Loupežník/Dějství první

Loupežník Karel Čapek
Předmluva k prvému vydání	Dějství první	Dějství druhé

Údaje o textu
Titulek:	Dějství první
Autor:	Karel Čapek
Krátký popis:	Komedie o třech dějstvích (poprvé vydáno 1920).
Zdroj:	[1] www.mlp.cz
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Dramata : Loupežník : R.U.R. : Věc Makropulos : Bílá nemoc : Matka. Praha : Československý spisovatel, 1994
Licence:	PD old 70

Prolog: (vystupuje z lesa a táhne Loupežníka za loket) Tak tady ho vedu, toho loupežníka. Dovolte, abych si oddychl. (Stírá si pot.) Tak co tomu řeknete! Hned ráno, sotva se postavím před vrata, vidím, že mně někdo trhá třešně. Srdcovky. No já jdu na něho, a tu on povídá, nate, pojďte honem a natrhejte si, jsou jako med. Pánové, kdyby si mně byl slušně řekl o těch pár třešní, já bych mu je byl beze všeho odepřel; ale on mně je ještě nabízí; mně, majiteli! Není to drzost?

Loupežník: Já jsem…

Prolog: Nic jste! Já jsem mu teda vzal klobouk, a co byste tomu řekli! On mně vezme můj, dá si na hlavu a jde. Dobrá. A za hodinu ho najdu, jak se válí s mými děvečkami na trávě a baví je.

Loupežník: Já jsem jim pomáhal.

Prolog: Pěkně pomáhal! Já ho zaženu, jdu do lesa, a tumáš! On si tam v mlází řeže z mého stromečku hůl! Já na něj poštvu psa, tři sta mne stál, a co tomu řeknete! On hned na něj “Sultáne, pojď sem”, a pes, bestie, k němu letí a dává mu pac!

Loupežník: Já bych si ho vzal, vy ho beztoho bijete.

Prolog: I vida ho, loupežníka! Ne, holenku, teď si už nevezmeš nic. Jdi si tadyhle na panské, ale na mém se víckrát neukážeš. Na tebe už mám bič a flintu. Na, tady máš svůj klobouk, jdi si teď jinam, ber a kraď jinde, trhej si jiné třešně; však tě brzo poznají, co jsi. Ale to vám říkám: dejte si na něho dobrý pozor. To je nebezpečný a všeho schopný člověk. Zažeňte drůbež domů a zamkněte všude vrata; uvidíte, co ještě neprovede. A teď už se před ním mějte na pozoru! (Odejde.)

(Loupežník si sedne na lavičku. Z vrat domu vyjde Fanka.)

Mimi: (nahoře z okna) Počkejte chvilku, Fany… (Zmizí.)

Loupežník: Máte chvilku počkat.

Fanka: A kdopak voni sou?

Loupežník: Kdopak tu bydlí?

Fanka: Náš pán. Co tu chtěj?

Loupežník: Nic. A kde je váš pán?

Fanka: A co s ním chtěj?

Loupežník: Nic. Je doma?

Fanka: Ať je kde je. Co mu chtěj?

Loupežník: Nic. A kde je vaše paní?

Fanka: S pánem. Co tu hledaj?

Loupežník: Jahody.

Fanka: Tady žádný nerostou. To musej támhle, a hodně daleko.

Loupežník: Aha. Děkuju vám, Fany.

Fanka: Nemaj zač.

(Vyjde Mimi.)

Mimi: Když už jdete do města, Fany, kupte mně náprstek. A nitě. A dopisní papír.

Fanka: Zauřela se, Mimi.

Mimi: Nezapomeňte, prosím vás: nitě a… a ty vlásničky.

Fanka: No dyť. Jen se pořádně zamkla. Choděj všelijaký – –

Mimi: Já vím. Tedy ty jehly, a známky, a – – náprstek.

Fanka: Dyť náprstek měla.

Mimi: Snad jsem jej ztratila. Nezapomenete?

Fanka: (odchází) Ne. A zauřela se.

Mimi: (volá za ní) Nezapomeňte!

Loupežník: (vstane) Já nezapomenu!

(Mimi odvrátí se.)

Loupežník: Na krku křížek a za pasem růži – jak bych to mohl zapomenout?

(Mimi nic.) Loupežník: – Já jsem přišel tady z lesa, slečno.

