M. Jan Hus (Novotný)/I.

M. Jan Hus Václav Novotný
	I.	II.

Údaje o textu
Titulek:	I.
Autor:	Václav Novotný
Zdroj:	NOVOTNÝ, Václav. M. Jan Hus. Praha : J. Otto, [1903]. s. 3–12. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Jan Hus

V dějinách církve středověké jedno z nejdůležitějších míst náleží době pobytu kurie papežské v Avignoně. V tom mínění všech se srovnávají, ale při posuzování významu této doby úsudky rozcházejí se již ode dávna, a nebývá vždy význam její posuzován správně. Nemusí jedinou příčinou toho býti protichůdná tendenčnost jednotlivých spisovatelů, také z jiných důvodů mohou se úsudky rozcházeti. Jinak bude zníti úsudek se stanoviska dějin umění, jinak se stanoviska dějin politických, jinak se stanoviska dějin náboženských.

Láska papežů a vynikajících duchovních hodnostářů ke kráse, přepychu a pohodlí učinila dvůr papežský v Avignoně tepnou uměleckého života světového, do tohoto centra sbíhaly se cesty celého světa, po nichž zase moderní myšlénky umělecké pronikaly dále. Církev byla po celý téměř středověk přední nositelkou vzdělanosti, nyní stala se jí zejména pro umění. A také ona někdy stkvělá tou dobou již z rozličných příčin blednoucí pověst o osvětném poslání církve měla se znovu osvědčiti aspoň tou okolností, že právě na dvoře papežů avignonských nutno hledati kolébku aspoň některých z těch moderních myšlének, jimiž středověký názor světový byl povalen, a na jeho místě vybudován věk nový, jako zase, jak ještě bude vyloženo, negativními vlivy vzrůst těchto myšlének také jinak nepřímým působením kurie byl podporován.

Uměleckým svým významem doba papežů avignonských jest z nejstkvělejších dob v dějinách papežství, její lesk září dosud, a činí pochopitelným, že musil lákati pozornost a obdiv celého současného světa. A přece také již z úst současníků ozvalo se pro dobu Avignonského pobytu kurie pojmenování tak příznačné — doba babylonského zajetí…

Velmi často se tvrdí, že doba avignonských papežů jest dobou největší nesamostatnosti, největší závislosti politiky papežské na politice dvoru francouzského. Nelze zapírati, že dvůr francouzský velmi často uplatnil své, ne vždy příznivé vlivy na politiku papežskou, ale přece zase není dovoleno těchto vlivů přeceňovati. Při vší, tu větší, tu menší závislosti na dvoru francouzském politika kurie v Avignoně nebyla tak nesamostatná, ano právě naopak, hledíme-li jen k politickým cílům papežství, doba papežů avignonských jest dobou, kdy papežství dosáhlo jejich vrcholu.

V této době skončen vítězně pro kurii poslední středověký veliký boj mezi církví a státem — zápas kurie s císařem Ludvíkem Bavorem. A volba Karla IV. za krále římského (1346), jíž vítězství to dovršeno, jest největším úspěchem, kterého kdy kurie ve svých politických bojích dosáhla. Nikdy před tím nebylo kurii přiznáno tolik, a i když obdivovati musíme zvláštní obratnost diplomatickou, s jakou Karel dovedl, přiznávaje, také koncesse omezovati — je vždy zajímavé a pro Karla příznivé seznati důvody, proč je činiti musil, — přece volební kapitulace Karlova jest vrchol koncessí kurii učiněných. Světovládné nároky kurie došly zde nejsilnějšího výrazu.

Přičteme-li k tomu výbornou organisaci finanční a hospodářskou, která internacionálního postavení kurie dovedla obratně užiti za zdroj příjmů z celého světa, zjednávajíc tím kurii materiální podklad theoretických jejích nároků světovládných, vidíme, jak papežství v tu chvíli bylo silným, jednotným, dobře organisovaným státem, který právě i svou koncentrovanou a ucelenou správou tak prospěšně vynikal nad svatou Římskou říši, rozervanou, nejednotnou, nesvládnou. Po stránce politické doba avignonská není úpadkem nýbrž vrcholem, církev stala se skutečně nejmocnější vládkyní světa. Než přes to či právě proto označení této doby za babylonské zajetí jest plně oprávněno s hlediska náboženského.

