Máj (almanach 1860)/Žena miluje srdnatosť/Jednání první

Žena miluje srdnatosť Jan Neruda
	Jednání první	Jednání druhé

Údaje o textu
Titulek:	Jednání první
Autor:	Jan Neruda
Zdroj:	Máj: Jarní almanah na rok 1860. Praha: Kat. Jeřábková, 1860. s. 301–318. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

(Krásný zahradní salón. V pozadí sloupy, mezi nimi velká okna od stropu skoro až k zemi. V prostřed pozadí otevřené vysoké dvéře. Okny je vidět v krásnou zahradu. V pravo a v levo dvéře. V síni stojí skvostné nářadí.)

I. Výstup

Volšovský (sedí v popředí, zády obrácen ku vchodu). Václav (sedí u vchodu a má několik vaků kolem sebe).

(Oba v cestovnickém obleku.)

Volšovský (zůstane po celý výstup nepohnutě sedět): Nezdá se ti, Václave, že už trochu dlouho čekáme?
Václav: Upřímně pravím, pane, já bych skoro radil, abychom zase šli. Starému pánu budete ovšem vítaným hostem; paní dcera ale — nu vždyť víte, jak zdvořile sobě vždycky počíná, tak zdvořile a chladně, že bych ji —
Volšovský: Mlč, neurážej ji; jakž se můžeš opovážit, sprosťáku, a mluvit o rozumné té paničce takovým tónem!?
Václav: Inu, už mlčím; vím ale, že vám toho dost na příkoř udělala —
Volšovský: Což neumlkneš? Neposlechneš mne?
Václav: Když člověk radosť z poslouchání má, poslechne rychle; já ale věru teď jen nerad svou radu tajím. Kdybyste mne, pane, poslechnul, šli bychom zase. Ušetříte si mnoho mrzutostí.
Volšovský: Světe, ti služebníci jsou teď nestydatí!
Václav: Nejsou, pane, alespoň já ne! A že leckdy přímé slovo promluvím, jste vy sám vinen; proč se mnou tak přátelsky jednáte. Já vám povídám, že vám ta vdovička zase srdce rozbolaví.
Volšovský: Kdož-pak ti řekl, nešťastníče, že ona a já —
Václav: Inu nikdo! Člověk to tak vidí ve vzduchu a vycítí z povětří! Vidíte, pane, já mám tu její tvrdohlavou služku, tu Kateřinu, toho nafouklého diblíka taky tak jako — ale šel bych hned zas, abych vám ulehčil. Čtvrť hodiny už zde sedíme a čumíme — totiž ne, vy sedíte a já čumím, a žádný nejde, aby nás po dvou létech jednou zase přivítal. Vyndejte hodinky, pane, a nepřijde-li někdo v desíti minutách, půjdeme zase, ano?
Volšovský: Mlč předce! (Naslouchá.) Myslím, že už někdo jde!
Václav (posměšně): Už!

II. Výstup

Adéla a Kateřina (z levé strany). Volšovský (vyskočí se sedadla). Václav (zůstane sedět).

