Máj (almanach 1860)/Sam O’Brien

Máj (almanach 1860)
Písně (Hovorka)	Sam O’Brien	Granada

Údaje o textu
Titulek:	Sam O’Brien
Autor:	Jiljí Vratislav Jahn
Zdroj:	Máj: Jarní almanah na rok 1860. Praha: Kat. Jeřábková, 1860. s. 409–427. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

I.

Eriny věštec krajem těká,
jak hvězda, kdy je zemdlená
a teskně šumí vstříc mu řeka
a za ní pláče ozvěna.
Šat rozedraný, v jeho oku
divoké plane šílení
a jako tygr, chtivý skoku,
jen žádá kořisť k zničení.
Na zříceninách zhanobených
svých předků hledá šlépěje
a v chrámech dávno opuštěných
svou víru a své naděje.
A jak mrtvého květu vůně
a jako zhaslé hvězdy svit
zpěv jeho běduje a stůně
a ždá — i třeba v hrobě — klid.
„Erino slavná, kde tvá sláva?
Erino mužná, kde tvůj rek?“
Tak dotaz zní — odpověď dává
mu vzdálený jen moře jek.
„Erino drahá, zda to rána,
či zas jen noci šeření?“
Tak dotaz zní — však jenom vrána
přeruší děsné mlčení.
Nad krajem mrtvé ticho vládne,
jak šedivého reka sen,
dost vůle — ale činy žádné
a dávno minul jeho den.
Předc píseň kvílí bez oddechu,
tak divoce, tak zoufale
jak ptáček, kterýž k milé v spěchu
zabloudí v pustém úvale.
„Erino drahá!“ mizí slova,
jak kámen, spadlý v řeky klín,
a šedá hlava šílencova
se ztápí v noci charý stín.

II.

Nad Arranem se slunce září,
jak oko starce ve žaláři
a jako jeho tajný vztek
z daleka hučí moře jek.
Do něho skalina se dívá
a půvaby své v mlze skrývá
a kolmé, tmavé její stráně
jen spoře, zdobí dítky páně.
Na jejím vrchu sedí kmet
a s harfou svou hovoří tiše;
z ní píseň tak lahodná dýše,
že smířila by bídy svět,
z ní mluví lásky jemné dumy —
leč stařec již jim nerozumí,
jen v bouři zná on dosti síly
pro vše, co hlavou jeho pílí,
jen křídlem blesků dospěje
ku cíli jeho naděje.
Umírá píseň, odpluje
a stařec tiše běduje:
„Nevěrnou se mi píseň stala,
odcizen mi ten krásný svět,
a co mi ruka boží dala,
vše požehnání béře zpět.
Oh, kde ten čas, kde duchův roje
v mé harfy strunách sídlili
a vábili, jak slavné boje
a mroucí národ těšili?
Kde tísně, tísně neskonalé
v nich našly míru, oddechu,
až srdce rány zakoralé
roztály v blahou útěchu?
Nad námi zhouba rozlícená
rozpíná teď svých perutí
a duše moje otrávená
se chystá zvolna k zhasnutí.
Má vlasti, skloň se k oceánu,
tvé slávy věštci zmírají
a synové tvých dávných pánů
teď šílí, nebo žebrají!“
Kmet mlčí, želem přemožen,
a kloní hlavu, hledá sen —
tu před ním náhle dívka stane
a s ní zas blaho vůkol vane,
na chvíli starcovy i hledy
zapomenou, že pily jedy
a v nevýslovně jemné pýše
se upnou na svou hvězdu tiše:
Vždyť z jasných očí, zlatých vlasů
schovanka blahá chmurných časů
bezděky tisíc kouzel sílá,
tak půvabná, tak roztomilá!
Ta hladí jemně starci čelo
a dí mu smilování slova:
„Co zase tebe rmoutit smělo?
Zda želů věčně bdící sova
svou perutí tě zase stíní
a srdcem stele chladné jíní?
Aj, děde, vzdej se chvíli trudu,
vždyť já teď s tebou bdíti budu,
já požehnáním mocným, novým,
kteréž mi bůh sesílá s hůry,
zaplaším od tebe ty chmury —
a slyš jen, já ti něco povím.“

III.

