Můj první film

Údaje o textu
Titulek:	Můj první film
Autor:	Josef Šváb-Malostranský
Zdroj:	Filmová tribuna, roč. 1, č. 2. s. 5
Vydáno:	květen 1929
Licence:	PD old 70

Krátká vzpomínka. – »Filmové Tribuně« sděluje Josef Šváb-Malostranský,
nestor českých filmových herců.

Ba věru, od doby, kdy jsem prvně filmoval, uplynulo již hodně vody. Stalo se tak totiž již roku 1898. Tenkrát přivezl do Prahy, dnes již dávno zesnulý, inženýr Kříženecký první přijímací přístroj z Paříže, od bratří Lumierů. Přirozeně, že zde tehdy tento fotografický přístroj ku zhotovení »živých fotografií« vzbudil obrovský rozruch. Všechny časopisy přinášely dlouhé zprávy o technickém divu a Pražáci, tehdy stejně zvědaví jako dnes, hovořili v hostincích a kavárnách o dalekosáhlých možnostech »pohyblivých obrazů«. Ovšem, sotva někdo tušil, že je to příslib nové doby a že Praha bude tak živelně prostoupena celuloidovým pásmem přijímaček, že bezmála nebude zde ve vnitřním městě domu, kde by nebylo světelného divadla. Stačilo jen několik desítek let k uskutečnění toho. V době, kdy inženýr Kříženecký dovezl svou přijimačku, byla středem všeobecného zájmu výstava architektů a inženýrů, konaná na pozemcích bývalé slavné národopisné výstavy ve Stromovce, a jako každý podnik toho druhu (výstavy byly tehdy pro každého českého člověka pravou událostí) i její zahájení bylo netrpělivě očekáváno. Výstavní komité mělo plné ruce práce s přípravami a nemalou starost mělo i se získáním atrakcí, které by uspokojily všechny zvědavé diváky, i takové, pro které pouhá výstava technického pokroku mnoho neznamená. Jaký div, že rozhodnuto, aby v lákadlech výstavy nechyběly ani Kříženeckého »pohyblivé fotografie«. Aby zájem byl ještě zvýšen, usneseno poříditi první snímky domácí. Já, který již roku 1888 působil jako komik na prknech Švandova divadla na Smíchově a účinkoval také roku 1895 na »národopisné« při staročeských hrách na nádvoří staré Prahy (která na výstavní prostoře zbudována) za režie nezapomenutelného ředitele Jana Kubíka, při historickém »házení ku kroužku« a studentské kratochvíli v roli »beana«, byl jsem při hledání prvních kinoherců vzat v úvahu. Inženýr Kříženecký mne navštívil a pověřil mne, abych sám sestavil, sehrál a zrežíroval nějakou krátkou žertovnou hru, která by byla na filmový proužek zachycena a divákům promítána. Uvítal jsem nabízenou mi možnost s povděkem a výsledkem byl ne jeden, ale hned tři kratičké sice, ale na tehdejší dobu veselé české filmy. Byly každodenně na výstavě promítány a samozřejmě, že bylo při těchto prvních kinopředstaveních vždy vyprodáno. A hříčky se líbily, třebas neměly mnoho děje a nehrál Fairbanks, Možuchin, ani Dolores del Rio. První z oněch tří filmečků jmenoval se »Překažené dostaveníčko u mlýnice«. Děj byl více než prostý, ale nebylo ještě náročného kinopublika dnešního. Já, mládec osmadvacetiletý, musil převzíti roli milovnickou, kterou nikdo nechtěl sehrát z obavy, že by to »prý nemusilo dobře dopadnout«. Ale se mnou dopadlo to – až na malý výprask – přece jen dobře. Odehrálo se před památnou výstavní mlýnicí. Na lavičce sedělo několik zamoučených chasníků v živé zábavě s hezkou mlynářkou. Když po chvilce odešli, přišel na randíčko městský panáček v slaměném kloboučku, gigrle, které jsem představoval sám. Zatleskal jsem na znamení, u okna mlýnice zjevila se svůdná mlynářka a po mém vyzvání vyšla před mlýnici. Pak následovala obvyklá milostná scéna na lavičce, s polibky a přehnanými gesty, a třebas nebyla sehrána unyle s rafinovaností nebožtíka Valentina, byla zato tím živější a po staročesku pořádnější. Když jsme byli v nejlepším, ukázal se ve dveřích mlýnice čiperný prášek, který skrytě přihlížel nečekanému divadlu a pak zmizel, aby to hned za tepla »píchl« panu otci. Katastrofa byla hotova. Pan otec přikvapil na scénu s celou chasou. Polekaná mlynářka zavčas zmizela do mlýnice a já, nebožák, zůstal na bojišti sám. A teď začla rvačka, která by dělala čest cowboyským filmům Toma Mixe. Chasa, povzbuzena panem otcem, vrhla se na mne a bušila do mne košťaty a holemi s takovým zápalem, že ve chvilce můj »slamáček« byl na cucky a po těle měl jsem modřiny všemožných duhových barev. Škoda, že nebyl tehdy znám film v přirozených barvách, byla by se na něm moje kůže báječně vyjímala. Tím slavným výpraskem, který nebyl jen hrán, ale v zájmu realistické hry dáván poctivě, končil celý film. Věřte, že ještě dnes, po tolika letech, mně při vzpomínce na můj prvý »filmový honorář« zabrní v zádech. Podotýkám ještě, že část tohoto prvního filmu, který měl jinou perforaci, nežli jaká je užívána dnes, byla překopírována péčí neúnavného filmového pracovníka inženýra Smrže loni na dnešní materiál, takže mohla býti zařazena jako ukázka nejstaršího českého výrobku do týdenního přehledu »Elekta-Journalu«. Doufám, že i teď pobavil diváky, ovšem z jiného důvodu než tenkrát. Fotografie, hra, úbory, vše se změnilo, takže je to dnes jen pro smích, ale věřím, že nezměnily se český duch a láska k poctivé práci, která konečně pomáhá českému výrobku, navzdory nedostatku technických a finančních zdrojů, staviti se po bok hýčkané produkci cizí. A mým přáním je, abych – tak jako jsem viděl počátky jeho zrození – viděl také ještě to, aby český film svou hodnotou a pojetím stál vždy v čele světové produkce!