlast? Dává-li on vlasti mé, co jí patří, jest on jí otcem pečlivým? Zlý otčím. A z jeho vůle, na jeho rozkaz utratil jsem život tohoto nevinného dobrého bratra. „Ach, ten pohled, když klesal zasažen mou prokletou kulí.“

Myšlenky dříve neznámé rojily se v jeho mozku, a city dosud nepoznané rozlívaly se v srdci, rozum uvažoval, cit se bouřil, srdce rozdíral. Snažil se odejíti, nohy však jako přikovány nehýbaly se s místa, a čím déle setrvával, tím hrůznějším jevil se mu jeho čin. Soudce neúprosný — svědomí se probudilo. Znova a znova pohlížel ve tvář mrtvého, jenž byl krásný, mladý muž, a konečně klesl na kolena, uchopil ho za ruku. Oči se mu zalily slzami, a hlasem zoufalým zajektal: „Krev tvá padne na moji hlavu, odpusť, odpusť bratrovrahovi!“ …

Za přítmí přinesen Barovec raněný na obvaziště. Byl bez sebe.

III

Po několika zastávkách ve vojenských nemocnicích přivezen Barovec na Milovice, kde zřízen též obsáhlý špitál. Péčí vrchního lékaře, doktora Drahoráda raněná paže rychle se hojila a po několika nedělích puštěn domů na dovolenou jako rekonvalescent. Tělo se vyléčilo, ale duše ne. Neměl nikde klidu, nikde pokoje, ani starosti hospodářské a rodinné nebyly s to, aby zjednaly mu rovnováhu. Chodil jako zmatenec, všude viděl před sebou mrtvého Rusa, stále zněly mu v uších slova jeho poslední: „Já tebja ščadil, ty …“

„Nikdy, nikdy nebudu mít pokoje, nikdy již nebudu šťastným.“

I děti s pláčem prosily otce, aby se upokojil, i jiní lidé snažili se mu vymluviti, že nemá viny žádné — vše marno …

Nebylo mu však popřáno pobýti dlouho doma. Uplynulo čtrnácte dní, tu objevil se četník s rozkazem odvésti ho opět do Milovic, odkud že bude znova poslán na frontu. Zatměla se obloha štěstí v domácnosti Barovcově — — —

* * *

Z Milovic nebyl vypraven sám, nýbrž s marškompanií, jak to slově ve vojenské hantýrce. Nejeli na východ, nýbrž k severu do Děčína, do Drážďan. Nevěděli ani, kam je vezou. Viděli a dohádali se, že z Drážďan jedou stále k západu, tedy na bojiště německo-francouzské. Minuli mnoho stanic, mnoho měst, až dostali se k mohutné, široké řece, jaké Barovec v životě ještě neviděl. Bylo mu řečeno, že je to Rýn, veletok Němci tolik opěvaný, ač nepatří jen jim a ač pobřeží jeho po většině neobývá obyvatelstvo nakloněné onomu směru, jemuž říkáme prušácký duch.

Jen nedlouhá byla zastávka ve Štrasburce, hlavním městě země Alsaské, r. 1871 odtržené od Francie proti vůli veliké většiny obyvatelstva, jež dosud nepřestalo lnouti ke staré vlasti a toužiti po opětném s ní spojení.

A vlak odnášel je dále na západ. Za nedlouho pozorovali již stopy války, jež množily se, čím dále jeli. Potkávali bezpočetné vlaky zpáteční, při každém řada vozův označených červeným křížem na znamení, že v nich leží ranění vojáci. Němci, kteří byli s nimi ve vagoně, hlučně se bavili, stále měli zraky upřeny do oken, Češi seděli tiše a zamyšleně. Myšlenky neblahé zaměstnávaly každého, neboť věděli, co je očekává, že není nic potěšitelného. Sotva po delší přestávce některý promluvil, když předmět anebo výjev z vlaku viditelný vzbudil jeho pozornost. Nejtišší, nejnešťastnější byl však Barovec. Zraky měl upřeny před sebe na jedno místo, a chvílemi hluboký vzdech vydral se mu z prsou. Nemluvil, nevšímal si, co děje se kolem něho. Kdo by ho však bystřeji byl pozoroval, byl by viděl, že nebylo to netečnost ani klid, jenž ovládal jeho nitro, nýbrž naopak. Před zrakem jeho duše objevoval se stále a stále jeden obraz — zřetelný obrys obličeje ubitého tam na pláni haličské.