Nad mořem lehké mhly se plaví
a do skvělých se budov staví,
k nim děva v luzném zmatku zří
a tajuplně hovoří:
„Ach, otče, touhy mé se tiší
a život můj dostoupil k výši
a stesky jeho sžírající
se změnily mi v blaha svíci.
Mne Allan miluje tak sladce,
jak snad jen děcko přilne k matce
a předc tak mužnou rukou vede
mne k budoucnosti méně šedé,
tak svatě slova jeho zněla,
že srdce mé si dobyl zcela.
Ó, znáš jej, děde? v našem kraji
jen jeho chvály všickni dbají.
Jak orel při svém prvním vzletu
zahrozí odhodlaně světu,
jak lesů lord divoký, jelen,
neznaje strach ni podlosť klidnou,
již dary k pokoře vybídnou,
vše reka věstí — tak můj Allan!
Ó, včera kdybys jej byl viděl!
Mne jeho loďka mořem nesla.
mé srdce pělo k taktu vesla
a oko z oka blaha ssálo,
o němž se sotva ráji zdálo.
Tu lord náš kolem plul v své bárce —
snad nerad má ty luzné skázky,
jež plní světy mladé lásky,
snad z naší chudoby se styděl? —
To nevím — s výrazem však kárce
se zakalilo jeho čelo
a jeho oko hrůzně vřelo,
jak by nás ztopit chtělo sněhem.
My minuli však kvapným během,
zas oko v oku sme si tkvěli
a naň i na svět zapomněli.
Dnes Allan přivede svou matku
a půjdeme pak spolu k sňatku,
jenž lahodným nám slovem věstí
květ blaha, neskonalé štěstí.“
Kmet v divném tona přemítání
své oko v šerou dálku upne,
z níž vane šumění posupné
a jako tiché bědování —
a děva dí: „Žeť nepřichází!
Již slunce mírné lesky hází,
již k západu se zvolna chýlí
a on, — leč tam — tam loďka pílí —
to on, toť jeho kroj a pýcha,
já překvapím jej, teď jen zticha,
zde za tou skalou chci se skrýti
a pak jej náhle pozdraviti!“
Ba věru, jsou to mužské kroky
a ač ten vrch je převysoký,
vždy blíže, jako by měl křídla —
ó, k tomu láska jen vybídla!
Již Norah skočí ze své skrýše
a jemu vstříc ubíhá v pýše,
divoce jeho oko vzplane,
tu vzkřikne dívka: „Lord!“ a stane.
Jak by jí srdce protkla dýka,
omráčil vzhled ji velitele,
a do svých ňader zas zamýká
své city a své tužby vřelé;
zpět k vrchu běží, za ní pán,
tich — jak před bouří oceán.

IV.

Když na vrch skály dospěli,
tu dlouho teskně mlčeli
a Norah v hrozné předtuše
tu stála jako bez duše.
Konečně lord se zasměje.
„Aj, milka čekáš, holubičko?
Ten nebude ti líbat líčko
a marná je tvá naděje;
svět jiný nad ním zašuměl,
kde rozkoše jej neunaví,
on nyní s vlnami se baví
a tebe — dávno zapomněl!“
Jí v srdci plamen zahoří
a oko v mrak se ponoří,
leč lord to všechno chladně zří
a chladně dále hovoří:
„Proč plakat? Škoda krásných očí,
on byl by též tě oklamal;
blesk nové lásky k tobě skočí
a dávnou — vítr oplakal.
Já miluju tě, já jsem pán,
já vyslyším tvé tajné touhy,
že ani želu přízrak pouhý
nebude v tobě zanechán.
Na hradě mém tě z plesů hejna
uvítá láska přenadějná,
a v její nepřístupné výši
poslední bídy sen se ztiší.
O přízeň žebrat neumím
jak onen řečí lahodnou,
však pohledům tvým rozumím
a ty mi dí, že budeš mou.“
Tu dívka divoce se vztyčí
a hrůzným pohledem jej ničí:
„Chceš marně v pohledu mém čísti,
ten tobě nepřinese zdar,
a štěstí mého svadlé listí
roznítí záhy hněvu žár,
jenž ztráví celou bytnosť mou;
než skončím ale dráhu svou,
zřít chtěla bych tě naposledy
a otrávit tě svými hledy.
Teď jdu, tvou oběť hrob zakryje,
však pamatuj si — pomsta žije!“
„Stůj,“ zvolá lord, „tvým pánem jsem,
já vykoupil tě zločinem,
však z tvého hněvu vlnobití
mi hvězda lásky předc zasvítí.
Chceš prchnout? o, toť marná snaha,
v mé moci odsud každá dráha
a nevolíš-li skály spád
musíš se předce mojí stát.“
Na čelo Nory odhodlání
se jako černé mračno sklání
a hrdě kročí k úpadu:
„Já neznám strach, ni závadu,
já půjdu za miláčkem směle
a světu velký důkaz dám,
že k rozkazu své lásky vřelé
se ani smrti nelekám.“
A než se zpamatoval pán,
nad ní se zavřel moře chřtán;
jen šumění vln rozehrané
jak pomsty věštba k vrchu vane.
Teď ale Sam přistoupí k pánu
a smíchem tají srdce ránu:
„Nuž, lahodí ti její lásky
sny kouzelné a něžné skázky?
Ty žiješ, ty se nyní chvěj,
a v štěstí více nedoufej!“
„Ha, cháme, volá lord, tvůj smích
mne v zoufalosti nezastíh’,
teď za mnou, bídný otroku
a pokažený proroku.
Já najdu brzo náhradu,
já neznám strach ni závadu,
mne nezasáhne pomsty ruka
a věčná bude tvá jen muka.
Hoj, za mnou nyní vzácný muži,
sic hněv můj okovy tvé ztuží!“
Sam stojí jako v poutech král,
zrak jeho marně hledá meče,
však lord se jeho vzteku smál
a zpupně za sebou jej vleče.

