Magister divinus

Údaje o textu
Titulek:	Magister divinus
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	Lidové noviny, roč. 37, č. 156. str. 1 Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	26. 03. 1929
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Otokar Březina

Zemřel, a jeho smrt byla tichoučká a svatá, jako jeho život: jistě Jakub Deml otevřel okna toho bílého pokojíku v Jaroměřicích, světničky bílé a chladné, jako venkovská kaplička, aby pustil do nebe duši nebožtíka. Můj Bože, jaký ho teď musí býti trochýtek! Býval vždy tak drobný a křehký a teď, když tak dlouho stonal, zbývá z té vetché tělesné schránky ještě míň. Jen ta sokratovská hlava zůstává veliká a těžká; příliš veliká a moudrá na tělo tak slabé. A i to útlé tělo mu bylo obtíží: jedl, jako by se za to hanbil, neschopen starat se o cokoliv, čemu se říká pohodlí, oděv, hmotné stránky života. Na první pohled byste mluvili o životě asketickém, ale nebylo to odříkání, byl to život tak zduchovnělý, že již byl skoro mimo hmotné věci života. Měl oči člověka, který tělesně mnoho trpí, ale nikdy se toho nedotkl slovem. A někdy říkal věci tak podivné a krásné, že byste řekli, že už nepřicházejí z tohoto světa.

A přece Otokar Březina i ve své samotě, ve své poustevně lpěl na životě, na člověčenství, na dnešku nesmírnou silou lásky. Snad musel být tak sám, aby mohl tolik milovat; snad musel býti odpoután od života, aby jej mohl milovat v celé jeho šíři a složitosti. Měl stejný poměr něhy a úcty k technické kultuře jako k přírodě, k básnictví jako k vědě, k lidským zájmům jako k posledním a božským tajemstvím. Duch úžasný ve svém poznání, ale daleko úžasnější a jedinečně krásná byla ta universální něžnost a šetrnost ke všemu, čímkoliv se kde projevuje tvořivý a hledající duch lidský, nebo veliký pud života. Není dnes ve světě ducha všestrannějšího a harmoničtějšího, než byl Březinův; nikdo nám neodpoví slovy smířlivějšími na náš nepokoj a naše konflikty. Tam, kde není odpovědi na bolest člověka a rozpory lidského světa, dovedl Otokar Březina říci slova lásky: Ano, život je tak nesmírně složitý. Jemu, samotáři, člověku nejplaššímu, muži, který se odřekl světa, jste to bez námitek věřili, bylo to tak podivné slyšet ze rtů poustevníka oslavu života.

Nebylo na něm vzezření ani krásy; jen jeho velké krátkozraké oči zářily za brejličkami. Plachý, skromný, skoro rozpačitý, ale když se rozmluvil v té své střízlivé a chladné světničce, mohutněly jeho tlumené meditace jako chrámové varhany. Zdálo se, jako by drobný a geniální regenschori s očima zářícíma preludoval na nástroji daleko ohromnějším než on sám; slyšeli jste zpívající píšťaly ideí a rejstříky kultur. Hlas Člověka i Hlas Andělský, saryrskou šalmaj i polnici vítězství. V jeho slovech se klenula bohatá a vznosná melodie, neboť, vězte, že myšlenky mohou býti stejně krásné a čisté jako tóny. Kolikrát chtěl jsem sledovat moudrého učitele, který vše poznal a promyslel, ale místo toho s úžasem jsem slyšel jen velikého umělce, z jehož mozku se řine hudba ohromující ve své harmonii a božské kráse! Kolikrát chtěl jsem si zapsat jeho slova, abych s lítostí shledal, že píši jen slova místo mnohohlasného chorálu! Nyní budeme neumělými prsty na nástroji, který nám nechal, vyťukávat jednotlivé hlasy a píšťaly, kterým vládl; ale mistr umělec, magister divinus, už nebude na nich rozehrávat svou nekonečnou, všemi hlasy světa zpívající, všecky hlasy světa vysoko povznášející hudební meditaci. Nikdo z nás ji nemůže opakovat; ale víme aspoň to, že to bylo velebení Boha.