Máj (almanach 1858)/Dvojí probuzení/VII.

Dvojí probuzení Karolina Světlá
VI.	VII.	VIII.

Údaje o textu
Titulek:	Dvojí probuzení
Autor:	Karolina Světlá
Zdroj:	Máj. Jarní almanah na rok 1858. Praha: H. Dominikus, 1858. s. 137–142.
Licence:	PD old 70

Sestřičko!

Musím se Ti skutečně obdivovati, jak jasně v mém nitru čítáš! Znáš mé city mnohem lépe, než já sama! Pravíš, že to láska k Alfredovi, ježto mne tak změnila a dokazuješ mi ostrovtipně, že od jeho objevení-se v Jarovicích vznikla náklonnosť pro něj v mém srdci. Věřím Ti mileráda a jsem Ti povděčna za důvtipné objasnění mého duševního stavu. Vždyť jsi manžela svého také tak horoucně milovala; víš, jak tento cit se označuje a vyvinuje. Jsem přesvědčena, že úsudek Tvůj je pravdivý! — Co jsem Tvůj dopis přečtla a promyslila, jsem mnohem upokojenější. Kdybych i já se klamati mohla, Ty se jistě klamati nedovedeš! Myslím, že jsem pokročila duševně a na rozumu za těch několik neděl, co mne doktor vyučuje; ale přesvědčuji se očividně, že jsem tak nezralá a dětinská, jako kdy jindy. Jen si pomysli! Mně se zdálo, že to není Alfred, kterého miluji! — Není to k smíchu? Zasluhuji přísnou od Tebe důtku. Teprv co jsem Tvůj dopis obdržela, pevně věřím, že je Alfred vyvolenec mé duše! Prosím, piš mi co nejdříve, hodně mnoho a rozlož a dokaž mi mou lásku k Alfredovi obšírně a důkladně. Slyšíš? — A pokárej mne notně za mou pošetilosť. —

O lásce Alfredově ke mně nemohu míti pochybnosti. Jeho cit je tak zjevný, jen že se prudkosti jeho mnohdy bojím. Je tak dráždivý. Jeho rodiče ho zbožňujou, zbožňujou i mne, vidouce jeho vášnivou ke mně příchylnosť. Každý jejich pohled je tiché žehnání. Kýž bych se vždy v jejich blažených zracích sloniti mohla. Ne — ne! Mou vinou se radosť jejich nezkalí nikdy! —

Jediný doktor má moc nad Alfredovou povahou. Co malé děcko vložil ho můj strýc do náruče doktorovy, žádaje, aby mu byl otcem. Strýc za jakýmsi soudem, od něhožto jmění mé tety záviselo, dalekou cestu konal. Teta ho vyprovázela. Obávajíc se, žeby malý Alfred obtíže cesty nesnesl, svěřili ho mladíkovi, jenž sám sotva meze dětinství překročil, ale svědomitostí a ušlechtilostí vynikal. Znali ho od dětinství a neváhali mu svěřit nejdražší svůj poklad. Od té doby se oba od sebe nerozloučili. I při návratu rodičů zůstal Alfred u svého přítele; šel s ním do Heidlberku, vykonávaje pod jeho dozorstvím své študie. — Když doktor odstoupil ze stolice učitelské, odvedl Alfred uraženého muže k svým rodičům, zapřisáhaje ho, aby se nikdy od něho nevzdaloval. Doktor přislíbil, že u něho vytrvá, až dokončí své důležité dílo, které celý vzdělaný svět s napnutostí očekává. — Kdybys slyšela Alfreda o něm vypravovati, jak velice bys se potěšila, že náš zkaceřovaný svět ještě plodí takových lidumilů. — Jeho vlídnosť a laskavosť k žákům, jeho trpělivosť k obmezeným, jeho důstojnosť k drzým, jeho nadšení pro krásné povahy je v skutku vznešené. Alfred mluví s nadšením o jeho shovívavosti k nepřátelům, o neslýchané jeho obětivosti pro svaté snahy člověčenstva. — Velký tento karakter, jehožto cenu denně více a více poznávám, naplňuje mne hlubokou, posvátnou úctou. — Často, přečasto prolévám proudy horoucích slzí při vypravování Alfredově. Jak se těší, že i já se ideálu jeho klaním s pravou láskou! Doktorova snaha pro mé vzdělání ho naplňuje nevýslovnou vděčností a co já teprv cítit musím pro muže, jenž mně tolik hodin drahého svého času obětuje! Dělám ale za to znamenité pokroky. Doktor někdy s podivením na mne patří, porozumím-li okamžitě dosti těžké věci, a s patrným zalíbením čítá pokusy mého neobratného péra. — Ráda bych Ti něco z nich zaslala, ale doktor je vždycky beře s sebou do svého pokoje. I moje kresliny a malby mně více nevrací. Jsem přesvědčena, že je spálí anebo zahodí; ale netroufám si mu o ně říci, právě že jsou tak nepatrné a ani nezasluhujou, aby si na ně zpomněl. —

