Lukášek Merlin

Údaje o textu
Titulek:	Lukášek Merlin
Autor:	Rudolf Medek
Zdroj:	Lumír, roč. 64. č. 5. str. 227 Ústav pro českou literaturu AV ČR
Licence:	PD old 70

Chlapec se zastavil a zhluboka vydechl.

Naslouchal chvíli před velikými, v dubovém dřevě vyřezávanými dveřmi a chystal se každým okamžikem stisknout těžkou a ozdobnou kovovou kliku. Pod paží nesl silný svazek novin — českých i německých.

Rozpakoval se dnes vstoupit tak prostě, jak už to dlouho činíval téměř každého dne.

Hlasy, jež se ozývaly za velikými dveřmi, připadaly mu docela zvláštní, tak nějak podivně významné. A přece bývaly dosti často návštěvy u Monsignora! Přicházívaly co chvíli duchovní i světské osoby, zvláště v tuto dopolední hodinu. Lidé prosili o radu a o pomoc. Lidé stále něčeho potřebují, o něco prosí. K večeru po hodinkách u svatého Víta přicházeli hosté a někdy zůstávali i na večeři. Často „musicírovali“, jak říkal Monsignore — a tehdy byl dům plný hudby, a to bývalo krásné. Ale teď, dopoledne? Pouze úřední návštěvy.

Ale — dnes tam, za těmi velikými dveřmi, v nichž byl umně vyřezán dávnou rukou výjev Zvěstování, anděl s ratolestí v levém křídle a neposkvrněná Panna v pravém jejich křídle — zněl docela nový a neslýchaný hlas, plný kouzla. Byl to ženský hlas, nehluboký alt, a zdálo se, že zpívá, ačkoli pronášel pouze jakousi důtklivou větu. Chlapec nikdy v životě, který ovšem nebyl tak dlouhý a zkušený, neslyšel podobného hlasu.

Bůhví proč si vzpomněl na svůj dnešní sen. Jako blesk mezi mračny, tak rozsvítila se náhle v dýmu jeho zmatených myšlenek tvář otcova. Ano, tvář Václava Benedikta Vacína, který nebyl vlastně jeho otcem. Kdyby mu však byl někdo býval řekl, aby si vybral otce, byl by vyvolil opravdu pouze jediného: Václava Benedikta Vacína. Neboť byli na světě tří lidé, jež možno ve zlých dobách milovati. Byl to Vacín, jeho žena Mandalena a Monsignore.

Vacín se mu dnes zjevil ve snu a tvář jeho byla neveselá, bledá.

Chlapec opět těžce vzdychl a přitiskl trochu poděšeně volnou levou ruku na srdce.

Ne, Vacín je živ, zdráv, vrátí se celý… a všem bude zase dobře. V novinách prorokují konec těch hrůz. Vždyť neni možné, aby se na to déle díval sám Pán Bůh. Je-li… spravedlivý… vševědoucí… nejvýš milosrdný…

Chlapec se zachvěl. Neboť se mu zdálo, že se rouhá v myšlenkách.

Ach, odkud přicházejí — myšlenky? Proč nemůže myslet pouze tak, jak se mu líbí, a na to, co je krásné a hodné dobré mysli? Odkud přicházejí myšlenky? Rodí se ve mně, toť jisté. Je tedy ďábel ve mně! Aspoň někdy… dosti často… Nechci, aby ke mně přicházely myšlenky, jichž si nepřeji, jichž se bojím. Jež posílá ďábel.

A nechť si jiní hoši nevěří v Boha. Já věřím. Credo in unum Deum! Co bych byl já… co by byl svět bez Boha?

Chlapec si nepokojně prohrábl vlasy a pohodil hlavou. Pak přehodil svazek novin do levé ruky a mírně zaklepal na dveře.

Hlasy uvnitř se ztlumily, potom ztichly.

