Máj (almanach 1860)/Kus románu

Máj (almanach 1860)
Amadeus	Kus románu	Žena miluje srdnatosť

Údaje o textu
Titulek:	Kus románu
Autor:	Gustav Pfleger Moravský (jako Gustav Pfleger)
Zdroj:	Máj: Jarní almanah na rok 1860. Praha: Kat. Jeřábková, 1860. s. 251–298. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Odejel sem z D***. Ty se asi nemálo horšíš, milý Josefe, že sem ti juž déle nepsal. Ale máš také příčinu. Když si vzpomenu, že uplynuly dva měsíce, aniž bych ti byl dal nějakou zprávu o sobě, nemohu se ani sám sobě omluviti; na toť pak tobě!… Nuž ale vím, že’s shovívavý, a že nekladeš na podobné maličkosti váhy; vždyť dobře víš, jak mi bylo do psaní za té věčné rozjitřenosti, za toho stálého zimničného rozhárání, z něhož sem se doposavad nemohl zotaviti. A však nejhorší doba je pryč; já letos nepojedu nikam do lázní na koncerty a budu ponechán sobě; pak všecko nahradím a nevím, nebudeš-li brzy zahrnut mými dopisy, až tě to srdečně omrzí. Žeť mi nedopřáno, stále býti ve vašem kruhu, a baviti se s vámi po bratrsku! Takto mne váže krutá povinnosť a mé postavení v cizině, a já se musím uspokojiti jedině tvými zprávami z domova; musím býti rád, že se písemně pobavím s tebou, jenž nesplácíš netečnosť mou v dopisech stejnou měrou, a že mi sděluješ vše, co se děje s mými drahými a milými. Že přec není u nás lidí, kteří by našeho hudebnického umění více se ujímali a udrželi nás také vlasti: takto obětujeme své nejkrásnější síly, své nejstkvělejší vlohy, své nejohnivější snahy cizině a vy tam u vás znáte nás jen podlé jmena; hlásíte se k nám a my vám to zplatiť nemůžeme!…

Doufám, příteli, že tě brzy obejmu v svou vřelou náruč. Nastává mi prázdný čas a toho musím použiti, abych se na tebe podíval, kdy to však bude, o tom ti později dám náležitou zprávu. Neboť právě přijel sem v toto rozkošné údolí s tou krásnou jasnou řekou, s těmi pestrými sady a zelenými lukami! Jsem na venkově, budu letos držeti krásnou villeggiaturu!…

Jak to?… tážeš se asi. Povím ti to všecko, a bude-li dopis tento trochu delší, než obyčejný přátelský list, můžeš mi něco odrazit na tu mou nedbalosť za předešlých měsíců, a já dobudu opět u tebe starého místa ve vážnosti.

Asi před třemi nedělemi hrál sem v soukromí u vyslance O… ve veliké a skvělé společnosti. Byl sem následkem jisté avantury právě ten večír elegicky rozpoložen a nevím jak to přišlo: právě ten den požádal mne domácí pán, abych zahrál některou z nocturn Chopinových. Učinil sem podle žádosti a možná že sem tehdy přednášel s neobyčejným citem, s neobvyklým zápalem. Účinek mé hry byl znamenitý; já zasypán chválou a úklonami. Tu ke mně přistoupil jakýs starý pán velmi vážného vzhledu, po boku maje kvítek rozkvetající dívky. Nemohu zapomenouti na ten sladký dojem, jakým mne ta krásná postava na první pohled překvapila.

„Přijmete i naše díky za překrásnou hru,“ oslovil mne starý pán po francouzsku, nenuceně ano přívětivě se ukloniv. „Vy ste mne okouzlil, vy ste mi rozehřál moje staré srdce těmi dojemnými zvuky mého převýtečného krajana.“

Dívka se milostně usmála jakoby tím sladkým úsměvem dosvědčovati chtěla, co starý pán právě byl řekl.

„Děje se mi přílišná česť,“ odvětím s jakousi pýchou, dobře cítě, že sem překonal ve hře sama sebe. „Miluji Chopina nad jiné,“ pokračoval sem, „a vždy mám z toho velikou radosť, podaří-li se mi, ztlumočiti důstojně jeho krásné, blouznivé, zádumčivé myšlénky, rozplývající-se jemným slovanským bolem.“

„Vy nejste tuzemec?“ tázal se na to hned starý pán.

„Nejsem, pane! Pocházím ze země hudby, ze země hudebníků; jsem rodem Čech.“

„Ah! těší mne tím více, vážený příteli,“ přikročil blíže starý pán ke mně. „Tedy mne nezmýlilo důmnění, že jen Slovan může tak významně, tak hluboce přednášet a cítit mluvu a nadšení blouznivého srdce našeho rodáka.“

„Z toho poznávám, že jste, pane“…

„Jsem baron W…cz a obyčejně dva měsíce strávím zde v zimě. Teď se právě chystám na venek, ne však do Polska. Mám v Lužici nedávno zakoupený statek a tam se odeberu. — A, co mi napadá! Dovolte… Máte nyní v létě čas? Nejste snad vázán v městě?“

„Nejsem, pane barone; právě nyní nastává mi doba svobodná; podlé smlouvy požívám každé léto tři měsíce dovolené.“

„Buďte mým hostem; alespoň nějakou dobu; já vás očekávám! Abyste neměl venku dlouhou chvíli, o to se postarám sám. Slibte mi, že přijedete! Doufám, že vyhovíte mému srdečnému přání!“

Já se uklonil na znamení svolení. Neměl sem právě ničehož před sebou, leda cestu k tobě, příteli. Myslil sem, že ti budu vítán spíš či později v stejné míře. Rozhodl sem se tedy, že přijmu laskavé a neočekávané pozvání starého pána a že se podívám ven. Při tom sem nemohl jinak, než podívati se na sličnou ženskou postavu přede mnou stojící, a nevím, zdali mi něco neradilo v srdci, abych návrh starého pána přijal. Dívka se tázavě a sdílně ke mně dívala, když starý pán se mnou hovořil a moje oko zavadilo několikrát bezděky o její krásný zjev. Následkem jistého sladkého rozpaku neodvážil sem se pak, přímo nazříti k ní a když mi starý pán podal odcházeje ruku, zaslechl sem slova pronešená jemným sladkým hlasem:

„Máť čeká na nás, otče!“

„Tedy pojďme!… Račtež nás před svým příchodem zpraviti, kdy vás čekati máme,“ požádal mne baron ukláněje se.

„Neopominu, pane barone,“ odvětím a moje oči sledovaly barona s dívkou, až oba zmizeli v pestrém davu v druhé velké komnatě.

Já upadl na chvilku v dumání. Co sem myslil, nevím; pamatuji se však, že bych byl dále snil, rád snil, kdyby mne byly nevytrhly dámy, v jejichžto kruhu sem se z nenadání octnul. Nové komplimenty, mnoho otřepaných frásí, kteréž však krásnými ústy pronešené přece sluchu lahodí, dokud konečně nenavykneme všemu!

Hrál sem ještě nějaké rondo, vlastní komposici, a opět se opakovaly předešlé scény; barona W…cze tu však vice nebylo.

Společnosť se rozcházela, vyslanec O… vyznamenal mne velmi krásným a elegantním způsobem a já konečně odešel spokojen s výsledky dnešního večera.

Bylo to naposledy, co sem hrál v salónu. Několik dní na to uspořádal sem svoje záležitosti a včera opustil sem D***. Na večer přijel sem na zdejší zámek a musím se ti vyznati, že první dojem působil na mne velmi dobře. Z toho soudím, že mi tu bude volno.

A je to také krásný, roztomilý kouteček, kde se nacházím. Představ si nejprvé, jakobys přijížděl. Ze zeleného údolí táhne se silnice na malý pahorek, na jehož hřebenu se rozprostírá malý háj dělen touž silnicí na dvě polovice. Vůz tě pomalu nese až nahoru: tu se ti objeví rozkošné divadlo. K levé ruce táhne se široký údol, jímž hučí ouhledná řeka; přímo před sebou máš velikou planinu, kterou vroubí z daleka modré hory a v právo táhne se malé ale tím malebnější pohoří obrostlé jedlovím a sem tam také dubovím. Ty zponenáhla sjíždíš, silnice se drží na zeleném úpatí pohoří. Ty’s uprostřed celého toho rozmilého kraje; všady bujný život, pole plná krásného, svěžího obilí, květoucí zahrady, zelená luka, a uprostřed toho všeho ta krásná, stříbrná řeka vinoucí se jako had lesknavý v těch krásných pohádkách, vypravovaných od našich chův a kojných. Jedeš asi čtvrť hodinky pořád se drže silnici v pravo; tu vjíždíš v krásné lipové stromořadí a vůně ti vane větříkem v ústrety, že ti volno okolo srdce. Tak jedeš asi deset minut; stromořadí se ti najednou otevře a v pravo na malém svahu vidíš jako rázem vykouzlený sem rozmilý venkovský zámek.