Jednostranné upětí pozornosti k světským, politickým cílům nutně musilo způsobiti zapomínání vlastního duchovního poslání církve. Politický zájem nutil často obsazovati vynikající hodnosti duchovní lidmi, jichž ne tak jejich způsobilost duchovní jako jejich obratnost diplomatická nebo válečnická či jiné vlastnosti toho druhu doporučovaly. Nebezpečí odtud plynoucí zvyšováno tím, že zadávání církevních úřadů pokládáno za vydatný zdroj příjmů. Rozmařilý a v přepychu si libující dvůr papežský mnoho pohltil, a proto k zvýšení důchodů neštítili se finančníci kurie ani prostředků — jak i katoličtí spisovatelé přiznávají — velmi povážlivých. Vyvinulo se pod jmény provisí a reservací atd. téměř obchodní provozování těžkého hříchu simonie.

Než lidé z podobných ohledů, nebo těmito prostředky dosáhnuvší úřadů duchovních přirozeně nemohli se věnovati povinnostem svým řádně, přispíván k stupňování mravního úpadku. K plnění svého pastýřského úřadu neměli mnohdy téměř času, zvláště když také velmi se rozšířilo hromadění několika beneficií v jedněch rukách, ale neměli začasté ani schopností. Následek toho nemohl býti jiný, než že církev začínala ztráceti své duchovní vůdcovství. Již v době velikého boje s Ludvíkem Bavorem, třeba hmotné vítězství získala církev, převaha zbraní ducha byla na straně protivníkově. Na dvoře Ludvíka Bavora z úst theoretických revolucionářů, jakými byli Marsiglio z Padovy, Vilém Occam a jiní, ozvaly se smělé myšlénky ohrožující dosavadní organisaci církve, popírající božský původ papežství, otřásající celým základem, na němž převaha moci duchovní byla vybudována. A myšlénky tyto, třeba v tu chvíli příliš nové, aby rázem mohly proraziti, přece již neumlkaly. Žily dále, k čemu právě celý stav tehdejší církve přispíval.

Ztrácejíc schopnost plniti své duchovní poslání, duchovní moc ze značné části ztrácela také schopnost duchovním potřebám doby správně rozuměti, a upoutána jinými zájmy, v plnění vlastních povinností musila utkvěti na povrchu. V církvi budí se úzkostlivá obava před kacířstvím, již celkový stav církve svádí na scestí. Podezření budí již vše to, co vybočuje z ujetých kolejí. Mnohdy se zdá, jako by neběželo téměř o zachování víry, nýbrž o zachránění formální jednotnosti, snaha zabrániti kacířství zvrhá se téměř na pokus uniformovati lidské přesvědčení. Nedostatek opravdového úsilí náboženského v duchovenstvu nahrazuje se zevnější okázalostí obřadů, které, stavše se téměř samy sobě účelem, uchvacují oko, ale neuspokojují srdce, bezprostřední úcta k Bohu skrývá se za formální ceremoniálnost, za uctívání ostatků, jichž k pověře a vykořisťování snadno mohla zneužiti zištnost. Náboženská hloubka nahrazuje se zevnějškovým formalismem, z dosavadní šetrné duševní převahy stává se tíživý tlak autority, dosavadní duševní vůdcovství církve mění se v krutovládu nad dušemi.

A vespolný styk těchto všech historických faktorů působí také jinak, ještě zhoubněji. Vysoký stupeň politické moci stupňoval požadavky církve o zachování výsad duchovního stavu, o jaké církev vždy stála, ale stupňoval také sebevědomí kléru. Často se zdá, jako by četné ty hříchy doby byly páchány arogantním přesvědčením, že knězi je všecko dovoleno. A skoro se tomu nelze diviti, když kurie papežská sama četnými těmi hříchy hřešila, jež v theorii stále zakazovala. Obava, aby církev neutrpěla na své moci, nutila často moc duchovní ujímati se proti přechvatům moci světské i lidí, kteří toho nezasloužili, na druhé straně však přiměla ji ke shovívavosti, k přehlížení mnohých poklesků kněžských. Bylo by nespravedlivé tvrditi, že církev zcela nečinně hleděla na provinění jednotlivců. Ale to právě je karakteristické, že to byli jen jednotlivci, že se zakročení neobracelo proti základu, nýbrž dostavovalo teprve, když věc stávala se pohoršlivou, a ani tu ne vždy.

