Měl jsem psa a kočku/Kočičí jaro

Měl jsem psa a kočku Karel Čapek
O nesmrtelné kočce	Kočičí jaro	Z názorů kočky

Údaje o textu
Titulek:	Kočičí jaro
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Zahradníkův rok; Měl jsem psa a kočku; Kalendář Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Zahradníkův rok ; Měl jsem psa a kočku ; Kalendář. Praha : Československý spisovatel, 1983
Licence:	PD old 70

Už je vlastně po něm, zatímco my, zkřehlí a kašlající lidé, teprve čekáme na to své jaro, na jaro penzistů a milenců a básníků; avšak naše kočky už si odbyly své veliké jarní dobrodružství a navracejí se domů po své čtrnáctidenní nebo třínedělní milostné eskapádě, vychrtlé jako došek, špinavé jako hadýrek na smetišti, a běží nejprve k svému talířku a potom hned do náruče člověka; neboť tam, u člověka, je jim dobře a bezpečno jako nám hříšným lidem v náruči boží. Načež mhouří své zlaté oči a tiše předou: Já už to, Veliký Člověče, nikdy neudělám; kdybys věděl, co jsem zkusila! Ani už nechci pomyslet na toho pruhovaného ničemu, na toho surovce s oháňkou ukousnutou, na toho nevěrníka, na toho divocha… Ach, jen když jsem zase doma!

Chci tedy říci, že v tomto pozdním kočičím jaru už tisíce vašich koček mají zaděláno na mladé a plíží se po vašich světnicích s břichy nakynutými, unyle se prohýbajíce v páteři; jen mějte pozor, aby vám ve své těžké kočičí hodince nevlezly do postelí. A až přivedou na svět své dvě nebo tři slepé pištící myši s třesoucími se ocásky, započne se věčná podívaná mateřské lásky; vaše kočka zněžní a zdůstojní přemírou citu, ležíc na boku stočena, aby celým tělem a všemi čtyřmi chránila své tetelivé haranty, a vybuduje jim sama ze sebe jeskyni, domov a vystlaný pelíšek, a bude sladce vrkat na každé jich zapištění hlasem, který má jenom pro tuto příležitost, a poskytne jim své břicho tak moudře a obětavě, že člověk tiše žasne nad rozumem a vynalézavou rutinou tohoto zvířecího mateřství.

A nyní právě pozoruji kočku, která si nejspíš z mladistvé neznalosti – neboť bylo to její první dobrodružství a první mateřství – trochu pospíšila s kočičím jarem; tak tedy přivedla na svět tři pisklavé třasořitky, a než se vzpamatovala z údivu, byla koťata pryč; její pán je dal odstranit. Dobrá, nyní bych mohl líčiti nepokoj a žal kočičí matky a navázat na to úvahy o mystériu mateřské lásky; ale mystérium, které vidím, je trochu jiné. Kočka je sice nepokojná, ale o nějakém žalu bych nemohl mluvit; zato však se chová navlas tak, jako by měla koťata. Vrká na každý zvuk hlasem, jakým nikdy dosud nemluvila; uléhá způsobem, jakým nikdy neuléhala, stočena na boku, s tlapkami hebkými a ochranně sklenutými; po chvíli jeví nepokoj a přeléhá na druhý bok, patrně proto, aby došlo na druhé pořadí nezaměstnaných prázdných cecíčků. Dělá přesně totéž, co by dělala kočka obklopená pištícími a sajícími koťaty; nepřítomnost koťat ji zneklidňuje, ale nemate. Propuká v ní náruživost lichotek; obléhá člověka prosbami, aby ji hladil, choval a muchlal; její tělo si přeje, aby se ho něco dotýkalo. Přede a vrká vášnivou blažeností, když ji člověk chová stočenu v pozici kojící kočičí matky. Řekl bych, že hraje to, co by po přírodním řádu měla vykonávat. Dělá něco, co neodpovídá situaci, ale co odpovídá předem stanovenému pořádku. Člověk si myslí, že kočičí matka vrká proto, že hovoří se svými dětmi: zatím však kočka vrká proto, že je jí od věků předepsáno, co má činiti v době koťat; je to, jako by se předem popsaný váleček automaticky odvíjel. Ta pošetilá, pruhovaná, šedivá kočka není vrkající matkou; tou něžně vrkající samicí je sama příroda, matka miliónkráte starší a horoucnější než tato zmatená číča. Nikdy se nepozná slepá a dokonalá funkce pudu tak jasně jako tehdy, je-li mu vzat jeho účel; pak se náhle zjeví jako neúchylný mechanismus. Příroda nedůvěřuje jedinci; proto mu předepíše do nejsubtilnějších podrobností, co mu bude činiti. Nic neponechá jeho iniciativě; říše instinktu je narýsována s definitivní a neměnnou platností.

A my, my divní a často zmatení lidé, ani nevíme, jak a kdy jsme se vypletli z této nesmírné osnovy pudů; lidská maminka musí teprve vynalézat pohyb, kterým k sobě přivine dítě; člověk se musí všemu učit na svůj vrub, i mateřství, i samu životu. Ale kdyby byl člověk řízen pudem, nemohl by nikdy udělat nic nového, ani něco vymyslit, ani stvořit cokoliv nebývalého. To, co je v člověku tvořivé, není pudové; pud je konzervativní, neměnný, neosobní a věčně opakující to, co je rodově předepsáno; je-li v lidském světě skutečná osobní iniciativa, skutečné hledání a objevování a skutečný vzestup, je to dílo intelektu.

Pravím vám, že i umění je dílo intelektu a vědomé vůle. Jdi, hloupá kočko; my si už nerozumíme.