Ve dne těkáme po luzích a lesích, sbíráme byliny, nerosty, broučky, motýly — krátce, obíráme celou přírodu a odnášíme ji v pouzdrech domů. Večír rovnáme svoje sbírky a já si při tom opakuji, co mi doktor za celý den sdělil. Ještě nikdy jsem ani jedno slovo doktorovo nepřeslechla a často opakuji celé sady, jak jsem je od něho slyšela. Nejmilejší jsou mi ale chvíle večerní, když doktor s námi vystoupí na pavlan a unášejícími slovy nám runy nebeské vysvětluje. Ale nejen o divech hvězdnaté oblohy i o zázracích naší duše, o hádankách našeho srdce nám mluví okřídlenou svou řečí, jížto nedovede žádný smrtelník tak jako on vládnout.

Poslouchám se zatajeným dechem, s tlukoucím srdcem, se slzícím okem. Je mi, jakobych více zemi nenáležela; jakobych na cestě k ráji vítězně se ohlížela na zem hluboko pode mnou ležící co těsné vězení, z něhožto se můj duch blaženě vyšvihnul do démantových výšin! A ten náš pavlan, sestro! Jak Ti ho popsat mám? Představ si kus na zem spadlého elysium! Skrytý ve vrcholcích mohutných stromů, ustavičně pod žalozpěvem větrů se chvějící; ozdoben vodometem, v jehožto tisícerých slzách se zádumčivě zhlíží luna bledolící; ověnčený nejvonnějším kvítím celého světa: ten pavlán je nejpoetičnějším místem, které si fantasie utvořit může. Zaznívají-li v mou duši nadšená slova doktorova, plna vznešeného, důležitého obsahu, dotýkajíce se jí zvukem žádnou hudbou nedostíženým; vidím-li se obklopenou vším, co příroda spanilého a krásného člověku myslícímu podati může: tu cítím, že žiju nejblaženější okamžiky svého života. — — Ach sestro, pověz mi, má-li velké, nesmírné štěstí trvání? —

Jediná kapka peluňky v číši mých radostí je nepřemožená posud antipathie doktorova ke mně. Někdy vystoupí po dlouhých přestávkách dosti nápadně. Nikdy mně nepodá při našich procházkách ruku; nikdy mi není při vylézání na příkrou skálu, při přeskakování potoka nápomocným. Alfred a ostatní toho nepozorují; ale mně neušlo, že se všem podobným příležitostem vyhýbá. — Předevčírem se tak chladně ke mně choval, že jsem celou noc plakala. Teta vypravovala o blízkém mém sňatku s Alfredem jako o vyjednané věci. Doktor i já jsme se zarděli; on neměl příčiny. Ale já jsem se na mou tetu hněvala, že mluví o něčem, co ještě tak jisté není; aby se o tom s jistotou mluvit mohlo, nebo jsem ještě vižícího slova nevyřkla. Musím se Ti vyznat, že mne to vůbec mrzí a bolí, naráží-li někdo na můj poměr k Alfredovi v doktorově přítomnosti. Chceš-li vědět proč? musím Ti odpovědít, že nevím! Ještě více se podivíš, řeknu-li Ti, že mám temné v sobě vědomí, že ho to zrovna tak mrzí a bolí, jako mne. — Neklamu se, jsem tím jista! Opět bysi se mne marně tázala, proč? Snad myslí, že jsem pro Alfreda tuze nedokonalá; kdo ví? — Tohoto dne se nic nedařilo; nadarmo se snažil Alfred oživiti hovor ustavičně klesající. Můj jazyk byl jako podvázaný; nemohla jsem utvořit souvislou sadu, a bylo mi pořád, jakobych měla k doktorovi jíti a ho odprositi — za jaké provinění? — To opět nevím!

Ani na pavlan jsme nevyšli. — Nadarmo jsem čekala na vlídný od něho pohled při rozloučení. Dal mi dobrou noc s tím samým nepochopitelným výrazem v oku, jako při prvním našem setkání. — Ach tento pohled — stál mne celé moře hořkých slzí!

Božena.