Při tom však úzkostlivá obava před kacířstvím doháněla úřady církevní k zakročování mnohdy tam, kde to působilo zlým dojmem. V této době nebylo ovšem nesnadno státi se kacířem, ale ona obava podezírala často i opravdové nadšení horlivců, hledající toliko nové cesty, neopouštějící však půdy církevní. Lid obecný ovšem nedovedl postříci jemných rozdílů mezi horlivostí a uchýlením od víry. Pravidelně i tam, kde běželo o skutečné kacířství, pozoroval jenom zjev, jehož nedovedl chápati, že horliví ctnostného života kazatelé, kteří s plnou opravdovostí věnují se svému povolání, jsou pronásledováni, kdežto kněží rozmařilí, života pohoršlivého, zůstávají v klidu a pokoji. Mezi lidem obecným a duchovenstvem začala se tvořiti propast, která je od sebe oddělovala, a která rostoucím v daných okolnostech počtem kleru pohoršlivého stále více se proklubovala.

Lesk kurie papežské lákal k sobě oči celého světa, a právě tato všeobecná pozornost činila vlastní pramen zla nápadným.

V letech 1324—28 italský augustinian Augustinus Triumphus psal svůj spis „O moci církve“ (De potestate ecclesiae), v němž světovládné theorie papežství došly nejbezohlednějšího vyjádření. Až zaráží ona urážlivá nepokrytost, s jakou se tu téměř za samozřejmé vykládají. Ale již to, že bylo třeba theoreticky je odůvodňovati, ukazuje, že nebyly tak samozřejmé, že ozval se odpor proti nim, čerpající posilu z mravního úpadku kleru.

Ne nadarmo Alvaro Pelayo († 1352) dal svému spisu, stojícímu jinak na témže arogantním stanovisku jako Augustinus Triumphus, jméno „O pláči církve“ (De planctu ecclesiae). Svrchovanost moci duchovní zde sice podobnými důvody se hájí, ale nad kleslostí mravní vyslovuje se hluboký žal, který se začal ozývati po celém světě, a vývoj událostí sám přispěl k tomu, aby se stal považlivějším.

Přednosti nynějšího sídla kurie s přepychem uměleckého vkusu a labužnického pohodlí zařízeného zatlačovaly do pozadí i význam věčného města, k němuž tolik posvátných tradic celého křesťanství se pojilo. Síla jejich nedovedla zapuditi nepříznivého dojmu, jímž proti lesku nádherného Avignona působiti musil Řím se svými zříceninami staré slávy, zanedbaný, boji domácích stran rozervaný, téměř barbarské město u srovnání s Avignonem. Ani takový papež, jako Urban V., který potom zemřel v pověsti svatosti, když ku přání Karla IV. vrátil se do Říma (1367), nedovedl odolati touze po útulné nádheře Avignona a k zármutku celého křesťanstva vrátil se tam. A když jeho nástupce Řehoř XI. přeložil do Říma své sídlo trvale, hned příští volba vedla k rozdvojení západní církve, k velikému schismatu (r. 1378).

Tato událost epochálního významu otřásla základem, na němž středověký názor světový byl vybudován. Ona neustále hlásaná a nedávno opravdu provedená theorie o svrchovanosti papežské jako by měla býti usvědčena z nesprávnosti. Myšlénky nedávno za sporu Ludvíka Bavora pronášené, že jednoho papeže není třeba k zachování církve, docházely stkvělého potvrzení. Všecky opory a svory budovy středověku povolovaly a praskaly. Jestliže již dříve tlak uniformující autority budil odpor, který, podporován jinými okolnostmi, jevil se také odporem proti jednomu z prostředků k zachování universální jednoty užívaných — proti universálnímu jazyku latinskému, jestliže již dříve z těchto příčin začaly vznikati národní literatury poučné, nynější rozbití dosavadní jednoty schismatem podporovalo toto hnutí ještě více, prohlubovalo je, činilo tím nebezpečnějším. A nebyl to ovšem jediný způsob, jímž odpor docházel výrazu. Co již dříve bylo patrno, že totiž u kurie je pramen zla, schismatem objevilo se ještě patrněji. A jestliže dříve strach před mocnou autoritou jednotné kurie vázal jazyky, rozdvojení církve dodávalo smělosti a neohroženosti těm, kdo vytýkali. Pláč nad úpadkem mění se v bouřlivé volání po opravě. Nové myšlénky vystupují směleji a plněji, nový věk začíná tlouci na brány středověku, ohlašuje, že chce vstoupiti na jeho místo.