Měšťanské školy chcete postátnit?

Údaje o textu
Titulek:	Měšťanské školy chcete postátnit?
Autor:	Václav Beneš
Zdroj:	BENEŠ, Václav. Měšťanské školy chcete postátnit? V Praze: Zemská ústřední jednota učitelstva měšťanských škol českých v království Českém, 1908 Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	1908
Licence:	PD old 70
Index stran

Václav Beneš:

Měšťanské školy chcete postátnit?

---

V Praze 1908.

Nákladem Zemské Ústřední jednoty učitelstva měšťanských škol českých v král. Českém.
Tiskem Edvarda Leschingra v Praze, Vodičkova ul. 34.

Dnešní stav v národním školství je neudržitelný.

»Nejvyšší řízení veškerého vyučování a dohlížení k němu přísluší státu.« Tímto § 1. říš. zákona z r. 1868 začínají všecky sbírky školních zákonův a tak na první ráz vnucují i nezasvěcenému poznání, že národní školství po 40 let úplně ovládá stát. Znalec školského života s lítostí vám vysvětlí, že o školství po celá čtyři desítiletí nestaraly se řádně politické strany ani samospráva a ponechávaly pole nařízením, vynesením a rozhodnutím c. k. ministerstva vyučování a s jeho svolením nařízením c. k. zemské šk. rady. Znalec řekne vám otevřeně: Dnes národní školství až do nejmenších podrobností je sestátněno.

Učitelé vzdělávají se na c. k. ústavech učit., konají zkoušky před c. k. komisí zkušební, ustanovováni jsou c. k. okresní a c. k. zemskou šk. radou, ve své práci školní i v působení mimoškolním řízeni jsou dlouhou řadou příkazů c. k. školních orgánů. Stát schvaluje učebné osnovy, knihy, vydává ve svém c. k. knihoskladě čítanky a učebnice, přikazuje, které knihy a časopisy smějí, zakazuje, které nesmějí býti v knihovně žákovské, c. k. ministerstvo poroučí obcím, jak si musí stavěti školy, jaké prapory smějí na těch autonomních budovách býti vyvěšovány, ale bez svolení c. k. státních orgánů nemůže si občanstvo ve své školní budově uspořádat ani schůze. Ministerstvo nařizuje, podle kterého ladění musí se děti učiti zpěvu (a = 870 záchvěvům), ministerstvo vydalo již 7 nařízení o tom, jak upraveny a linkovány musí býti školní sešity v celém Rakousku stejně, stát nařizuje pracovní dobu a prázdno ve školách — krátce: I všechen vnitřní život školský je postátněn. Dozor ku práci ve škole je jen státní. C. k. okresní školní inspektor dozor provádí, c. k. zem. šk. inspektor ho kontroluje. Jiného dozoru není. Před krátkým časem vydal c. k. ministr vyučování nový řád šk. a vyučovací, jímž práce ve škole je vymezena nejpodrobnějším centrálním nařízením; r. 1895 vydal c. k. místodržitel vynesení o pěstování rakouského vlastenectví (»výnosy Thunovy«), jindy zas c. k. zemská šk. rada zakázala rozdávati v pražských školách brožurku o Ed. Grégrovi, ačkoli si Praha sama školy vydržuje a brožurku o Riegrovi směla rozdávat — a po tom všem 40letém centralisování a byrokratisování jako by občanstvo a část poslanců nechtěla uvěřit, že národní školství je postátněno a že všecko v něm řízeno je státními nervy z vídeňského mozku c. k. ministerstva kultu a vyučování.

A při tom není podobného zjevu v žádném jiném oboru veřejného života: Rakouský stát národní školství vzal zcela do svých rukou a při tom donutil občanstvo, aby jeho obecní, okresní a zemská autonomie náklad na školství sama nesla. Dle zák. z r. 1864 a dalších musí náklad na stavbu šk. budov a jejich udržování hraditi jednotlivé obce; české obce v době nových šk. zákonů jen na stavbu škol věnovaly přes 170 mil. K. Při tom nejchudší obce, které by měly miti nejlépe vypravené školství, aby svým dětem daly aspoň vzdělání, když jim nemohou odkázati bohatství, musí se spokojiti nejbídněji vypravenými školami. Mnohé z nich stavbou škol se zakrvácely, a tím nenávist ke kulturnímu poslání školy je v nich stále zhoubně živena. Dle zákona z r. 1873 a dalších zapravují platy učit. a pomůcky učebné jednotlivé okresy — dostávají na to vybraný školní plat. K tomu smějí vypisovati okr. přirážku do 10%. Dle zemského rozpočtu za r. 1907 zaplatily obce 3,082.841 K školního platu, okresy 5,719.228 K okresní přirážky, a země musila dodati 38,892.150 K na národní školství; z těchto nákladů na měšťanské školy zhruba připadá šestina.