Když poštovní vůz zastavil před zámkem, zazvonil vrátný jednou a na znamení toto vyšli mi dva sluhové v ústrety a pomáhajíce mi z vozu nakládali se mnou, jakobych byl ze skla. Pak se uchopili mých věcí, já se odsloužil poštovnímu za jeho dobrou vůli, vůz odejel a já se teprve rozhlídnul po krásném vůkolí. Slunce zapadlo juž za zámkem a celý bok pohoří halil se v soumrak. Naproti za řekou hrály poslední paprsky slunce ve vysokých temenech stromů, z důli hučela řeka jako vzdálené šumění lesů. Bylo ticho. Nehnul se ani lístek.

Tu mne vytrhl domácí správce přívětivou otázkou, nechci-li se odebrati do svého pokoje. Pan baron prý juž na mne čeká a těší se, že sem držel slovo.

Šel sem s přívětivým starcem do zámku. V pravo vyšli sme širokými schody koberci krytými v první poschodí; tam se uhnul správce ve vysokou světlou chodbu na levo a vedl mne asi k pátým dveřím, které otevřené označovaly mé obydlí. Pozoroval sem, že zámek tvoří façadou a dvěma prostrannýma křídloma veliký dvůr, jenžto proměněn jest v malou pěknou zahrádku. V zadu děleno celé stavení železným zábradlím zeleno barveným od obory.

„Zde máme komnaty pro hosti,“ proslovil se švitořivý stařec, jenžto mi zatím vykládal mnoho o zámku, kdy a od koho byl staven, kolikrát byl obnoven a co se všecko předělalo. „Račtež upraviti svou toilettu, pane,“ a dívaje se na hodinky pokračoval: „máme skoro osum; za malou hodinku přijdu opět a uvedu vašnosť na přání páně baronovo do salonu.“

Já starce pozdravil a zůstal sám.

Pomocí sluhy upravil sem vše do pořádku a čekaje na domácího správce, z dlouhé chvíle napsal sem několik not.

Uplynulo asi čtvrť hodiny, co sem tak blouznil v říši tónův: tu se otevřely konečně dvéře a domácí správce se mi vážně uklonil, nepromluviv při tom slova.

„Je společnosť v salonu?“ ptám se starce.

„Ano, pane; máme tu sestru páně baronovu z Varšavy s její dcerou — pak je tu kapitán Žolkiewicz, mladý kavalír a pak baron Soldheim, náš soused, dobrý a lidumilný to pán, jenž nás častěji navštěvuje. Jeho paní je velmi vlídná dáma, a je také přítomna. On je sice juž při letech; ale jak to často v tom milém světě bývá, dostala se mladá paní starému pánu. Oba však žijí velmi spokojeně. — Ostatně není dnes tuze živo, pane; jindy to máme hlučněji, jak se pán ráčí přesvědčit, zůstane-li tu déle. Pan baron alespoň dal nám podlé toho rozkazy “

„To se nedá napřed určit, milý příteli; než pojďme,“ obrátil sem se k starci.

Šli sme dlouhou chodbou ve velikou předsíň, která dostávala světlo velikým oknem s hůry. Z předsíně této scházelo se do salonu.

Domácí správce otevřel mi dvéře.

Baron sotva zpozorovav že sem vstoupil, chvátal mi vstříc; pobouřil sem celou společnosť; domácí paní, dáma to krásné postavy, uvítala mne srdečně, dívka známá mi juž z D***, uklonila se mi přerozkošně.

„Zde pan“ — jmenoval mne — „slovutný pianista,“ ohlašoval baron cizí společnosti, „jmeno jeho vám juž známo, pánové; nejste nám cizincem, vážený příteli!“ obrátil se opět ke mně. „Těší mne srdečně, že ste držel slovo. Moje dcera Johanka si na vás zpomínala, musím vám to říci, a nemůže se dočkati, aby vás opět slyšela.“

Dívka se trošku zapýřila a pak roztomile k baronu pohlídnouc pravila:

„Ale, otče, vždyť pan *** sotva přijel. Nesmíme mu předpisovat; uchystati nám krásnou zábavu, bude vždy záviseti jedině od něho, viď, matinko?“

„To se obrať, dcerko, přímo k našemu velevítanému hostu, ten rozsoudí.“

„Neopominu zajisté, kdykoli se dámám zlíbí,“ odpověděl sem a nyní uveden sem byl beze všech okolků v malý kruh a starý baron jmenoval mi všecky přítomné, o nichž mně byl juž domácí správce dříve pověděl.

Rozsedli sme se ve veliký kruh, zábava, mým příchodem přerušená, počala se opět oživovati, já sem byl jako doma — o rozdílu jakéhosi stavu nebylo ani zmínky.

Večer uplynul — společnosť se rozešla velmi uspokojená, i já odešel do svého pokoje.

Zde mi teprvé v tichu nočním zobrazoval se celý večer právě uplynulý. Musím ti juž vše popsati, jak všecko vypadalo a jací to lidé, s nimiž sem se dnes seznámil.

Barona juž znáš. Je to muž as k šedesítce starý, avšak pružnosti nevšední. Obličej ráznosť a ušlechtilosť jevící. Jeho choť mnohem mladší zdá se býti dobrého srdce, je vážná v řeči i v pohybech těla, všady viděti na ní stopy bývalé nevšední krásy, která se zrcadlí v její dceři Johance. Ta je dívka as osumnáctiletá, sněhobílé pleti, temných zraků a vlasů, různých lící, alabastrových ňader a kulatých ramen a malounkých ruček. V celém jejím zevnějšku jeví se oddanosť, a jakási němá touha, která dodává dívce tím větší zajímavosti. Její tetička, sestra baronova, je malá, tlustá panička, drží se hrdě, mluví pomalu a s jakousi důstojností, která tvoří kontrast s její malou postavou. Dcera její, Johančina sestřenice, je děvče plné ohně, mluví rychle, provází řeč svou živými pohyby, je nepokojná. Oči černé a jako blesky, vlasy v prostých kadeřích černé jako noc; líce červené, tělo silné, formy jeho jsou plné avšak ušlechtilé; vystoupení její je hrdé, sebevědomé, žádající úklonu a sebevzdání. Netrpí odpor a přece ho stále hledá.

Pan Soldheim je figura, jakých na sta. Obličej jeví něco, ale ne mnoho; řeč je lenivá, chování jeho sice nenucené, ale nezajímavé. — Mladý kapitán je velmi interessantní člověk. Asi třicet rokův stár jeví v řeči i v každém pohybu uhlazenosť mravů; drží se rovně vždy po vojensku, čímž mu přibývá jakési vážnosti. Vlasy má světlé, kadeřavé; oko temnomodré, vlídné, orlí nos; husté licousy dodávají mu něco mužnosti, kterou postrádá jeho mladistvá skoro postava. Když mluví, hraje mu celý obličej a dobře mu to sluší, když si hladí malou rukou velmi obezřele pěstované kníry.

Mne zajímala domácí dcerka nejvíce. To děvče má něco tak snivého, tak blouznivého, tak etherického do sebe, že mi neustále připomíná celá její bytosť nějakou Vílu zpěvu aneb hudby. Když mluví, je to mírné, zvučné slovo, které pronáší; připadá mi jako nějaký měkký tón v hudbě. Rozpráví-li déle, nebo povídá-li něco, podobá se mi to nějaké písni; je to elegie nejtklivějších motivů, je to sladké adagio, kteréž v měkkých zvucích se rozplývá… Jak sladce asi zavzněla by její řeč, kdyby mluvila o lásce, o citech tajných, jež prochvívají nevědomky ňádra blouznivých dívek!… Když sem oukradmo zíral v její oči, tu sem uměl čísti nejkrásnější píseň beze slov v tom tmavém jejich kruhu.

Nesměj se mi, Josefe; usnul sem a ze skutečnosti přesula se mi dívka ta ve sny a mně se zdálo… je to dětinské!… Jsem přece juž dvaatřicet rokův stár, viděl sem velmi mnoho krásných děvčat v těch nejrozmanitějších společnostech, avšak…

*

Uplynul den. Půjde-li to tak dále, nevím kdy se odtud dostanu. A život bude zde velepohodlný, střídati se budou zábavy s výlety — zkrátka, budu zde žíti nějakou dobu docela vyvržený ze své dráhy, jako člověk neznající starostí a obyčejných malicherností uměleckého se potulování. A lahodí mi to velmi. Zvláště když sobě lidé člověka váží a nakládají s ním jako s člověkem. Buďto mne šlechtí umění, anebo ztrácí šlechtický erb v umění své předpojaté důležitosti a stává se obyčejným. Z toho vidíš, že zde panuje mrav zcela nenucený a všickni teší se z toho, že nevědomky vyzuli se z těsných mez nudné etikety. Tato nenucenosť zdá se, že přechází na všecky osoby, které vstoupí v kterýkoli poměr k baronovu domu a řídká zde aristokratská arrogance obroušena je jeho přívětivým kruhem docela.