(Mimi nic.) Loupežník: – Mně se tu líbí.

(Mimi krčí rameny.)

Loupežník: Mohl bych si najmout pokoj ve vašem domě?

Mimi: Ne.

Loupežník: Tedy mně dejte tu růži, co máte za pasem.

Mimi: Ne.

Loupežník: Tož sbohem, Mimi, a zavřete se. Choděj všelijaký…

Mimi: Já se nebojím.

Loupežník: Já taky ne. Jen se držte kliky, je to jako ruka maminčina.

Mimi: (pustí kliku): Já už musím jít.

Loupežník: Nemusíte. Jste sama doma.

Mimi: Nejsem.

Loupežník: Bydlíte tu dlouho?

Mimi: Každé léto.

Loupežník: Smím se tu posadit?

Mimi: Proč ne.

Loupežník: Když jsem přišel sem, bylo mně až ku podivu: tak ticho tu bylo, jako by někdo spal; tak ticho, jako bych šel lesem a najednou našel dívku – leží v trávě a spí. Počkej, neprobudím tě; ale kdybych se otočil zády, vím, že bys vyhlédla štěrbinou očí a smála se mi.

Mimi: Proč?

Loupežník: Nevím. Hloupý, pomyslila by si, už je tentam; ale co, nestojí mně za to, abych se na něj podívala.

Mimi: Sbohem.

Loupežník: Sbohem, Mimi. Kdyby se na mne podívala, zkameněl bych.

Mimi: (stále zády k němu) Co vám to vzadu visí?

Loupežník: Mně? Kdepak? Aha, z klobouku. To je pentle. Visela mně pořád?

Mimi: Visela.

Loupežník: Proč jste mi to hned neřekla?

Mimi: K čemu?

Loupežník: Nebyl bych vám šel na oči. To on mně ji přetrhl.

Mimi: Kdo?

Loupežník: Nějaká větev. Nechtěla byste mi to zašít?

Mimi: Ne.

Loupežník: Máte pravdu. (Strhne pentli a nasadí si klobouk na hlavu.) Jde to takhle?

Mimi: (otočí se konečně) Ne.

Loupežník: Máte pravdu. (Odhodí klobouk i stuhu a jde k Mimi.) Tak co, Mimi, jak se máme?

Mimi: Dejte to sem!

Loupežník: Co?

Mimi: Klobouk. Já vám to spravím.

Loupežník: Tady?

Mimi: Ne, doma.

Loupežník: To ne. Co s kloboukem!

Mimi: Počkejte. (Zmizí ve vratech.)

Loupežník: Hej Mimi! Kam jdete? (Strčí hlavu do vrat; ohlédne se nazpět a běží za ní.)

1. pták: (v korunách stromů) No toto, no toto, jejej! To je, to je, to je, co?

2. pták: Čilý kluk, čily, čilý, viď? Čilý jako mník, viď? viď? viď?

3. pták: Kluku, kluku, kluku!

Mimi: (vrací se s jehlou a nití) Ukažte ten klobouk. Kde jste? – – Odešel? – – Hloupý, už je tentam. (Zvedne klobouk a stuhu; prohlíží klobouk vnitř i zevně, krčí nosem a konečně si jej nasadí na hlavu.)

1. pták: Vidíš ji? Vidíš ji? Vidíš ji? Fí fuj fuí! To je chování?

2. pták: Co ty víš? Vždyť je to vtip, vtip, vtip, vtip, vtip!

3. pták: Ta je ráda!

Hlas loupežníka (uvnitř domu) Mimi, kde jste? Hej!

Mimi: (sejme honem klobouk) Jděte ven!

Loupežník: (v okně prvního patra) Já vás tu hledám – –

Mimi: Prosím vás, jděte ven! Kdyby někdo přišel – –

Loupežník: Tohle je váš pokoj, že? A čí je ta fotografie?

Mimi: To je Lola, sestra. Prosím vás –

Loupežník: Už běžím. (Zmizí.)

1. pták: Co to? Co to? Mimi, chodí ti po bytu, po bytu cizí pán!

3. pták: Kuku! Kuku!

Mimi: Co tam dělá?

2. pták: Vidí byt, byt, byt!

4. pták: Pátrá, pátrá.

Mimi: Ach ptáčkové, co mám s ním dělat?