Rakouský stát na obecné školství nevěnoval ani haléře. Náklad na vzdělání 1,123.000 školou povinných dětí v král. Českém musí nésti zadlužené a místními přirážkami vyssáté obce, okresy, které své potřeby těžce hradí jen z přirážek, a pomalu již předlužená země česká, která má 127 mil. dluhů, zhruba polovinu svých příjmů musí obraceti na národní školství.

To má pro vzdělání lidu těžké úhony. Organisovaný lid dělnický pochopil, že zásada »Blahoslavení chudí duchem« dnes není už pravdivá. Naopak v největším možném vzdělání vidí lid správně spásu svých dětí. Ale král. České, ten »zemský ráj jen na pohled«, mělo v posledních letech postupně 4, 6, 7, 9, 15, 21 a letos 24 milionů korun deficitu; proto ve vší své správě a zvláště ve školství zavedlo pověstný »šparsystem«. Čteme-li o všestranném úspěchu občanstva v pokročilé cizině a zvláště v Dánsku, přáli bychom si, aby i u nás každá obec pro 30 školních dětí měla již svou školu, přáli bychom si vždy pro několik malých obcí po celých Čechách četně rozseté obvodové školy měšťanské, aby celý národ alespoň obecnými a měšťanskými školami prošel, chtěli bychom míti školy hojně pomůckami opatřené, dílnami oživené atd. atd.

Říšský zákon nařídil povinnou docházku školní, ale nepostaral se, aby zpustlá mládež neokrádala děti řádné o drahocený čas a klid ve škole. Stát nařídil obcím, že do tříd nesmějí vháněti více než 80 dětí, ale na rozšíření škol jim nevrátí ani haléře a raději trpí, aby ve smrdutých třídách se mačkalo i 97 a také 128 ubožáčků, kterých učitel ani kázeňsky neovládá. Za těch poměrů 91.000 šk. dětí ročně opakuje třídu a ztrácí rok života. Občanstvo i postižené k tomu mlčí. Obrázky z jednotlivých šk. obcí měly by velmi temné stíny. V Košířích, tedy vlastně už v Praze, mají třídy ve sklepích, měšťanské školy nemají! V Netolicích dívčí škola je nad bývalým kriminálem, má pod okny stáj, hnojiště, otevřený hospodský pisoár; 300 děvčátek chodí kolem po dřevěné pavlači asi metr široké! V Boršově u Č. Budějovic už po druhé se zavírá škola, poněvadž obec Homoly nedodala po 5 let paliva, v Hořanech u Loun mají třídu za kuchyní obecního strážníka, v Michli mají 10.000 lidí, tříd tolik, že počítají 5. a, 5. b, 5. c, 5. d, 5. e a snad už i 5. třídu f, ale měšťanské školy nemají, v Břevnově musí se také uskrovnit a bez měšt. školy obejít, neboť v Motyčíně, v hornické obci u Kladna, mají přes 1100 školních dětí, ale ani školu obecnou, ani jediné třídy vůbec! 1100 dětí každodenně chodí skoro hodinu cesty do Kladna…

A učitelstvo 40 let chodí českou pouští a nemůže a nemůže vejíti do země zaslíbené, poněvadž kráčí zemí předluženou, která svému učitelstvu nemůže při 24 mil. deficitu poskytnout! platů, jaké dává stát svým úředníkům a zřízencům. Učitelstvo rok co rok prosí zemský sněm marně… Při tom království České je bohatou studnicí příjmů rakouskému státu.

