Máj (almanach 1860)/Radouš

Máj (almanach 1860)
Trest děvy	Radouš	Bohatá nevěsta

Údaje o textu
Titulek:	Radouš
Podtitulek:	Pověsť
Autor:	Filip Čermák
Zdroj:	Máj: Jarní almanah na rok 1860. Praha: Kat. Jeřábková, 1860. s. 369–376. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Den se sklonil, zmdlené jeho noze
   šero uchystalo lůžko již,
hvězda za hvězdou se na obloze
   rozžala a táhla výš a výš.

Luna polotvářná vystoupala,
   hlásný jedenáctou zvěstoval:
tu na Boubínu se světla zňala,
   jichžto plamen v dálku plápolal.

Noc to byla, jakou z dávných časů
   zasvětily svaté Valburce;
kouzelnice k slavnému šly kvasu —
   divný povoz mají po ruce.

Tu na draku tíhne jedna přímo,
   tamto na pometle jiná zas,
tu na hřeble, tam na vidlech mimo
   křižovatek, pekelný to ďas.

Tři a tři — toť věru párek smělý! —
   Křikem započaly práci svou,
divé skoky v kole prováděly —
   na to všecky v jedno kolo jdou.

Kdo to? — On jest, on to, Radouš hrdý,
   Radouš z Radiny, jenž stíhá nás;
má tě potkat tedy osud tvrdý,
   tebe, choť, i hrad po dráhný čas.

„Smělče, co tu?“ z kola slova zněla.
   „Příšery vás zničím!“ odpověď.
„Avšak ušetřím, udáš-li zcela,
   co si žádá srdce dozvědět.“

Zase kola, zase křiky zněly,
   Žabímu podobné kuňkání;
nové skoky, v nové rejdy spěly,
   divý vřesk a divé kejklání.

Na to vprostřed z plamenného kotle
   divná povyrůstá postava
v sivém rouše, hledu zakrytého,
   a ta počne mluvit v ta slova:

„Ty, jenžs hrad tak pevný vnukům stavil,
   tisíc že ho nezahubí let,
bys svou slávu navždy smrti zbavil,
   jak tu dlouho budeš, jest tvůj zvěd.

Nuže slyš: To doubí, co tam zrostá,
   dokud nevyroste v silný strom,
a zas nezhyne, a z něj zem prostá
   nestane se, a pak v místě tom

z žaludů opadlých dub se křivý
   opět k nebi až nevyšine,
o který se kanec bude divý
   otírati: věk tvůj nezhyne —

nezhyne, ztrávíš-li z nejmilejších,
   jichžs měl v světě celém srdcí všech —
jenž se v lovech kocháš nejdivějších —
   rovný počet po dvakráte třech.“

V okamžení vše jest osedláno:
   draci, vidle, hřebla, pometla.
Radoušovi zkáza — ujednáno —
   i co potkat má ho po léta.

Vichr zafičí — tu do povětří
   v plamenu se všecko vyhrne,
v pravo v levo každá domov větří,
   Radouš samoten tu zůstane.

Právě první ještě ukrytého
   slunce zář se dotkla vrchole,
bašty kynou z valu vzdáleného,
   Radouš žene oře v údole.

A již v hradě. „Hurá, vzhůru!“ znělo.
   „Vzhůru zbrojnoš, panoš, za mnou běž —
he sběř podlá, juž se rozednělo,
   vzhůru, kde kdo v hradě, na lov spěš.“

Mžikem kolem všecko osedláno.
   Rohy zněly, koně řičeli,
psové výli, vše hned spořádáno,
   a už lovci z hradu vyjeli.

Již se ženou, jako štváni běsem —
   štěkot rodí se a umírá;
dál a dále pořád černým lesem —
   zvěř se strachem v doupě uvírá.

Zatím ze snu Běla vzdáleného
   procitnouc Radouše zírala,
kterak chotě jí ach, předrahého
   medvědice vzteklá trhala.

„Pro bůh!“ zvolá, z lůžka skočí, běží
   a na kůň se mžikem vyšine,
přímo ku černé tam stráni těží,
   srdce věrné to a dětinné.

Dál a dále, hlukot blíž a blíže —
   aj již z oudolí se vyžene —
štěkot psů a komoň uzdu hryže
   a před nimi zvíře zděšené.