Adéla (mluví mezi dveřmi tiše ku Kateřině): Zůstaň u mne, sic mne bude po dvou létech znovu zase svou láskou soužit! Já se mu bojím i ze zdvořilosti říci, že jeho příchod otce potěší; zeptá se zajisté hned, zdaž také mne svým příchodem potěšil.
Kateřina: Měla ste ale předce trochu radosť, třeba z pýchy.
Adéla: Ty’s hloupá! (Obrátí se; nahlas.) Ach pan Volšovský! Vítám vás! (Podává mu ruku k políbení, kterou on vezme a potřese jí.) Jste už dávno ze svých cest zase doma?
Volšovský: Právě sem přijel a chci svého přítele vidět, vašeho otce!
Adéla (pro sebe): Teď začne! (Nahlas.) To otce zajisté tuze potěšíte!
Volšovský: Vím to, vím! Ta dobrá duše! Však sem se už také jako dítě těšil, že ho uvidím!
Adéla: Prosím, sedněte! (Sednou si.) Umíte se ještě jako dítě těšit?
Kateřina (jež byla nevšímajíc si Václava na druhé straně u dvéří usedla, pro sebe): To bylo perné!
Václav (pro sebe): Roztrhal bych ji.
Volšovský: Myslíte, že jsem k tomu už stár? Nu, stáří čtyřicíti let nechrání člověka ještě před dětinstvím! Zvláště mne ne, jenž sem, jak víte, přede dvěma léty ještě chlapeckých hloupostí se dopustil.
Václav (pro sebe): Políbil bych mu ruku!
Kateřina (pro sebe): Já bych ho!
Adéla: Už se nepamatuju! Byly to nejspíš maličkosti.
Volšovský: O ovšem! člověk se jen tak náhodou na ně upamatuje a divím se věru, že se mně to všechno z hlavy nevykouřilo. Na příklad to, že sem přede dvěma roky o vaši ruku žádal — teď se tomu ovšem můžeme srdečně zasmát — napadlo mně teď náhle zase! Vykonal sem dvouletou cestu a předce se ještě na podobné maličkosti zcela dobře pamatuju.
Adéla (poněkud v rozpacích): Byl ste dlouho pryč? Tak? (posměšně) Mně se zdálo, jako byste byl teprv nedávno, teprv před několika nedělemi odešel!
Volšovský: Ano, čas utíká! Mně se právě tak děje, jako vám! Myslím, že sem včera vyjel a dnes přijel — tak příjemně se mně čas skrátil!
Adéla: Toť nejspíš zase pocestujete?
Volšovský: Snad! Mne už ale ten kočovnický život předce trochu omrzel. Viděl sem skoro všechny známé končiny a jedu-li teď nějakou silnici, necítím více žádného blaha, žádného rozechvění, cítím jen silničný prach na prsou a zlobím se; nevidím nikde nic nového, všechno staré; ti lidé všichni stejní, chladní, zdlouhaví, k zívání. (Potlačuje zívání.)
Adéla (kouše zlostně do šátku): Vyť jste se znamenitě změnil!
Volšovský: Ano, už nejsem tak zcela dětinský! Už mně není všechno rájem, co mně jím bývalo, a svět se mně nezdá být více tak květnatým, tak láskyplným jako dříve — ačkoliv sem se přesvědčil, že se takto může v něm tuze dobře obstát.
Adéla: Tedy ste sobě už dosti chladnosti zaopatřil, jak pozoruju.
Volšovský: Není jinak možná, jemnosť paní! Kdo dlouho cestuje, bývá konečně zdvořilý sice, ale ledový jako hospodský, který každého dne jiné hosti vidí.
Kateřina (pro sebe): Ten se změnil!
Václav (pro sebe): Můj pán vyhrává!
Adéla: Kde ste cestoval? Byl ste snad zase v Italii?
Volšovský: Procestoval sem opět některé části.
Adéla: A nebál ste se tenkráte loupežníků?
Volšovský: Najal sem si jich sám několik a ti mne chránili před ostatními.
Adéla (ousměšně): Vyť jste hrdina!
Volšovský: Snad nejsem; vím ale, že bych se hrdinou nestal tím, kdybych se s loupežníky sepral!
Adéla: Nu — třeba! — A kam ste cestoval pak?
Volšovský: Na východ!
Adéla: Toť budete moci mého otce vypravováním bavit!
Volšovský: Snad se mně to poštěstí.
Adéla: Tak-hle o tom, jak východní národové bojujou a jaké zbraně mají — toho ste sobě však snad ani nepovšímnul.
Volšovský: Všeho sem sobě povšímnul a dovedu pro přítele dosti zajímavých zkušeností vybrat. I pro vás bych měl některé podobné zkušenosti.
Adéla: Na příklad?
Volšovský: Nevím prozatím, kde bych začal — podá se to snad v rozmluvě samo sebou.
Adéla: Snad na příklad o svatbách na východě — ne?
Volšovský: Snad. I o těch vím dosti zajímavého. Východ je, co se svateb týče, obráceným světem. Žena je ničím, pouhou věcí. Ani vidět nesmí leckdes svého ženicha před svatbou a na jednom místě nalezl sem i obyčej ten, že se nevěstě zalepí lesní smolou oči a teprvé po svatbě jí je smí ženich zase otevřít — u nás bývá to obráceně, jemnosť paní! Ženich mívá zalepené oči a nevěsta mu je teprve po svatbě otevírá.
Adéla: Vy si je už nezalepíte? Máte dobře!
Volšovský: Snad! Mrzí mne, jak sem pravil, už kočovnický život a nevím, nepozvu-li vás brzy k slavnosti.
Adéla (vstane mrzutá; jdou pomalu ke dvéřím): Právě se pamatuju, že musím ještě něco obstarat. Vy odpustíte, že vás opouštím. Zde tento pokoj, který ste vždycky obýval, je právě už někým jiným obýván; znáte ale náš pěkný pavillón, tam se vám musí zalíbit. Kateřino, pomoz Václavovi odnést věci!
Volšovský: Děkuju za vaši ochotnosť; nenamáhejte se ale, odjedu zase odpůldne.
Adéla (zastaví se): Jak? odpůldne?
Václav (pro sebe): Dobře sme se drželi!
Volšovský: Ano, chci jít kamsi na návštěvu. — O čem přemýšlíte?
Adéla: Váš brzký odchod bude otci nemilým. Obětujte se mu trochu, nespěchá-li ovšem návštěva.
Volšovský: Má návštěva sice nespěchá; chci jen některé dámy zase vidět, půjdu ale předce časně.
Adéla: Jak se libí! (Oba vyjdou zároveň dveřmi.) Má úcta, pane! Vy jdete v pravo!
Volšovský: A vy v levo! Má skutečná úcta! (Oknem se vidí, jak on pomalu v pravo, ona rychle v levo odchází.)