Projeli ještě mnohou krajinu bez zastávky ve dne v noci a stanuli konečně v rovinaté končině severní Francie, v Šampani. Bože, jaká to spousta! Až zděšení pojímalo člověka, ohlédl-li se kolem. Pole zdeptána, plna rýh a děr, způsobených granáty a šrapnely. Četné pahýly naznačovaly, kde býval les. Hromady jako by smetí a oblázků pokrývaly tu celé lány. Jen stěží bylo lze uhodnout, že to bývaly proslavené v celém světě vinice, kde pěstována réva, dávající nejlahodnější, nejhledanější víno — šampaňské. Tu a tam veliká rumoviště, z nich vyčnívaly polozbořený dům, kus věže, kusy cihel a kamenů z bývalých bran. Litice válečná zuřila zde jako v dobách hunských a tatarských vpádů. A spousty tyto po většině nebyly vykonány z potřeby vojenské, nýbrž z pouhé dravčí svévole poškoditi co nejvíce zemi národa nepřátelského, byť i obyvatelstvo bylo zcela klidno a boje se neúčastnilo, Tak označena dráha postupu vojska německého, národa, jenž chvástal se, že stojí na vrcholu vzdělanosti a s pohrdáním pohlížel na jiné. Z hrubé síly a bezectného sobectví uhnětli si Bošové, jak Francouzi Němcům přezděli, modly, jimž se klaněli, a král Hun, Kaiser Vilém, byl tu nejvyšším knězem.

Čeští vojáci s pocitem hrůzy a ošklivosti pohlíželi na tento obraz sveřeposti a netajili si navzájem svoje dojmy, ač jen polohlasně, neboť hlasitě mluviti zde po česku uprostřed surových žoldáků pruských bylo spojeno s nebezpečenstvím a zakázáno.

Barovce svíraly myšlenky přímo mučivé. A proto mám obětovati zdraví, jmění i život, aby zvítězil ten, jenž pro mne nemá než kopance, posměch, aby těžiti mohl z potu mé práce? Proto mám prolévati nejen krev svou, ale i krev bratrů, proto jsem tam v Haliči, ach! ubil člověka dobrého, bratra?! A teď nás ještě ženou sem na Francouze, abychom jim pomáhali ubíjeti národ nám přátelský, nás si vážící? My máme být krmivém pro kanóny? Ach, Bože, Bože! jak se dostat z těchto pout?

Barovec dověděl se dále z vypravování samých Němců, jak Vilém Hun psal svému vídeňskému spojenci, že válka musí být vedena prostředky co nejtvrdšími; v nepřátelské; zemi nesmí zůstati jeden kus dobytka, jeden kus drůbeže, jeden strom neporušený, jeden dům nepobořený. Podotkl též, že toho v srdci svém velice lituje, ale že je to válečnou nezbytností, že protivník musí býti zničen tak, aby se již nemohl pozdvihnouti k odporu.

Vypravovali také, jak pruský generál dal stříleti z děl na proslavený, starobylý velechrám remešský, a když mu vytýkáno, že jest to nenahraditelná památka umění stavitelského, odpověděl: „Blaho německého národa toto požaduje, a to stojí výše než všecko umění a mravnost.“

Byla celá řada podobných zpráv, jež znázorňovaly řádění soldatesky zpité, nebo jak se koncem ukázalo, spíše balamucené domnělými vítězstvími na všech frontách: ruské, srbské, italské a francouzské.

Barovec býval netečný k věcem veřejným. Ač čítal noviny, bavily ho jenom všední zprávy; zápas národa o právo a spravedlnost nevzrušoval ho, při nahodilé příležitosti vyhovoval tu a tam drobné národní povinnosti peněžitým příspěvkem; jinak však zůstával chladným jako veliká většina prostého davu, jenž všechny kroky své řídí jen měřítkem zisku a významu i dosahu boje za cíli národními nechápe. Proto byl poslušen rozkazův a nařízení vyšších jako nezbytnosti, nechť přicházely i z míst Čechům nejvýš nepříznivých, začež on nemá žádné odpovědnosti, co vykonává, třeba snad i nerad, přesně. Nepřemýšlel, nesoudil, v duši jeho pravý cit vlastenecký nebyl probuzen. Nyní však vzpomínal si na mnohé, co ho dříve míjelo bez účinku, třeba toho neschvaloval aneb to i odsuzoval.