Dveře se pomalu otevřely. Mezi nimi stál vysoký statný muž v tmavé sutaně, opásané fialovým širokým pásem. Jeho tvář byla snědá, čelo ještě snědší, širé a klenuté skráně připomínaly tmavorudý hlazený mramor, protkaný modravými vějíři žilek. Jeho oči byly leskle černé, ohnivé — ale na chlapec zazářily vesele. Jeho hlas byl mohutný, barevný bas, zněžnělý cizím přízvukem.

„Vida, Lukášek! Nu, Bůh s tebou!“

Chlapec mu políbil prsten na silné, kostnaté ruce.

„Noviny, nejdůstojnější pane!“

„Tak! Tedy noviny. Noviny, Lukášku. Co je ti dnes, hochu? Jsi bledý. Vypadáš unaveně, jako bys byl nevyspalý. Copak je to? Pojď blíže! Pojď dále!“

Silná ruka knězova uchopila chlapce v zápěstí a vtáhla jej dovnitř. Hoch věděl, že se nesmí vzpouzet. A přece by dnes byl rád trochu neposlušný. Velký pokoj Monsignorův byl vyplněn slunečním světlem. Chlapci se však zdálo, že světlo zde prýští dnes ještě z jiného ohniska než ze slunce. Plaše se rozhlédl. Uviděl na krásném starém klavíru z višňového dřeva, na němž směl třikrát v týdnu cvičiti, velkou, jiskřící vázu z broušeného skla a v ní hustý svazek čerstvých oranžových růží. Postřehl jejich unášející vůni, do níž se mísil ještě jakýsi jiný parfum, docela cizí, neznámý, sladký, jenž jako by vycházel z rozevřených lidských dlaní. Tsk byl měkký a živočišný.

„To je Lukášek, Margarito, Lukášek, hoch, který mi prokázal již mnoho dobrých služeb. Pojď sem, hochu! Nestyď se, studente! To by tak bylo… Je to plachý a až příliš tichý pacholík, Margarito. Ale — málo platné — je to již tercián a na podzim půjde do kvarty. Učí se — ta, tak! Ma-te-ma-ti-ka! Viď, Lukášku!“

Chlapec trochu vzplanul v bílé tváři a bázlivě se podival na ženu, kterou Morudgnore nazýval Margaritou.

Nejdříve viděl jen světležluté šaty, zlatý lesk jejich hedvábí, stíny bohatě sřasené sukně, psk zlatou krajku kolem krku a na konci rukávců. Zlato, samé zlato! pomyslil si. Odtud ten zlatavý přísvit v pokoji, To není jen ze slunce.

Hlava s útlým a nádherným obličejem nebyla malá, neboť nad hladkým, mírně oblým čelem se zdvíhal ohromný chochol tmavělesklých vlasů, opět zlatých. A také oči, jež se udiveně dívaly na hocha, měly barvu zlatých topasů.

Zlato, samé zlato! šeptala si Lukáškova duše v úžasu. Světlé zlato jako jarní orseje na louce, zahnědlé zlato vlasů, zvlněných a hustých, doslova zlatých prstenů, vzácných, třebaže ne starobylých, zlaté kameny očí, jaké mívají angorské kočky nebo bengálšti tygři. Zlato! Celý ten nenadálý zjev… sluneční úder… rána světelného biče…

Monsignore cosi vykládal Margaritě a ta se jasně zasmála. A přece to byl hlas hlubší než zazvoníš-li dukátem o dřevo! Jen oči se chvílemi proměňují — topasy přecházejí až do smaragdů, tak se dovedou zatemnit. Chlapec zcela určitě viděl tu proměnu drahého kamení. Kde se tu vzal celý ten lidský skvost, z něhož se točí hlava, prsa jímá úzkost a v bedrech víří pocit závrati?

Bylo nutno něco učiniti. Nejraději by si byl zaclonil oči. Ale to už docela není nic slušného u třináctiletého chlapce. Teď ovšem věděl, že at učiní cokoli, vyvede hloupost, na příklad klopýtne o koberec, porazí židli, zapotácí se a chytí se nemotorně i drze za šat knězův.

