Máj (almanach 1860)/Žena miluje srdnatosť/Jednání třetí

Žena miluje srdnatosť Jan Neruda
Jednání druhé	Jednání třetí

Údaje o textu
Titulek:	Jednání třetí
Autor:	Jan Neruda
Zdroj:	Máj: Jarní almanah na rok 1860. Praha: Kat. Jeřábková, 1860. s. 336–347. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

(Háj. V levém popředí stojí pomník, za ním roští.)

I. Výstup

Adéla (sedí u pomníku a drží číslo novin v ruce): Volšovský je předce znamenitý člověk! Kdyby nebyl tak bohatým, dalo by se soudit, že samým dobrodiním zchudne. A jakým krásným způsobem dovede peníze rozdat! (Čte.) „Špitál pro dvadcet vdov a sirotků po chudých dělnících. Vdovám se má přiměřená práce zaopatřit, dětem podlé schopností vychování poskytnout. Vrchní dozorství zůstavuje sobě zakladatel sám a určí před svým úmrtím následovníka.“ (Vstane.) Věru, veliký to muž! — Muž? — O jen kdyby nebyl zcela bez srdnatosti, byl by snad mým ideálem muže. Ale i tu jeho zbabělosť mu musí každý odpustit, kdo jeho ostatní výtečné vlastnosti seznal. — Já se posud věru ošklivě k němu chovala — ach, tak ošklivě, že se nedivím, když mne nenávidí. A on mne skutečně nenávidí, vidím to nyní už z každého jeho pohledu, slyším to z každého jeho příkrého, jak led mrazivého slova. A jak mne miloval! Myslila sem sama jednou, že ho také miluju. Přišla sem o jeho lásku vlastné vinou — nu muže, který nemá srdnatosti, ovšem nechci; nenávidět mne ale nesmí, to ne, a kdybych ho tak odprošovat měla, jak dítě svého učitele odprošuje.

II. Výstup

Adéla. Ludvig a dva muži (vystoupí z roští; jsou v hlubokem zakuklení, máji vousy a modré bundy). Hned po nich Hermann a Volšovský.

Ludvig (tajeně k ostatním): Jest to ona! Nepromluvte ani slova a chopte se jí. Vše ostatní jak umluveno! (Vrhnou se náhle na Adélu a hodí jí šátek přes hlavu.)
Hermann (vyskočí z pravé strany): Hej, co to? — Zpátky, loupežnická luzo! (Vrhne se na zakuklence. Po okamžitém zápasu vytrhne jednomu z nich kyj z ruky a zakuklenci prchají v levou stranu.) Jemnosť paní, jste zachráněna!
Volšovský (vystoupí mezi tím v pozadí a spatří prchající zakuklence): Co jsou to zač? Proč jich nepronásledujete? (Běží za nimi.)
Hermann (patrně uleknut): Bože, on — (Jde na zad a dívá se nepokojně za odešlými.)
Adéla (byla hned při vystoupení Hermanna šátek strhla; patrno, že chtěla o pomoc volat, že však nemohla leknutím ani promluvit): Můj krk — mám ho jako sevřený, sotva jsem slova mocna! O, to leknutí! — Pane Hermanne, běžte předce Volšovskému na pomoc, mně se boh-dá už ničeho nestane!
Hermann (pro sebe): Doufám, že mu utekou — už jich nevidím! Má po čertech srdnatosti! — Ať ho skolí, nepustí-li je! (Naslouchá napnutě.)
Adéla: Hermanne, prosím, pomozte mně, když už Volšovskému nepomáháte. — Sotva se na nohou udržím. (Sklesne k pomníku.) Co je vám, pane Hermanne?
Hermann (pro sebe): Neslyším nic více!
Adéla: Hermanne!
Hermann: Jemnosť paní! (Naslouchá zase.)
Adéla: Přistupte předce blíže a — nenazývejte mne více jemnosť paní. Říkejte mně pouze Adélo, jak ste to už dříve někdy učinil. Zachránil ste můj život, bránil ste mne jako lev — jsem vám bůh ví čím povinována, a splatím to věru tou cenou, jakou sám udáte. — Co je vám, Hermanne? Vy mne ani neposloucháte? Jste nepokojný! Stalo se vám něco? Ublížili vám?

III. Výstup

Kateřina. Předešlí. Později dva zakuklenci a Růžička.