2. pták: Nic, nic, nic. Líbí se ti, viď?

4. pták: Párek.

1. pták: Neradím. Toho ne, toho ne, i toto! Ani za nic!

Mimi: (zvedne hlavu a hvízdá na Ptáky) Fiu, fiu, fiuí –

1. pták: Tu já, tu, tu, tu! Vidíš? Vidíš?

2. pták:: Díky, díky, díky!

4. pták: –brý ráno!

Mimi: Vrána. Špatné znamení. Co to znamená?

3. pták: (vzdaluje se) Muka, muka, muka… muka, muka, muka, muka…

Mimi: Už dost!

4. pták: (zcela blízko) Ach áno!

Loupežník: (vyjde z vrat) Pěkně tu je. Jste tu často sama?

Mimi: Nikdy. Dnes poprvé.

Loupežník: Škoda. Staří odjeli?

Mimi: Zítra se vrátí.

Loupežník: Škoda. Mně by se tu líbilo. Když jsem vlezl do vašeho domu, až to v něm hrklo leknutím; všude to praskalo, hodiny začaly kašlat a dusit se, skleničky se roztřásly samým smíchem, a huš! najednou se vám zvedly záclony jako křídla a chtěly uletět.

Mimi: Průvan.

Loupežník: Snad průvan, nebo křídla. A vtom něco bouchlo jako výstřel.

Mimi: Znamení!

Loupežník: Docela jako výstřel. Běžím nahoru, co je váš pokoj; ale ten nic, ani nedutá, a jen potichu vzdychnul. Tuhle jste tiskla nos k oknu, tady jste psala na podložce Hubert, Hubert, Hubert – Kdo to je, ten Hubert?

Mimi: Nikdo. To jsem… jen zkoušela péro.

Loupežník: Aha. A vedle jste nakreslila myslivce s kníry. A pod polštářem máte rozečtený starý kalendář. Povídku o věrné lásce. Mimi, vy se tu nudíte.

Mimi: Nenudím.

Loupežník: Teď už znám celou vaši rodinu. Číslo jedna: otec rodiny, starý, ctihodný, nezkušený pán –

Mimi: Vy tatínka znáte?

Loupežník: Neznám. Trochu stůně se srdcem, rád káže a je strašně starostlivý; ničemu nerozumí, a proto se do všeho plete; zkrátka výborný starý pán plný slabostí a zásad. He? Číslo dvě, maminka, zajímavá paní. Moudrá, rozšafná a romantická dáma. Má světlé vlasy jako vy a cítí se dosud mladá.

Mimi: Jak jste to poznal?

Loupežník: Snadno. Hřeben a knížky. Ale pravý pán domu je číslo tři. Je to Fanka.

Mimi: Jak to víte?

Loupežník: Vím všechno. Zlá jako pes a nikoho neposlouchá. Rychlá jako šíp, věrná, hubatá a tvrdohlavá jako kozel. Vůbec jediná jasná hlava v celém zamřížovaném domě.

Mimi: Prosím vás, jak –

Loupežník: Počkat. Pak je tu nějaké tajemství. Umřel vám někdo?

Mimi: Neumřel.

Loupežník: Ale něco zlého se tu stalo.

Mimi: Ano.

Loupežník: Nu proto. Je tam u vás takový jakýsi žal lásky, jako by se na někoho věčně potají vzpomínalo – – Já nevím. Ale ta vaše sestra Lola bylo silné a zvláštní děvče a vy, Mimi, ji zrovna uctíváte.

Mimi: Ano.

Loupežník: Ovšem. Věnčíte její obrázek jako na oltáři. Vypadá tam nějak statečně a prudce, milostně, nezkrotně, bůhvíjak – –

Mimi: Vám se líbí?

Loupežník: Nesmírně.

Mimi: Viďte, je krásná? Ó kdybyste ji znal!

Loupežník: Číslo pět: Mimi, miláček domu. Mám o ní mluvit?

Mimi: Ano.

Loupežník: Tak tedy miláček jedináček, se kterým se jedná jako s dítětem; chtějí si ji nechat jen pro sebe, nesmí nic a nikam, nesmí ani vědět, že už je velká, a snad to ani neví –

Mimi: Ó ví!