(Václav a Kateřina zůstanou chvilku mlčky u dveří sedět. Václav má ruce na kolenou a dívá se před sebe; Kateřina má ruce v kapsách u zástěrky a divá se taktéž před sebe.)

Václav (pro sebe): Teď zase já budu zdvořilým krobiánem! (Obrátí se ke Kateřině; nahlas.) Salem Alechem, němá Kateřino!
Kateřina (hledí stále před sebe; pro sebe): Budu tak chladna, jako má paní byla (Nahlas.) Co pravíte, pane?
Václav: Salem — Alechem sem povídal a tvoje povinnosť je, abys odpověděla Alechem — Salem! Či ano, ty ani neumíš turecky jako my! Bože, ty ženské v Čechách! Jinak než česky ani nechtějí mluvit! Můj pán povídal jednou, že kolikero jazykům člověk rozumí, tolikero duchů také do něho sestoupí. Nu, ženské ovšem nepotřebují ducha; mají dost práce se svým tělem! A předce by se dobře hodily k učení se jazykům cizím; majíť jazejček až milo ohebný, ostrý, chápavý a lepkavý.
Kateřina: Dovolte, pane!
Václav: A to se rozumí, že dovolím! V Allah — či ty turecky nerozumíš — tedy při sám bůh! my, co sme viděli svět, jsme tuze galantní.
Kateřina: Vy jste blázen, pane!
Václav: Neslyším dobře! Jak to bylo, turecká kachničko?
Kateřina (vyskočí zlostně): Že jste blázen, pane!
Václav (vstává pomalu): Blázen nejsem, ale pán? — to třeba ano! Můžeš mně ale předce proto ještě tykat, jako dříve! My, co sme viděli svět —
Kateřina: Myslíte, pane, že je ještě všechno mezi námi, jako dříve?
Václav: Snad nenarážíš na to, že sem tě jednou chtěl? I buď tichá, Kačenko, to je už dávno pryč, to se rozumí samo sebou, že sem na tě už dávno zapomněl!
Kateřina: I ty — (zamlčí se náhle)
Václav: Roztomilý člověče! si chtěla říct — ne? Inu to víš, člověk vidí na cestách mnoho a má mnohou příležitosť. Nejsem blázen, abych jí byl nepoužil. A pak v Turecku! No, to víš, že má každý Turek tucet žen a rozumnému člověku jako já se to brzo zalíbí.
Kateřina (poslouchá s patrnou zlostí): Tak? Pane, vy nejste blázen, vy jste darebák! (Odchází vážně v levo.)
Václav: Děvče, máš mně pomoct vaky nést! Zůstaň předce, Kateřino. Udělám z tebe, Kačenko, třináctou svou ženu! Už je ta-tam! Bravo, Václave, nes si vaky sám, jen když si sebe a svého pána pomstil! Mám ji sice rád, tu Kačenku; dokud její paní ale podobně si s mým pánem bude chtít zahrávat, jako dříve to činila, nesmí mně Kačena ani na oči! (Sebere vaky a odchází zahradou v pravo.)