„Rukulíbám…“

Jakž takž… dobře to dopadlo. Ne, špatně to dopadlo. Krásná žena zadržela jeho ruku ve své dlani, přitáhla ho k sobě a její měkké a vonné prsty projely mu účesem. Bylo mu, jako by mu na temeni hlavy chytily vlasy od elektrických jisker. Ano, tato paní je jistě elektrická. Bije pouhým dotekem, dává rány. Je to rejnok. Zlatý rejnok.

„Tak to je tedy Lukášek Vacínův,“ smál se vysoký kněz, a jeho tmavá kštice, malířsky poznamenaná třemi sůnýmí šedýmí proudy, se vesele natřásala.

„Nevěděla jsem, že maji Vacínoví tak vzrostlého syna,“ šeptala Margarita. A Lukášek, jemuž se podařilo trochu uraženě se vyprostiti z jejích rukou, se podivil, proč ta žena šeptá.

„Je Vacínův, pravda,“ řekl kněz již vážněji, „ale jmenuje se Lukáš Merlin. Hezké jméno, co? Kouzelník Merlin, achach! Lukášku, matematika se nedá dělat kouzly, viď? Nu, nu… chlapce přijali za vlastního — a je více než vlastní. Poslal jim ho sám Bůh. Nevyznamenal tím jen muže a ženu Vacínovy, ale i tebe, Lukášku. Rozumíš mi?“

„Ano,“ vydechl chlapec.

„Ten chlapec má modré oči… docela modré oči,“ divila se Margarita a dívala se upřeně na hocha, jako by zapomněla na všecko kolem. „A vlasy má husté a vlnité jako lán obilí v létě. Podivný je to chlapec. Jaké má modré oči!“

„Nu, modré oči, zajisté,“ smál se opět kněz, „nikdy jsi neviděla modrých očí? Ty? Má hezké modré oči — jako len v květu.“

Margarita nespouštěla s něho oči. Pod jejím pohledem chlapec růžověl i bledl a nevěděl, kam by studem utekl. Ohlédl se div ne zoufale za sebe a náhle ztrnul v novém němém překvapení.

Na pohovce za empírovým vykládaným stolem sedělo asi sedmileté děvče, nevzhledné, rozcuchané, v krátké sukénce a v námořnické bluzce. Ve vlasech až do modra tmavých mělo vevázanou rudou stužku, jež se marně snažila podchytiti jejich divoké vlny. Podobalo se rozcuchanému vrabčákovi. Obličej si stydlivě zakrývalo silným albem fotografií, jež popadlo hbitě se stolu. Ale když za okamžik sešinulo album pod bradu, viděl hoch olivověsvětlou tvář s mandlovýma očima, trochu vyděšenou, ani dost málo hezkou.

Margarita postihla chlapcův údiv a vzřikla — trochu nevraživě, zdálo se Lukáškovi — a ukázala k děvčeti:

„To nic, Lukášku. To je Bina, hloupá holka. Sabina se jmenuje, víš? Nezlobíš se, že ti tykám, chlapče? Studente?“

„N… ne…“ řekl hoch stísněně. A podíval se na tu ženu s takovou úzkostí, že až trochu pobledla.

„To je má dcera, Lukášku, hloupá holka. Podívej se, jsk se hloupě tváří! Bino, dej pryč to album! Slyšíš? Hned!“

Děvče sešpulilo posměšně rty a líně položilo knihu před sebe.

„Chovat se ještě neumí, Monsignore, je to učiněný strašák v poli. Jen se s ní musím zlobit. Bůh milý ví, co z toho štěněte bude. Ale jak vychodí obecnou školu, dám ji do kláštera!“

„Ne! Ne! Ne!“ zakřičelo zle děvče.