Kateřina (přiběhne polekána s levé strany): Jemnosť paní, jemnosť paní! Pan Volšovský se tam-hle potýkal se třemi cizími muži. Dva utekli, jednoho ale porazil a svázal šátkem.
Hermann (zděšeně): Jak? jednoho chytil? Bože můj! (Ubíhá v levou stranu.)
Adéla: Zdálo se mně, jako by se byl Hermann poděsil! Závidí chudák Volšovskému, že jednoho z nich zajal. O, kdybys byla viděla, Kateřino, jak se Hermann na ty tři loupežníky vyřítil, když mne napadli.
Kateřina: Jak? Na vás také přišli?
Adéla: Bůh ví, odkud se zde tak náhle Hermann vzal —
Kateřina: Mohla bych se domyslit.
Adéla: Neptala sem se tě! Jak bůh války vypadal! Jen okamžik trval zápas a loupežníci prchli!
Kateřina: Nu, více nemohl do nich prát, než jak to pan Volšovský činil.
Adéla: Ano, ten dobrý, statečný Volšovský! I z toho jehněte se k vůli mně učinil lev! Kde nabral jen té srdnatosti! Věru, že se podivně změnil a nemohu mu nyní už ničeho vytýkat. Prosím tě, Kateřino, pomoz mně, sic se nedostanu domů. Třesu se posud na celém těle! (Odchází s Kateřinou.)
Kateřina: Pán se ulekne! Zde a loupežníci! jak-tě živ to nikdo neslyšel. (Zmizí v levo.)
Růžička (vystoupí v pravém pozadí): Zdálo se mně, jako bych byl její hlas slyšel! Včera schválně přede mnou vypravovala, kam z rána chodí; chtěla, abych ji zde překvapil, a dívala se při tom tak na mne — ach tak — (V tom vyskočí z levého popředí ubíhající dva zakuklenci; když spatří Růžičku, uskočí rychle nazpět. Růžička sklesne leknutím na kolena a zakryje si oči.) Bože, to je nějaké vidění! Mrtvý kozák vstal a ten druhý — to je nejspíš jeho bratr, přišel na návštěvu! (Po chvilce, v níž se na celém těle třese, odkryje zase oči a nevida nikoho více, ubíhá co nejspěšněji v protější stranu.)

*

Proměna v zahradní salon z prvního jednání.

IV. Výstup

Adéla vedena Kateřinou vchází zahradou.

Adéla: Prosím tě, jen k sedadlům, už sotva jdu! (Usedne v levém popředí.) Jak ti povídám, je to pravá hanba, jak sem se bojácně chovala! Nemohla sem ouzkostí ani promluvit; chtěla sem o pomoc volat a nemohla sem, celá sem se třásla — nu vždyť to vidíš, že se ještě třesu. Celá má srdnatosť náhle prchla, ač sem se vždy domnívala, že jí až příliš mnoho mám. Štěstí moje, že sem se bránit nemusila, byla bych toho nedovedla. O, kdyby mne byl viděl Volšovský, byl by měl na několik let dost látky k posmívání se. Až do dneška sem se mu já vysmívala, a nyní se dokázalo, že je skutečným mužem a já skutečnou ženou. Jak se změnil! — Kde pak je ale? kde je Hermann? Podívej se, není-li pan Hermann ve svém pokoji!
Kateřina (jde k pravým dveřím a zaklepá): Nikdo se neozývá.
Adéla: Vejdi tedy bez zaklepání.
Kateřina (zkusí otevřít): Je závorou zavřeno.
Adéla: Bože, snad mu neublížili předce? (Vstane, jde ku dveřím a zaklepá silně.) Pane Hermanne, schází vám něco? Prosím, ozvete se! (Dívá se tam klíční dírkou.) O bože, on je zajisté ve mdlobách — a to všechno pro mne! Rychle, Kateřino, musíme dát dvéře vypáčit, jen rychle, rychle!

V. Výstup

Višín (vyjde levou stranou a drž! rozpečetěný list v ruce). Předešlé.

