Loutna česká/Duchovní svádební lázeň

Loutna česká Adam Václav Michna z Otradovic
Žehnání s světem	Duchovní svádební lázeň	Duši věno

Údaje o textu
Titulek:	Duchovní svádební lázeň
Autor:	Adam Václav Michna z Otradovic
Zdroj:	http://alarmo.nostalghia.cz/index_lc.htm
Vydáno:	Adam Michna z Otradovic. Loutna česká. Staré Město pražské : [s.n.], 1953. Adam Michna z Otradovic. Loutna česká. České Budějovice : Státní vědecká knihovna ve spolupráci s Jihočeským nakladatelstvím, 1984. Faksimile, průvodní slovo, transkripce a úprava. ČEJKA, Mirek. Adam Michna z Otradovic. Básnické dílo, texty písní 1647–1661. Praha : Lidové noviny, 1999. 718 s. Dostupné online. ISBN 80-7106-329-0. Pouze text.
Licence:	PD old 70

Díl první[editovat]

Již jest lázeň zatopená,
ó lidé, pospěšte,
není-li mysl stopená,
jiné vše zavěšte.
  Však jste dosti pošpíněni,
  čistého oudu v vás není,
  pro tak těžké provinění.

Cokoliv jest nečistého,
k svadbě se nehodí,
hosta žádám umytého,
sice se vyhodí,
  Hříchem jestli zapácháte,
  ke mně se nedomakáte,
  hroznou nelibku spácháte.

Sám můj Syn do lázně kráčí,
až všecek jest bílý:
myť se vlastní krvi ráčí
ten Ženich přemilý.
  Odtud já nejsem vzdálená,
  při mně jest i Majdalena,
  nikdý od nás oddělená.

Na jednom prstu zavěsil
Bůh nebe, zem, moře:
že se sám Jidáš oběsil,
nad ním větší hoře:
  I vás, hříšné lidí, mývá,
  a pracnějí váše smývá
  hříchy, a nad ními vzývá.

V posledním tažení ležel,
ukrutně zraněný.
Již duch na onen svět běžel,
bolestmi ztryzněný.
  Žížnil po krve pouštění,
  nebylo nic k uhašení,
  nic nebylo k potěšení.

Protož, ó slzy, padejte
po lících v hojnosti.
Žížnivému nápoj dejte
dlé vaší možnosti.
  Srdce hoří, je polejte,
  v krví tune, pomáhejte,
  pokropte je: ach, je smejte!

Ach, mé srdce, tvrdá skálo,
ach, jednou lámej se!
Dosti jsi již v zlosti stálo:
jednou vylívej se.
  Této lázně jsi příčina,
  dej tvé slzy místo vína,
  na tě tvá naříká vinna.

Díl druhý[editovat]

Jak jsi se pak zachovala,
pověz, Majdaleno?
Jak jsi tvůj hřích oplakala,
ó kajicí ženo?
  Mé srdce chce vystydnouti,
  uprostřed ohně vadnouti,
  z lásky míní vypadnouti.

Oheň, jak by ses porovnal
s vodou, teď pokusím.
Zdalíž by se se mnou srovnal
milý Ježíš, zkusím.
  Voda jsem já, Ježíš plamen:
  kyž mně tvrdý láme kámen!
  Zazpívala bych já Amen.

Fénix život svůj skonává,
divnou věc poslyšte,
a v skořici nalezává:
k tajemství pospěšte.
  Jest plamen, jenž rozněcuje,
  sám sebe tak obživuje,
  tak mně k lásce podpáluje.

Takový David kajicí
byl v svém lůžku ptáček.
Ve dne i v noci plačicí,
byl jest lásky žáček.
  Rozpalený byl litosti,
  odkud teklo pláče dosti.
  Měl oheň vody v hojnosti.

Ach, jak se tehdáž zachovám,
když Ženich můj přijde?
Zdaliž se tehdáž neschovám,
když protí mně vyjde?
  Jsa dokonce pošpíněná,
  od hříchu všecka zprzněná
  a před Bohem závržená.

Petr zapřel svého Pána,
proto koutu hledal,
K pláči ta jej hnala rána,
Kristus jej vyhledal.
  Pod zem se plačicí schovám,
  tak se tam dlouho zachovám,
  až se milostí dochovám.