„Neměla bys ji kláštery strašit, Margarito,“ řekl pomalu kněz. „Vidím na dítěti, že už teď má z nich hrůzu. Ale kláštery nejsou pro hrůzu, milá Sabino. Jsou to útulky pro řeholníky, milé dítě, a ti slíbili Bohu i sobě, že budou usilovati o svatý život a rozjímati slovo Páně.“

„Nechci rozjímati… slovo… Páně… plačtivě koktalo děvče.

Chlapci bylo z toho jaksi nevolno. Margarita ho oslnila, Sabina vyděsila. A jaká mají divná jména obě! Sabina — to nezní ani křesťansky. Je tak ošklivá ta holka — jako pohozené cikáně.

A ty… nejsi ty také takové nějaké pohozené cikáně?

Tak k němu promluvil nějaký hlas v něm. Myšlenka, která přichází nezvána, nevolána. Ale tentokrát nepřicházela od ďábla.

Jak je však možné, že toto ošklivé rozcuchané dítě má matku… nu, Monsignore ji řiká Margarita… takovou… takovou… jako slunce?

Monsignore přítáhl chlapce k sobě. podivno, jeho rukám se hoch nevzpíral. Vždy mu bývalo blaze a útulně při tomto mohutném vysokém těle, jež prodlužovala ještě a monumentalisovala tmavá klerika s hedvábnými kulovitými knoflíky, podobnými plodům ostružin.

„Jsem rád, že vás obě zas jednou vidím a můj dům je vám otevřen. Mnoho jste zkusily, vím to… Bůh však vedl vaše kroky obezřetně. Jméno Jeho budiž pochváleno. On také dal — on vzal. Lukášku,… a hocha silně přitiskl k sobě, „přál bych si, abys velmi miloval Margaritu i Sabinu, protože zažily veliká utrpení. Margarita je žena mého bratra, který je ve Francii… A Sabina je tedy… mojí neteří, rozumíš?“

Bylo to velmi složité pro chlapce. Monsignore mu připadal vždy jako mohutný skalní obr uprostřed zelené louky, vždy sám a sám — druidský kámen, či co. Ve škole se učili o takových věcech. Ba, i o Francii, třebaže byla válka. O staré Galii, o Římanech, o Césarovi… bylo toho mnoho. Ale přece se optal:

„Ve — Francii?“

„Ano…“ vzdychl kněz. „Můj bratr je Alsassan — jako já, víš-li?“

Chlapec věděl jen, že Monsignore je cizího původu. Vždy se podivoval tomu, jak se kněz naučil dobře česky, jakou krásnou, spisovnou řeči mluví, ba, že dovede přesně opravovati i jeho chyby. Ale na dně jeho duše zůstával vždy tajný pocit, že tento člověk je…

„Němec?“ vyhrkl téměř Lukášek přímo proti knězi.

„Ne! Ne! Ne!“ vzkřikla s pohovky zlostně Sabina.

„Ticho, děvče!“ zarazila ji matka.

„Vidím, že váš dům vás ani dobře nemá, Monsignore.“

Kněz zvážněl, zachmuřil se. A na svoji příbuznou pohleděl tím ohnivým, ale přísným pohledem, který Lukášek tak dobře znával. Jeho silné, černé a husté obočí se svraštilo, jeho kostnaté prsty se zdvihly k očím a prohrábly rovnoměrně husté brvy, přihladily je k čelu — gesto, jež také Lukášek tak často sledoval a po němž vždy přicházel soustředěný a vážný výklad.

Tentokráte však věc musela být asi ještě vážnější než bývávala.

Neboť kněz mlčel.

„Lukášku… ano, budu ti říkat Lukášku,“ řekla tiše Margarita a stiskla rty na okamžik, jsko by přemáhala rozpaky, „můj muž Antoine de Wrede byl před válkou ředitelem velkého podniku v Belgii, který obchodoval s Afrikou, s Kongem. Když vypukla válka, odešel s belgickými vojáky před německým přivalem do Francie, kde vstoupil dobrovolně do armády. To jsem o něm věděla již v roce čtrnáctém. Ted o něm nevim nic. Snad už je mrtev…“

„Ne Ne! Ne!“ zaječela divoce opět Sabina.