Stát za veliké ty oběti dal autonomii kousek práva. Do místních šk. rad vedle zástupce církví a školy volí si obecní zastupitelstvo 2—6 členů; v c. k. okresní šk. radě má okr. zastupitelstvo nejméně 4 členy, a do c. k. zemské šk. rady posílá zemský výbor 6 zástupcův autonomie. Podíl práva autonomního v těchto úřadech záleží v tom hlavně, že zvolení spolupůsobí při obsazování učit. míst. Avšak právě toto obsazování je pravou egyptskou ranou učitelskou, ranou otevřenou a 32 let hnisající.

Malé služné nás hmotně zkrušuje, ale obsazovací praxe nás ponižuje, šlehá, odkopává a mravně kazí, poněvadž se děje beze všech zásad. V místní školní radě se vybírá terno ze všech žadatelův, ale zásady při tom není vůbec žádné! Okresní školní rada z terna nebo mimo terno ustanoví žadatele, jenž dle § 11. zem. zák. se jí »zdá býti nejzpůsobilejším«. Tím však může se zdáli žadatel i nejmladší i třeba nejméně způsobilý; zákon o tom nic určitého nenařizuje. žádný přehmat nezahazuje. Brána protekce je otevřena dokořán. Protekce řádila již 30 let v učitelstvu tak zhoubně, že zemská šk. rada konečně v prováděcích nařízeních (§ 110.) zakázala »obcházeli členy místní a okr. šk. rady«. Ovšem dokud nejsou uzákoněny přesné zásady obsazování uč. míst, musí učitel se snažit, aby »se zdál nejzpůsobilejším« současně i orgánům státním i autonomním i církevním. Učitelstvo koná veřejný úřad, ale místa jeho se neobsazují dle veřejných zásad, nýbrž tak jako u soukromého podnikatele. Při tom dochází rok co rok ke zjevům nejvýš povážlivým.

Tím vším trvá ve školství stav nezdravý a neudržitelný: školy nejsou řádně vypraveny, učitelstvo není uspokojeno, občanstvo hlasitě reptá na školu i učitelstvo.

V čem nutno hledati nápravu?

Obecné a měšť. školy buďte znárodněny! Národu nechť školy slouží, národ ať v přirozeném duchu svém si je řídí a svým nákladem vydržuje. Požadavek to správný, samozřejmý. Jen jak jej provésti za dnešních poměrů, kdy stát po 40 let své panství ve školách sesiloval? V politickém útvaru cislajtanském právní cesta vedla by nejprv k pozemštění školství a pak uvnitř zemí jako právních celků nynějších, kterým zemské sněmy vydávají společné zákony, pozvolna k znárodnění škol. Cesta to daleká, přechodná ta doba tuze dlouhá. A v ní školství musí upadat, poněvadž zemi se nedostává ročně 24 mil. K. Při tom není hned tak naděje, že by stát předal správu školství zemskému výboru; vždyť prolínání státní moci vším zřízením školním je tak úsilné, že ani autonomní školská komise zemského sněmů bez svolení vlády nic ve školství nepodniká! Upřímně řečeno: za daných poměrů, kdy samospráva topí se ve finanční tísni a bohužel ve všech svých instancích nemá ani porozumění pro kulturní potřeby, obávali bychom se toho, aby národní školství ihned převzala dnešní samospráva. Již Havlíček tvrdil, že samosprávě má býti tím více postupně svěřováno ze záležitostí veřejných, čím se stává vzdělanější. A dnes i nejvřelejší zastanci samosprávy uznávají, že pro úkoly školní a kulturní musí býti teprve — vychována! Hmotně, kulturně a mravně silné samosprávě rádi bychom národní školství svěřili — dluhy však plodí bídu. Může kdo žádati na ubožáku, aby z 5 korců polí řádně rodinu vyživoval a s láskou několik hodin denně věnoval se utišení duševního hladu a ukojení duševní žízně své a svých spoluobčanů, když ten chudák těžce čte a sotva se podpisuje? Může dnes kdokoli s čistým svědomím svěřiti zřizování, řízení a vydržování nár. školství více než chudé a více méně neuvědomělé samosprávě beze strachu, že by neublížil pokroku a hmotnému blahobytu svého národa? Vzpomeňte na Halič, na Tyrolsko! V této chvíli není naděje a není víry v úplné pozemštění, zautonomisování a znárodnění obecného školství! Ta chvíle se teprv zrodí.

