Lužický pastor

Údaje o textu
Titulek:	Lužický pastor
Autor:	Josef Ladislav Píč
Zdroj:	Česko-lužický věstník Ročník VII. Číslo 4 / duben 1997
Licence:	PD old 70

Bylo to o prázdninách 1878, kdy octnul jsem se v Budišíně. Cestování mé závisí většinou na náhodě; ale nikdy jsem dosud nelitoval, vždyť najde se všude, kde jsou bratři Slované, něco zajímavého, zejména může-li člověk mezi lid - neboť moudrosť lidu je moudrosť tisíciletí, kdežto naše moudrosť knižní je moudrosť od včerejška.

Patriarcha lužický, stařičký Smoleř^[1], dal mi své požehnání na cestu, a já se tedy pustil mezi lid. První můj výlet směřoval k jihu. Hlavním předmětem výletu byl svými četnými archeologickými předměty známý kopec Černoboh a málo navštěvovaný a o něco vzdálenější kopec Bělboh, kterýž po Srezněvském^[2] nikdo ze slavistů nenavštívil. Výlet tento příchuti valně archeologické zavedl mne však záhy dále; pod Bělbohem nalezl jsem Lužičany, kde podle národopisné mapy (pověstné Andreovy^[3]) od sta let již prý vymizeli, i pustil jsem se tudy po hraničné čáře národopisné.

Druhého dne zavedla mne cesta do větší dědiny nad Sprevou, zvané luž. Budestecy^[4], něm. Postwitz. Na hřbitově nalezl jsem jednoduchý, ale zachovalý pomník evang. faráře Michala Frencla^[5], jednoho z prvních buditelů národnosti lužické, kterýž svými překlady písma svatého, evangelií a jiných církevních knih valně se přičinil o zachování lužického jazyka v církvi a škole evangelické a tudíž i o zachování lužické národnosti; i slovník lužický zůstavil v rukopise.

Zajímavější však již pro tuto první a ranou dobu probouzení se národností slovanských a zajisté i méně známé jest, že i tento buditel nejmenší ratolesti slovanské v té své zapomenuté dědince vědom si byl, že Lužičané nejsou sami na světě, ale že jazykem jim příbuzným mluví větší polovice Evropy, vědomí, které prvním buditelům našim dodávalo té síly, které se do dneška obdivujeme.

Než farář Frencl nezůstal při pouhém vědomí slovanském, ale pokusil se, aby o opuštěné Lužici svět slovanský se dozvěděl. Když totiž car Petr r. 1697 po Evropě cestoval a rozneslo se, že Lužicí do Drážďan pojede, tu farář Frencl šel také vítat mocného caře ruského. Postavil se na silnici drážďanské ve svém kněžském talaru, knihy své pod paždí, očekávaje příjezdu carova s tím úmyslem, že mu knihy své s patřičným oslovením odevzdá. Povoz carův však nezastavil, a naděje Frenclova byla zklamána. On však nezoufal. Napsal dva přípisy, jeden latinský a jeden lužický v obdobném znění, přiložil je ke svým knihám a zaslal caři do Drážďan, kdež mu dodány byly. Přípis Frenclův (viz Knauthen, Kirchengeschichte, Görlitz 1767, 428), pro tehdejší dobu tak charakteristický, budiž uveden v překladu:

„Nejjasnější a Nejmocnější Care, Nejnepřemožitelnější Císaři a Velkokníže,
Nejmilostivější Pane!

Ať žije, ať žije mocný pán, král Kazaňský a Astrachánský, nejmocnější vládce mnoha zemí.

Z celé Evropy největší čásť zemí a království se raduje a blahopřeje sobě ku nejvznešenějšímu příchodu Carského Vašeho Veličenstva: ano zvláště všem Rusům či Moskovitům zapověděno jest stěhovati se neb hranic říšských přestupovati. Neboť Velký Car nechce, aby poddaní jaho mravy cizí na se přijímali; přece však Carské Vaše Veličenstvo neostýchalo se a nelitovalo výdajů na vykonání tak veliké cesty, ale samo v majestátní osobě Své v těchto našich krajinách nás navštívilo. Ó Germanie! Ó ty naše Saxonie! Zvláště vy nádherné Drážďany, sídlo nejjasnějšího našeho kurfirsta, nyní krále Polského, radujte se a blahopřejte sobě k tomuto příchodu Carovu. (Variant lužického překladu: Ó Sasko a zvláště Drážďany, nádherné sídlo našeho nejjasnějšího kurfirsta a pána Fridricha Augusta; pokud Drážďany stojí, kteréž město Srbové vystavěli, nedostalo se mu takové cti, aby mocný car a veliký kníže, který s tolika poddanými naším vendickým neboli sarmatským jazykem mluví, k nám byl přišel.)

