Lucie

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Lucie
Autor: Alfred de Musset
Původní titulek: Lucie
Zdroj: Poesie francouzská nové doby. Překlad Jaroslav Vrchlický. Praha : Ed. Grégr, 1877. s. 255–557.
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

Až, druzi, budu umírat,
na hřbitov vrbu zasaďte mi,
mám její svislé listí rád,
tak bledé svými haluzemi;
stín její lehký bude zemi,
kde budu jednou tiše spát.

Byl večer. Sami dva jsme byli; k ní jsem sed,
svou hlavu sklonila a v snění po klavíru
svou rukou těkala, hra v lehkém tekla víru,
to byl jen šepot mdlý, jak svoje křídlo zved
by zefír vzdálený a ve třtinách se mih,
jak ptáky probudit by bál se na větvích.
Kol nocí truchlivých dech vlažný vášní spitý
se vznášel vstoupaje ze květů kalichů
a v parku kaštany a duby mechem kryty
na větvích houpaly se v slzách po tichu.
My poslouchali noc. A okno otevřené
k nám vůni pouštělo, již dýchal jarní květ,
stich vítr, pláně v dál se táhly opuštěné,
my sami v myšlenkách — nám bylo patnáct let.
Já na Lucii zřel, tak bledá, zlaté vlasy!
O zřídka oči dvě tak čisté sotva byly,
jež nebes čistou hrou i azur zrcadlily,
já miloval jen ji, spit leskem její krásy.
Však mnil jsem milovat jak sestru, jako děcko,
co od ní bylo vše tak čisté, bylo všecko!
My dlouho mlčeli, má ruka v její byla.
Já pohlížel, jak sní skráň její zádumčivá
a cítil v duši své, co každým hnutím vlívá
v nás blaha celý svět, by ves trud zahojila
se srdcem mladostí, též mladost obličeje,
dvě sestry, v kterých mír a štěstí se nám směje.
Na nebi bez mraků tu měsíc bledý vzplál,
zář jeho kolem ní jak stříbro splývala,
v mých očích viděla, jak její obraz hrál,
jak anděl smála se, a tiše zpívala.
................
................
Ó dcero bolesti, ó svatá harmonie,
ty řeči pro lásku, již genius v nás lije,
jež z jihu přišlas’ k nám a s nebe přišla v jih,
ty sladký zvuku, v němž myšlenka z mlhy tkaná,
ta panna bázlivá, juž stínem polekaná
se mihne bez bázně a kráčí v závojích!
Kdo víc co děcko můž v tvém stesku pochopiti,
co říci v tonech tvých, jež slyší kol se chvíti,
smutných jak jeho duch, sladkých jak jeho hlas?
Ty pohled uchvátíš, neb slzu, jež tvář stopí,
a taj ostatní jest, jejž davy nepochopí,
jak to, čím mluví noc a proud a les a klas!

Tak sami v myšlenkách; já na Lucii zřel.
V nás ohlas romance se chvět zdál v bolném tonu,
na moje rameno skráň kladla, já se chvěl.
Zda cítila jsi lkát v svém srdci Desdemonu,
ty dítě ubohé? Tys plakala, tvé rety
se chvěly pod mými, tys tomu dovolila,
neb věru bolest tvá mnou zulibána byla,
tak po dvou měsících tě zasypaly květy,
tak čistý květe můj, muselas odejíti,
smrt byla úsměv ti tak sladký jako žíti,
tys k bohu v kolébce se čistá navrátila.
................
Kde sídlí nevinnost, ó kouzlo příbytku,
sny, lásky, písně, hry a dětské usmání,
ty kouzlo nesmírné, kdo se ti ubrání,
jen tebou váhal Faust, když uzřel Markytku,
ó cudnost prvních dnů, kdo tebe dostihne?
Tvé žehnám památce, ó dítě, dřímej v míru,
buď s Bohem! Ruka tvá, tak bílá, po klavíru
se v letní půlnoci juž více nemihne.

Až, druzi, budu umírat,
na hřbitov vrbu zasaďte mi,
mám její svislé listí rád,
tak bledé svými haluzemi,
stín její bude lehký zemi,
kde budu jednou tiše spát.