Višín: Kam-pak tak rychle, Kateřino?
Adéla: Prosím vás, otče, dejte rychle dvéře u Hermannova pokoje vypáčit!
Višín: Aby mohl tím rychleji z domu!
Adéla: On je ve mdlobách!
Višín: To se nejspíše dozvěděl, že už všechno o něm vím, o tom —
Adéla: Otče, nikdy sem vás neviděla tak podezřivého, býváte vždy velkomyslným, upřímným, zde ale, — vy ani nevíte, co právě pro vaši dceru učinil!
Višín: To nevím! Nejspíš nějaké taškářství; vím ale, co pro tebe učinit chtěl.
Adéla: On mne vysvobodil z velkého nebezpečí!
Višín: Mýlíš se, on tě do něho přiváděl.
Adéla: O ne, ne! — Kateřino, běž pro lidi.
Višín: Ani z místa!
Adéla: Poslechněte, tatínku! Před čtvrť hodinkou mne vysvobodil z rukou loupežníků —
Višín: Netlachej, dceruško!
Adéla: Ne, je to svatá pravda! Volšovský vám to dosvědčí! Ach, tu právě přichází, zeptejte se.

VI. Výstup

Volšovský, Václav a Ludvig přicházejí zahradou. Václav a Ludvig (zcela zakuklení prost a v elegantním oděvu) zůstanou přede dveřmi stát; Volšovský vstoupí. — Předešlí. — Později Hermann a sluha.