Požívám zde mimo to že jsem hostem i co umělec zvláštní vážnosti a paní baronka chápe se každé příležitosti, aby se mi buď nějakou milou pozorností či pěkně pronesenou frasí zavděčila. I dnes byli tu opět všickni, kteří tvořili včerejší společnosť, a dnes teprve více seznámil sem se s mladým kapitánem a se sestřenici mladé baronky. Jak se zdá, přilnul ten vojín ke mně a já musím se vyznati, že jsem nachýlen, seznámiti se blíže s ním. Je vzdělaný muž, byl as rok v Paříži, umí výborně kreslit. Dcera sestry baronovy, Severina, je děvče znamenitých vloh, umí pěkně zpívat a nedeklamuje špatně. Ale Johanka je mi přece milejší. Ta je tichá, snivá, touživá, a hraje v skutku pěkně na piano. Dnes ráno hrál sem nějaké impromptu v jejím malém saloně, kamž sem byl uveden od paní baronky. S radostí pozoroval sem, že dívka pěstuje hudbu velmistrův a že kusy salonní jsou zde jako přídavek.

Hrála beze všeho ostýchání, sednuvši k pianu s jakýmsi hrdým sebevědomím. Upřímně pravím, neočekával sem mnoho, ačkoliv mne dívka tak zaujala, že sem si přál, aby mé očekáváni předčila. A tak se stalo. Hrála tak pěkně, s tolika citem, tak výrazně, že sem byl sám dojat jednoduchým avšak nad míru tklivým přednesem fantasie Schumanovy. Technika není arci prosta chyb, avšak ráda se zapomene sem tam se vloudivší nedůslednosť k vůli krásnému výrazu zvláštně cituplných míst skladby. Baronka mne požádala velmi způsobně, abych věnoval její dceři nějakou prázdnou chvilku, a já jen na to čekal; neboť sám nabídnouti se: to sem nikoliv nechtěl, aby se nezdálo, že chci snad ztenčiti zásluhy mladé baronky.

Ta jedna věc mne při tom při všem mrzí. Mladá baronka je příliš hezká, její celý zjev příliš zajímavý, než abych se mohl udržeti stále lhostejným a v mezích pouhé úcty. Pozoruju to juž teď, že příliš často se zamýšlím a že mi náhodou ona tane v myšlénkách. Hledím se podobným hříčkám fantasie vyhnouti! Co by to bylo platno?… Snad se dokonce zamilovat?… Toť mi připadá k smíchu! Já! Já mám jedinou jen nevěstu: to je mé umění! s tou jsem nerozlučně spojen a druhá v srdci mém nemůže a nesmí se zakotviti. A pak — vždyť to přece není ponejprve co přicházím v podobné poměry. Vždyť se mým zrakům juž objevilo více neméně hezkých mladých tvorů ženských a tuším, že sem juž několikrát po sobě miloval, jak právě mladý člověk v mém postavení milovat může. A dosti příležitosti sem měl, zalíbiti se i vznešeným dámám. To všecko dělá však to milé umění… Neboj se, Josefe, však já i tehdy dobře obstojím. Bylo by to vskutku k smíchu!

Dnes odpoledne vyšli sme všickni na procházku; setník Žolkiewicz přišel k páté hodině — je zde nedaleko ubytován v městečku — a připojil se i hned k nám, ačkoliv nám povídal, že napolo mrtev od samého cvičení. Severina byla celé dopoledne veselá; po obědě obědváme zde o třech hodinách — zamyšlená, až přišel setník. Tu rázem nabyla ztracené rozpustilosti a vojna mezi nima i hned počala. Já brzy mluviv s baronem, brzy s jeho chotí a s jeho sestrou bavil sem náš malý kruh všelikými anekdotami z uměleckého života, jakýchž na tisíce. Při tom sem pozoroval, že se Johanka častěji odděluje od nás, že se zastavuje u kvítí a že posedajíc plete malý věnec! Nevím, proč mne to mrzelo; rád bych byl býval, kdyby se byla držela nás a poslouchala také naši rozmluvu a sama v ní se účastnila.

Tak sme dorazili k pěknému as malou hodinku od zámku vdálenému dvorci, jenž náležel k statku baronovu. Při vchodu viděli sme setníka se Severinou na vysutém úvalu za dvorcem: když sme přišli blíže, pozorovali sme, že setník kreslí a Severina že ho upozorňuje na to či ono místo.

My je nevytrhovali, postavivše se nedaleko avšak pod nima a dívajíce se v krásné údolíčko.

Já rozmlouval s mladou baronkou. Starý pán se svou sestrou a chotí stáli opodál za náma.

„Byl by to pěkný párek,“ prohodil baron k své sestře; ač nemluvili na hlas, zaslechl sem přece skoro každé slovo.

„Nuž ano,“ odvětila Vilkonská; „o to by nebylo. A však nemohu těm lidičkám porozuměti. Pořád se to hašteří, jeden škádlí druhého a nikdy nepromluví nikdo z nich vážné slovo; samé úštěpky, samé vtipné výčitky, samé dlouhé řeči plné satyry: jeden víc trýzní druhého.“

„O to by nebylo,“ prohodila baronka, anto sem ustal právě mluviti s Johankou odskočivší jako laňka nahoru na úval k Severině.

Byl sem sám a skoro v rozpaku, mám-li zůstati, či jíti dále, abych se snad nestal náhodou mimovolným vyzvědačem. Šel sem opodál úvalu, avšak společnosť za mnou brala se touž cestou. Slyšel sem tedy rodinnou rozmluvu bezděky; neboť uši zacpati sem si přece nemohl.

„To hašteření,“ pokračovala baronka, „promění se brzy v pravdu milou, když on či ona ustane odporovati. Pod tím drsným zevnějškem řeči skrývá se bezděky hlubší cit. A nemýlím-li se, tu se stává Žolkiewicz od nějakého času někdy smutným, zádumčivým, když se mní nepozorována.“

„Ah! to je asi znamení, že Severina vítězí?“ ptal se s úsměvem baron.

„Zajisté, choti!“

„Vyť jste v podobných záležitostech zkušeny,“ prohodil baron; „tedy se chystej, sestro, ať tě ta svatba nepřekvapí.“

„Nemá spěchu, bratře; Severina je osmnáct roků a vstupuje teprvé do světa.“

„To je jedno, sestro; ať dřív nebo později; raděj si to odbuď. Musím se vyznati, že Žolkiewiczovi přeju.“

„Ale, bratře, já přece musím dříve dozvěděti se co matka něco o jeho minulosti. Vždyť ho takřka neznám, ty tři neděle nestačí k tomu, aby zviklaly moje zásady dosud zachované.“

„To arci trošku těžká věc, sestro. Žolkiewicz nikdy se nezmiňuje o svých poměrech a rodinných záležitostech a já se ptáti nemohu; nebylobyť to zajisté slušné. A že mne samého zajímá, tu sem se juž dříve sem tam tázal v městě jeho soudruhů; avšak nedozvěděl sem se více, než co sem juž věděl. Pochází z dobré rodiny, praví se, že má dva statky nedaleko Poznaně, bývá vesel; měl dva souboje, z nichž vypadl jeden nešťastně!“

„Bůh uchraň!“ zvolaly obě dámy najednou.

„Zevrubnějšího o tom nic nevím. Halí se to všecko v hluboké tajemství.“

V tom sběhli setník a dívky s úvalu, připojili se k baronovi a rozmluva byla přerušena.

Na mne účinkovalo nějak podivně, co sem právě slyšel. A od té doby díval sem se s úplně jiným okem na setníka než dříve. Stal se mi tajuplným a tím neodolatelněji mne to k němu táhlo.

Na zpáteční cestě nepromluvili setník a Severina ani slova.

Něž sme se vrátili do zámku, byl večer.

Po hodině sešli sme se v salonu k thé. Chutnalo nám po té procházce výborně; já mezi tím něco zahrál bez pobídnutí, avšak nešlo nám to všem nějak od srdce. Zábava vázla. Připisoval to každý umdlení — já si však svěřil, že tím byla vinna odpolední rozmluva. I setník byl mlčeliv a Severina ztratila svůj rozpustilý humor: snad se mezi nima něco událo, co jim pokazilo obyčejně živou rozmluvu. Johanka o tom asi věděla, neboť i ona byla roztržita a úkradkem pozírala brzy na Severinu, brzy na setníka: mně to však neušlo.

Když sme se rozcházeli, zůstal sem schválně co možná nejposlednější. Setník se poroučel; Severina vstala a chladně se uklonila. Žolkiewicz nevěnoval jí zvláštní úklony, ba ani se na ni nepodíval a odcházel. Když šel okolo mne, zašeptnul mi aniž to kdo pozoroval, do ucha: „Prosím, pane ***, čekám na vás dole.“ Já se poněkud pozarazil, stisknul sem mu však ruku na znamení svého svolení a obrátiv se jako náhodou k Johance prohodil sem, anžto baron doprovázel setníka až ke dveřím a starší dámy odcházely do svých komnat:

„Dobrou noc, slečno!“

„Nevím, vyplní-li se vaše přání!“

„A proč by nemělo?… “

„Příčina vás nemůže zajímat; odpusťte tedy, že vám ji nesdělím.“

„Pozoroval sem, že se nedařila zábava dnes!“

„Jak pak by měla!… Budeme hráti zejtra o dvanácti?“

„Zajisté, slečno!“

Tu k nám přicházel baron. Já se uklonil. Odcházeje pozoroval sem, že Severina seděla zamyšlena ve fauteuilu u okna.