Neníť nám neznámo z knih dějepisných, že Čech, Lech a Rus, tré bratří, kteří původu byli Illyrského neb Slavonského, kolem léta Páně 500 s velikým a nesčetným vojskem v Sarmatské krajiny, toho času opuštěné, nevzdělané a neobydlené, přišli, tam základy tří říší, České, Polské a Ruské položili. Neboť Čech s osadníky svými Čechy, spolu s obojí Lužicí, Lech zemi Polskou na Visle, jižto obavytelé dnes po úrodnosti a plochosti polí Polany se zovou, Rus zemi kolem Moskvy osadil. Ruské či moskovitské území veliká jest a tak rozsáhlá říše, že veliký Car od hranic Litevských až ku končinám moře ledového a ku mezím říše Tatarské, ano dnes s vítězným ramenem i daleko široko v Tatarsku (až na perské a medské hranice), s velikou mocí panuje.

V Rusku pak či říši moskovitské car sám jako bůh nějaký pozemský je ctěn a nijak jinak poslouchati ho nechtějí, než jako boha nesmrtelného; Rusové věří, že vše ví a vše může, od něho že blaho jich, jich jmění i zdraví pochází, se domnívají. Vůle a slova mocnářova nejvyšším jsou zákonem. A není nám z dějin neznámo, že Carské Vaše Veličenstvo se všemi Svými poddanými k náboženství řeckému se přiznává, a to od r. 989. V tomto totiž století desátém Vladimír vládcem ruským se stav a Annu, dceru císaře Cařihradského Basilia za manželku pojav, náboženství křesťanské dle víry a obřadův řeckých do Ruska či Moskevska uvedl. V téže slavné říši žádných není sekt v náboženství, totéž všichni cítí, věří i vyznávají. Úplné jsou svornosti ve svém náboženství. Car pak zajisté jest císařem nepřemožitelným, ano nejnepřemožitelnějším velkoknížetem, jemuž nesčetná jest pěchota a ohromný počet jezdectva ze šlechty, tak že 150.000 jezdců snadno do pole by postaviti mohl.

Já pak Vaše Carské Veličenstvo vroucně ctím a jemu se klaním, já vendický či srbský kazatel a bohoslovec v Lužicku onoho saského kurfirství, a protože Rusové či Moskovité jazykem naším srbským či slovanským, to jest slavným mluví, věnuji já s nejhlubší ponížeností nejmilostivějšímu a nejdobrotivějšímu našemu Caru na prospěch srbského národa mnou přeložené a vydané vendické či srbské knihy svaté, nejponíženěji prose a žádaje, aby do Vašeho Ruska či Moskevska doneseny byly proto, aby i Moskovité z mých knih samých se poučili a poznali, že i pravověrné a apoštolskolutheranské náboženství v saském kurfirství velice kvete.

Ať žije, ať žije car a císař nejnepřemožitelnější a nejmocnější!“

Bohužel, že v Budestecích žádná další zpráva o zajímavém pastoru a buditeli národa lužickosrbského se nezachovala; pátrání mé na tamní faře bylo marné.

---

1. Smoler Jan Arnošt (1816-1884), lužický slavista, buditel a spisovatel;
2. Srezněvskij Izmail Ivanovič (1812-1880), univ. prof., ruský slavista s archeologickými zájmy;
3. Andree Richard, německý geograf, míněn asi jeho Phys.-statist. Atlas des Deutschen Reiches (Lipsko 1876);
4. Budestecy / Großpostwitz, obec jižně od Budyšína v Horní Lužici;
5. Frencel Michal (1628-1706), hornolužický kněz a spisovatel, pastor v Budestecích