Višín: Dobře, že přicházíš, bratře! Jedná se o Hermanna a máš být soudcem.
Volšovský: Vypadalo snad už vráně peří?
Adéla: Je-li pravda, pane Volšovský, že mne Hermann vysvobodil? Vy ste spravedliv, vy mu neublížíte!
Višín: Prosím tě, přestaň! Obdržel sem z Prahy od svého bratra list, požádalť sem ho od něho, a v tom je Hermann co úplný dareba vylíčen. Bratr praví na příklad (čte z listu) „Nevědělo se dlouho o něm, uprchnul z Prahy pro špinavé dluhy a věřitelové se o něm vzdor všemu pátrání ničeho nedozvěděli. Potěším je, až je o něm zpravím!“
Volšovský (vyndal zatím list z kapsy a čte dále): „Do tří dni musí být vaše falešná směnka vyplacena nebo za ni úplná jistota dána, sice se už kriminálu nevyhnete!“ — To je zase z jiného listu, který dnes ráno Václav v zahradě nalezl a mně odevzdal. List je nadepsán panu Hermannovi. Podlé toho, že byl v chumáč smáčknut, dá se soudit, že pan Hermann list neztratil, ale spíše v zlosti zahodil. — Nu, jemnosť paní?
Adéla: Bože, co mám myslit?
Višín: Že si mu byla toliko nástrojem, kterým si chtěl z dluhů, z kriminálu a k dobrému životu pomoci.
Adéla: Nechť je to jakékoli, on mně zachránil život, snad i česť a já se ho ujmu! Mladý člověk se ledačeho dopustí, pomohu mu třeba částkou svého jmění!
Volšovský: Musím vás i této romantické myšlénky zbavit, jemnosť paní! Poněvadž tak romanticky smýšlíte a tak sobě srdnatosti vážíte, bylo přepadnutí i vysvobození jen na oko nastraženo. Zde ten pán dosvědčí. (Přivede Ludviga ode dveří; Václav následuje nesa šat přes ruku.)
Višín: Tedy je předce na tom přepadnutí a osvobození něco pravdivého?
Ludvig: Má úcta, pánové! Kořím se vám, jemnosť paní!
Adéla: Kdo je ten pán?
Volšovský: Jeden ze tří loupežníků, kteří vás napadli.
Adéla: To není pravda! Vypadali zcela jinak, měli modré bundy a byli vousatí.
Václav: Toho-hle pána už sme z bundy a z vousů vysvlíkli. Zde je oboje. (Rozloží bundu a vytáhne z kapsy padělané vousy.)
Ludvig: Bunda nám sice chránila dobře šaty před prachem, v těch vousech bylo ale kletě horko!
Višín: A vy ste se opovážili —
Volšovský: Nech ho, bratře, prosím tě!
Ludvig: Vypravoval sem už všechno tomuto pánovi (ukazuje na Volšovského) jenž tak železné pěsti má. Hermann nám vylíčil všechno co pouhý žert, předepsal nám přestrojení a hodinu, ve kterou sme přijíti měli, a poprosil nás, abychom si z přátelství k němu hned z počátku některý kyj z ruky vytočit dali a utekli, což se také svědomitě vykonalo.
Višín: Václave, svolej mé lidi a —
Volšovský: Ticho, nikdo se ani nepohne! Chceš sebe a dceru svou veřejně zahanbit? (Dvéře v pravo se otevrou, vystoupí sluha a nese vak síní do zahrady; za ním vyběhne Hermann a kráčí rychle, nevšímaje sobě nikoho, za sluhou.) Nu vidíš, že sám sobě už čas vyměřil. Pane Ludvigu, snad chcete ještě něco příteli svému říci — jste propuštěn!
Ludvig: Díky, vážené panstvo! Vyprosím sobě jen ještě bundu a vousy nazpět; je to od maškarního krejčího vypůjčeno a nemohl bych mu to zaplatit! (Vytrhne obojí Václavovi a odběhne.)
Višín: Toť sme čistou chasu u sebe přechovávali! O, jak ti, bratře, děkuju, že se to tvou pomocí ještě bez veliké hanby zakončilo.
Volšovský: Jsem tomu sám rád, že sem nápomocen být mohl. Nyní ale, Václave, připrav věci! Víš, že ještě dopoledne zase odjet chceme!
Višín: Po té bouřce nesmíš na žádný způsob pryč, bratře. Prožijeme několik veselých dní —
Volšovský: Vždyť ale víš, že musím —
Višín: I nemusíš a nepůjdeš! Adélo, nevděčnice, ty bys nechala Volšovského tak odejít, kdežto tobě předce —
Adéla: Já věru ani nevím, jak mám začít! Stala sem se panu Volšovskému zajisté směšnou.
Volšovský: A čím?
Adéla: Zajisté ne tím bídným člověkem, kterého ste nás zprostil. Neměla sem pra-žádných závazků a je mně to nyní, když ho znám, milé, že odešel. — Objevila sem se dnes ráno ale tak bojácna, tak malomocna, když mne přepadli, že se mně budete jistě dlouho vysmívat.
Volšovský: Tedy zase jen marnivý a zbytečný strach? To vás věru lituju, že na nic jiného nemyslíte, než že ste se co žena a ne co muž objevila!
Adéla: Ne, ne, to sem nechtěla říci! Nejasně sem se vyjádřila. — Vy ste se objevil tak srdnatým —
Volšovský: Nu a —?
Adéla: A já vás měla vždycky za zbabělce.
Volšovský: Tak? To vám lehko odpustím. Zpozoroval sem to už dávno, nemohl se ale příčiny dopídit. Prosím, jemnosť paní, řekněte mně předce, co vás přimělo k tomu, že ste o mé srdnatosti pochybovala! Snad to, že sem o své hrdinné mysli nikdy nemluvil?
Adéla: O ne!
Volšovský: Tedy?
Adéla: Změnil ste se znamenitě, míval ste mnohem méně srdnatosti.
Volšovský: A kdy, prosím?
Adéla: Pamatujete se ještě, jak ste s otcem a se mnou do Italie cestoval? — Ještě netušíte ničeho?
Volšovský: Ne! Vím jen to, že ste bývala před tou cestou mnohem přívětivější ke mně než po ní.
Adéla: Přepadli nás bandité —
Volšovský: Dále, dále! Přisám bůh, že nevím, co myslíte!
Adéla: Pomyslíte si, že chci vyčítat, že vás chci směšným učinit!
Volšovský: Prosím vás snažně za to!
Adéla: Nuže tedy! — Vy ste měl zbraně, loupežníků bylo málo a vy ste sebe a nás předce nebránil, ba na opak i otce zdržoval, aby nevystřelil. Odpusťte, že sem si to pamatovala. Chtěl ste sám, abych —
Volšovský: A to je všechno? — Myslil sem věru, že máte dosti ženského outlocitu a že příčinu tehdejšího nebránění se lehce uhodnete.
Adéla: O, prosím vás pro všechno, vysvětlete mně to! Prosím!
Volšovský (ohlíží se): Nebudu šeptat. Kdo je zde, ví, že sem vás miloval! Adélo, mohl sem se bránit, mohl sem počít boj, při kterém byste lehce byla mohla k ourazu přijít? Mohl sem vědět, že některý z loupežníků nezaměří na vás místo na mne?
Adéla (uchopí se radostně jeho ruky): Opravdu! O, já slepá žena!
Volšovský (vymkne se jí zlehka): Teď ale, Václave, běž a spořádej věci.
Adéla: Prosím vás, zůstaňte! Což opravdu tak spěcháte?
Volšovský: Nespěchám; ale půjdu!
Adéla: Dovolte mně ještě jednu otázku. — (Stydlivě.) Přišel ste dnes jen náhodou na to místo v háji, kam chodívám procházkou?
Volšovský (v rozpacích): Neslyšel si, Václave, že chci odjet?
Václav: Já tomu nevěřím!
Višín: Mám z vás radosť, děti! Dřív on chce, a ona, ač ho návidí, nechce pro nějaký podivný nápad; teď ona chce a on zase vzdoruje. Což nevidíš, že tě chce Adéla pro dlouho zde podržet?
Volšovský: Skutečně, Adélo?
Adéla (stydlivě): Otec vás miluje —
Volšovský: Není to zase jen romantický okamžik?
Adéla: O není! Stydím se nyní za tu malichernosť, která mne tak dlouho neupřímnou činila. Otec vás miluje —
Volšovský (obejme ji): A vy také! O, sladká, krásná, srdnatá moje Adélo! — Václave, nemusíš odjezd uchystat!
Václav: Vždyť já bez toho ne! (Kateřina a Václav zároveň na sebe pohlednou; Václav se rychle obrátí.)