Pro dlouhou dobu přechodnou třeba pomýšlet o jiných prostředcích pro zvelebení národní školy. Sanace zemských financí dozrává konečně k nutnému řešení. Potom dojde k anketám o sanaci okresních a obecních financí. O finančních poměrech velkých měst se již jedná. Do dvou let dojde k veliké reformě berní. Zatím však mluví vláda jen o zvýšené dani kořaleční; ale 5 mil. neuleví zemi s pateronásobným deficitem. Proto přicházíme s myšlenkou, že nejvhodnější úleva obcím, okresům i zemím může nastat i, když stát převezme náklad na měšťanské školy. V snažení našem posílilo nás skoro jednomyslné usnesení zemských výborů; žádají, aby stát převzal polovinu školských nákladů. Němec dr. Eppinger správně v anketě tvrdil, že pro organisaci školství obecného jsou rozhodujícími zákony říšské, a že tedy státu přísluší přispívati na školství.

Jiní členové (Brockhansen, Bielohlawek) resolutně žádali, aby stát sám školství vydržoval. Jsme téhož mínění, a to z těchto důvodů: Stát stále hojněji dovolává se většího vzdělání občanstva (všeob. hlasovací právo, neznalost zákonů nechrání před trestem atd.), ministr války výslovně prohlašuje, že nezáleží na počtu vojákův, ale na tom, jaké mají vzdělání. Výslovně sám uznává, že vzdělanější Prušáci zvítězili nad Rakušany, vzdělanější Japonci nad Rusy. Ať tedy ministr financí na potřebné vzdělání lidu platí. Nám ovšem nejde o vzdělané vojáky, ale o vzdělané občany. A díváme se na kulturní vývoj národa se stránky sociální: Bohatší vrstvy mohou požívati vyššího a nejvyššího vzdělání na c. k r. středních a c. k r. vysokých školách, a chudší třídy občanstva nesmějí nabývati vzdělání ani na řádně vypravených měšťanských školách?

Stát skonfiškoval všecky daně, ostatním útvarům ponechal jen přirážky. Stát má přebytky, autonomie deficity. Příjmy rakouského státu stoupají až úžasně. Poslední čtyři leta vykazovaly rozpočty: 1739 mil., 1776 mil., 2076 mil. a letos 2.135 mil. korun! Vzrůst znázorní ukázka: spotřební daně vydaly r. 1870 jen 89 mil., r. 1908 rozpočteny na 356 mil., ve skutečnosti stát z životních potřeb obyvatelstva vybere mnohem více. Po třech čtvrtích roku podávají se výkazy o státních příjmech a ty jsou vždy vyšší, než jak udávaly rozpočty. Na př. nepřímé daně o 52 mil. K poskytly minule více; ministr financí v říšské radě několikrát při tom opakoval: »Nevede se nám špatně!« Zajisté! Neboť »za minulý rok vydali jsme o 90 mil. K více než rozpočteno, a přece zůstal přebytek 56 mil.« Vydání v říši průměrně stoupá o 30 mil. ročně, příjmy však o 56 mil. K ročně. Průměrně přebytky státu zvyšují se ročně o 26 mil. K, a jsou stále vyšší: r. 1905 činily 52, r. 1906 však 146 mil. K — a toho roku mělo České království 15 mil. schodku! Při tom na přebytek státní odvedlo 37, s Moravou 50 mil. K! Kdyby byl přebytek zůstal v zemi nebo byl zemi vrácen, nestála by před finanční katastrofou! Za léta 1898—1906 vykazuje: rak. stát: 356 mil. přebytku a za r. 1907/8 vykáže vysoké přebytky; král. České: −55 mil. deficitu, na r. 1907 schází 21 mil., na r. 1908 schází 24 mil.; celkem je již 100 mil. schodku. A při tom má »zemský ráj jen na pohled« 127 mil. K dluhů — ale na státní přebytky odvádí 37 mil… Máme plné právo žádat, aby stát školství, které jeho potřebám tolik slouží, zcela platil, poněvadž státu dáváme víc, než jeho jest:

Král. České odvedlo Cislajtanii (za rok!):

65,515.395 K	daní přímých,
226,273.212 K	daní nepřímých,
291,788.607 K	celkem;
−55,803.583 K	se zemi vrátilo.
235,985.024 K	ve Vídni zůstalo!