Baron mi podal ruku, já se uklonil a odešel.

Běžel sem dolů, průjezdem před zámek.

Bylo asi jedenáct hodin. Měsíc právě zacházel za pohoří, slabé vrhaje světlo na zahrady okolo zámku. Právě sem vystoupil z průjezdu, an tu setník vycházel ze stínu, drže svého koně za uzdu. Sluha odstoupil stranou a setník obrátiv se ke mně pravil:

„Vy odpustíte, pane ***?“

„Jsem veležádostiv, pane setníku!… “

„Mám k vám velikou prosbu; dejte mi své čestné slovo, že nezklamete moji důvěru.“

„Možné-li splnění se strany mé, s radosti je dávám!“

„Děkuji vám srdečně. Vy ste včera za svého vypravování se zmínil, že ste také byl v R***, a že ste několikráte byl v salonech hraběnky W***?“

„Ano, pane setníku!“

„Snad ste ani nepozoroval, jak na mne účinkovalo vaše vypravování!“

„Ah?! Byl ste snad také v R***?“

„Když sem přede dvěma léty jel z Paříže!“

„Ah! Je-li možná!… Snad ste nebyl… “

„Znáte tedy tu proklatou historii?“

„Mluvilo se o tom ještě v loni; ale pro bůh vás prosím, jak to přišlo? Musím vám říci, že jsou všecky hlasy v R*** proti vám.“

„Tíží mne jakási kletba, že všady přináším neštěstí, kam přijdu. Hraběnka byla krásná, svůdná; já sem byl z Paříže odporučen jejímu choti. Přišel sem, zdržel sem se asi pět neděl, hraběnka mne tak opoutala, že sem zapomenul na vše kolem sebe. Byla vášnivá, a ve své vášni podala mi vše, co ženská může dáti. Já se zpronevěřil proti jejímu choti; vyzván od něho, darmo sem se vyhýbal. Zlé svědomí zrazovalo mne od souboje s ním! On však nedal se upokojiti. Rozhodla strašlivá zbraň; hrabě smrtelně raněn. Později dověděl sem se, že za měsíc umřel. Od toho času nevím praničehož, až ste včera náhodou se zmínil o hraběnce W***. A jak ste se vy to dověděl?“

„Celá ta věc je tam veřejným tajemstvím! Divím se ostatně, že se hraběnka zase do R*** vrátila a že připouští, aby ji obletoval celý dav obdivovatelů!“

„Oh! ty ženské!“ vzkřikl setník a křečovitě sepjal ruce. „Ostatně,“ pokračoval dále, zpamatovav se, „prosím vás, drahý příteli, abyste se nezmínil někomu o tom. Co sem chtěl vědět, to vím, děkuji vám srdečně za vaši laskavosť. Odpusťte, že s vámi v noci vedu podobné rozmluvy. Neměl sem však dnes pražádné příležitosti, promluviti o sobě s vámi. A zvědavosť mne trýznila celou noc a celý den. Tedy ještě jednou děkuji, příteli, s bohem!“

Podal mi ruku, vyšvihnul se jako vítr na kůň, pozdravil mne ještě jednou a už zmizel v tmavé aleji.

Já šel nazpět do zámku. Salon byl ještě osvětlen, bezpochyby že tam ještě někdo byl. Koukal sem přes balkon do oken: na balkoně stála v shawl zahalená — Severina a dívala se do modré, světlé noci za jezdcem…

Podivná to hra osudu!…

Jsem žádostiv, zdali mi asi zejtra mladá baronka něco sdělí.

*

Skutečně, osum dní uplynulo, co sem ti nepsal! Nu, mnohos neztratil. Ty dni ztrávil sem nejvíce o samotě. Na zámku je ticho. Severina se roznemohla, nastudila prý se při poslední procházce, o kteréž sem se ti tuším v předešlém listu zmínil. Má malou zimnici. Následkem této nehody přerušen náš pořádek docela, a já buďto hovořím s baronem, anebo zajdu do parku a — komponuji; aneb ztrávím nějakou hodinku u paní baronky, a tu je vždy přítomna Johanka; stěžuje si, že se naše hudební zábavy překazily. Také sem se dosud nedověděl, která byla příčina neočekávané změny v chování setníka a Severiny. Setník tu byl asi dvakráte, ale velmi na krátko a já ho ani neviděl; nebyl sem náhodou nikdy doma. Mohlo by býti dámám nápadné, že nepřichází každý den, jak prý to dříve povždy činíval: tak ale myslí se, že nechce rušiti denní nynější pořádek svou návštěvou a že napraví vše, až se Severina uzdraví.

Bylo tu právě tyto dni mnoho hostí z vůkolí, avšak nemoc mladé Vilkonské zamezuje všecky zábavy. Mně je to arci jedno. Při té příležitosti mám já více po chvíli a zanáším se také více sám s sebou. Po té divné rozmluvě se setníkem jsem jeho přítelem, jak mi ubezpečuje v listě, jejž sem právě obdržel a v němž mne žádá, abych zejtra v neděli přišel dolů do města, což bez pochyby učiním. Jsem jeho hostem.

Jinak mi vskutku není čas dlouhý. Chodím po parku, bloudím po kraji, zasedám u řeky pod nějakou olší aneb na vrchu pod nějakým dubem a všady mne doprovází notový papír. A je to věru poetický život, jakýž právě tyto dni vedu. Předevčírem vylezl sem na pohoří a tam zasednuv pod buk blouznil sem. Nade mnou táhnul lehounký západní teplý vítr a šuměl v koruně stromu jako zvukové harfy. Večer se chýlil nad krajem; brouci bzučeli tajuplnou píseň — zdálo se mi, že celý svět je jediná píseň veliká, že celá vtělená poesie. Tu se vkrádaly drahé upomínky z mladých dob života mého v mysl mou, tesknota nevýslovná zmocnila se mých ňader — já bych byl objal v svou náruč celý svět!… Sladké melodie se rodily v srdci, slyšel sem písně jiných říši, duše moje se rozplývala velikým tajemstvím tónů, já se v duchu modlil harmoniemi!…

Večer toho dne složil sem elegii, ráno na to opsal sem ji s věnováním mladé baronce a odevzdám ji při první příležitosti. Čím déle přemýšlím o tom, abych nemyslil tolik na tu dívku, tím více cítím, že sem dojat každým jejím pohybem. Jeť to dívka, jakéž sem dosud neviděl. Věčně co mladík mořen naukami, ve věčném cviku otupuje všecku styčnosť se skutečným světem, věčně věze v notách neměl sem ani po chvíli, poohlídnouti se po svém vlastním srdci; a tak děkuji pouze náhodě, když neztratilo své dobré jádro, jímž jej dařila příroda. Když sem přicházel později k uvědomění svých sil a své umělosti, bylo mi tu nejprvé o mou slávu! Avšak co za slávu, když nikdo nebyl jí účasten, co za slávu, když sem jí nemohl dobývati pro někoho, jemuž sem byl srdcem oddán? sláva, dobytá vlastní osobě: ta netěší!… Tu sem myslil na skvělou eksistenci, a nahlížeje, že jí dojdu jen slávou, hleděl sem rozmnožiti opět tu slávu, jíž sem s nikým sdíleti nemohl. Štěstí mi přálo; moje jmeno rozneslo se daleko po krajích ve světě uměleckém; ale za všeho toho bezkonečného namáhání a snažení zůstalo povždy srdce mé nevyplněné; i teď, když s pýchou mohu za sebe a před sebe pozříti, když sama vzdálená vlasť s hrdostí mluví o mně, teď nemohu říci, že sem dosud úplně žil! Nepocítil sem dosud jakéhos života v srdci, jenžto ohřívá duševní pružnosť stále rovnými dary dojemně prýštících-se citův.

Mladá baronka častěji se mnou hovořívá; buďto se vídáme v salonu její matky, aneb se potkáváme v zahradě. Já vím, kdy tam jde, a neopominu jako náhodou se přidružiti k ni, když kráčí po boku matky. Já cítím, že se ve mně ujímá plamen jakéhos citu, jehož dosud neznal sem, tak sladkého, tak lahodného, že bych se mu úplně rád poddal s horoucím přáním, aby měl věčného trvání. Avšak promluviti s dívkou o tom citu, pro nějž nemám dosud vlastně ani jmena, slovem opásat smělým, co v nesmělosti v srdci mém — ano, musím to říci, v srdci mém tiše květe: k tomu neměl sem dosud žádné příležitosti. Musím vždycky mluvit buď o svém umění, neb o svých cestách, buď o nejnovějších úkazech na poli hudebním vůbec; musím povídati, jak sem počal svou dráhu uměleckou, a tu používám velkého zdroje svých nabytých trpkých zkušeností a bavím stále. Avšak nemohu se dosti míti na pozoru, abych nevyzradil, co ve mně tuty dni za změny se dějí. Někdy mi přece uklouzlo slovo, pohled se mi vykradl ze zraků málo ostražitých — a dívka sklopí oči a zapýří se jako růže, když právě rozkvetá. Včera, když sem dámy doprovázel ze zahrady, šla mladá baronka jako snad náhodou poněkud pomaleji přes schody na horu a stará paní už zašla do blízkého pokoje, kdežto my teprve stáli u pokraje chodby. Johanna se mi čtveračivě poroučela; já byl tak rozčilen, že sem se odvážil k slovům:

„Doufám, slečno, že se loučíme na shledanou!“

„Oh! zajisté! Na to bych vsadila svou ruku!“

„Sázka se uzavírá rukou dáním!“

„Zde je,“ odpověděla Johanna a vložila svou bělounkou, maličkou ručku v ruku moji a usmála se, stavíc se vážnou.

