Měl jsem psa a kočku/Kočka (II.)

Měl jsem psa a kočku Karel Čapek
Z názorů kočky	Kočka (II.)

Údaje o textu
Titulek:	Kočka (II.)
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Zahradníkův rok; Měl jsem psa a kočku; Kalendář Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Zahradníkův rok ; Měl jsem psa a kočku ; Kalendář. Praha : Československý spisovatel, 1983
Licence:	PD old 70

Vysvětlí mi někdo, proč se kočka podivným způsobem rozčilí, hvízdáte-li si hodně tenince a vysoko? Zkoušel jsem to i s anglickými, italskými a německými kočkami; není v tom žádný zeměpisný rozdíl: slyší-li kočka vaše pohvizdování (zejména pískáte-li jí tak vysoko, jak jen umíte, “Krásná noc je, lásky čas, vše dýše touhou žhavou”), počne se o vás fascinována otírat, skočí vám na klín, očichá udiveně vaše rty, a konečně vás v jakémsi milostném podráždění počne vášnivě hryzat do úst nebo do nosu, s výrazem rozkošnicky zkaženým; načež vy ovšem přestanete, a ona se rozpřede chraptivě a pilně jako malý motorek. Přemýšlel jsem o tom mnohokrát a nevím podnes, z jakého prastarého pudu kočka zbožňuje hvízdání; nemyslím, že by někdy v pravěku byly doby, kdy kocouři tenince hvízdali, místo aby volali kovovým a drsným altem, jako činí právě teď. Snad žili v dávných a divokých dobách nějací kočičí bohové, kteří k svým věřícím kočkám mluvili magickým hvízdáním; ale to je jen hypotéza a řečené muzikální okouzlení je jednou ze záhad kočičí duše.

Člověk si myslí, že zná kočky, jako si myslí, že zná lidi. Kočka je věc, která spí stočena v lenošce, někdy se toulá za svými kočičími zájmy, někdy shodí popelníček a většinu svého času tráví náruživým požíváním tepla. Ale tajemnou kočičí podstatu jsem poznal teprve v Římě, a to proto, že jsem se tam nedíval na jednu kočku, nýbrž na padesát koček, na celé stádo koček, na veliký kočičí bazén kolem Trajánova sloupu. Tam je vykopáno staré fórum jako nádrž uprostřed náměstí; a na dně té suché nádrže mezi přeraženými sloupy a sochami žije nezávislý kočičí národ; živí se rybími hlavami, jež jim shůry házejí dobromyslní Taliáni, pěstuje jakýsi kult měsíce a jinak nedělá zřejmě nic. Nuže, tam se mi zjevilo, že kočka není prostě kočka, nýbrž něco záhadného a neproniknutelného; že kočka je divoké zvíře. Vidíte-li kráčet dva tucty koček, překvapí vás náhlé poznání, že kočka vůbec nekráčí, nýbrž že se plíží. Kočka mezi lidmi je jenom kočka; kočka mezi kočkami je plíživý stín v džungli. Kočka zřejmě důvěřuje člověku; ale kočce nedůvěřuje, protože ji zná lépe než my. Říká se “pes a kočka” jako typ společenské nedůvěry; avšak viděl jsem často velmi intimní přátelství psa a kočky, ale nikdy jsem nepozoroval intimní přátelství dvou koček, nemluvíme-li ovšem o kočičích láskách. Kočky na Trajánově fóru se navzájem ignorují co nejokázaleji: sedí-li na témž sloupu, sedí zády k sobě a nervózně potrhávají ocasy, aby daly najevo, že nesou nelibě přítomnost té coury vzadu. Podívá-li se kočka na kočku, zasyčí; potkají-li se, neohlédnou se po sobě; nikdy nemají společný záměr; nikdy si nemají co říci. V nejlepším případě se snášejí s pohrdavým a odmítavým mlčením.

Ale s tebou, člověče, kočka mluví; zavrká na tebe, podívá se ti do očí a řekne: Otevři mi, člověče, tady ty dveře; dej mi, mnohožeroucí, z toho, co požíváš; pohlaď mne; povídej něco; pusť mne na mou lenošku. Vůči tobě není divokým, samotářským stínem; pro tebe je prostě domácí číčou, protože ti důvěřuje. Divoké zvíře je zvíře, jež nedůvěřuje. Domestikace je prostě stav důvěry.

A člověče, vždyť i my lidé jen potud nejsme divocí, pokud si důvěřujeme. Kdybych – dejme tomu – vycházeje z domu, nedůvěřoval prvnímu pantátovi, kterého potkám, ryčel bych temně blíže se k němu a napínal bych v chůzi stehna, abych mu při prvním mrknutí skočil na krk. Kdybych nedůvěřoval lidem, s nimiž jedu v tramvaji, musel bych se přitočit zády ke stěně a prskat, abych je zastrašil; místo toho visím pokojně na držadle a čtu noviny, nastavuje jim svá nekrytá záda. Jdu-li po ulici, myslím na svou práci nebo na nic, aniž bych bral v úvahu, co mi mohou udělat mimojdoucí; bylo by hrozné, kdybych je musel úkosem pozorovat, zda se nechystají mne sežrat. Stav nedůvěry je prvotní stav divokosti; nedůvěra je zákon džungle.

Politika, která žije z pěstování nedůvěry, je politika divočiny. Kočka, která nedůvěřuje člověku, nevidí v něm člověka, nýbrž divoké zvíře; člověk, který nedůvěřuje člověku, vidí v něm také divoké zvíře. Svazek vzájemné důvěry je starší než všechna civilizace, a lidstvo zůstane lidstvem; ale zrušíte-li stav důvěry, stane se lidský svět zemí šelem.

Abyste věděli, jdu teď pohladit svou číču; poskytuje mi velkou útěchu, neboť mi důvěřuje, třebaže je to jen malé šedivé zvíře, které se ke mně bůhvíodkud zatoulalo z neznámých divočin pražských dvorků. Přede a dívá se na mne. “Člověče,” povídá, “podrbej mne mezi ušima.”