III. Výstup

Volšovský a Višín přicházejí zahradou z pravé strany. První je už převlečen a má lehký oblek na sobě.

Višín: Nepotřebuju tě ubezpečovat, že si mne příchodem svým radostně překvapil.
Volšovský: Věřím ti, věřím, bratře. Naše sejití-se může nás tím spíše po dlouhé době těšit, poněvadž upamatování na nějaký bolestný a nutný rozchod nám nepřekáží.

Višín: Předce, předce, bratře! — Či odpusť, že tě sám upomínám!
Volšovský: Vidíš, už sem na to všechno skoro zapomněl a přicházeje k tvému domu necítil sem ani žádného bolu více, ani nějakého rozčilení ani konečně jiné touhy, než abych tebe brzy spatřil. Chci být ale upřímným a přiznám se ti, že, jak-mile sem tvou dceru spatřil, zase nová touha se ve mně vzbudila, že bych ji byl s chutí obejmul a se jí zeptal, zda-liž se posud jinak nerozmyslila.
Višín: Zeptej se jí, prosím tě! Mluvila o tobě stále s úctou a zpomínala si často na tebe.
Volšovský: Ne, ne! Úctu její sem sobě už dovedl vydobýt, lásky její ale nedobudu nikdy. Má nějakou tajnou zášť — ne, zášť to není, to sem se špatně vyjádřil — má nějakou mou chybu, snad nějaké zdánlivé provinění na mysli a to ji jako propasť stále ode mne vzdaluje. Přemohl sem se a mluvil s ní skoro až urážlivě chladně, tak urážlivě, že, kdyby to právě tvá dcera nebyla —
Višín: I prosím tě, snad nebudeš s ní nějak zvláště chtít zacházet? O, jen kdyby byla ještě děvčetem a zcela pod mým dozorstvím, však já bych ji přinutil! Tak-hle ale sobě vykoupila půlletým manželstvím svobodu a já jí nemohu poroučet.
Volšovský: Snad nemyslíš, že bych svolil k nucení? že bych ji přijmul co oběť? Ne, já jsem rád, že se mně už trochu z mysli vytratila! Neměl sem ani k tobě přijít, byl bych líp učinil. Abych se ale dalším nehodám vyhnul, půjdu hned po obědě zase dále — ty mně to odpustíš!
Višín: Opovaž se! Toť by bylo hezké, abych měl pro to tvrdohlavé, hloupé děvče tebe ztratit! Ty musíš zůstat!
Volšovský: Nemohu!
Višín: Alespoň čtrnáct dní, alespoň týden, hochu!
Volšovský: Bylo by směšné, abychom se o to hádali. Víš co, já zůstanu do zejtřka; ráno ale zase pojedu, abych před tvou dcerou obstál. As po čtrnácti dnech přijdu zase na krátký čas a pak zase a tak dále. Nabudu více lhostejnosti!
Višín: Jsem spokojen.
Volšovský: A ty mně slíbíš, že ji nepřinutíš, aby se ke mně jinak chovala, než jak se posud chová.
Višín: Slibuju.
Volšovský: Nevíš, jaká ta má chyba —?
Višín: I bůh zachraň! Nějaké ženské vrtochy jsou to. Jakou pak chybu by mohla na tobě vidět? Jsi o celých deset mladší než já, tedy nevadí ani stáří, poněvadž čtyřicítiletý muž se zcela k dvacítileté vdově hodí.
Volšovský: A nechce se zase vdát?
Višín: Neřekla mi ničeho. Ty ale snad posud nevíš, že tvůj synovec se u mne zdržuje?
Volšovský: U tebe? A co zde?
Višín: Nu — maluje a baví se! Je to roztomilý človíček! Vypravoval mně včera při večeři, že by se rád do Italie podíval a že tě k tomu účelu o nějaké peníze poprosit chce.
Volšovský: Nedostane zatím ničeho, ať se učí ještě doma.
Višín: Nu jak myslíš! Připravil ti překvapení pěkným obrazem; právě ho dohotovil a suší ho u mne na okně. Chceš se podívat?
Volšovský: Mám ho rád a potěším se jistě z jeho pokroků. Pojďme; do Italie ale nesmí na žádný způsob! (Odejdou v levo.)