„Ticho, mlčet, nesnesitelné dítě!“ okřikla ji zle její matka.

Monsignore zhluboka vydechl:

„Ne — tak by se nemělo mluvit, Margarito. Jsme sice všichni v rukou božích — ale také nám všem bylo zůstaveno doufání. Nepochybuji o tvé víře, sestro, ale bojím se, že není v tobě dosti silná naděje… a snad ani ne láska… Margarito! Margarito!“

„Antoine je čtvrtý rok… bůhvikde… a já jsem jen…“

„Slabá žena…“ svraštil opět své mocné obočí kněz. „Já vím, co takové řeči znamenají v ženských ústech. Ale o tom nebudeš ty poučovat Lukáška ani Sabinu. Lukášku, dej sem noviny! Tak — a můžeš jit dolů k matce.“

Lukášek se polekal. Ale poslušně srovnal balík novin v náručí, položil jej pozorně na empírový stůl před Sabinu, jejiž lesklé, mandlové a hluboce černé oči se na něj divaly zpola zle, zpola výsměšně. Nyní se uklonil zlatotkané pani, sklonil se k Monsignorově ruce a políbil opět jeho prsten. Pak vyrazil na chodbu.

— Můžeš jít dolů k matce! opakoval si přísná slova knězova a sotva dýchal přestálou námahou. Můžeš jít! Ano, šel tedy — ale Monsignore byl dnes na konec nějak už tuze pohněván. Co je to s nimi?

Usedl na dřevěném schodišti a opřel bradu o zaťaté pěsti. Usilovně přemýšlel, přemýšlel — až shledal, že má v hlavě úplnou motanici, že nechápe nic, nerozumí ničemu, že je hloupý uličník, špatně prospívající gynmasista, cikáně bůhví odkud, bůhví čí.

— Můžeš jit dolů k matce!

Ano, tak mu to bylo řečeno — a on zatím půjde dolů k Mandaleně Vacínové, která mu nikdy nic o něm neřekne, která je snad kouzelnice a možná dost, že i čarodějnice, ale on ji miluje, miluje, miluje… právě tak, jako miluje Václava Benedikta Vacína a Monsignore.

Lukášek byl šťasten, že mohl zahnati chaos. Zmatek myšlenek, dohadů, nápadů… Zde je však pevný bod: miluje tyto tři lidi nade všecko.

Ale chlapec se trápil dnešního dne nad svým přesmutným snem, jehož přizračný záblesk co chvíli proťal mu duši. Zachvěl se vždy tak, jako když jej neočekávsně vyvolal z matematiky profesor Vlačiha. Nejhorži člověk, který se narodil na této planetě! Zlý, úskočný tyran s červeným mefistofelským notesem… zosobnění nepodkupné, strašlivé a docela tajemné nauky, která se nazývá algebra. Vířivý zmatek nekonečných regimentů čísel — a za nimi jako záhadní generálové X Y Z, pak dvojmocniny, trojmocniny, odmocniny, zlomky a zlomky zlomků, konečně nevídaná, neslýchaná značka nekonečnosti… ne-ko-neč-no-sti… prosím, strašlivé ∞, poražená osma, záhadná jako brýle ředitelovy, zelenavé, černokněžické.

Avšak dnešni sen předstihl i tyto hrůzy.

Václav Benedikt Vacín musel táhnouti do pole — ano, to věděl, to zažil, to viděl na vlastní oči. Přišla na řadu i druhá výzva, výzva Vacínova. Nebof sloužil u dělostřelectva — a takových nyní velmi potřebovali, jak tehdy uvazoval Lukášek. Dělostřelci odcházeli z černínských kasáren, z obrovitého paláce zde nedaleko naproti Loretě. Šli již jako bůhví kolikátý doplněk k pluku na frontě, odkud Vacín posílal domů růžové lístky, k nimž Lukášek čichával, jako by voněly dýmem bojišť nebo lidskou krví.

