Máj (almanach 1858)/Dvojí probuzení/I.

Dvojí probuzení Karolina Světlá
	I.	II.

Údaje o textu
Titulek:	Dvojí probuzení
Autor:	Karolina Světlá
Zdroj:	Máj. Jarní almanah na rok 1858. Praha: H. Dominikus, 1858. s. 109–113.
Licence:	PD old 70

Na zámku Jarovickém.

Sestřinko rozmilá!

Tu jsem! Tu jsem! — Co jsem se po Tobě natoužila, co se o tobě nasnila, přírodo zlatá! — Konečně že spočívám na tvých ňadrech, že slyším tlukot srdce tvého, že cítím políbení tvé vřelé na horoucích tvářích! — Ach sestřinko, jen se na mne nehněvej, že se mne bez Vás tak tuze na venkově líbí!…

Dýchám s nadšením ten čistý, čerstvý vzduch a jásajíc bloudím ve vonném, pučícím houští, pátrajíc po nejsličnějším dítku jara, po violince modrooké! — Tisícero radostí mně zde vykvétá při každém kročeji! — Jak ráda hledím na ty stepi oplývající květem, jak sladce mně zaznívá sladké šveholení ptactva, jak srdečně se nasměji skokům bravu, dovádějícího po bujných, pestrých lučinách! — Nic mně zde neschází než Vy, dobrouncí moji rodičové, a Ty, přemilá má sestro — druhá, pečlivá moje matinko!

Nesmím býti nevděčnou! Vy jste si přáli, abych v Jarovicích léto strávila, a strýc i teta jsou mou přítomností tak blaženi, že pouštím všecken stesk mimo sebe, oddávajíc se nejveselejšímu rozmaru.

Musím se Ti ale přece vyznati, že rozloučivši se s Vámi jsem velmi, velmi plakala. Vrhla jsem se štkajíc do kočáru a štkajíc jela jsem celou Prahou. Ach vždyť Vás tolik měsíců neuhlídám, nezulíbám drahé hlavy Vaše, a večír musím ulehnouti bez požehnání Vašeho! Žádná milovaná ruka nepoznamená křížem svatým před usnutím čelo mé! —

Nenávidím od srdce to dusné, smutné město, ty těsné uličky, ta hlučná náměstí, ten věčný ruch; zívám při zpomínce na ten nepokojný a přec tak jednotvárný městský život; ale loučíc se s Prahou, neubránila jsem se přece bolestnému citu. Vždyť byla kolébkou mou a opatrovala první mé nejisté krůčky! Dala jsem jí s bohem! rozžehnávajíc se s ní jako s vychovatelkou, — trochu pedantickou, trochu suchopárnou, která bdějíc opatrně nad mládím mým, mne přece upřímně svým šosáctvím a kocourkovstvím nudila. Vlhkým zrakem klonila jsem se z vozu, až mně ranní mlha pohled na stověžité sídlo, na střed naší ospalé slávy zahalila.

Vnady krajiny kolem mne se rozprostírající vytrhly mne brzo z mého dumání. Slunko se tak jasně na mne usmívalo z té modré průhledné oblohy, že jsem nemohla odolati; musila jsem mu zase vlídným úsměvem odpovědít! Louky a keře pyšnily se pestrým kvítím, potok rozpustile hrčel vedle silnice a běžel přede mnou, jakoby mně chtěl ukazovat cestu. Všecko se těšilo a veselilo, jak jsem mohla déle truchlit?

A jak se z pole povznesl skřivánek vysoko, vysoko do jasného blankytu, až skoro k tomu usmívajícímu se sluníčku, a jak v té skvělé závratné výši zapěl svou líbeznou píseň o tichém svém štěstí v zeleném osení: tu jsem jinak nemohla, sestřičko, a zazpívala jsem též veselou písničku a tentam byl všecken pláč a zármutek!

K čemu také truchlit! Strýc a teta a snad ještě někdo mne tak radostně očekávají! Milují mne, jako vlastní svou dceru — ano jako svou dceru! Vždyť Vaše plány znám, sestřičko! Šeptali jste dost tiše o mém bratranci Alfredovi a o mně, a o výpravě, a o svatbě, a o lásce a bůh ví o čem ještě; ale já to přece zaslechla!

Chcete, abychom se poznali — Alfred a já, a milovali a vzali — není-li pravda, chytroušku? Nu uvidím, co se dá dělat; hodlám Alfreda milovat, mnoho-li budete chtít, a chci si ho vzít — kdy já budu chtít.

Jak jsou ke mně laskavi, ti dobří příbuzní! Budu jim ráda poslušnou, oddanou dcerou! Ale můj ženich in spe zde není; neočekával mne tak brzo a jel z dlouhé chvíle navštívit churavého přítele. Psala jsem mu z pomsty, aby se přede mnou dříve neukázal, pokud nebude jeho přítel úplně zdráv! —

Představíš si snadno, že jsem po cestě neměla dlouhou chvíli. Před mým tělesným i duševním zrakem stíhal jeden luzný obraz druhý a ze všech se na mne usmíval život v nejspanilejší, nejvábnější své podobě. — Jak jste dobří, Vy všichni! Odchována jsem na srdci Vašem, na srdci lásku otcovskou i mateřskou pro mne chovajícím a z tohoto něžného objetí mám přejíti do rukou mladíka, mne nade všecko milujícího! Ano Alfred mne miluje! Vidíš, nejenom Vy i já mám svá malá, roztomilá tajemství! Tážeš se, jak to vím? Bože, vždyť mně to řekl, a jak pěkně řekl! Jen se tak nediv. Což už nevíš, že byl vloni na prázdninách v Praze, a že pan president dal jemu kvůli bál? Při kotillonu se mi ze svých citů vyznal. Ach to jsem se nasmála! — Jak ale do jeho dobrých modrých očí dvě jasné slzy vstoupily, to jsem se smíchem přestala a dělala jsem honem vážnou tvář, ačkoliv mi to šlo dost těžce. Co to je za podivnou věc, ta mužská láska! Nikdy mi nenapadlo plakat a vzdychat a přec mám Alfreda srdečně ráda. Ta mužská láska musí býti jiná, než ta naše! Co Ty tomu říkáš? Miluješ svého muže také jinak, než on Tebe? —

Alfred je jistě k pomilování; ze všech mužů se mi líbí nejlépe. Jak malebně si dovede své světlé kadeře uspořádat, jak obratně se pohybuje! Jeho oděv je vždycky podle nejnovější mody; a jak dobře tančí! Když jsme spolu tančili, to se všecky lornětty na nás obrátily a slyšela jsem dobře, jak si lidé povídali, že jsme nejkrásnější pár v celém sále! — Ješté nějaký čas mně dovolte skákat, běhat, dovádět; ach, chci toho rozkošného života užit! Chci se smát, tančit, zpívat do sytosti! Jsem tak ráda veselá; vždyť je ten svět tak překrásný! Vypůjčím si potom ráda důstojný obličej, zakaboním čelo a chci se státi — paní. Ano mladou paní! Jak to dobře zni! Budu nosit ty nejvkusnější čepečky a celý den budu cinkat klíči, aby každý hned věděl, koho má před sebou, a se klaněl — mladé paní. Tvá

Božena.