Já se uchopil podané ručky, a zponenáhla povznesl sem ji k ústům; mé rty zahořely v té měkké, sněhobílé její pleti — polibek ten byl dlouhý, a ručka její spočívala bezděky ještě v mé, když sem ji odloučil od svých úst. Já pozřel k dívce; Johanna držela pravicí šátek batistový tisknouc ji na ňadra. Pak se zachvěla na celém těle jako ovanutý kvítek letní lilije a uklouzla, aniž se ohlídla, do pokoje. Já tu stál a cítil sem ten malý, krátký, vřelý tisk ruky její. Netrpělo mne to v zámku. Já musil pryč, ven, a teprve v aleji, chladné, tmavé unutkal sem se k pokoji.

Večer sem strávil s baronem. Dámy nesešly dolů do jídelního sálu, jenž se nachází v parterru. Já byl roztržit; baron se těšil, že zejtra Severina přijde do salonu a když sem mu sdělil, že půjdu zejtra do města na celý den, nabídl mně svůj kočár a žádal mne s úsměvem, abych řekl Žolkiewiczovi, že je Severina opět zdráva.

Pozdě sem se dostal na lůžko; neboť když se baron odebral do své ložnice, sešel sem ještě jednou ze zámku, obešel levé křídlo, a díval se do oken. V pokoji Johančině bylo ještě světlo: snad něco čtla. Dal sem jí z nejhlubší duše nejvroucněji dobrou noc!…

Přišed do své komnaty, psal sem noty: celý svět proměnil se mi v krásnou symfonii!…

*

Byl to podivný den. Poznal sem, jaká náhoda vládne člověkem. Setník docházel do zámku dříve každý den a počal se rozvinovati jemný okov okolo něho a Severiny Vilkonské; já sem sotva vstoupil v kruh šlechtické té rodiny a přerušil mimovolně, co se pomalu ujímalo jako květ přesazený v cizí půdu. Svým vypravováním rozbouřil sem staré vášně setníkovy a ublížil děvčeti, které počalo nakloňovati se tomu důstojníku. Já sám stal se jinakým, a nevím, jaký konec to vezme, co právě v srdci mém vře. Ba ano, příteli, čím člověk je, tím stal se mimovolně poměry, veden jsa divnou tajnou mocí! Mohl sem arci odepříti v D*** baronovi; avšak právě tak se mohu ptáti sama sebe, proč mu odepříti? A teprve když člověka zavede osud v těsné okolnosti, teprve tehdy ponecháno člověku, aby se z poměrů těch buď vytrhl, aby snad upadl v jiné, aneb aby se stal vlastním tvůrcem blízké budoucnosti!… Abych ušel všem konsekvencím, mohl bych odjeti dnes! Ale proč? Mám se strachovat příštích dnův, abych se snad dočkal tím strašnějších chvílí později?… Nechám toho! Zůstanu!

Ráno jel sem do města krajského, kde leží setník posádkou. Nemusil sem se dlouho poptávati po něm; jeho byt není daleko od hlavního náměstí a já odeslav kočího nazpátek do zámku, vstoupil do domu. Žolkiewicz byl doma; očekával mne. Když sem vstoupil, byl rozložen na divanu čta a z dlouhé turecké dýmky dýmaje. Spatřiv mne, rychle vstal a přivítal mne co nejsrdečněji. Bylo asi půl dvanácté. Zavolav na svého sluhu, dal mu rozkaz, aby přinesl snídaní.

Já se posadil bez dalších okolkův do fauteuillu zeleným suknem potaženého, druhý sluha vojenský podal mi čibuk, a za několik minut dýmali sme za velmi živé rozmluvy.

„Vy ste byl, pane setníku, dvakráte, musím však říci, jen dvakráte za celých osum dní na zámku W…czském? Nešťastná náhoda tomu chtěla, že ste mne poctiv návštěvou nenalezl doma!“ —

„Nechte podobných frásí, pane ***, a mluvme jako přátelé!“

„Nuže dobře, jak chcete! Vyřizuji vám tímto vzkázání barona W…, abyste brzy přišel; Severina se uzdravuje a vejde dnes ponejprv do parku na procházku.“

„Ah!“ odpověděl krátce Žolkiewicz.

„Bylo mi skoro samému divno, že ste zavítal na zámek tyto dni tak řídko.“

Žolkiewicz, sedě mi naproti, vztýčil poněkud hlavu a pozřel na mne upřeným okem.

„Vám divno? A proč?“

„Ba ani sám nevím! Možná, že je nyní veliká mezera na zámku bez vás. Pan baron touží sám po vás.“

„Je to dobrý pán, baron W…,“ odpověděl chladně setník.

„Nuž, a nic více?“

„Co více?“

„Mladá Vilkonská?“…

„Ah! dejte mi pokoj s těmi ženštinami. Vy ste mně onehdy zasadil smrtelnou ránu! Když si vzpomenu na hraběnku W…, pro niž sem svůj život nasadil a život cizí zmařil a která vzdor tomu obklopena novými obdivovateli, tu mi bouří hněv ve všech žilách. Od toho dne uchladl také ve mně jakýs slabý zápal, jejž sem cítil, anebo domníval se alespoň cítit k Severině; a když sme byli posledně pohromadě, tu sem s ní nakládal nemilosrdně a přivedl sem to tak daleko, že sme se rozhněvaní rozešli.“

„Vy ste to učinil úmyslně?“

„Zúplna!“

„A já sem toho nevědomky příčinou?“

„Dílem, ano — avšak proto si nepotřebujete dělati výčitky, příteli! Ty ženské toho nezasluhují.“

Mně to přece nebylo tak lhostejné. Zamlčel sem se. V nejvhodnější době přinesl sluha studenou snídaní a několik lahvic vína. Za jídla mluvilo se všelicos, Žolkiewicz se však nezmínil více o zámku W…czském.

Byly asi dvě hodiny, když sme vstali od stolu. Žolkiewicz rozkázal, aby bylo jídlo pohotově k páté hodině a připojil, že budou jísti čtyry osoby.

My sme sešli dolů, z města ven berouce se dlouhou stinnou silnicí podlé řeky, jež teče také zahradami zámku W…czského. Přes blankyt veslovaly mraky zakrývajíce teplé slunce odpolední. Voda chladila teplý vzduch a mírný větřík poletoval po keři jako rozpustilý motýl. Žolkiewicz vypravoval o Paříži a Versaillesu, o vojenském životě ve Francouzích, a svých známých rodácích, kteří vlasti vzdáleni v cizině plýtvají jměním. Divil sem se, že mluví s takovou trpkostí o nich. Tak nám čas mizel za rozmluvy a my obrátili se k návratu do města. Sotva sme se dostali k prvním stavením, běží nám jeden ze sluhů Žolkiewiczových v ústrety se zprávou, že přijel z nenadání general N., aby měl inspekci.

„U čerta, to nebude z našeho obědu nic, bude-li ta inspekce dlouho trvat. Zpropadené dílo, právě pět hodin. Mohl také general přijeti o tři hodiny později. Tedy domů nejprvé, abychom se v náležitý pořádek dostali. Pojďte se mnou, příteli, a nebude-li jinak, musíte obědvati sám.“

„Mně je velice lito, že nebude společnosti,“ odpovím; „těšil sem se na veselé odpoledne.“

„Tak to máte v našem stavu; někdy se člověk nemůže ani s plnou pohodlností naobědvat; arci stává se to velmi zřídka.“

Přišli sme k obydlí setníkovu. Žolkiewicz oblékl svou parádní uniformu, právě když přicházela ordonance, aby se dostavil do kasárny.

Setník odešel. Já mu slíbil, že budu čekati, až se vrátí; pak že budeme večeřet místo oběda. Procházel sem se městem, až slunce zapadlo. Pak zamířiv k obydlí setníkovu, vidím kočár, jejž mi poslal baron ze zámku. Když sem vstoupil v salon Žolkiewiczův, doručil mně sluha list od setníka. Byl zatím doma, avšak nezastihnul mne. Omlouval se, že je celý sbor důstojníkův k večeři pozván u generala, abych tedy nadarmo nečekal. Jindy že si vše vynahradíme.

Já sem sedl do kočáru a za půl hodiny byl sem v zámku.

Večer ztrávili sme opět po desíti dnech poprvé pohromadě při čaji v saloně. Severina byla poněkuď veselá, a vypadala velmi interessantně. Rozmluva byla velmi živá. Já sem hrál po delším čase několik skladeb, panovalať radosť nepokalená celým kruhem. Když sem byl ukončil druhý kus, přistoupila ke mně Severina a pravila polohlasem:

„Mluvil ste dnes se setníkem?“

„Ano, slečno! Byli sme spolu až k večeru. Večerní zábava se nám však pokazila. Přijel právě general dohlídku mající.“

„Neříkal, přijde-li zejtra?“

„Lituji, že nemohu říci ano!“

Severina se zamyslila. Já přejel rukou klávesy a zahrál lehké variace na nějaký kvapík.