VII. Výstup

Růžička (přijde zahradou. Je svátečně oblečen a má v dírce u kabátu velkou kytku). Předešlí.

Růžička: Dobrý den, vážené panstvo! Jdu sem za zvláštní příležitostí! (Pro sebe.) Teď jí už jistě klepá tušením srdéčko. (Nahlas.) Ano za zvláštní příležitostí!
Višín: Ať je příležitosť jakákoli, jste nám vítán! Nejspíše nějaké obchodní řízení?
Růžička: Ovšem že obchodní řízení, hehehe!
Višín: Necháme je pro podruhé.
Růžička: Nerad bych je nechal, hehehe!
Višín: Je-li důležité, neodložíme je! Pro-zatím vás ale zvu ve jmenu své dcery na brzkou svatbu. Ženichem je zde pan Volšovský!
Růžička: Pan Volšovský? A já —
Adéla: Přejete mi štěstí, viďte? Jsem o vaší upřímnosti přesvědčena.
Růžička (pro sebe): Toho se dopustila ze zoufalství, že sem tak dlouho o ni nežádal. Měla ale počkat a že nečekala, nemám teď milosrdenství s ní a vyvedu něco, čím jí srdce pukne! Tuto krásnou kytku měla ona dostat — teď ji dám její služce! Ostatně ta Kačenka — je to hezké děvče — kdo ví, co neuděláme! — Také se tak na mne po očku koukává! (Nahlas.) Panno Kačenko —
Adéla: Ach Kateřina! — A Václav! Byli bychom brzy na vás zapomněli. Nu? Jakž-pak vy spolu stojíte? Vídali ste se také rádi, alespoň mně říkávala Kateřina —
Kateřina: Já ale —
Václav: Co ty ale? Kdybys mne na kolenou prosila, nevzal bych si tě. Považte si, pane, ona mně vynadala špatných chlapů!
Volšovský: Jak? špatných chlapů? Kateřino, to ste pochybila! Zajisté vám nezavdal příčiny k tomu a co já o něm říci mohu — nechci ho sice chválit — ale poctivějšího člověka nedostanete. Odproste ho, Kateřino!
Adéla: Odpusťte jí, Václave!
Višín: Nu, lidičky, honem, honem!
Kateřina (plačtivě): On povídal, že se mu zalíbil turecký způsob, podlé kterého každý muž může dvanáct žen mít! (Všichni se smějou.)
Adéla: Ale hloupé děvče, což nerozumíš žertům? U nás má věru každý už na jedné ženě dost! Nu pojď a smiřte se. Budete mít zároveň s námi svatbu. (Vede Kateřinu k Václavovi; Václav se obrátí zády ke Kateřině.)
Volšovský: Nehraj zbytečně dlouho komedii, Václave, obecenstvo už bez toho ví, jak ta veselohra skončí!
Václav (obrátí se rychle): A pak sem Kateřinu už bez toho po dvě léta ani neobejmul. (Obejme ji.) Nu počkej, ty teď za to hubičkováním zkusíš.
Višín: Ať žijeme! Toť je překrásné ráno! (Opona padá.)
Růžička (pro sebe): Dám kytku své hospodyni! Jen aby si radostí oči nevyplakala!

(Opona dopadne.)