Malé příběhy starého pána/Večerní mámení

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Večerní mámení
Autor: František Bořek-Dohalský
Zdroj: BOŘEK-DOHALSKÝ, František. Malé příběhy starého pána. Praha: Fr. Borový, 1941
Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno: Praha: Fr. Borový, 1941
Licence: PD old 70

Vůz překonal poslední zákrut prudkého stoupání a stanul před podjezdem rozlehlé „chaty“, jejíž okna shlížela do údolí, obklopeného kolem dokola zalesněným hřebenem horského pásma. Dvě mladé ženy, které vystoupily, naráz pocítily radostný dojem z volného prostoru, jenž se proti ním otvíral a vstupujíce do svých pokojů, byly si již jisty, že se jim stane blízkým ten nahodile zvolený kout horské krajiny, jenž do dnešního večera byl pro ně pouhou představou, ničeho jim neříkající a nedávající.

„Bude nám tu dobře, vím to již teď…“ řekla po večeři větší z obou.

„Což o to! Mně je dobře všude“, zasmála se menší, nesmírně živé, hezké a nepokojné stvoření, vzbuzující dojem šťastného a štěstí rozdávajícího člověka. Druhá se dívala pokojným pohledem přímo do jejího úsměvu a nedovedla odolat tomu přirozenému a spontánímu jasu, který z ní vyzařoval.

„Jsi rozkošná…“ řekla jí pak se stejným úsměvem.

„Budu už sama věřit, že je tomu tak… Říkáš mi to ty, můj muž a – na mou duši – i ty dvě moje malé žáby opičí se po tátovi a pokřikují na mne nesmírně komicky a důležitě:

„Ty jsi rozkošná, mámo.“

Rozesmály se obě při té představě dětí, opakujících často slyšený výraz, s nímž nespojovaly dosud žádnou představu. Měly však tak mladou a svěží matku, že pouhý její zjev naučil je pochopiti význam dosud nesrozumitelného slova.

„Jsou to dva malí čertíci, takoví milí a krásní… Nechápu, jak mohou být ženy, které nechtějí mít děti… Považuji takové za něco zrůdného… Já bych chtěla mít ještě aspoň dva kluky, nebo třeba tři…“

Rozběhla se za svou myšlenkou a pádila s ní kupředu.

„A proč vlastně ty nemáš dětí?“

Větší se rozesmála docela nerozumně…

„Rozhodla jsem se – po zralé úvaze – počkat s tím, až budu vdána, ty blázínku!“

„Netvař se, jako bys nerozuměla, víš dobře, že se tě vlastně ptám, proč už nejsi dávno vdána?“

„Asi proto, že si mne dosud nikdo nevzal!“

„Tak co myslíš, hodláš mluvit rozumně nebo ne?“ zeptala se malá pojednou docela vážně a naléhavě.

Povstaly od stolu a sešly po několika schodech na prostranství před chatou, kde se proháněly děti, hrající ty nekonečné, stále se opakující, s generace na generaci přecházející hry, jež dovedou jich mozky i těla zaměstnávat od rána do večera. Dívaly se obě na ten dovádivý a rušný shon a zapomněly na okamžik na otázku, která byla před chvílí vyslovena a zůstala prozatím bez odpovědi. Byl mírný, vlahý letní večer, ještě den, ale již nachýlený, přecházející znenáhla v předtuchu nočního usínání, dosud prozařovaný a prohřívaný sluncem, již dohasínajícím a nenápadně se ztrácejícím za horským hřebenem, na jehož vrcholcích zaněcovalo zářivou světelnou záplavu. Stíny večera lehaly na věci i na lidi, sváděly a mámily smysly svou náladovostí a kouzlem, kdy stávalo se těžké snadným a nemožné lehce představitelným.

„Nepovíš mi nic nového, co by mě potěšilo, ty nerozumné děvče?“ dorážela s lichotivou důvěrností znovu na svoji přítelkyni, která pohlížela upřeně do rozhořelého zlata západu. „Nejsi přece malé, nezkušené děvčátko, víš, co je láska a co milování, víš, co je muž a co milenec…“

„Právě proto, že to vím… A pak mám svou práci, která…“ Zdá se, že poslední věta popudila malou.

„Dej mi pokoj s tvou prací…“ přerušila ji ostře.

„Mít rodinu, děti a muže, starat se o ně, copak to není práce?“

„Ale ano, ovšem… Tak jsem to nemyslila… Nerozumíš mi zase jednou…“ odporovala mírně sice, ale rozhodně.

„Rozumím ti velmi dobře a vím přesně, jaks to myslila… Ale mne neoklameš… Jsem příliš ženská, abych nepoznala, že jsou to vytáčky, mluvíš-li o své literární práci jako o překážce rodinného života… Možno mít obojí a jsem dokonce přesvědčena, že jedno prospívá druhému…“

Nebylo možno zlobit se na tuto rozohněnou osůbku, která div zlostně nepodupávala malýma svýma nohama, když pokračovala skoro výbojně:

„Otázka zní docela jinak… Vím, že bylo cosi v tvém životě, co jsem viděla vznikat… Tvrdila jsi tehdy, že je to věčné! No nebylo. To se dalo čekat… Co bylo potom – nevím… Asi hlouposti… Ale naproti tomu vím, že teď je zde někdo, kdo tě má rád láskou, s jakou se tak hned nesetkáváme, a má všechny vlastnosti, pro které ženy muže milují… A ty se k ničemu nemáš… Co je to?“

Byla jako vyšetřující soudce, který nestrpí odporu, jak bylo patrno z toho, že přerušila náznak pokusu, jímž snažila se napadená podat jakési vysvětlení.