Tak se mu vybavila vzpomínka, jak se mluvilo s ustrnutím o tom, jak známý největší německý časopis ve Vídni s posměchem napsal, že český národ dostal se pod kola světových dějin, jež ho rozdrtí; slyšel, jak se píše a mluví mezi Němci, že Čechové musejí ustoupiti jim s cesty na jejich postupu na Balkánský poloostrov, na Cařihrad a dále do Asie na Bagdad, že nárůdek ten, pokud ještě zůstane na živu, přesazen bude někde do stepí asijských a podobně. Představila se mu jasně před oči nálada a smýšlení Němcův, a vzpomněl si při tom na událost v Nymburce, kde o trhu židovka, žena úředníka dráhy severozápadní, na náměstí přistoupila ke skupině měšťanek rokujících a drze zvolala: „Však vy tady dlouho již nebudete česky mluvit.“

Podobné vzpomínky účinkovaly na něho tak, že v plném významu pochopil boj, jejž národ český vedl za svá práva, utrpení probudilo v něm pravé vlastenectví. Viděl, že ono nezáleží v planém horování, v honosných odznacích a hlučivých slavnostech, nýbrž v práci plodné, v obětavosti až do sebezapření. A oběť chtěl, on ji musí přinésti. V tom bude jeho očista za zlý čin, jenž zdál se mu býti tím těžším, čím déle duše jeho se ztápěla v podobných úvahách. Ano, oběť ta smíří ho se stínem ubitého, v ní nalezne opět klid,byť by to byl i klid — hrobu.

IV

Vichr boje rozpoután na přední linii. Vpravo, vlevo, vpředu i vzadu do nedozírna pluky, čety rozestavené dle vojenského plánu a dle zbraní. Zuří, vzteká se litice, jekot, vzkřek a povely sotva slyšitelné nejbližším, neboť řev děl ohlušuje, a střely rozrývají vzduch v nesčetné víry. Sviští a bručí projektily a dopadem každého kupa lidí odchází rozdrcena, zohavena do věčného Neznáma. Útoky střídavé s té i oné strany, postup a ústup; výkřiky hesel, víření bubnův a signály polnic mísí se v rachot pušek. Stenání, chropot a kletby raněných, řehot koní, vše to splývá v jeden pekelný zvuk, jejž sotva které péro s to jest vylíčiti. Bitva!

Na jednom křídle bojuje též rakouský pomocný sbor, v němž mezi Němci a Maďary rozseti vojíni čeští. Ti neměli žádného vzájemného dorozumění, a přece ovládala téměř všecky jedna myšlenka, jeden pocit. Stříleti tak, aby střela nezasáhla nikoho tam na protější straně.

Houstnoucí tma učinila konečně přítrž divokému řádění. Ranění a mrtví odnášeni dlouho do noci. Unaveni, vysíleni shromažďovali se bojovníci v příslušných četách a v zákopech k hubené večeři. Většina, sotva poživši svůj příděl, uléhala na holou zem a hned usnula.

Měsíc nesvítil, a černé mraky zatemnily obzor tou měrou, že nebylo viděti ani na krok. Od severozápadu počal váti vítr, jehož síla rostla každým okamžikem, a v brzku dostavil se déšť. Voda spadlá na vyprahlou půdu měnila se částečně v páru, jež, možno-li, temnotu ještě zveličovala.

„Teď příhodná chvíle,“ dí k sobě Barovec, od jehož očí rozčilení zahánělo spánek; „sama příroda pomáhá mně, budiž i Bůh mi pomocen!“

Odložil pušku a ozbrojil se jen bodlem, do brašny vložil přidělený chléb a tiše vytratil se z úkrytu. Rozhlížel se a naslouchal, snaže se postřehnouti, kde rozestaveny hlídky. Nezaslechl ničeho. Kráčel tedy potichounku, jak jen možno bylo, dále k jihu, hledě zachovávati směr, jak si jej zapamatoval za dne. Po chvilkách vždy se zastavoval a napínal zrak i sluch, zda není nebezpečí. Dostal se tak více než po hodině až ke krajní čáře, jak soudil. Ve dne všiml si, že vlevo byly trosky nevelikého lesa, hleděl doplížiti se tam. Za ním — věděl — jest mezera, a za touto fronta francouzská.