IV. Výstup

Růžička (přichází zahradou): Jak? Nikdo zde?To je mně právě milé! Ti se podiví, až jim to všechno řeknu! A což teprve doma! Má hospodyně si myslí sama na mne — jen aby se chudák z lásky nezbláznila! Věru ani nevím, co se těm ženským vlastně na mně líbí! To je už třetí hospodyně, která mne chce, a mimo to sem už musil vyhnat sedum služek jen proto, že rozšiřovaly mezi lidmi, že je mám rád! A ne snad, že by se jim statek můj líbil! To ne, každá to říká, že ne! Musím mít tak něco při sobě — inu můj duch je to, který je oslňuje. Ovšem, ovšem, tak jako já nedovede mluvit nikdo! — Doma sem neřekl ani slova, vyšel sem si na procházku jako by nic, přišel sem jako by nic a tady si to vyjednáme zase jako by nic. Ta radosť toho starého Višína, až mu řeknu, že bych si jeho dceru vzal. Teprv ondyno mně zaklepal na rameno a pravil: „Růžový nosejčku“ — on mně nikdy neřekne Růžičko, vždycky růžový nosejčku — „já bych sobě přál, aby měla má dcera podobného hospodáře pro své panstvíčko, jako vy jste — já už toho nezastanu!“ A já mlčel, neřekl ani slova a teď — teď — nu ta radosť toho starého Višína, hahaha, ten bude o jedné noze skákat! A což teprvé jeho dcera! — jen aby jí náhlá radosť neuškodila! Teprv ondyno sem s ní mluvil skoro čtvrť hodiny a mezi rozmluvou pravím náhle co zdvořilý člověk: „Nevím, jemnosť paničko, zdaž vás má sprostá řeč baví!“ A ona si přikryla honem šátkem obličej — to se styděla, nebožačka! — a pravila skoro škytavým hlasem: „Vy umíte znamenitě bavit.“ Nu počkej, zatrolená vdovičko, máš mít tu zábavu každý den! Inu vtip je dar boží! A jak se k sobě hodíme! Ona vdovička, já vdoveček! Nemáš zůstat, vdovičko, osamotnělá a všem bouřkám a dešťům ponechána jako ta socha nad hrobem manžela. Přistoupím k tobě a počnu: „Já, kterého už tři hospodyně a sedum děveček chtělo“ — ne, to jí nesmím říci, mohla by zpyšnět! Honem si nějakou řeč vymyslím a několik vtipů a nápadů spořádám — to mají ženské rády. Jsem rád, že zde nikdo není! Honem do zahrady na nápady!

V. Výstup

Růžička. Václav. Později Kateřina.

Růžička (chce ven, potká se ale s Václavem v zahradních dveřích): Prosím vás, přítelíčku, nechť jste, kdo jste, nevyzraďte mne, že sem zde byl! (Chce dál.)
Václav (zadrží ho): Pomálu, pane, co ste zde dělal?
Růžička: Nu, snad sem nekrad’?
Václav: Kdož ví!
Růžička: I vy osle, vy hrubiáne! (vytrhne se mu a uteče)
Václav: Zloděj není, sic by tak nenadával!
Kateřina (vyjde levými dveřmi a jde až v popředí): Kdož by si byl pomyslil, že se ten člověk tak změní! Tak hodný býval, tak spořádaný a nyní tak lehkovážný, tak hrubý. Řekla sem mu to ale do pravdy!
Václav (přikradl se až za ni): Slečno Kateřino, nevíte, kde je teď pan Vilím? Zdržuje prý se zde u vás, ano?
Kateřina: Nevím!
Václav: Co nevíte?
Kateřina: Nic nevím!
Václav: To vím!
Kateřina: Co víte?
Václav: Že nic nevíte.
Kateřina: I ty —
Václav: Zapovídám si tykání!
Kateřina: Jak chcete! (Odchází na zad.)
Václav: Žádám vás, slečno Kateřino, ve jmenu svého pána, jenž co host vašeho panstva šetrnosť zasluhuje, o něco.
Kateřina: Co chcete?
Václav: Jak jsi stará, Kačenko?
Kateřina: Co je vám do toho?
Václav: Chci vědět, jak dlouho to ještě bude trvat, než budeš starou pannou!
Kateřina (zlostně se na něho zamračí a uteče do zahrady).
Václav (běží za ní): Počkej předce, kdož pak ti může stačit, bláznivá chocholko!