„Vím, co chceš namítat… Budeš cosi blábolit o jakémsi muži, kterého prý beznadějně miluješ a který atd.… To je legenda… Nikdo ten tvůj ideál nezná a nikdo o něm nic neví… To jsi si zkrátka vymyslila… Ale je něco jiného, co lidé ví nebo se domnívají vědět… Ti zdvořilí říkají, že jsi amorální, ti méně zdvořilí, že jsi – nestyda… Chci vědět, co je na tom pravdy, abych se podle toho zařídila…“

To znělo vážně a skoro vyhrůžně…

„A kdyby to byla pravda, odvrátila by ses ode mne zhnusena a pohoršena?“ tázala se druhá s ironickým pathosem.

„Na to tě mám příliš ráda, ty – ty osle… Ale řekla bych tomu bláznu, co tě miluje, až mu oči lezou z důlků, aby dělal něco rozumnějšího a vyložila bych mu bezohledně, proč mu to radím.“

Chvíli šly mlčky vedle sebe dále… Pak ale se položila měkká dlouhá paže kolem ramen kazatelky a do uší jí zněl tlumený, tichý, vytrvalý smích, láskyplný, měkký a smiřující smích. A z něho ozvala se pak mazlivá slova, jakými se někdy mluví k dětem:

„Jak jsi hodná a hloupá, ty rozkošná mámo dvou dětí!“

Oslovená se trochu zarazila pod dojmem toho nespoutaného veselí i pronesených slov.

„Chceš mne ošidit a obalamutit jednou ze svých vymyšlených papírových historií,“ řekla pak váhavě.

„Právě naopak, ty mudrci. Chci jen říci, že bys docílila opaku, kdybys uskutečnila svou hrozbu. Tím více by se ke mně přimkl, protože by byl přesvědčen, že mi ubližuješ… A na tebe by zanevřel, docela by ses mu zprotivila… Copak ty myslíš, že on o této – řekněme – pomluvě neví? Moc dobře o ní ví a dokonce se mnou o ní mluvil a nevěří jí… Totiž to on tak říká, i že nevěří, ale tak trochu věří přec… Trápí se tím, přesvědčil by se rád, jak to vlastně je a byl by nešťasten, kdyby musil uvěřit, poněvadž ani v tom případě by ode mne neupustil… Opatrně, strašně opatrně kolem mne slídí a sleduje moje kroky… Když se mu ale zdá, že by mohl uvidět, zavře oči nebo se dívá jinam… A pak se mi najednou ztratí, zavzdoruje si, trhá sebou, myslí si, že mne nenávidí, zatracuje mne, smýšlí o mně hůř než celý klepavý svět kolem mne a potom se zase vrátí a věří mi a má mne rád!“

Ani nepozorovala, jak se pojednou rozpovídala.

„Jak to všechno víš?“ zeptala se její společnice trochu překvapena tím náhlým přívalem slov.

„Protože mi to mnohokrát již řekl, protože mu moc dobře rozumím a protože – opři se o mne, maličká, abys neupadla, protože ho mám ráda.“

Nebylo zapotřebí se opírat, neboť překvapení nebylo nijak ohromující, jak bylo patrno z odpovědi.

„To jsem si vždycky myslila, nejsem tak hloupá… Vím ale také, že ty jsi rozumné, celkem střízlivé děvče a nerozumím, proč to všechno… Nevyznám se zkrátka v tobě…“

Znovu zavzněl smích, šťastný smích té druhé a zabarvoval všechna její další slova:

„Hlavní věc je, že se já vyznám v sobě a – v něm… Nemysli, nejsem tak příliš střízlivá, jak se domníváš, je ve mně mnohem více romantismu než v tobě, třeba tomu nevěříš. Mohla bych být jeho milenkou, byly dokonce chvíle, kdy jsem jí chtěla být… Že se tak nestalo, to byla náhoda… Víme to oba… Ale já vím ještě také něco jiného, co si ani on sám neuvědomuje… Nestalo se to také proto, že on – zaváhal… Ne z nedostatku lásky, snad spíše z jejího nadbytku… A – z nedostatku odvahy… Je úžasně mužský až na jednu vlastnost: pokud jde o ženy, má odvahu slov, ne činu. Vzpomínám, že mi kdysi kdosi napsal: já nemám vůbec strach něco napsat, říci už větší a udělat – to strachy umírám… A takový on trochu je… Nemrzí mne to… Aspoň ne příliš… Jeho možná víc… Víme přesně jeden o druhém, co a jak cítíme, ačkoli o této podrobnosti, právě o této jediné, nikdy nemluvíme… A víme oba také to, že jednoho dne všechno to pomine a zmizí a potom se s námi zatočí svět a nastane blažený věk – aspoň pro nás dva…“

Odmlčela se na chvíli, přemáhajíc mírné vzrušení, do něhož se vemluvila.

„Není to čirý, mámivý romantický sen? Věřím ale v jeho uskutečnění!“ dodala po chvíli.

„A neuskuteční-li se?“

Zatím už stíny večera hodně ztemněly a pod dojmem chladu této otázky zdálo se, že z lesa zavanulo studeným výdechem.

„Uskuteční se!“

„A nestane-li se tak přec?“ trvala na své otázce.

„Pak mi zůstane moje práce, kterou ty podceňuješ…“

„Je mi to všechno trochu umělé a málo prosté… Tvoje práce… To je sice hezké… Ale zklame-li tě, anebo nestačí-li ti?“

Pokrčila rameny a neodpověděla.

„Pojďme spat,“ řekla po chvíli jakoby ze sna…

Šly mlčky… Mámení večera přecházelo v mlčení noci.