Opodál někdo zakašlal. Hlídka na blízku. Ulehl na zem a zůstal tak, nehýbaje se a zadržuje dech. Přijde-li k němu stráž, bude ho pokládati za nepovšimnutou mrtvolu. Ta však kráčela opačným směrem. Barovec plazil se nyní po čtyřech namáhavě po zmoklé půdě, déšť neustával. Díky Bohu, že nebyl provázen blýskáním. Za hodnou chvíli, sotva již dechu popadaje, doplazil se ke zničenému lesu, poznal to po hmatě. Vstal a stále se nahýbaje a hmataje šoural se mezi pahejly. Šlápl na tenčí suchou větev, která s praskotem se zlomila. Uleknut zastavil se.

„Wer da? Losung?“ ozval se na pokraji hlas hlídky.

Vrhl se rychle na zem vedle tlustšího kmene, k němuž s opačné strany se přitiskl. A již zahoukla rána, a nad ním zafičela kulka. Maní vzpomněl si s úsměvem na výrok svého nadřízeného z fronty haličské: „Kterou kulku slyšíte fičeti, ta vám už nic neudělá.“

Zůstal leže několik minut a když mohl se domnívati, že hlídka ubezpečena se vzdálila, vzchopil se k další cestě, zachovávaje stále ostražitost. Trvalo hodně dlouho, celé hodiny, než se doplouhal konce lesa; šel však čím dál s tím větší bezpečností, věda, že tu se již s německou hlídkou nesetká. Usedl na pařez, aby po hrozné námaze si odpočinul a načerpal síly. Požil také chleba a jal se pak pokračovati v cestě po ploché nyní půdě. Bylo však již na čase, déšť ustával, a mračna počala se trhati, černá tma začínala ustupovati matnému úsvitu. Kráčel nyní rychleji a rychleji, červenavá zář na kraji východního obzoru byla předzvěstí blížícího se jitra. Už počal rozeznávati cestu a prostor na několik kroků kolem sebe; rozbřeskovalo se, prostor se šířil, a s ním rostla jeho síla a čáka zdaru toho, co podnikal.

„Qui vive!“ (Ky viv) zahřměl náhle před ním hlas — francouzská hlídka! Barovec vztyčil paže, čehož v boji užívá se na znamení, že se vzdává, a kráčel přímo k muži, jenž držel pušku napřaženu k výstřelu, ale nevystřelil.

„Čech! Čech!“ volal Barovec, a voják francouzský sklonil zbraň. Tázal se ho něco. Barovec, francouzský nerozuměje, snažil se posunky mu naznačiti, že prchl od armády německé a chce vřaděn být do vojska francouzského. Chvatně přisvědčil, když vojín pronesl slovo „legion“, kterému jedinému porozuměl. Ten odvedl jej do tábora, kde odevzdal ho důstojníku, jenž velice vlídně ho přijal. Oddechl si zhluboka, jsa po dlouhé době na okamžik blažen, že dosáhl, cíle. Byl ihned odveden dále k oddílu, kde setkal se se samými krajany, kteří utvořili legii čili dobrovolnický vojenský sbor na pomoc Francii a spojencům proti dvojspolku Německa a Rakouska, voj za cílem osvoboditi z poroby československý národ.

Nebyl hned vřaděn do oddílu, nýbrž poslán do Paříže, kde nové a nové čety z těch, kdož unikli otročině rakouské, a z Čechů zahraničních se tvořily, k seznání a přezkoumání u národní rady jež tu úřadovala v ulici Richelieu č. 16 a v Palais Royalu, a která starala se o vše, čeho třeba, aby mocnosti západní, Francie, Anglie, Amerika a Itálie, o národě českém, o jeho smýšlení a tužbách byly poučovány, a národ jako jich válečný spojenec svou legií vystupovati mohl. Zde také poznal Barovec přední muže té rady, profesora T. Masaryka a na slovo vzatého hvězdáře, Slováka Štefánika, jakož i francouzské naše příznivce A. Denise a L. Legera. Zde byl poučen a úplně seznámen s běžnými událostmi a utvrzen v pravdě, kterou vlastní rozum a uvažování byly mu zjevily. Nyní viděl jasně, že to cesta, na níž dojde smíření se svým svědomím. Probudila se v něm hrdost, že jest legionářem. I tím byl potěšen, že za několikadenního pobytu mohl aspoň zběžně prohlédnouti si Paříž, město hrdinské, město světla, jež po staletí stojí v čele pokroku a o němž tolik pravdivého i nepravdivého se vypráví …

