Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893/Mé prvé setkání s V. Hálkem

Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893
Vzpomínka na Karla Strakatého	Mé prvé setkání s V. Hálkem	Z „Písní kosmických“

Údaje o textu
Titulek:	Mé prvé setkání s V. Hálkem
Autor:	Josef Svátek
Zdroj:	Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893. Praha : nákladem Umělecké besedy, 1893. S. 105–108. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Vítězslav Hálek
Související na Wikidatech: Vítězslav Hálek

* 5. dubna 1835 v Dolínku u Vodolky; † 8. října 1874 v Praze; pochován na hřbitově Vyšehradském.

Bylo to v měsíci srpnu roku 1853, tedy před více než čtyřiceti roky.

Dlel jsem tehdáž na prázdninách jako domácí učitel v rodině proslulého českého ekonoma A. V. Schustra ve Vojkovicích nedaleko Veltrus, na kteroužto krajinu, obtékanou na západě Vltavou a na východě Labem, shlíží posvátný Říp, jsa věstným znamením dalekému okolí. Rovinatá krajina mezi oběma řekami těmito nevyniká sice krásami přírodními, ale vysočina na levém břehu Vltavském s vrchem Řípem a neméně vysoký pravý břeh Labský s krásně položeným městem Mělníkem dodávají jí pěkného pozadí, jež na severním obzoru lemováno jest s jedné strany kuželovitými vrcholy Středohoří českého a s druhé táhlým hřbetem hory Sedla a obou vrchů Bezdězských.

Věda, že krajina tato patřila k oněm, jež byly v dávnověku nejdříve od kmene Čechův osazeny, neboť s vrcholu Řípu byl ji praotec Čech po příchodu svém přes tři řeky obzíral, pohlížel jsem na ni okem starožitníka, sledoval stopy starého toku Vltavy, která za dávných dob od Veltrus přímo přes rovinu k Obříství do Labe spěla, jak o tom dosud zachovaný zvýšený pravý břeh tehdejší svědčí, a konečně s nemalým zájmem prohlížel jsem starobylý kostelík v osadě Hostíni, který k nejstarším gotickým stavbám v Čechách patří.

„Řídkou zvláštností krajiny naší,“ pravil ke mně jednoho dne hostitel můj, „jest však správce fary Hostínské, pravý to originál, jehožto kázaní daleko široko pověstná jsou, jak se o tom hned příští neděli sám přesvědčíte. Uvedu vás pak k podivínskému pánu tomu, který sice jinak jako pravý poustevník žije, ale přes to zejména mladé študenty rád u sebe vídá, aby jim své staré Josefinské zásady vštěpoval.“

Takto jsa připraven na zjev a povahu pana pátera Fikejsa — tak se správce fary Hostínské jmenoval — chvátal jsem příští neděli do starobylého kostelíka v Hostíni a za krátko jsem se přesvědčil, že pověst nelhala, nazývajíc způsob kázaní starého P. Fikejsa originálním.

Jelikož bylo právě ve žních, byl kostel jen slabě navštíven, a tato okolnost poskytla knězi vděčné látky ku kázaní, aby dle způsobu svého proti náboženské netečnosti svých oveček horlil.

Zapamatoval jsem si zejména jednu větu z kázaní P. Fikejsa, která však způsob horlení jeho plně charaktarisuje.

Tento český Abraham a Sancta Clara vztáhnuv na kazatelně pravici proti oknu, jímž bylo velebný vrch Říp z kostela zříti, zahřměl na vesnické posluchače v poloprázdném kostele:

„Kdyby tamhle Říp byl knedlík a Vltava s Labem dokola rybník a ten rybník samá omáčka, to vy byste se hnali k jídlu — ale na slovo boží docházet, to vám nevoní!“

A v podobném tónu a slohu šlo to ještě půl hodiny dále a já již nepochyboval o tom, že pan páter Fikejs jest nejen v životě, ale i na kazatelně skutečným originálem.

Po mši sv. byl jsem svým hostitelem uveden na faru a P. Fikejsovi představen.

