Přeskočit na obsah

Měl jsem psa a kočku/Kočka

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Kočka
Autor: Karel Čapek
Zdroj: ČAPEK, Karel. Zahradníkův rok; Měl jsem psa a kočku; Kalendář
Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno: ČAPEK, Karel. Zahradníkův rok ; Měl jsem psa a kočku ; Kalendář. Praha : Československý spisovatel, 1983
Licence: PD old 70

Vláčí se po bytě s těžkým břichem a páteří vysedlou jako koza a hledá, pořád hledá; žádný kout jí není dost skrytý a měkce vystlaný, aby v něm přivedla na svět svých pět slepých a pištících koťat. Zkouší tlapičkou otevřít prádelník; panečku, tam určitě, na těch hromadách bělostného prádla, tam by se to rodilo! Ohlíží se po mně zlatýma očima: “Člověče, otevř mi tu věc, jo?” To nejde, kočko; hleď, tady jsem ti uchystal vystlaný košík, co bys chtěla lepšího? – Ach, zajisté by chtěla něco lepšího; teď zkouší packou otevřít knihovnu – snad by si chtěla ustlat na sešitech Přítomnosti nebo slehnout v oddělení básníků; a zas hledá dál v mateřském neklidu.

Což o to, teď už v tom umí chodit; nejmíň dvakrát do roka s pravidelností přírodního řádu mne obdaří čtyřmi nebo pěti víceméně mourovatými koťaty, ponechávajíc mně, abych se jim postaral o slušnou kočičí existenci, takže všichni moji přátelé a známí si postupně odnášejí tuto bujnou plodnost mé kočky. Tedy teď už v tom po tolikerých zkušenostech umí chodit; ale když se poprvé blížila její hodinka – tehdy byla ještě udiveným, polo dospělým kočičím výrostkem –, hledala svůj kout stejně znalecky a vybíravě, jako by dopodrobna věděla, co ji čeká. Její počínání by bylo velmi srozumitelné, kdyby to opravdu věděla, kdyby si po kočičím říkala: “Mně se zdá, že budu mít koťata; to si musím najít nějaký skrytý pelíšek, kde by mé babies byly v bezpečí.” Ale nic takového kočka neví; kdyby dovedla mluvit, řekla by: “To je divné, pořád mi něco říká: Hledej, hledej!, najdi takové jakési zvláštní místo – ne, tahle lenoška to není; ne, tenhle polštář, na kterém spávám, to také není; co to mám vlastně hledat, a proč? Něco mně říká, že bych se měla dostat do toho prádelníku; nebo zalézt do postele a skrýt se pod pokrývku, – bože, jaký nepokoj! Co to se mnou je?” – Vskutku se chvílemi dívá tak nesmírně vážně a soustředěně, jako by napjatě naslouchala, co jí to velitelské Něco chce říci. A pak to s velikou jistotou udělá, a my lidé tomu řekneme “pud”, aby to Něco mělo aspoň jméno.

Nu dobře: jednoho rána – neboť tato nadílka přichází obyčejně v noci – bude v některém koutě pištět půl tuctu koťat; kočka jim bude odpovídat sladkým vrkáním, kterýžto rejstřík uchovává jenom pro ně; není to hlas, nýbrž celý akord v harmonické tercii a kvintě, velmi podobný akordu na foukací harmonice. Bude se rozplývat okázalým mateřstvím; každý její pohyb bude nekonečně ochranný a měkký; její pocuchané břicho, trpělivě stočeny hřbet i pozorné tlapky obepnou hemžící se koťata v jediný mateřský raneček: hle, jsme ještě jedno tělo. Jen na skok opustí své hnízdo, aby se klusem vracela, už zdálky volajíc a vrkajíc; bude to hotový fanatismus mateřství.

– – Ale tak za šest neděl se vyhoupne tichým skokem z kotěcího pelíška a zmizí v jarní noci, zatímco v dálce bude houkat drsný alt kocoura. Až ráno se vrátí s velkýma zelenýma očima a bude si olizovat rozcuchaný kožíšek; a přiběhne-li k ní kotě, aby se napilo nebo aby si pohrálo s její nervózní ohánkou, vlepí mu tlapou pohlavek, až se užaslé kotě převalí, a indignovaně odejde. Pojď sem, kotě; vidíš, tak už to ve světě chodí; tohle je konec tvého dětství – je načase, abych ti našel místo.

Zády ke koťatům, hladce ulízaná, dívá se kočka oknem ven; patrně naslouchá, co jí Něco říká: “Musíš ven, musíš této noci ven, neboť on přijde.”

Kdybych jí za čtrnáct dní přinesl její vlastní kotě, bude na ně nepřátelsky syčet jako had.