S Johankou sem skoro nemluvil. Když sem ale někdy zabloudil zrakem k ní, tu se naše pohledy potkaly…

„Nuž, a jak se vám tu u nás líbí?“ tázal se mne baron. „Ještě sem se ani nezeptal!“

„Oh! o tom nejlíp svědčí, že zapomínám sám na sebe, pane barone! Mám ještě malou cestu před sebou do svého rodiště Prahy, a nevím, kdy se tam dostanu.“

„Prosím vás, pane ***, to si nechte až na poslední doby své dovolené; nám byste tu věru scházel; já sem se navyknul považovati vás za úda své rodiny.“

„Vy mne zahrnujete laskavostí, pane barone!“

„Zejtra počnete zase hudební zábavy s Johankou, je-li pravda?“ ptala se mne paní baronka. „Řekněte mi upřímně, pane ***, co myslíte o její hře?“

„Já trvám při své první výpovědi, paní baronko! Slečna hraje s nevšedním citem, s nevšedním výrazem!“

Baronka mi přívětivě pokynula a přála mi dobrou noc.

Já chtěl také odejíti. Baron doprovázel až k vozu souseda Soldheima s paničkou; baronka odešla taktéž; zůstali sme pouze Severina s Johannou v salonu. Guvernantka, o kteréž sem se ti dosud ani nezmínil, mluvila se Severinou, já se obrátil k Johanně čekaje až se vrátí baron.

„Zejtra musím s vámi mluvit, pane ***!“ oslovila mne rychle Johanna, dívajíc se ke stolu, kde Severina seděla, jakoby nechtěla, aby byla pozorována.

V tom vstoupil baron.

„Máme zejtra večír hosti, děvčata. General N. přijde k večeři. Právě přinesl mi posel od něho list. Tedy se vám pokazila radosť, pane ***? General vám nepřijel vhod!?“

„Měli sme právě začíti: tu musil setník do kasárny.“

„Vyřídil ste mu, oč sem vás žádal?“

„Ano, pane barone!“

„A co řekl?“

„Že přijde!“ odpověděl sem, nevěda se v skutku upamatovati, co mi vlastně Žolkiewicz řekl.

Dívky naslouchaly.

„Nechte nás tu samotny,“ obrátil se baron k dámám.

Dívky odešly; zůstali sme sami.

„Povězte mi upřímně, co soudíte o setnikovi?“ tázal se mne baron udusiv poněkud svůj hlas.

„On je počestný muž!“ odpověděl sem překvapen otázkou baronovou.

„To jest. Ale nepovídal vám nic během dneška o svých avanturách, jak to obyčejně mladí lidé u vojska činívají?“

Byl sem na rozpacích. Věděl sem, kam baron naráží; vzpomněl sem si hned na rozmluvu u dvora před čtrnácti dny s paničkami vedenou.

„Mluvilo se o všeličemž, co se týče vojenského života.“

„Nesvěřil vám — tak za rozmlouvání — příčiny svých soubojů. On měl totiž jak známo dva souboje!“

Vzpomněl sem si zase na tu noční rozmluvu s Žolkiewiczem a na dané slovo.

„O tom neříkal nic. Bezpochyby že to jsou příčiny, které jak obyčejně mají základ v maličkostech. Ti lidé jsou uraženi každým křivým pohledem.“

„To je pravda!“ odvětil baron a vstal.

Rozešli sme se.

*

Nevím, dočkám-li se kdy osudnějšího dne nade dnešní. Musím ti říci, že píšu ti dnes o jedné hodině v noci a že sotva asi zamhouřím více oka. Zejtra o páté hodině musím do města, abych… Leč nesmím přechvacovat, příteli, ač věru nevím, jak začíti.

Ráno vstal sem jak obyčejně. Bylo překrásné jitro. Já se vybral na pohoří za zámek až na nejvyšší mýtinu, kde od barona vystaven malý letohrádek. Mluvilo se tyto dni o výletu, který určen na pozejtřek, až se Severina zcela zotaví. Dnes však pochybuji velice, že ta umluvená procházka nás pozejtří povede do lesa. Beze vší předtuchy jakýchsi neobyčejných příběhů prošel sem všecka zvláště krásná místa těch výšin a vstoupiv na cimbuří malého hrádku, bavil sem své opojené zraky všemi půvaby a krásami vyhlídky. Já se poddal řídké rozkoši sladkých dojmů a protoulal sem takto skoro čtyry hodiny. Než sem se vrátil do zámku, bylo as dvanáct; já urovnav toilettu odešel hned do malého salonu baronky, abych po delším čase opět s ní něco zahrál na pianě.

Když sem vstoupil, seděla slečna Johanna na pohovce nedaleko druhého okna naproti pianu a vyšívala. Byla sama. Salon byl otevřen a ve vedlejší komnatě byla Severina s guvernantkou.

„Už sem myslila, že nepřijdete, pane ***. Avšak vy ste si přece na mne vzpomněl,“ připojila polohlasně s roztomilým pohledem.

„Já se něco opozdil, slečno; byl sem v lese na letohrádku, kam se pan baron s celou společností tyto dni chystá. Chtěl sem si dříve prohlídnouti místnosti, abych tam nebyl cizincem.“

„A proto ste se opozdil, že vás letohrádek více zajímal, než tato zábava!“

„Slečno!…“

„Já se hněvám, skutečně se hněvám!“

„Já však hněv váš nikoli nezasluhuji; a přece se uvoluji, slečno, vyplniti vše, cokoli mi udáte, čím bych mohl ztracenou vaši laskavosť opět sobě pojistit,“ úklonně a žertovně, a na polo vážně sem deklamoval, rovnaje noty své komposice, již sem mladé baronce věnoval. Chtěl sem ji dnes překvapiti.

„Dobře, dobře, pane ***, beru vás za slovo. Ráda bych něco věděla!“

„Dámy mají vždy a všady tuto chvalitebnou a pěknou vlastnosť.“

„Oho! Z vás mluví ironie! Budiž! Já chci vědět, kdo to asi stál právě dnes čtrnáct dní skoro o půl noci se setníkem Žolkiewiczem před zámkem a vedl s ním velmi důležitou rozmluvu!“

Při tom se mi dívala krásným okem ve tvář, mile se usmívajíc!

„To zajisté víte; jinak byste sotva s tou otázkou ke mně se obracela, slečno. Avšak dovolte mi také otázku. Kdo pak vám řekl, že Žolkiewicz nešel hned po odchodu ze zámku domů?“

„To nevím!“

„Já to vím; chcete, abych vám to řekl?“

„Nikoli, nikoli!“ rychle odpověděla Johanna, obrátíc se ke dveřím do vedlejší komnaty vedoucím. „O čem ste však rozmlouvali, bylo asi veliké tajemství! Prosím vás, obyčejné věci, ty se nepovídají o půl noci!…“

Já sem si místo odpovědi sedl k pianu a přejel škálu. Dívka se na mne dívala nepromluvíc o tom slova více.

„Slečno,“ počal sem opět, „zahraju nějakou novinku. Jestliže se vám zalíbí, rozhodněte pak nad osudem jejím.“

Baronka si sedla na pohovku a poslouchala.

Hrál sem svou skladbu. Solitude její název. Až ji seznáš, bude si ti líbit. Je to elegický výlev toužícího srdce. Vmysliv se do toho patřičně, hrál sem nadšeně. Johanna byla velmi dojata. Když sem dohrál, přistoupila k pianu a ptala se, co to za překrásnou komposici.

Já se vzchopil, vzal noty a podal sem jí sešit. Johanna byla překvapena. Jediné „děkuji“ vyklouzlo jí z krásných, čarovných ústek, ale slovo to mi bylo milejší, než celá dlouhá řeč.

„Přijímáte, slečno?“

„K čemu ještě ta otázka? Nejlíp se vám budu moci odměniti jedině tím, že tu komposici dobře prostudovat neopominu, abyste ji uslyšel ode mne s tímž citem přednášenu, s jakým ste vy ji přednášel!…“

Za živé zábavy uplynul čas, jejž věnovati slečně domácí mi bylo dlužno; v zámku činily se zatím přípravy k přijeti hosta, baron odejel do města. Měla se sejíti četná společnost k večeři.

