Máj (almanach 1858)/Písně v bouři

Máj (almanach 1858)
Znělky noční	Písně v bouři	O Šimonu Lomnickém

Údaje o textu
Titulek:	Písně v bouři
Autor:	Rudolf Mayer
Zdroj:	Máj. Jarní almanah na rok 1858. Praha: H. Dominikus, 1858. s. 33–36.
Licence:	PD old 70

Letí divá vichřice,
letí po uvadlé pláni,
rozezlelá vzteklice
déšť a mračna v jih pohání.

„Neplač chladné slzy své
na tu pláň již dosti chladnou;
květy mrazem ovadlé
tvojí rosou neomladnou.

Nechřadne jen jedna pláň,
bys jen pro ni slzet měla,
v poušti tam oásu chraň —
sic by parnem zchuravěla.

Je tu v světě bolů moc,
je jich mnoho — k nesečtení,
pro něž slabá léků moc —
a pro mnohé žádných není.“

Letí divá vichřice,
letí po uvadlé pláni
bouříc jako vzteklice, —
A já slyším její lkání.

*

V pláči temný mrak se žene,
na křídlech se vichrů nese,
jako duše rozechvěna
bolem vzduch a zem se třese.

Jako zlosti temné hlasy
tak zní vichrů žalování:
kde máš, země, svoje ráje?
každý květ tvůj v hrob se sklání! —

V hrob se všechno, všechno skloní,
nic ti věčně nepokvete —
i tvou lásku, bídné srdce,
klam a bolesť rozehněte.

*

Nebe mluví hromů hlasem,
z mraků hustý déšť se leje,
a pod lipovými listy
chvějící se ptáče kreje.

Jak to divno na tom světě;
ptáček na lístku má dosti —
a to srdce lidské nemá
kde se skrýt před losů zlostí!

*

Šerá noc a truchlivá,
chmůrná, jakby plakat chtěla,
a vichřice bouřivá
v jejím bolu oněměla.

Ticho — slyšet mračna jít
nebem a myšlénky duší:
přestaň srdce bouřně bít,
tluk tvůj noční poklid ruší.

Přestaň pro své ráje lkát,
přírodou bol větší vane;
můžeš v hrobě klidně spát —
její bol však nepřestane.

*

„Miluj!“ šeptá slza deštná,
hrom však „nenáviděj!“ praví; —
a to srdce, slabé srdce,
obojího obraz pravý.

Mnoho, mnoho milovalo —
jiné víc než samo sebe,
nyní je to srdce moje
jak to hřmící bleskné nebe.

A přec musím zaplakati
nad tou brzkou jeho změnou;
jest mi, jakbych milovat měl,
až mne ve hrob chladný vklenou.

*

Nebe z hustých mračen déšť svůj leje,
žhavé blesky mračny lítají,
jakoby se v dešti zchladit chtěly,
sem a tam se proudem mihají.

Vítr, vstav jak démon z pekla noci,
letí mraků pláštěm zahalen,
a burácí drtě vše a křičí,
že byl o svůj poklid ošálen.

A mé srdce jeho slovům slouchá,
slouchá dešti, bleskům hřmějícím —
s tajnou bázní živlům přizvukuje,
živlům, na svůj osud klejícím. —