Přeskočit na obsah

Máj (almanach 1858)/Růže na Kriváni

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Růže na Kriváni
Autor: Josef Václav Frič (jako M. Brodský)
Zdroj: Máj. Jarní almanah na rok 1858. Praha: H. Dominikus, 1858. s. 1–4.
Licence: PD old 70
Výbor básní (Frič)/Růže na Kriváni

Rozkošné ráno se to probudilo
a na Tatrách si slunko poskočilo,
tak vesele zasvitlo v údolíčko
jakoby zdrávo bylo mé srdíčko;
srdíčko mé to ale zdrávo není,
ten pěkný svět jen v žalost se mu mění!

Chodil po skalinách,
neminul dolinu,
všade hledal spásu
pro svoji děvčinu.
Pod hlavu jí vložil
třetí vínek svěží,
a ta drahá hlava
dosud chorá leží.

Hle, tu k ní se anděl blíží,
jenž ty očka spánkem klíží.
Dřímej, moje hlavo milá,
zdráva si se probudila. —

„Stůjte, otče, z pravé strany,
nenechte jí bez ochrany;
vy matičko v levo stujte,
před zlým snem ji opatrujte.

Já sám s dovolením božím
sluch svůj na srdce jí vložím;
říkejte modlitbu vroucí,
ať slyším to srdce tlouci.“

Již svou hlavu k srdci kloní,
tlukot tlukotem se honí; —
uzříte, co láska umí —
hoch těm zvukům porozumí.

Srdce zvoní: „Milý hochu,
miluješ-li mne jen trochu
a máš-li mne za nevěstu,
na Kriváň si hledej cestu.

Bílý kámen, co tam hoří,
ten mé mladé srdce moří;
v plameni však rdí se růže,
ta mi k zdraví dopomůže.“

Skok — již letí pro tu růži, —
děva ale na svém lůži
procitnuvši zkřiknout chtěla —
proč? — sama to nevěděla.

Kriváni s tou svou hlavou co rok bílou,
co rok se snoubíš zase s novou milou,
co rok ji pochováváš, oplakáváš,
a zase nové vstříc se zelenáváš.
Pro člověka takové lásky není,
ten mívá jenom jedno potěšení!

Vyběhl z dědiny,
spěje do výšiny;
v strachu hledí za ním
lidé z údoliny.
Zlá to cesta vzhůru,
co krok v sníh se boří, —
však tam na temeni
již ten kámen hoří! —

Na kameni, v mechu zlatém,
v ohni, jako v lůně svatém,
plane čarodějná růže,
ta, jež děvě dopomůže.

Pro bůh, stezky jsou neznámé,
cesta kluzká tam se láme;
skoku třeba — propadá se —
opět z ledu vymahá se.

Náhle trhne se od skály
teplým slunkem sníh roztálý — —
strašnou prohlubní se valí
ve hrob němý, v němé skály.

Hoch se chytil se za křovinu,
v strachu hledí v prohlubinu. —
Hrůza! — nazpět víc nemůže —
ale před ním v ohni růže!

„Oj, ty osudnice žasná,
jak jsi svůdná, jak jsi krásná;
má jsi, má, ty spáso bolů,
s tebou musím, musím dolů!“ —

S chatrčí, z níž dým se vinul,
s tou se loučil, nežli zhynul,
zlíbal růži pak a — skočil. —

*


A lid žehnaje se
k děvinu spěl lůži,
klada jí na spánky
skrvavenou růži.

A děva ze spánku se probudila,
jak slunko zrána, zdráva poskočila —
uvítat chtěla jarní údolíčko —
a ještě někoho. — Bídné srdíčko!
Pro tebe není slunko — jaro svěží —
tvé potěšení v němém hrobě leží.