VI. Výstup

Adéla a Hermann vstoupí zahradou. Hermann nese Adéle shawl.

Adéla (béře shawl od Hermanna): Děkuju vám, pane; vyť jste dnes zvláště zdvořilý!
Hermann: Zdvořilý? Může být, nevím ale o tom. Naše doba žádá zdvořilosti místo citů a sme od dětinstva už tak vycvičeni, že, když vřele cítíme, také vybranou zdvořilosť jevíme. Jsem-li k vám zdvořilý, jest to jen důkazem, že ste vřelé city ve mně zbudila.
Adéla: Už jste zase ve své staré kapitole? Sedněme si, pane! (Sednou.) Ostatně se musím přiznat, že vaše zdvořilosť je velmi příjemná, protože vždycky zvláštní.
Hermann: Jste příliš laskava; račte ale být opatrna, poněvádž by snad tato laskavosť vaše mne v mé naději potvrdila.
Adéla: Myslím, že to není přílišná laskavosť, když se ze zvláštní vaší zdvořilosti těším, a také se k tomu přiznám. Chválím-li skutečnou mužnosť vaši, musí mně i nejjemnější stránka vaše rovně milou být. Mužnosť a třeba někdy drzosť k mužským a zdvořilosť k ženským — tak se to sluší!
Hermann: Škoda, že si nemůžeme tak svou srdnatostí dobývat lásku dam, jako úctu mužských. Byl bych si vás už dávno dobyl.
Adéla: Nevím, nevím — o, já jsem také srdnata a dovedla bych se bránit! Strachu neznám a právě pro to každého muže nenávidím, který jednou bojácnosť svou něčím dosvědčil.
Hermann: Toť bych snad už za tou příčinou měl naději —
Adéla: Stále a stále se vám ty vaše naděje do myšlenek vplítají!
Hermann: Často sem už myslil, že se tyto moje naděje vyplní, a vždy ste mě zase náhlou chladností odstrašila; sklamejte mne, jak často ještě chcete, v tom mně nezabráníte, že stále doufat budu.
Adéla (žertovně): O, naděje je pěkná věc! Zač by stály všechny ty malicherné okamžiky našeho života, kdyby se s nimi zároveň naděje na něco dokonalejšího nepojily!
Hermann: Jen se posmívejte! Já vás ale ubezpečuju, že ta naděje je mým dechem, že bych bez ní —
Adéla (s komickým strachem): Prosím vás, jen se mně nestaňte sentimentálním! Jen to ne, raděj doufejte dále!
Hermann (poklekne před ní a políbí jí rychle ruku): O božská Adélo! Smím tedy —
Adéla (vyskočí): Mně se zdá, pane, že byste potřeboval nějakou studenou douche! (Opravdově.) Prosím vás, kdyby někdo —
Hermann (vstává pomalu): Už zase marně! Vy jste ukrutna!
Adéla (žertovně): Vždyť máte naději! (Opravdově.) Kdyby byl tak-hle otec, anebo náš nový host vešel!
Hermann: Ah — ten nový host! Slyšel sem už o něm; prosím vás, kdo je?
Adéla: Přítel naší rodiny, velmi vzdělaný a duchaplný muž, jehož sobě vážit musíme.
Hermann: Snad ne nějaký můj sok?
Adéla: Sok? a v čem sok?
Hermann: Vy jste zlá!
Adéla: Ah tak! I bůh zachraň — hahaha! Vždyť víte, že jen udatného, srdnatého muže mohu milovat a pan Volšovský je pravá baba.

