M. A. Šimáček zemřel

Údaje o textu
Titulek:	M. A. Šimáček zemřel
Autor:	František Xaver Šalda
Zdroj:	ŠALDA, František Xaver. Kritické projevy 9. 1912–1915. Praha : Československý spisovatel, 1954. s. 178–180.
Vydáno:	21. 2. 1913
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Matěj Anastasia Šimáček

M. A. Šimáček zemřel v Praze dne 12. února náhle, ačkoliv zdraví jeho bylo delší dobu již podryté a duševní síla v posledních létech podlomena. V Šimáčkovi odešla z českého literárního života významná osobnost, jež byla v jistém smyslu i představitelkou celé generace: první realistické generace české, která reagovala více méně uvědoměle proti českému parnasismu a exotismu lumírovskému. Šimáček jako Svoboda (a ze starších Arbes) byl vzděláním technik, chemik, a není pochyby, že tím vysvětluje se mnoho z karakteru jeho tvorby, její analytickopopisný ráz, její determinism, snaha pojímati život jako procesy a boje určitých látek a prvků, její schematičnost a formulkovost, celý aparát přírodovědně společenský, celá demonstrační tendence — všecko, co podmaňovalo v době naturalistických theorií a thesí, co činilo dílo jeho zajímavým v době, kdy vznikalo, a co, cítíme dnes bezesporně, podvedlo je často i o tu básnickou sílu, třebas ne značnou, kterou v ně mohl autor vlíti. Dnes, kdy tážeš se před dílem uměleckým jen po jednom, po síle tvůrčí a básnické, vidíš, co cítilo nás několik mladších již v devadesátých létech, že M. A. Šimáček nebyl veliký básník, tvůrce lidských životů a osudů, nýbrž jen dělník, talent ne silný, nýbrž houževnatý, který vnějškové probádání a prostudování životních podmínek přírodně společenských bral často již za básnickou tvorbu a který vnějškovým popisem a kombinací odpozorovaných detailů,, s níž mísil často neorganicky staré fabulistické konvence dějové, nahrazoval přímý intuitivný zor tvůrčí, nové odvážné pojetí lidské osobnosti a jejího ustrojení karakterového. Literární práce Šimáčkova jest velmi objemná, ale šla spíše do šířky než do hloubky. Nejslabší z ní jest nesporně jeho tvorba veršovaná, „Z kroniky chudých“ (kniha, kterou debutoval r. 1884), „V bludišti lásky“, „Na záletech“, „Hrobu a životu“; zde jest Šimáček buď konvenční kreslíř-žánrista nebo veršovec mdlé, bezbarvé meditativné noty. Nejvyrovnanější a také umělecky nejsympatičtější jsou první povídkové práce Šimáčkovy: „Z opuštěných míst“ (1887), „U řezaček“ a „Duše továrny“, kde byl prostě pozorovatelem určitého typického prostředí, které dovedl uzavříti v jasnou, poněkud suchou a střízlivou linii své kresby, jež se hodila dobře pro sociální ilustraci, ale nestačila na komposice mocněji klenutých rytmů. Již v prvních románech Šimáčkových, v „Bratřích“, v „Otci“, v „Štěstí“, ve „Dvojí lásce“ ukázalo se, že na umění tragiky životní nestačí a že, kde jest opravdu svůj a ryzí, jest stále žánrista, byť v románovém formátě. Zvýšenou měrou platí tento soud o posledních objemných románových skladbách autorových, o „Světlech minulosti“, „Lačných srdcích“, „Chci žít!“, kde si autor libuje v nepříjemném problémovém nadouvání látek zcela průhledných a běžných a kde hraje si s aplombem zcela pochybeným na „docteur ès sciences psychologiques“. Zvláštní skupinu v tvorbě Šimáčkově tvoří cyklus „pohledů do rodin“, obrázků z pražské buržoasie, spojených osobou phil. stud. Filipa Kořínka, „Lívanečky slečny Rózy“, „U Žehurů“, „Miroslav z Lipan“, „Rodina Janebova“, „Chamradina“, „Poslední svého jména“, „Rodiny dvou sester“, jež vydal původně s pseudonymem Martina Havla. I tu první svazky svou pozorovatelskou bystrostí a žánrovou soběstačností stojí nad svazky posledními, v nichž rozkládají se a řeší se problémy národní a společenské filosofie — mimo jiné problém odnárodnění — s jakousi nepříjemně samolibou a vnějškovou hlubokomyslností, která odpuzuje a popuzuje každého s jemnějším citem uměleckým a básnickým. Beletristické dílo Šimáčkovo doplňují povídky „První služka“, „V novém životě“ a „Maxínkův strýc herec“; poslední práce navazuje na práci první, ale ukazuje příliš zjevně únavu mysli i ruky. Z dramatické tvorby Šimáčkovy kladu nejvýše „Svět malých lidí“ (1890) pro vnitřní rovnováhu síly a formy, obsahu a inspirace; není to ovšem dramatická báseň, nýbrž jen řada obrazů, povídka rozložená ve scény, ale zachraňuje ji několik figur jasně prokreslených a pevně postavených na nohy. Další dramatické dílo Šimáčkovo zklamává však zase. „Jiný vzduch“ jest problémová a problematická hra s alegorickým ideovým aparátem à la Sudermann, „Ztracení“ zabřídají ještě hlouběji do těchto sebeklamů, „Poslední scéna“ odvažuje se za něco, co nedovede vyvážiti a ospravedlniti z vnitra, a vybíhá tak v prázdný experiment. V Šimáčka působil silně i Zola (v jeho počátcích), i ruští romanopisci, ale vliv ruský nešel do hloubky a obmezil se na několik vnějškových gest a na jakési humanitářství málo jadrné, aby mohlo býti opravdovou básnickou inspirací. Více než těmto vzorům podobá se dílo Šimáčkovo dílu Sudermannovu; vnitřní podoba a obdoba vtírá se někdy přímo poučenému čtenáři. Jako Sudermann měl i Šimáček houževnatý robustní talent temné smyslovosti; jako Sudermann měl i zdánlivou smělost a falešnou odvahu v malých věcech a jako Sudermann selhával ve věcech rozhodných a vykuklil se ve vlažný a chudokrevný umělecký temperament. Na počátku let devadesátých byt Šimáček pokládán za velikého umělce-realistu, a stálo již trochu odvahy, protestovati tehdy proti tomuto bludu a ukázati pravé jeho vnitřní ustrojení; dnes přiznávají všecky významnější hlasy, že jest třeba lišiti dvojí období Šimáčkovo a že druhé období nesplnilo, co slibovalo období první. Ale hlasy tyto jsou do značné míry bezděky pod vlivem legendy o revoluční síle prvotného Šimáčkova umění; Šimáček měnil se vpravdě mnohem, mnohem méně, než se dnes zdá (vyjímám práce zcela poslední, které nesou bezděčný reflex vleklé choroby autorovy); co se změnilo radikálně, je však estetický soud a celé nazírání na umělecké otázky.