„Jsem žádostiva, přijde-li také dnes Žolkiewicz,“ prohodila Johanna, když sem kráčel podlé jejího boku odpoledne v zahradě. Odloučili sme se od Severiny, s níž šla guvernantka, kráčejíce v důvěrném hovoru chodbami stinného loubí. Mně bylo dnes tak poeticky, tak vznešeně, že bych byl obejmul celý svět a tiskl jej k prsoum ve vřelém záchvatu. K tomu ještě Johanna podlé mne, v tom lehkém letním šatu vkusně a elegantně upraveném, malý slunečník v ruce tak nenuceně, tak mile kráčejíc, jakoby mne tu ani nebylo: to vše dodávalo mému srdci jakési neznané odvahy a nepocítěné rozkoše. Já se zponenáhla stal důvěrnějším a když sme dole u řeky postanuli a ona opětovala svou otázku, kterou sem ve pohledu na ni přeslechl, přijde-li dnes také Žolkiewicz, tu pozřev s nevšedním zápalem v oku k ní pravil sem:

„Což jste tak starostlivá oň, slečno?“

„Ráda bych to věděla, avšak ne kvůli sobě, nýbrž…“

„Snad slečna Severina Vilkonská si toho přeje?“

„Upřímně řečeno, ano! vždyť víte, že se s ním velmi ráda bavila.“

„Nemohu vám říci, slečno. Směl bych ale předložit vám otázku, zda-li skutečně stal se slečně drahým hostem?“

„Vy se mnoho ptáte, a taková věc se nedá mužským říci; ostatně ste zajisté sám mohl pozorovat…“

„Prosím vás, já sem tu byl asi dva dni.“

„I za tu krátkou dobu; taková věc se brzy vidí.“

„Myslíte?“ pravil sem rozčilen sladkým pohledem Johanny. Byli sme právě u řeky kráčejíce po květnatém břehu, až sme se náhodou dostali k besídce jedině přepnutým loubím tvořené. Na zad na stromě byla pěkná tabulka, na níž gothickými písmeny arabeskami ozdobenými stálo: „Koutek Johančin“! A byl to rozkošný kouteček: voda šplounala, ptáci pěli, květiny dýchaly tajuplnou vůni, větřík hrál na vršcích stromů, v to tenký bzukot tisíců mušek — —

Vyzval sem mladou baronku, aby sedla do milé besídky. Já zůstal před ní státi.

Na moji krátkou otázku neodpověděla více Johanna. Jakoby se byla snad sama nad sebou zapomněla, zapýřila se jako růže a oči majíc sklopeny hrála se slunečníkem.

Já na okamžik oněměl; tu krásnou hlavinku před sebou vida zapomněl sem na celé vůkolí; já cítil jenom její krásu a půvabnosť, a zdálo se mi, že tím krásnější a půvabnější se stává dívka přede mnou sedící. Já cítil, jak se mi srdce v prsou šířilo, já cítil, že krásné, živé jaro vzchází v něm, mně bylo volno, sladko, nevýslovně sladko!

Bezděky uchopil sem její ruku. Nad náma v houštinách zpíval touživý slavík čarovné žalmy lásky; větřík houpal se na kalíškách vůnědyšných květin. Já vzpíral svůj žhavý zrak k dívce.

„Večer se blíží na perutích lásky, slečno!“ prohodil sem, abych alespoň nějakým slovem ulehčil své horoucí tísni. „Mne obchází doba krásná, doba neočekávaná!… Smím, smím vám říci, co ste snad juž sama pozorovala?… Ano, musí to ven, sice mi šílená rozkoš roztrhne srdce! Johanno, tajný stíne mých snův, duše mých zvukův, ježto jenom vámi se chvějí v hudbě nadpozemské, Johanno —“

Nevěděl sem co činím; poslední slabiku drahého jména vtisknul sem v plamenné rty chvějící se děvy, která se vinula v náruči mé, v rozkoši krásného okamžiku se rozplývajíc. Já ji tisknul s horoucí silou k svým prsoum a dlouhý, dlouhý polibek byla její odpověď. Umdlena bouří a nevšedním ruchem citův sklesla na sedadlo, s něhož sem ji byl v ohni své řeči k sobě vztáhnul. Zavřela oči, jako by se bála, vytrhnouti se z blahé závrati, pevně držíc pravici mou.

Tu sme zaslechli volání. Johanna vyskočila a odhrnouc své hedbávné tmavé vlasy z tepajících spánků, uchopila slunečník a plaše se odhlídnouc pravila rychle:

„Zůstaňte, prosím vás; já půjdu napřed Co se stalo, o tom nesmí nikdo vědět, slyšíte?“ a podavši mi raku, již sem jako v letu vroucně políbil, odkvapila jako rychlý motýl bloudící po květinách.

Po chvíli vracel sem se i já do zámku tou samou cestou pln jarních myšlének a citů; v hlavě byla jediná symfonie — ráj zvukův sladkých chvěl se mým srdcem!…

Přišel sem do zámku, když se stmívalo. Před stavením stálo mnoho vozů, služebníci lítali sem a tam, bylo velmi živo. Odešel sem do svého pokoje. Salony byly osvětleny, praveno mi, že general s několika officíry juž přijel.

Sotva sem se zpamatoval ze svého záchvatu: tu se otevrou dvéře a vstoupí správce domu.

„Byl sem tu již dvakráte, pane ***, zde nějaké psaní z města od pana setníka Žolkiewicze; posel žádal o okamžité doručení.“

Já se vzchopil s divanu, vytrhnuv psaní správcovi z ruky a odpečetiv čtu rychle:

„Příteli!

Nehněvejte se, že se k vám obracím s prosbou. Musím s vámi nevyhnutně ještě dnes mluviti; žádá to důležitosť věcí, ježto vám sdělím, až přijdete. Bylbych sám přišel, ale nemožno mi vyjíti z domu; jsem zahrnut prací neobyčejnou. Přijďte hned. Váš

oddaný
Žolkiewicz.“

Požádal sem starce, aby se zeptal, mohu-li promluviti několik slov s panem baronem. Uchopiv se klobouku, šel sem hned v patách za správčím.

V předsíni čekal sem asi pět minut. Baron vyšel ze salonu a šel mi v ústrety.

„Odpusťte, že vytrhuji, pane barone. Právě mi psal setník Žolkiewicz, že musí se mnou ještě dnes mluviti. Psaní je tak zvláštně drženo, že to nepochopuji. Prosil bych o kočár a pak večír o laskavé ztrpení stran hry. Paní baronka mi vyjevila přání, abych četnou společnosť rozehřál nějakou fantasií na pianě.“

„Ale, milý pane ***, k tomu není zapotřebí takových ceremonií. Račtež ujednati v městě, co nutno, a pak mne odměňte něčím od Chopina. Toužím po tom velmi. Ta nemoc Severinina mne oloupila o mnohý krásný okamžik!“

„Nebudu se darmo v městě zdržovat; mně je to jedině proto nemilé, že dnes právě valná společnosť…“

„Nebuďte dětinským! Řekněte jen Žolkiewiczovi, že se naň hněvám; však on ví dobře proč.“

„Děkuji, pane barone,“ uklonil sem se vlídnému starci.

Za chvilku seděl sem v lehkém voze a ujížděl do města. Tisícero myšlének se honilo mou hlavou. Nemohl sem si vysvětliti, jaké asi důležité příčiny přiměly Žolkiewicze k tomu, aby mne obesláním požádal o mou přízeň. Všecky případy sem promyslil, skutečně tuše něco důležitého, an Žolkiewicz zajisté věděl o návštěvě generalově na zámku a lehko se domysliti mohl, že při podobné obzvláštní příležitosti budu v salonu. Co jej tedy přimělo, vytrhnouti mne z obyčejného denního pořádku? A k tomu ještě skoro v noci; nebo se zatím zúplna setmělo. Nemohl sem se dočkati, brzo-li kočí dorazí do města, brzo-li zastaví u bytu Žolkiewiczova.

Koně uháněli jako vítr, viděl sem před sebou světla z města. Deset minut — vůz zastavil u setníka.

První poschodí bylo osvětleno. Běžím přes schody nahoru a ani nedaje se ohlásit vstoupím.

Žolkiewicz uzřev mne rozestřel náruč.

„Konečně! konečně! Již sem myslil, že mi odepřete, aneb že naprosto nemůžete odejít.“

„Prosím vás tedy, pane setníku, čím se vám mohu zavděčit?“

„Bez okolků, příteli, sděluji vám, že mám zejtra o šesté hodině ráno souboj!“ pravil setník rozčechrávaje si hřebínkem své kadeřavé vlasy. „Nelekejte se, je to maličkosť!“

„Souboj?“ pravím v skutku uděšen. „A proč?“

„Urazil mne dnes odpoledne jeden z důstojníků ze suity generalovy. Byli sme as před čtyřmi hodinami zde pohromadě, pilo se trochu vína a zábava byla živější než obyčejně. Při té příležitosti prohodil jeden z hostí, rytmistr P***, když se mluvilo o baronu W…czském, že zná jeho sestru a její dceru.“

„Severinu?“

„Ano! Povídal nám tu, že ji zná až příliš dobře, že… že… Vy znáte podobné fráse, které se obyčejně pronášejí, když chceme nějakou dámu snížit u jiných lidí, abychom se tím více vychloubali. Já znám Severinu; měl sem tady dlouhý čas příležitosť, poznati ji. Je pravda, ona je dívka někdy příliš veselá, ale nicméně… A kdybych nedávno nebyl se dozvěděl, že vlastně jsou všecky ženské dobré kopie jednoho originálu, byl bych snad v jejich tenatech uváznul. Já jakožto každodenní host na zámku W…czském, kde mne ta milá rodina baronova přijala velmi přátelsky, ujal se Severiny a pravil rozhorlen a vínem rozčilen, že to lež, co povídá rytmistr P***. On byl uražen, dal mi tu lež na zpátek, stala se hádka, já vyzval P*** na souboj a zejtra o šesté budeme se střílet. Udal sem místo. Bude to za letohrádkem na konci parku za zámkem W…czským. Vyvolil sem místo ono k vůli pohodlnosti, kdyby se někomu z nás bojovníků něco stalo.