VII. Výstup

Předešlí. Volšovský a Višín (z levé strany).

Volšovský: Mám radosť z toho hocha! Do Italie ale na žádný způsob ještě nesmí! Ah slečna — a kdo to? To není můj synovec!
Adéla (tváři se, jako by příchozích nezpozorovala, a mluví šeptmo s Hermannem).
Višín (vstoupí mezi Adélu a Hermanna): Musím vás, pánové, seznámit spolu. Zde pan Volšovský, starý můj přítel — a zde pan Hermann. (Volšovský a Hermann se vzájemně kloní, poodstoupí a baví se spolu. Višín k Adéle.) Nevidím to rád, že tak důvěrně s tím cizincem zacházíš. Nevíme ani, kdo jest a může být, že za ním něco zcela jiného vězí, než se na oko zdá!
Adéla: Otče!
Višín: Ne, ne! musíme být pozorlivi! Nemám sice ničeho proti tomu, že se zde na krátko zdržuje, nevím ale skoro ani, jak sem přišel.
Adéla: Vždyť víte, že sem ho poznala u své přítelkyně a že sem ho sama pozvala.
Višín: Nevím ale nic bližšího o něm.
Adéla: Taková nedůvěra by vás byla nehodna, tatínku!
Višín: Musím sama sebe chránit. Psal sem už svým přátelům do Prahy a zvíme brzy, na čem jsme.
Adéla (chladně): Jak se líbí! (Nahlas.) Ti pánové nás připraví o příjemnou zábavu!
Volšovský: Budeme snad brzy hotovi.
Hermann: Jsme už nyní k službám —
Volšovský: Ne, ne, počkejte ještě, pane Hermanne! (Mluví s tímto dále.)
Adéla (usmívavě pro sebe): Však vím, co je pod tou hrubostí skryto. Nechce se prozradit, že mne ještě miluje — o, však já vás zahanbím, chladný pane!
Hermann: Zde jsme, jemnosť paní!
Adéla: Věřím ráda, že se ti pánové dobře spolu pobaví! Cestovali oba a mají tedy dosti látky, aby se o mnohém smluvili!

VIII. Výstup

Vilím (přiběhne ze zahrady). Za ním přijde zahradou Václav a postaví se u dveří. Hned potom vyjde Kateřina z levé strany a postaví se k druhé straně dveří. Předešlí.

Vilím: Strejčku, drahý strejčku — přišel ste jako na zavolání! Mně se už věru po vás stýskalo! (Objímá Volšovského.)
Volšovský: Slyšel sem, že se ti stýskalo, a vím také proč.
Vílím: Viděl ste už můj obraz? Libí se vám?
Volšovský: Je trochu divoký, jako ty; jsem ale spokojen.
Adéla (pro sebe): On si mne opravdu ani nevšímá! (Počne se s Hermannem bavit a ohlíží se časem pátravě po Volšovském; Višín ji pozoruje.)
Volšovský (vede Vilíma stranou): Co pak je zač, ten pan Hermann?
Vilím: Nevím a myslím, že ani zde o něm mnoho nevědí.
Volšovský: Toť je podezřelé.
Vilím: Mně je podezřelým i protivným! Stále se kolem Adély otáčí — snad by si ji rád vzal, kdybychom tomu dovolili.
Volšovský: Kdybyste tomu dovolili? Jakž-pak ty přicházíš k tomu, abys také dovoloval?
Vilím (v rozpacích): Strejčku, já bych rád do Italie.
Volšovský: To je podivná odpověď! (Pro sebe.) Snad není ten hoch také do ní zamilován? (Nahlas.) O tom si ještě promluvíme a řeknu ti teprve později, že do Italie ještě nesmíš.

IX. Výstup

Růžička (vejde zahradou). Předešlí.