Byl tedy Vacín v poli, tam, kde poletuje nad hnědými zoranými brázdami, nad zelenými lučinami a nad žloutnoucími lány obílí Kmotra Smrt v průsvitném zelenavém plášti a rozhazuje vůkol smrtící oříšky střel. Na zdupaných a rozrytých pláních za Strahovem každý den ráno cvičí ještě teď noví a noví vojáci — je odtud slyšet rachot kulometů, pušek, výbuchy ručních granátů, execíruji tsm maderští vojáci, jež potom před polednem odvádí hudba do kasáren a hraje Rákoczyho marš. Snad je to takové i v poli. Kdy však přivedou hudby domů všecky ty, na něž tak nedočkavě čekáme?

Za Pohořelcem dolů k Dejvic!m vidíš baráky, nízké a smutné chalupy, pobité dehtovým krytem. Odtud denně odvážejí na hřbitovy mrtvé vojáky — a teď často už i bez hudby. Kolik hudeb by musela míti Praha, aby doprovodila všecky mrtvé?

Ale ne — Vacín není mrtev. Sny jsou, říká se a četl o tom, symbolické, On ví, co to znamená. Vacín je však najisto v nějakém nebezpečí a je zapotřebí se za něho modlit. Vroucně se modlit, ale připojit vždy ke každé modlitbě a ke každé prosbě slova „Ne má, ale Tvá vůle se staň!“ — jinak nemá modlitba účinku. Tak to vždy hlásává Mandalena Vacínová.

Lukášek viděl tedy strašlivé skalnaté horstvo. Vypadalo jako zkamenělé vlny vzbouřeného moře. Modravé hory, modravé skály, oblé a hladké, lesklé a kluzké, od nichž se odráží divoce palčivé slunce. Sotva, sotva postřehneš někde zelenavý, vlhký mech nebo pokroucenou větvičku ježaté borovice, vyrážejicí z drsných rzivých kořenů. A tam, kde se zazelená trochu jehličí, otvirá kamenné moře tajemné propasti, kam je strašno pohledět. Ale kdesi v hlubokém a rozrytém úvalu se patrně skrývá pěšina nebo cesta, neboť odtud sem nahoru, kde se vidí Lukášek ležet přitisknutý k holé skále, docházejí nějaké hlasy, hrubé, chraptivé, vysílené, jež trhají srdce v cáry.

Ano, Lukášek vidi nyní docela zřetelně, že na dně hluboké strže cestou necestou se vleče zástup žalostných neštastníků. Naříkají jako odsouzenci, jdoucí na smrt. Kvílejí zoufale, klopýtají přes ostré balvany, drsný skalní štěrk provází jejich pochod strašidelným skřípáním. Mnozi se potácejí, padají únavou, hryžou si dlaně, jiní posedávají na balvanech a tisknou žluté spánky kostlivcovitýma rukama. Bůh je zavrhl a svrhl do propasti? Putují k branám podsvětí v zšeřelém údolu, kam už za nimi slunce nedospěje? Co spáchala tato strašidelná družina smrti? Jaké hrozné zavržení hříšníků? Snad by jim bylo lépe, kdyby je Bůh zdrtil a spálil bleskem na prach anebo aby se pod nimi rozevřela země a zhltla je!

Ale tu Lukášek anovu vykřikl — jako byl vykřikl dnes v noci ve snu. Neboť viděl zase tu strašnou a zuboženou tvář. Teď už nepostihoval všeho tak, jak ve snu, cítil, jak mu sen uniká a mění se v mlhovinu, jak se věci, osoby i děj rozptylují v šednoucí prázdno — ale tu tvář viděl zase docela zřetelně, příliš živě, bolestně výrazně.