V

Od severu běsná vlna hýbe se k jihu. Kam zasáhne, tam zkáza, zhouba řádí, tam vzniká poušť. Německá armáda, stále jsouc v početné převaze, postupovala pomalu sic a za ztrát nesčíslných a nezvažitelných z linie Hindenburgovy, jak Němci nazývali rozlohu, již měli obsazenu v severní Francii po svém vojevůdci maršálu Hindenburgovi. Byl to nejprudší nápor, na jehož zdaru záleželo vše, a jehož cílem bylo dostati se k Paříži, kde chtěli diktovati mír, mír vítězný — Siegfrieden. Pařížanům po třetí poslali „navštívenku“, totiž granát, vystřelený na vzdálenost padesáti kilometrů z děla, ukrytého tak, že do té doby nepodařilo se postavení jeho vyslíditi. Celý roj letadel německých přiblížil se k hlavnímu městu, pokoušeje dostati se až nad ně, aby bombardováním zastrašilo prořidlé obyvatelstvo a připravilo armádě půdu. Avšak marně, letadla francouzská zahnala je vždy.

Na čáře tři sta kilometrů dlouhé bojováno o přítrž, urputně, vztekle, zoufale. Ze Šampaně i Pikardie směřovaly útoky německé směrem k Paříži a dosáhly největší prudkosti v krajině, kde leží města Soisson (soason) a Noyon (noajon). Na úseku blíže Noyonu bojovala česká legie. Všecka udatnost a odvaha na straně francouzské nebyla s to, aby zastavila hrozný nápor, a již dáno znamení k pomalému ústupu. Česká legie zůstávala však na místě, ač nepřátelská střelba kosila velice její řady. Dvakráte poslal vojevůdce francouzský veliteli legie rozkaz k ústupu; legie neustupovala a zadržovala příval nepřátel.

Barovec, jsa mohutného vzrůstu, byl ustanoven praporečníkem. Třímal korouhev bílo červenou se znakem českým, bílým Ivem v červeném poli. Byl v předních řadách. Dosud kulky se mu vyhýbaly. Tváře hořely mu nadšením, oči plály divokou rozkoší; byl rozjařen, jak stává se lidem nebojácným, udatným anebo zoufalým v boji, kdy člověk mění se v dravce.

A znova nový prudký útok bodákem na straně německé.

„Zařvi, český lve!“ zazněl tu výkřik, i v pekelném tomto jeku a rachotu slyšitelný. V zápětí však sklonil se prapor, a praporečník svalil se zasažen německou kulí.

„Usmířen! — S Bohem, vlasti! s Bohem, ženo, děti!“

Umlkl navždy, ale obličej jeho jevil výraz téměř radostný — — —

*

Dokonán boj. Český lev zařval. Desetitisíce legionářů zahynuly zde, a když pak defilovaly před maršálem francouzským, vzdal on a všecko vojsko čest českému praporu; v Paříži pak vyšel sám president Poincaré, aby políbil korouhev českých hrdinů — — — — — —

Obrat, který potom nastal na poli válečném a události následující jsou v příliš živé paměti všech dospělých, aby třeba bylo je líčiti.

* * *

Po čtrnácti měsících doručen Marii Barovcové dopis tohoto obsahu:

Drahá ženo, milé děti!

Psaní toto posílám Vám z daleké Paříže. Unikl jsem otroctví rakouskému a německému a prchl k české legii, která bojuje na straně francouzské za svobodu naší vlasti, našeho národa. Nevím, zda se kdy vrátím, spíše ne než ano. Avšak rád přinesu oběť života, bych očistil duši a zbavil ji strašného zatížení svědomí, jež navždy zbavilo by mne klidu. Drahá Mařenko, proto se loučím s Tebou jakoby na smrtelné posteli. Děkuji Ti za všecku lásku, kterou jsi mi v manželství prokazovala. Nezoufej, Bůh bude bdíti nad Tebou a neopustí Tě v starostech. Hleď, prosím, na to, aby děti naše byly dobře vychovány, aby z nich byli dobří a poctiví lidé. Pak budou také dobrými Čechy.

A vy, dětičky moje rozmilé, budte hodné, poslouchejte maminku a vzpomínejte na svého otce, jenž vás tolik miloval, a jemuž povinnost a svědomí velely, a on poslechl.

Ještě jednou líbám Vás naposledy všecky, Bůh dej Vám zdraví a štěstí.

Váš manžel a otec

Václav Barovec, legionář.

Douška. — Než Vás to psaní dojde, snad už nebudu mezi živými.