To je výkaz starší; od té doby dali jsme Vídni 325 mil. K a letos jistě dáme 365 mil. — každodenně dáváme nyní milion korun! A sami máme měsíčně 2 mil. deficitu dosud neuhrazeného! Ministerstvo vyučování (a — kultu) dává ročně přes 21 mil. K na potřeby církevní, na kostely a fary; také ovšem a hlavně na potřeby katolické církvi, která má v Čechách čtvrt mil. korců polí. Ve státním rozpočtu shledáváme položky: na faru v Hněvkovicích 9000, na faru v Mikulči 11.700, na faru v Kladně 20.000 františkánům v Plzni 5000 atd. až do 21 mil. — na školy není povinen stát platit nic? Na kriminály stát dává 6,373.400 K a staví novou trestnici za 165 tisíc — na výchovu řádných občanů není povinen ničím přispěti? Mírovský kriminál má nový vodovod, koupelny a tělocvičnu… Na odchov koní věnuje stát půl pátá mil. K — nenastala ještě doba, aby staral se také o lepší vychování lidu?

Národní školu dosud vydržovaly:

1. obce od r. 1864—70 … 6 let,
2. okresy od r. 1870—73 … 3 roky,
3. země od r. 1873— … 35 let

a upadla v dluhy a schodky. Nastala tedy doba, kdy převzíti má školu za 4. stát. Ten stát, který přejal university, odborné i střední školy; na řadě jsou nyní školy měšťanské^[1] I v jiných státech je týž postup. Kde stát školství platí, je v rozvoji, kde jen obce se o ně starají, je v hmotném úpadku. Náš stát již přispívá na polepšovny (málo!), vydržuje obecné školy pro děti důstojníkův a cvičné školy, přispěje školství v Dalmácii — není překážky, aby platil školství vůbec. Kde bychom dnes, po 40 letech, byli, kdyby r. 1868, kdy stát převzal správu školství, byl donucen přejati také náklad na obecné a měšť. školy! Co nenávisti za těch 40 let projevilo se proti škole a učitelstvu; protože na školu a učitelstvo musil platit lid přímo, obecními a školními přirážkami! O farních, četnických, soudních přirážkách nic neví a tedy — mlčí a platí. Učitelstvu vyčítá a často i nadává. Stát má z piva 80 mil. K — nikdo slovem neodmluví. Země pro učitelské platy dostala milostivě asi osmý díl té pivní sumy … a jakého ponížení dožilo se učitelstvo! Hořké sousto vyčítal nám každý opilec, »když připlácel krejcar na učitele.« Zažili něco podobného úředníci poštovní, berní, soudní? Učitelům i inteligence činí výčitky — toho, že ministr financí prohlásil: 36% všech svých příjmů dává stát na úřední správu říše, přes 600,000.000 K platí na úřednictvo, toho si nikdo nevšiml, nic úřednictvu nevyčítal, a v rozpočtu státním nic o tom není uváděno!

V zemském rozpočtu nejnenáviděnější položky týkají se národního učitelstva… A učitelstvo rok co rok chodí obtěžovat zemský sněm, aby mu upravil platy — definitivně! Havlíček mínil: »Jinak školy naše zlepšiti se nedají než tak, když učitelé i vzděláním i platem budou rovni státním úředníkům.« Bez pomoci státu se tak nestane. Kdyby stát již 40 let školství platil, nebylo by nenávisti po vsích i městech. A tak jako »starosta města Nymburka, dr. E. Krouský, intervenoval u posl. prof. Drtiny, jenž podal ministru vyučování, min. krajanu a českým členům rozp. výboru memorandum« … »aby obecní reálka v Nymburce byla sestátněna« — tak by občanstvo a jeho delegáti starali se o rozšíření také měšťanských škol. Jak těžko se však nyní prodíráme ze všeobecného odporu, živeného poukazem na hrozné přirážky a na 24 mil. schodku! Kde za 40 let jsme mohli být — jistě výše a svému ideálu, znárodnění školství, blíže.

Námitky.