V.

„Po dni v otroctví probdělém
zas hoře jen mým údělem,
tak veliké, tak strašné hoře,
že rozumí mu jenom moře,
že jenom zhoubné jeho vlny
je ztiší v spánek neouplný.“
Neblahý stařec na břehu
a slunce v sledním zážehu
se oba k chladné vlně kloní
a do ní horké slzy roní.
A slzy slunce — záře žhavé,
a slzy starce — žaly dravé,
i moře se těch slzí bojí
a jejich prosbám nepostojí.
Rybáků zpěv a vody šum
se druží k pomateným snům
a oživují starce hledy
jak divů zjev a tajné vědy.
A jako šepot listů v lese
teď v moři lehký vánek hne se
a jako uvězené víly
vždy blíž a toužebněji kvílí,
vždy větší je to žalostnění,
až náhle starce zbudí z snění.
On chvěje se a vůkol dívá —
a mořem mrtvola hle zplývá,
za chvíli jemu u nohou
složilo kořisť nebohou,
a pak v zoufalém spěchu žene
se pryč od dívky utopené.
Smrť nezavřela její zrak
a z něho srší hrůzy mrak
a z něho bájné kouzlo pne se —
ten pohled šílenec jen snese!
Neubylo jí krásy s líce,
však duše v něm nesídlí více
a místo hravých kvítků zdobí
teď lastury a mořské řasy
a kalné perly její vlasy,
a z oka jako bohatýr
vyhlíží samolibě štír —
aj, vždyť si skvělý stánek robí!
Sam na ni hledí, on ji pozná:
toť Nory mrtvola je hrozná,
a její zkamenělý hled
mu vede pomstu na paměť.
„O, rozumím ti, mrtvý zraku,
ač zahalen tvůj plamen v mraku,
v mém srdci démon divoký
mi hlásá tvoje výroky.
Po bouři hlučné na zemi
si zdřímneš v zemi posvěcené;
nechť paměť lidská oněmí,
má láska předc ti pomník zklene.
Teď pojď a nestrachuj se děda,
on vede tě pouť na novou,
kde budeš pomsty osnovou!“
Sam mrtvou dívku k sobě zvedá
a tiskne divém ve šílení
na její ústa políbení,
pak s ní ubíhá výš a výše
do pustých skalin truchlé říše.
Žalostně za ním stená moře
své věčné, nepojaté hoře,
on ale divoce se směje,
až skála ozvěnou se chvěje,
až v hrubém větru dech se tají.
Teď vrchole dosáhl skály
a posud pevný, posud stálý
pozvedá rámě v síle dávné
a jako prápor pomsty slavné
mrtvolu ukazuje kraji.

VI.