Čelo bylo svraskalé, zažloutlé, spánky přecházely do modra, oči vyhaslé, upřeně zírající vzhůru a přece jako by slepé, tváře vysušené a zčernalé, krk okoralý, porostlý žalostnými vousisky, prsa propadlá — Spasiteli! — to přece není Vacín! A přece je to Vacín.

Je to Vacín, voják Vacín — a zdá se, že je oblečen v nějakou divnou nevídanou uniformu. Klopýtá přes ostré kameny, zachycuje se malátnýma ráama za ostnaté keře, jejichž ukrutné haluze vyrážejí bojovně do cesty, pěna mu v chuchvalcích odpadává od úst, zmodralý jazyk co chvíli olizuje popraskané, zahnědlé rty — ten člověk asi umírá žízní…

Tatínku! vzkřikne Lukášek do tohoto ostrého obrazu snu. — Ale vše se nějak zapotácí, spatří ještě Vacínovy oči, strašné a zoufalé oči, nad nimiž se chce plakat, zachytí ještě mdlobný pohyb rukou, prosících, žebrajících… pak je všemu konec.

Lukášek si vzpomíná, že se probudil s hrůzou v prsou, celý zpocený, celý roztřesený. Vacínka se pohnula na posteli u kamen, vzdychla, přehodila se několikráte s boku na bok, ale potom spala dále, hluboce, těžce. Chlapec slyšel jeji dech, takový silný, přímo hustý dech.

Už už ji chtěl probudit a vypravovat jí o svém snu.

O tom, že viděl ve snách Václava Benedikta, v jakém byl žalostném položení, jak ho bylo líto chlapci a jak mu nemohl pomoci.

Ale bál se. Mandalena Vacínová byla podivná žena. Nebylo radno jí povídati o tom, co se nám zdálo. Vykládala sny — a její výklady byly někdy strašidelné. Ó, jak ráda strašivala malé děti, i když jim vypravovala jen pohádky! A znala všecky strašidelné pověsti o hradčanské čtvrti, o Malé straně, o sochách na Karlově mostě, o meči Bruncvíkově. Opravdu, Mandalenu bylo možné poslouchati jen pokud bylo denní světlo. S večerem za šera nebo za houstnoucí tmy, někdy třeba i při svíčce, Mandalena Vacínová se sama jako by proměňovala ve vědmu, v nějakou Sibylu nebo dokonce v ženu čarodějnou, již jsou známy skryté síly i moc nad nimi, jež má všecka zaříkadla a jež dovede vyléčit každou nemoc srdce a duše.

Hrozi mu nebezpečí! řekla by, kdyby jí chlapec svěřil svůj sen. Anebo: Stojí na prahu smrti, můj ubohý Václav. Lukášku, pomodli se ke svaté Barboře, patronce dělostřelců!

Neboť byla velmi zbožná. Lukášek již častěji přemýšlel o tom, proč je tak zbožná a proč nerada chodí do kostela? proč se raději modlí před svatými obrazy doma, před nimiž tak obřadně vždy rozvěcuje svíčky a pálí kadidlová zrnka… A proč se nejraději modlí k Duchu Svatému!

Ano, byla by hluboce zarmoucena, kdyby zvěděla o jeho snu. I on byl hluboce zarmoucen. Byl to zlý, hrozný sen. Neboť nebylo tak hned hodnějšího člověka pod božím sluncem nad Vádava Benedikta Vacína. Byl docela jiný než kostelnik Burda, jemuž říkali Noe, poněvadž se opíjel a jeho třem synům Sem, Chám a Jaret, poněvadž se mu posmívali. Ach, den se začíná špatně a jeho srdce je pobouřeno. Cítí, že by měl něco udělat. Něco dobrého a krásného — na usmíření Ježíše Krista, je-li pohněván. Ale Ježíš Kristus neni nikdy pohněván. Pokud chodil mezi lidmi po světě, tedy se pohněval jen jedenkrát. To bylo tehdy, když vyhnal penězoměnce z chrámu. A tehdy spletl i důtky a vymrskal jimi chtivým ohavům.