Nebudu se déle zabývati velebným pánem, neboť více mne zajímal přítomný host jeho, mladík asi mého stáří, prostřední postavy, silných ramen, jehož hlava, hustým tmavým vlasem pokrytá, měla přímo tvar Césarovský, a jehož tmavé jiskrné oči i jaksi zádumčivý výraz bledého obličeje o nevšedním duchu a nadání svědčily.

„Pan Viktor Hálek,“ představoval nám starý kněz mladíka, „syn šenkýře z nedaleké Bukole, který také verše píše.“

Když byl hostitel můj i mne představil, přistoupil mladík ke mně a vřele mi ruku stisknuv, pravil k oběma starým pánům:

„My dva se již přes dvě léta dle jména známe; já rediguju studentský časopis „Varito a Lyra“, pan Svátek podobný list „Libuša“, jež si navzájem vyměňujeme, ač jsme dosud k osobním stykům nepřišli. Těší mne, že konečně budu si moci v tomto zákoutí se stejně smýšlejícím druhem pohovořiti.“

„Vy také snad píšete verše?“ zvolal na mne pan páter Fikejs a spráskl ruce nad hlavou. „Chce-li také z vás míti matka kněze, pak dej Pán Bůh dobrou noc semináři, neboť se tam zrovna tak nedostanete, jako tuhle větroplach tento, který jen po polích a lesích těká a verše kuje!“

„Probůh, velebný pane,“ pravil prosebným hlasem Hálek, „jen drahé matce mé ničeho o tom neříkejte, že nikdy do semináře nevstoupím!“

„Vím, vím, byla by to pro tu dobrou ženu a věřící křesťanku krutá rána,“ podotýkal mírnějším již hlasem stařičký duchovní. „Jen také toho ohavného veršování zanechte! To vás jen ve zkázu a bídu přivede!“

Pohlédli jsme s Hálkem významně na sebe, neboť ošumělá klerika P. Fikejsa a chudičké i na nejvýš zanedbané zařízení příbytku jeho byly výmluvným svědectvím toho, že také na mnohých vesnických farách žádný blahobyt nekvete.

Za krátko opouštěli jsme rychle faru, neboť jako redaktoři studentských listů a nastávající literáti měli jsme si příliš mnoho co povídati, než abychom výklady starého podivínského velebníčka dlouho poslouchali.

Vyprovázel jsem přítele Hálka z Hostíně do Bukole a ač to byla jen půlhodinka cesty, trvala nám přes dvě hodiny. Byloť si co vypravovati o životě veřejném v Praze, jenž byl tehdáž absolutismem Bachovým tak úmorně tísněn, že jen pod šírým nebem bylo možno volně myšlénky vyměňovati; naříkali jsme si vzájemně na tehdejší živoření naší literatury a konečně jsme zabředli i do politiky, o níž se tehdáž již dokonce nesmělo než mezi čtyřma očima svobodně hovořiti.

Zuřilať tehdáž již válka západních mocností s Rusy na Krymu a k vůli té dostali jsme se oba hned při prvním setkání svém do sporu.

Hálek jako všickni tehdejší uvědomělí studenti čeští horoval pro Rusko, v němž spatřoval jedinou spásu a záštitu pro veškeré ostatní národy slovanské, kdežto já, pamětliv jsa toho, co byl tehdejší vyhnanec Brixenský Karel Havlíček jako redaktor „České Včely“ roku 1847 o Rusku psával, při čemž pronesl památné slovo „S hrdostí vždycky řeknu: Já jsem Čech, ale nikdy já jsem Slovan!“ — nespatřoval jsem v tehdejším úřadním Rusku žádného ideálu pro ostatní národy slovanské.

Hádka tato politická nebyla však na úkor mladému přátelství našemu a již pro příští den ujednali jsme společnou vycházku na Oupor, nejkrajnější to výběžek trojhranu, jejž Vltava a Labe před stokem svým pod Mělníkem tvoří.