Oj hrade, hrade neblahý!
Divoké z tebe bouří zvuky,
jak mrtvých bojovníků pluky,
jak strašná kletba na vrahy.
A okna svítí, jako za dne,
do noci mrazivé a chladné,
jíž bojů tušení zatřásá.
Ha, slyš, to hrdý lord tam jásá
a bujných přátel v pestrém kruhu
si béře bídu za posluhu.
„Hej, cháme! blíže, blíže sem
a zapěj nám cos divokého,
ať do nebe se povznesem
na křídlech chválozpěvu tvého.“
Sam blíží se a hrozný vztek
mu šlehá z pomatených očí;
že postavy a paměť, věk
se plaše před zrakem mu točí:
„Já jenom jednu píseň zpívám,
a tou horoucí pomstu vzývám,
v ní kletba moje pochována,
až dočká odplaty se rána.
Tu píseň zpívám jenom skále
a ta se sřítí nenadále,
jen moři dím ji, kdy je tiché,
a to hned dme se v zpouře liché;
vše zahubí ta hrozná věsť —
a ty chceš její břímě snest?“
Lord chvíli upřeně se dívá —
ta dívka, hu! se v moři skrývá,
a sledním dechem pomstu hlásá —
pak náhle upomínky ztřásá
a volá rychle, volá vztekle:
„Ohó, což srdce mé tak změklé,
by umořil je zpěv tvé slávy?
Nemáš-li k říši zpěvů klíč,
zjedná ti nadšení můj bič —
hoj chlape, hlásej svoje zprávy!“
Usmál se rob a pán a host —
a hudba zní a hudba zní,
teď jásot, teď zas kvílení,
teď ples nad pomstou zdařenou,
teď žal pro volnosť zmařenou;
tak hovoří jen zoufalosť,
tak žalostně si blesk snad zpívá,
když žár svůj v chladné zemi skrývá.
Tak divoce se zpěv ten žene,
že panstvo jím je přimrazené,
že jako sochy vlastních hrobů
nadarmo opustit chtí mdlobu.
Teď zvuk, jak ďáblů úpění —
a píseň zní a píseň zní:
„O zrádci zpěv, ten hrůzný zpěv
mi žasným kouzlem sžírá krev,
ta zlá památka poroby
se živí dechem choroby
a vždy jak hrozba k nebi plá —
      o, zasměj se, Erino má!
Toť Murrogh byl, lord Inchiguin,
jenž zradil vlasť a rodný kmen,
jenž zbořil vlastní víry chrám
a cizím sloužil k zkáze nám;
toť Murrogh byl, památka zlá —
      o, zasměj se, Erino má!
Nevěřil v pomstu, v boha ne
ni v cesty kletbou stíhané,
jen v rozkoš věřil, v boj a krev,
krev pil a zpíval k tomu zpěv.
Toť Murrogh byl, památka zlá —
      o, zasměj se, Erino má!
Oh Cromvell, Cromvell! z jeho sluh
byl prvním irský dobrodruh,
u Cashlu národu mu květ
a svobodu dal za oběť.
Toť Murrogh byl, památka zlá —
      o, zasměj se, Erino má!
Co ušlo meči přítele,
hledalo spásu v kostele,
sám arcibiskup tam se skryl —
a požár všecko pohltil!
Toť Murrogh byl, památka zlá —
      o, zasměj se, Erino má!
A „kletba! kletba!“ hrůzný hlas
zaúpěl z chrámu — ticho zas
a z palčivého popele
se zdvihla ruka mstitele.
Toť Murrogh byl, památka zlá —
      o, zasměj se, Erino má!
Jen jeden prchl, k vůdci jde
a slouží jemu bedlivě,
až jeho dýkou políben
před časem poznal věčný sen.
Tak roste pomsta, rychle zrá:
      o, zasměj se, Erino má!
Však posud straší zlý ten druh
a v mnohém lordu jeho duch —
a posud Paddy v okovech
o slavných blouzní závodech,
jen bídu má, jen pomstu zná —
      o, zasměj se, Erino má!“
A struny praskly, ztichl zpěv,
tak náhle usmrtil jej hněv,
a tichem strašným slova zní,
jak zhaslé hvězdy kvílení:
„Jen bídu má, jen pomstu zná,
o, zasměj se, Erino má!“
A zas ty zvuky teskně mrou,
jak pohlceny záhubou.
Teď jakby s hostí kleslo břímě
a v starcovo se svezlo týmě,
si oddychuje každý znova
a zkouší hnutí, zkouší slova,
leč šedou hlavu sklonil kmet,
jakby ji tížil v rumech svět. —
A lord vyskočí divoce:
„Hej, pochodně sem! budiž den
a v jeho záři zemři sten,
jenž o pomstě zde skřehoce.
Hej, víno sem a děvy sem,
Sam budiž jejich průvodcem!“ —
Ta zvadlá tvář, vtělený hněv
nevábí arci více děv
a mladá krev a bujný svět
chce kyprý vlas a vřelý ret —
Lord dí: „Jaký zde vládl car?
Ba myslím, že jsem Belsazar,
a Sam tím věštcem z Chaldeje,
hrobníkem každé naděje!“
Z daleka vítr teskně vál,
jak rek by do zajetí klesl
a divné, divné zprávy nesl,
ba řečí hluk, ba zbraní chřesty —
však nikdo netknut těmi věsty,
jen lord se svému vtipu smál.