1. Vezme-li stát jen část nákladu na národní školy, sevře školu ve svou centralistickou a byrokratickou náruč ještě víc. Poslanci a přísedící zem. výb. Škarda, Herold, Adámek žádají 50% příspěvku s výhradou, že nynější práva autonomie nebudou zkrácena. Nesdílíme těchto obav. Národní školství z vnitřních i vnějších důvodů nedá se tak extremně sestátnit jako vojenství, bernictví, poštovnictví. Rakouský stát již zcela vydržuje a spravuje c. kr. cvičné školy obecné i měšťanské — čím se liší tyto c. kr. vzorné školy od ostatních »nevzorných«? Táž osnova, knihy, učitelé, týž duch! Bez ujmy národního působení pracují v nich učitelé (býv. posl. Josef Sokol!) v příznivějších poměrech než my ostatní. Nikdo cvičným školám ve srovnání s ostatními školami nečiní vůbec výtky! Naopak! K zápisu do pražské c. k. cvičné školy hrnou se o závod otcové předních vlasteneckých rodin. A ovšem důvodně: je tam málo dětí, vybrané děti — jinak rozdíl není žádný. Proč by nemohly býti tak zřízeny a státem vydržovány všecky školy? A cvičné školy zcela má v rukou stát. My však žádáme o pokroky, o plnou spoluúčast občanstva ve školství.

U nás ustálil se zvyk stavěti proti samosprávným úřadům (obecním, okresním, zemským) jako úplnou protivu zeměpanské, vládní, c. kr. úřady. Avšak tento dualismus úřední, tato »dvojí kolej« neobstála ani v Rakousku, a vyrostl třetí útvar: Stát zřizuje instituce, ve kterých zasedají nejen státní úředníci, ale do nichž povoláváno je občanstvo k spoluúčasti. Příkladem jsou různá »společenstva«, »komory«, »pokladny«, ba i komise pro daně (z příjmů) a podobné instituce, které nejsou ani státní ani čistě samosprávné. Školství národní je vedeno podobnými institucemi a na ten čas, po dobu přechodní, než bude moci být úplně odevzdáno národu, bude nejlépe opatřeno, když zůstanou ve své podstatě nynější školní úřady a když stát školství bude vydržovati. Z poctivých úvah o poměrech skutečných přicházíme k přesvědčení, že školství státem vydržované a okresními i zemskými úřady školními spravované, bude zatím opatřeno nejlépe, pozmění-li se složení šk. úřadů tak, aby v nich rovnoměrně zastoupeny byly I. orgány státní (jako dosud), II. samosprávné (jako dosud) a III. učitelstvo (samospráva odborná, více než dosud), a když z nich odstoupí všechen vliv církví.

Žádáme tedy od státu, aby školství platil a ze svého vlivu ještě pozbyl. Zajisté právem. A tento výsledek od politické zdatnosti svých zástupců zemských a říšských můžeme přece očekávali. Pokrok takový po 40 letech je věru už žádoucí! —

2. Po tomto »sestátnění« platili bychom i na školství zemí pasivních. Ano. Jsou to však země většinou slovanské, a již nyní jim platíme na správu úřední, na střední školy, silnice a p. — a proč? Aby tyto země nezůstaly ve své bídě, ale staly se jednou též aktivními. Toho nejlépe lze dosíci vzděláním lidu. Máme-li se brzy tohoto břemene zbavit, je nutno povznést slovanský lid kulturně, školsky, aby tak zmohutněl vzdělanostně i hmotně, aby se i dle své síly projevoval politicky a konečně přemohl nepřirozenou nadvládu Němců v Rakousku. Slovanská většina v Rakousku je utiskována německou menšinou. Jen vzdělání a hmotný úspěch poměry ty zvrátí. Nepozvedneme-li vzdělání svých bratří slovanských, budeme na jejich silnice a správu ještě dlouhá staletí přispívat! Němci mají dobře opatřené školství a budou se bránit jeho »postátnění«, aby nemusili na slovanské i české školství platit. Věc je jasná; žádné výtky důvodů těch nepřevrátí. Doufám, že i menšinovým školám dařilo by se příště lépe než pod nynějším absolutismem německé autonomie.