Višín: I dobré jitro, pane sousede!
Růžička: Dobré jitro, vážené panstvo! Má poklona vám, paní Adélo, vy rajská — (Pro sebe.) Teď sem to zapomněl!
Adéla: Rajská hruško! ste chtěl říci — ne? O, vy umíte lichotit!
Růžička: Není jinak možná! Vy jste jako slunce, které ze země tento — (Líbá jí ruku; pro sebe.) To se mně to podařilo! Vtip musí člověk mít a pak to jde!
Adéla (obrátí se k Volšovskému): Už ste se pohejčkal se svým mazánkem? To děťátko má asi radosť!
Volšovský: To děťátko je právě tak staré, jako vy!
Višín: Prosím tě, nech ji. Toť víš, že každá ženská, jak-mile se vdá, myslí, že už je skutečně rozumná. Dokud jsou svobodné, staví se pořád dětinskými a kdyby byly třeba už padesátileté panny. Jak-mile se ale šestnáctileté děvče vdá, hraje si na matronu, je moudré, mluví o všem vážně, dává naučení nevdaným, třeba by dvakrát tak staré byly a je vůbec pravým pokladem moudrosti!
Václav (podívá se v témž okamžiku na Kateřinu, když tato na něho; Kateřina se rychle odvrátí): Víš, jak se vaří turecké nudle, Kateřino? (Kateřina odvrátí ještě více hlavu.)
Hermann: Dámy jsou skutečně mnohem dříve duchem zralé než my! Šestnáctileté děvče je co ženská mnohem zralejší, než dvacítiletý muž.
Adéla: Jak smýšlíte o tom, pane Volšovský, co právě můj horlivý zastavatel pronesl? (Upustí schválně šátek v stranu Volšovského.)
Volšovský (nepohnutě): Upadl vám šátek, jemnosť paní!
Vilím (skočí a podá šátek Adéle).
Adéla (chladně): Děkuju, Vilíme! — Smluvte se, pane Volšovský, zde s panem Hermannem o svých cestách. On byl také v Italii; nebral ale banditů ku pomoci, aby se zase před bandity chránil, jako to prý někteří cestovatelé činívají.
Volšovský: To tedy cestoval s menším pohodlím než já! Prosím, pane, byl ste tam za svou povinností, nebo za zábavou?
Hermann: Za povinností.
Vilím (počne zatím kreslit Růžičku do své tobolky).
Adéla: Pan Hermann byl totiž kapitánem při prvním papežském pluku Švýcarů!
Volšovský: Tak? a kdy, prosím?
Adéla: Před rokem ještě, viďte, pane Hermanne?
Hermann: K službám, sličná paní.
Volšovský: Jak to jemnosť paní dobře ví! — Tedy před rokem ještě, pravíte? Jistě před rokem?
Hermann: Ano! — Nepochopuju —
Volšovský: Před rokem sem znal všechny důstojníky toho pluku; vás ale, pane —
Hermann: Mne ale ste neznal, tedy ste neznal všechny!
Volšovský: To z toho nenásleduje, protože musím podlé toho, že sem skutečně všechny znal, soudit, že ste alespoň tenkrát ani takovým důstojníkem nebyl!
Višín: Co je to, pane? Jak to přijde?
Hermann: Já —
Adéla: Zapovídám vám se omlouvat. Já vám věřím a vím proč; jste mým hostem a jinému než mně, ba ani otci mému se nemusíte zodpovídat! Hanebné to, nemužné podezření! — Dnes obědváme v zahradě, pánové! Prosím, pane Hermanne, o vaši ruku; veďte mne! Je libo, pánové? (Adéla jde s Hermannem, měřícím hrdě Volšovského.)
Višín: Do zejtřka z rána máme jistotu; nech ho zatím, příteli! (Jde s Volšovským za Adélou.)
Růžička: Nechám námluvy až po obědě. Mezi tím ji okouzlím ještě několika vtipy.
Vilím (zastrčí tobolku): Kreslil Vilím — už ho mám! Pojďte, pane Růžičko, už vás mám! (Táhne ho za sebou.)
Růžička: Bože, vždyť to cítím na ruce, že mne máte. (Vyjdou.)

(Opona začíná padat.)

Václav: S pepřem se vaří turecké nudle, Kateřino! (Jde za ostatními.)

(Opona spadne.)