VII.

Na rtech se ještě vznáší smích,
vše tone v zjevech blažených,
lu ozve podivná se píseň,
jak v ráji pozemská as tíseň.
Ven do krajiny polotemné
se derou zvuky přetajemné
a v divoké se bázni třesou —
snad slávu vlasti k hrobu nesou?
Než hosté úžas přemohou,
se náhle dvéře otevrou
a do nich divný průvod vchází.
Toť Sam je, v rouše knížecím
a jeho věrná harfa s ním
a jemný věnec z jetele
mu chladí skráně svraštělé,
a za ním ozbrojenci vedou —
ha, lorde, znáš tu dívku bledou?
Neubylo jí krásy s líce,
leč duše v něm nesídlí více,
a místo hravých kvítků zdobí
teď lastury a mořské řasy
a kalné perly její vlasy,
a z oka jako bohatýr
vyhlíží samolibě štír —
aj, vždyť si skvělý stánek robí!
Sam mluví teď a jeho věsť
sprovází hrůzně zbraní chřest:
„Nuž, páni, smějte se jen dále
při zjevu šíleného krále,
jenž k vaší útěše sem vleče
lahodné dívky — ostré meče.
Ty ale, lorde, ty se chvěj
a v pomoc více nedoufej,
Arranských knížat dědic zde
tě k soudné stolici své zve
a zástup onen divoký
vykoná jeho výroky.
Hoj, muži, blíže s děvou, blíže,
ať urozený milenec
zulíbá její ruměnec.
A vy zas spěšte s pochodní,
ať k svatbě hrad se rozední,
otroka dceru pojme pán,
a zrádcův odkaz vymazán.
Neboj se družky, ženichu,
a nestůj tu tak po tichu,
rozkaž, ať hudba hlaholí
tvůj ples po celém okolí:
než přijde ještě záře rána,
Erina pozná svého pána.
A neboj mé se šílenosti,
vždyť bavila tě dlouho dosti;
jak Murrogh, slavný předek tvůj,
si v naší krvi zahoduj!“
A ohňů zář a spadlý krov
stvrzují pravdu jeho slov
a kdo jim předce nevěří,
zří muže v zbraních u dveří,
zří hrůznou Nory mrtvolu,
z níž srší záhuba jen jistá —
však pouze Sam se k smrti chystá
bez zoufalosti, bez bolu;
třesk dřev a vichrů úpění
mu jako slavná hudba zní,
jež k pohřebu je uchystána
pro posledního vnuka Ossiána.
A jako ryky bouře v moři
teď jeho struny zahovoří:
„Jen směle, páni, hodujte
a hrozbám živlů vzdorujte,
vždyť milujete naši krev
a naší zoufalosti zpěv,
vždyť v potu hojném našich tváří
vám jenom hojný zdar se září. —
Má vlasti, aspoň chvíli klidu
uchystal tobě věrný syn,
a zbavenému zhoubce lidu
snad předc požehná hospodin;
snad předce jednou mocně vztýčí
tvé dávné slávy korouhev,
a posledního vraha zničí
zpěv vítězný, ten krásný zpěv.
Osení pomsty rychle zrá —
o, zasměj se, Erino má!“
Tu nastal třesk a kouř a kvil
a v jiskrách hrad se potopil
a z jeho hrůzných zřícenin
se zvedá pěvce slavný stín,
ten jako posel požehnání
se na posled k své vlasti sklání:
„Tvých synů krev snad rozseje
ti v žilách nové naděje,
a chvění země, jásot řeky
uvítá nové tvoje reky.
Přichází doba vítězná,
my smrtí svou ji provolali
a lásku tobě v odkaz dali —
o, zasměj se, Erino má!“