„Což se to nedá zprostředkovat?“

„Nedá, příteli; rada soudruhů rozhodla se pro souboj. Nu, a víte, že člověk není svým životem jist; já bych vás požádal, abyste vzal tento paketek v ochranu. Mám sice mnoho přátel mezi svými kamarády, ale k vám sem přilnul ani nevím proč a jak tak mocně, že vás prosím o splnění svého přání.“

„Přál bych si věru, abyste mne byl něčím jiným sobě zavázal, setníku. Že ale vím, jak jste vy, pánové, nedotkliví ve věcech cti, nuže, rád chci splniti vaši žádosť. Co s tím paketkem?“

„Vy ho uschováte při sobě, až se souboj rozhodne. Padnu-li, sundáte pak první obálku a obstaráte doručení jeho.“

„Dobře, dobře, setníku!“

„Zde tento list,“ pokračoval setník, uchopiv list na stole ležící, „dejte na poštu; adressa je na mého vzdáleného příbuzného, dalekého strýce Žolkiewicze v Londýně. A zde tuhle kasetku podržte na památku. A nyní moje díky napřed.“

„Smutné to díky, setníku.“

„Jak to přijde, příteli. Dnes je veselo, zejtra smutno. A teď sklenici Burgundského na vaše zdraví a na zdar našeho souboje!“

Mluvili sme dlouho. Setník byl v dobrém rozmaru, mně však bylo v té atmosféře pistol a kordů nějak těsno. Rozloučil sem se tedy se setníkem přislíbiv mu ještě, že budu zejtra souboji přítomen.

Navrátil sem se do zámku. Bylo as půl jedenácté, když sem vstoupil do salonu; přivítalo mne všecko s otázkami všeho druhu. Já odpovídal jak sem mohl. Sedl sem za chvíli k pianu a hrál. Smutně zněly ty sladké, měkké passáže Chopinovy nocturny — smutně se rodily z mé duše — bylo mi divno — všecky dojmy celého dne — blahé okamžiky lásky — smutné rozloučení-se s přítelem — nějaké děsné tušení těsnily má ňádra — hrál sem div hrou neplakav…

Když sem přestal, pohlídl sem před sebe — dole u piana stály Johanna a Severina. Oběma se třpytily slzy ve zracích. Byl sem odměněn slzou Johanninou, slza Severinina vzbudila slzu ve zraku mém. Pomyslil sem na zejtřek…

Vybrav se z hlučného davu dnešní společnosti a tajně pozdraviv Johanku odešel sem do svého pokoje. Bylo půl noci! Co mi přinese budicí se den? Blaze všem, že to neví nikdo.

*

Jsem skoro bez sebe. Souboj rozhodl nad životem setníka Žolkiewicze. Srdcem projela mu kulka. Asi hodinu byl ještě na polo živ. Byli sme přinuceni přenésti jej do zámku, aby se pomáhalo co možná.

Vše nadarmo. Žolkiewicz je mrtev. V celém zámku panuje zmatek, běhání a hluboký smutek. Ještě dobře, že general odejel o třech hodinách do residence nazpět. Starý baron je nad míru dojat; Severina se prozradila v té strašlivé situaci naprosto; milovala Žolkiewicze a upadla do nové nemoci. Myslil sem, že se ta ubohá dívka zblázní, když přinášeli setníka zkrváceného a skonávajícího. On jí ještě v posledním okamžiku života podal klesající ruku a slza se mu vyřinula ze ztrhlého zraku. Tak se s ni smířil.

Hodinu na to odvezena byla Žolkiewiczova mrtvola dolů do města. Odtuď doprovodí ji několik důstojníků na statek Žolkiewiczův u Poznaně.

Vzdor mému mlčení dozvěděli se přece na zámku, co byla příčina souboje; i Severina to zaslechla a je tím nešťastnější.

Ubohá dívka!

*

Dostal sem ještě dnes psaní z D***. Jsem požádán, abych přijel, mohu-li zejtra do D***. U dvora dostali návštěvu a má být odbýván komorní koncert, mám při něm účinkovat. Zdrží-li se hosté déle, bude několik hudebních zábav po sobě. Musím se tedy ještě dnes rozloučit s baronovou rodinou, musím opustiti zámek W…czský, musím se rozloučiti s Johankou.

Rozpečetil sem paketek svěřený mi od setníka. Když sem rozbalil obálku, vypadly z ní samé listy. Nahoře byl složený malý papírek a na něm pouze slova: „Když to dostanete, jsem mrtev; váš ubohý manžel je pomstěn.“

V papíru tom ležela cedulka a na ní stálo: „Drahý příteli, odešlete tyto listy hraběnce W… do R***. Jsou to dopisy lásky, na níž tkví krev pohaněného chotě…“

Dole pod psaními byla hraběnčina podobizna v miniatuře. Krásná tvář, ano ty svůdné zraky, jak i mně v paměti utkvěly, ty zraky sladce upřené, jakoby umírající láskou a žádosti! Ony mnohé obelhaly, tobě se ale podaly, Žolkiewiczi, a staly se ti pramenem neštěstí.

Já vše upravil podlé přání mrtvého a odešlu to z D***. Psaní setníka na jeho strýce je už na poště. Ostatní záležitosti uvede vojenská zpráva v pořádek. — Kasettu sem otevřel. Zlatý řetízek nejkrásnější práce, dva prsteny s diamanty a setníkův portrait: toť její obsah. Na tvou památku, nešťastný Žolkiewiczi!…

*

Odejel sem a píšu ti z D***.

Byl to smutný den, když sem opouštěl zámek W…czský. Večer musil sem pryč, nastalo urovnávání mých věcí, a když sem byl hotov, ztrávil sem všecek prázdný čas v kruhu rodiny baronovy. Severina měla opět zimnici, jí sem nespatřil více. Bylo po sedmé hodině, když sem opustil salon baronky rozloučiv se s tou milou dámou.

Těžký mi byl odchod. Neměl sem za celý den příležitosť, promluviti sám a sám s Johannou; nemohl sem jí říci, jak mi to na srdci leží, že musím pryč právě v dobu, kdežto bych byl rád sdílel smutek s celou rodinou, jak sem sdílel radosti. Rád bych ji byl požádal, aby na mne nezapomněla, aby mně věnovala malé vzpomnění, když si zasedne k pianu; chtěl sem… sám už ani nevím, co sem jí chtěl říci. A já nemohl slov zapůjčiti svým citům, ba nesměl sem ani očím svěřit své myšlénky a touhy, abych nevzbudil snad nevhodnou pozornosť baronovu. A dívka, viděl sem to, sotva se držela na nohou a sotva že utlačila vznikající slzy.

Já se poroučel docela ceremonielně, a srdce div mi nepuklo. Jenom ruku, tu krásnou, jemnou ruku směl sem tisknouti ke rtům a ústa má se sotva s ní rozloučila. Dívka se obrátila a kvapem vkročila do salonu; já sem zahlídnul ještě jednou její tvář a dvéře se zavřely.

Baron mne doprovodil až k vozu. Já vystoupil ze zámku. Slunce padalo za pohoří, zámek vrhal dlouhé stíny, bylo ticho, až teskno; větřík lehynký poskakoval po vysokých stromech, poslední slavík vyléval hudbou své sladké city, vzduch šuměl tajemnými tóny. Já vstoupil do otevřeného kočáru, služebnictvo ustoupilo do průjezdu, ještě několik slov díků promluvil sem k baronovi, i on ustoupil pod podloubí tvořené balkonem, koně založili a vůz mne unášel k temné aleji. Já se obrátil, dívám se k zámku, na balkon: óh! tam vidím drahou postavu milované dívky… oči se mi zalily… zdálo se mi, jakoby mi dávalo lehounké kynutí šátkem věčné, věčné s bohem! Strhl sem ještě jednou klobouk s hlavy… šátek pokynul ještě jednou… tmavá alej zakryla mi zámek, balkon, postavu s kynoucím šátkem… a celý svět stal se mi nesmírnou, bez konce dalekou pustinou…… Jak brzy a kterak sem dojel do D***, nevím. Jedině to vím, že sem cestou ničeho ani neviděl ani neslyšel. Jediná moje myšlénka byla Johanna, a jediný pocit bolesť, že sem od ní rozloučen — — — snad na vždy. Jaký bude můj nejbližší život? — Co mi po tom? Vždy jen to vím, že bude postrádat radostí, každá radosť že bude zkalená nesmírnou žalostí.

Nebylo-by lépe, abych byl toho štěstí nezkusil?

Jest to dobře, vejít proto do ráje, aby člověk věděl, kterak jest vypovězenému z ráje?…

Nechci slzet!…

Zdaž se ale uvidíme s Johannou?… A uvidíme-li se?… Oh! cítím, že to všecko krásný, krásný sen a že to vše jen… láska umělcova!……