3. »Rozhledy« Pelclovy zahájily odpor proti požadavku »Jednoty učitelstva měšt. škol«, ale připustily, že »školy jen měšťanské sestátnit mělo by smysl tehdy, považovaly-li by se za nižší střední školy«. Souhlasíme a nevidíme v tom žádné úhony, kdyby zemská šk. rada (se zesíleným vlivem občanstva a novým rovnocenným vlivem učitelstva, avšak bez vlivů církevních) spravovala měšťanské školy tak jako již nyní spravuje střední a cvičné školy, které stát platí. — Odpor bez důvodů, s pouhým poukazem, že program učitelstva žádá »znárodnění« školství, rozvířil »Zemský ústřední spolek jednot uč. v král. Českém«. Vysvětlil jsem již, že k pravému znárodnění přispěje více školství dobře vypravené, a že rozvoji každému překáží školství ubídněné.

4. Slovo »sestátniti« školství nepřiléhá úplně k naší snaze. Aby bylo jasno, opakujeme, že se rozhodně stavíme proti myšlence, že by snad školství tak mělo býti sestátněno, že by stát a jen stát na vnějšek i uvnitř uniformoval školství celé říše dle černožlutých receptů vídeňských. Školství není vojenství. Ani říšské, tedy rámcově školské zákony, nemají plnou platnost v říši a výslovně vyjímají některé země (Halič, Dalmácii). Posledně i šk. řád musí připouštět výjimky a dovolovat zemským úřadům, aby vydávaly podrobnější prováděcí nařízení. Proto ani nepokládáme za nutné vyvraceti některá mínění osob školství neznalých. Výtky jako — »učitelstvo je zlákáno leskem uniformy« — jsou příliš titěrné pro muže, kteří hledají konkrétní cesty ke konečnému znárodnění škol. Ve výtkách již učiněných vidíme mnoho neupřímnosti, zvláště vyslovují-li je muži, kteří studovali na c. k. gymnasiích a c. k. universitě nebo na c. k. reálkách a c. k. technice a přece o své vlastenectví nepřišli, nebo lidé, kteří i protekce vyhledávají, aby své děti dostali na c. k. cvičnou školu a na c. k. odborné školy, kteří zapomínají věnovati se neodvislým postavením a se vším úsilím hrnou se do c. k. státních úřadů všech stupňův a odborů.

Jsme v zásadě pro osvícenou autonomii, nadanou řádně hmotnými prostředky, aby mohla školství zvelebovat. Nevidíme svůj ideál v tom, aby rakouský stát na vždy národní školství zřizoval, řídil a vydržoval, ale je nám líto, že státní správa pohybuje se v rychlíkových vozech po rychlíkových kolejích, a národní školství v hrozných autonomních úvozech a stržích drkotá na rozbitých žebřiňácích — chceme pro své národní školství alespoň řádné císařské silnice a nové vozy, které by řídili zástupci státní, autonomní a učitelští. Národu svému přejeme, aby, než vláda věcí jeho vrácena mu bude, vymanil se konečně ve XX. století z poníženého stavu starých robotníků. Stará vrchnost ve všem poroučela robotným poddaným, ale neživila jich a ani groše mzdy jim nedávala — a oni přece pro ni pracovali. Nynější rakouská vrchnost ve všem národní škole poroučí, ale neživí jí, ba ani haléře odměny jí nedává.

Z tohoto stavu chceme se vymanit. Vidíme na tu dobu nepřekonatelné překážky snah, aby školství bylo pozemštěno a znárodněno. Upřímně pravíme, že tohoto snu nové kultury a hudby vzdálené budoucnosti nelze přímo dosáhnouti, proto určitě navrhujeme pro dobu přechodnou:

1. Stát ať převezme veškerý náklad na školy měšťanské. Tím současně provede sanaci financí obecních, okresních a zvláště zemských.
2. Správu národního školství nechť vedou nadále okresní a zemské školní rady, zreformované tak, aby v nich rovnocenně zastoupeni byli:
   1. orgánové státní,
   2. zástupci občanstva, volení okresními zastupitelstvy a zemským výborem,
   3. zástupci učitelstva z obecných i měšt. škol, volení okresními a zemskými poradami učitelskými.

1. Jsem ovšem toho názoru, že stát je povinen převzíti všechen náklad i na školy obecné.