Hálek byl unesen vzletnou fantasií svou při líčení přírodních krás onoho neznámého takřka zákoutí země české a takž není divu, že již za časného jitra následujícího dne spěchal jsem do dědinky Bukole, ležící na pravém břehu Vltavy, jejíž okolí podalo Hálkovi později látku k několika z proslulých jeho povídek vesnických, jako „Převozník“, „Na statku a v chaloupce“ a j.

Vesnička Bukol, do níž se rodiče Hálkovi byli několik let před tím z nedaleké dědiny Dolínku přestěhovali, nevyniká ničím zvláštním, leda jednopatrovou kamennou budovou, která tehdáž pošmourným zevnějškem svým a štukatorskými ozdobami slohu parukového jevila se mi hned na první pohled jako nějaká bývalá budova klášterní, čímž také skutečně byla. Paní Dorota Kateřina Turková ze Sturmfeldu a Rosenthalu, vdova po slavném primátoru Starého města Pražského Mikuláši Turkovi ze Sturmfeldu a Rosenthalu, jenž byl roku 1648 Prahy proti Švédům tak hrdinsky hájil, darovala roku 1679 svůj statek Bukol se vším příslušenstvím kolleji jesuitské u sv. Klimenta v Praze, načež si tam páteři jesuité residenci vystavěli, v níž za doby letní vždy několik členů Pražské kolleje až do zrušení řádu jesuitského roku 1773 sídlívalo. To bylo ono jediné kamenné stavení v Bukole, jež se až na naše doby zachovalo.

Ke statku patřila ode dávna též krčma výsadní s masným krámem a v prostém stavení tomto, které jsem ve východní části vesnice brzo nalezl, provozoval nyní otec Hálkův živnost hostinskou a řeznickou, která však v prosté dědince ovšem velkého výtěžku neposkytovala.

Přítel Hálek již mne očekával a představiv mne matce své, prostinké to ženě z lidu, kterou páter Fikejs právem „věřící křesťankou“ nazval, uvedl mne jizbou hostinskou do vedlejšího pokojíku, kde mne dobrá matička jeho výbornou kávou — tehdáž ještě vzácností v odlehlé vesnici — uctila. Mezi rozmluvou, ve které matička Hálkova ve zbožné povaze své neopominula připomenouti, kterak to bude nejblaženějším dnem jejího života, až její Viktorek — tehdáž se Hálek nepsal ještě Vítězslavem — bude primici svou slaviti, odskočil také otec Hálek z krámu řeznického do pokojíka, aby seznal Pražského hosta synova. Shledal jsem v něm bodrého českého muže, vzor přičinlivosti a péče o rodinu, který s pýchou na syna svého hleděl, jako manželka jeho v něm „budoucího pátera“ spatřovala.

Nikdy nezapomenu na krátkou první hodinku, pod střechou hodných rodičů Hálkových ztrávenou, v níž jsem poznal všecku upřímnost a právě staročeskou ryzost povah jejich. Viktor pobízel již netrpělivě k odchodu, neboť hořel všecek po kochání se v přírodě, kterou později nesmrtelnými písněmi svými tak krásně opěval, jak nikdo před ním a také nikdo po něm v Čechách nebyl dovedl.

Dobrá matička jeho nacpala nám do kapes ještě rohlíků a uzenek, neboť měli jsme se až po poledni vrátiti, a takž dali jsme se za krásné pohody na cestu na ten krásný koutek země mezi Vltavou a Labem, tehdáž i v okolní krajině takřka neznámý, a přece tak nevyrovnaně romantický, kde ve stínu staletých dubů mysl mimovolně zalétá v mlhavé ty doby, kdy praotec Čech obzíral s vrchole Řípu krajinu, v níž se mu tak velice zalíbilo.

Nyní však ustati musí péro mé, neboť další cestu naši na Oupor vylíčil skvělým pérem svým později Vítězslav Hálek roku 1872 v literárním almanachu Umělecké Besedy „Máj“ — tam čtěte poetické a zároveň rozmarně líčení zvěčnělého pěvce „Večerních písní“ o výletu našem na Oupor a pochopíte snadno, kterak nezapomenutelnými rysy tkví mi i po čtyřiceti letech v mysli mé první setkání s Vítězslavem Hálkem.