Běží laň. I zmizí v okamžení,
   jakby zem ji byla zhltila.
Šíp již letí z luku vypuštěný,
   Běla klesá — ach! již odbyla

žití doba. Radouš s oře skočí,
   ňádra Běly rázem rozpoltí,
srdce vyrve, divě okem točí —
   a pak srdce ženy pohltí.

Jako Běla padla rukou vraha,
   tak čtyr jiných chotí zhynulo,
v jichžto hříchu vyhledával blaha.
   Než tu jinak nebe vyřknulo.

Opět Radouš lovce na lov vede,
   s nimi Mládu, spanilý ten květ,
a již mní, že ušel smrti bledé —
   srdce šesté — život na sto let.

Napnul šíp. Než — co to? Zda to Mláda?
   Bouře, blesk a děsné skučení —
z Mlády podoba tu rázem padá —
   ta se v kouzelnici promění.

Vlasy černé — jako popel sivé,
   mladé líce — scvrklé, svraštěné,
jasné oči — vpadlé, mstivé, divé,
   tělo stařičké a shrbené.

Podál na dví rozletí se skála —
   velikánské temné sklepení,
v řadě vedle ženy žena stála,
   srdci k pláči, zraku k zděšení.

Z prsou rozedraných krev aj kane,
   v rukou srdce svadlé opadá,
v kole výheň, z výhně pomsta vane,
   život lidský v ní se dopřádá.

Aj tu vyjde největší z všech stínů,
   rejd ustane a zbor umlkne;
kyne opět a z té výhně klínu
   postava tajemná vynikne.

Hrůzné, strašnovážné objevení,
   ticho mrtvé všady panuje —
aj číst počne spis tu otevřený,
   z něhož Radouši to sděluje:

„Věk tvůj všecek ouhrnkem jest hříchů;
   na všech stránkách vina, nikde cnosť.
Zhrdlosť bohem, lakotu a pýchu,
   vraždy, závisť, obžerství a zlosť —

Z nás si nutil lásku ku hřešení,
   a an po vůli sme nebyly,
stíhal si nás doma, v shromáždění,
   v samotách též, jež nás ukryly.

V hříchu hledals slávy vynajíti,
   hříchem vyzískat chtěls dlouhý věk,
co jen cností možno vydobýti —
   to ti vydobyt měl hříchu vztek.

Život tvůj byl život zvěře divé,
   jižto kolit jediná tvá slasť;
nuže budiž z tebe zvíře divé,
   a les tento budoucí tvá vlasť.“

Aj a oř se pod nohama ztratí,
   a šat s lovce máchem odletí.
Radouš na ruce se k zemi zvrátí
   a na těle štětin osetí.

Hlava ve způsob se kančí mění,
   zdloužené se uši svěsily,
nos se v rypák, oči v očka změní,
   v tváři saně výraz zběsilý.

A stín dále: „Doubí to, co zrostá,
   dokud nevyroste v silný strom,
a zas nezhyne a z něj zem prostá
   nestane se, a pak v místě tom

z žaludů opadlých dub se křivý
   opět k nebi až nevyšine,
o který se kanec bude divý
   otírati: trest tvůj nezhyne.“

Zahřmí strašně, žena vážně kyne.
   Skály zamčené zde není víc,
ale divý kanec hory mine,
   divoce burácí k hradu vstříc.

Než — ty cesty, jimiž chodívával,
   a ty hory, doly přemilé,
mýtiny ty, jimiž honíval, —
   všecko mladou chvojí ožilé.

 * * * 

Mnohé století prý uplynulo,
   než to doubí zrostlo, zhynulo,
a než nové zas se vyvinulo,
   mnohé století zas minulo.

Smutně těkával tu kanec divý,
   hory, lesy smutně probíhal,
den co denně probíhal hvozd sivý — —
   kajicí čas zdlouha ubýval.

Jednoho dne u večerním stínu
   opět smutný probíhal svůj hvozd,
hledaje, zda dotud ještě z klínu
   země silný doubec nevyrost.

Hledá — aj hle, půda duby nese —
   srdce skormoucené ožilo —
a dne druhého již více v lese,
   na horách ni víc ho nebylo.