Loupežník: Pak je to vaše tajemství a nesmíte jim to dát najevo. Vy jste jejich malé dítě, které hlídají a obelhávají, kladou večer do postýlky a ráno budí šmyk-šmyk pod bradou; a když jednou vyjedou pryč, žehnají vás křížkem a kážou: Proboha Mimi, neopovaž se jít ven, abys někam nespadla, jdi s Fankou na procházku, a bůh tě chraň abys mluvila s někým cizím.

Mimi: To ne, to si o mně ani nemyslí!

Loupežník: Pobožná Mimi, vy se tu nudíte.

Mimi: Co mám dělat? (Upustí klobouk.)

Loupežník: (zvedne jej) – – Ale ten uzel má přijít na druhou stranu!

Mimi: Tak já to rozpářu. – – Ale jak jste… to všechno… poznal?

Loupežník: Očima, detektivně. Všechno jsem viděl. Ten náprstek, co jste ztratila, je vlastně na okně.

Mimi: Já vím.

Loupežník: Prosím vás, proč máte všude mříže?

Mimi: Jen tak – – že tu je samota. Takhle to má být?

Loupežník: Právě tak. A co dnes budete dělat celý den?

Mimi: Vyšívat.

Loupežník: Nešla byste odpoledne ven?

Mimi: Ne; víte, že nesmím.

Loupežník: Tož tu budete vyšívat, a Fanka s vámi.

Mimi: Ovšem.

Loupežník: Ovšem. A tu na vás přijde jaksi dřímota, a najednou vás píchne u srdce. Ach Fany, řeknete, píchla jsem se, musím teď trochu ven. A půjdete.

Mimi: Nepůjdu.

Loupežník: Počkejte. Třebas i půjdete, ale najednou uvidíte mohylu, která se zvedá a klesá, jako když někdo těžko dýchá. To je divné, napadne vás, tady pochovali někoho živého. A ona to není mohyla, ale leží tam zabitý a z prsou se mu valí krev. Bože, tolik krve! zděsíte se, a vtom se ozve nebeský hlas: To není krev, to je láska.

Mimi: Co to má být?

Loupežník: Sen. A tu byste chtěla tak tuze slyšet ten hlas ještě jednou, že se tím probudíte. I otevřete oči a uvidíte, že už je bílý den, a pod okny že stojím já a volám: Dobré jitro, Mimi, pojďte ven. Nemohu, řeknete vy, jsem ještě bosa.

Mimi: To neřeknu.

Loupežník: To všechno je sen. A bude se vám zase zdát –– co vlastně? Počkejte, teď jste mi to přetrhla; už jsem to zapomněl. Teď měl přijít teprve ten pravý sen.

Mimi: Jaký?

Loupežník: Něco o lásce, ale už nevím co. A tu vás tak píchne u srdce, že vykřiknete a probudíte se. Ach Fany, řeknete, jak mě píchlo u srdce! Co to znamená? – Nic, řekne Fany; to jen usnula nad šitím, co by tak dvacet napočítal, a píchla se jehlou do prstu. Nunu, jen kapička krve; nežli se vdá, přejde to.

Mimi: Copak já ve dne spím?

Loupežník: Třeba vás hlava rozbolí –

Hlas za scénou: Ach ach ach, to mě hlava rozbolela.

Mimi: (vyskočí) Co to je?

Loupežník: Ozvěna.

Hlas za scénou: Mro delóro, mro delóro! Me pchúri rómni, dukhal mro šéro. Me som celo opustimen, nane man dad, nane man daj, nane man niko. Šegityn man o gúlo del!

Loupežník: (vstane) Co je to?

Mimi: (tiskne se k němu) Proboha –

(Vyjde z lesa Cikánka.)

Cikánka: Éj šukár rajóro! Pochválen Pan Ježíš Kristus, pán velkomožný! Terno rajóro, mri gúli ráni, de man vareso, nebo som čóri! Stará cikánka Gizela, milostpanko mój, sediemdě siat rokov, nane man niko, ani muža, ani dieťoch, celkou opustena na tomto svetě!

Mimi: Dejte jí něco.

Cikánka: Tak, tak, paní velkomožná! Zaplať pánbožko nebeský im obidvom i jejich dieťom.

Mimi: Ale my nejsme svoji, cikánko!

Cikánka: Budětě svoji, cygni čajóri, ony aj ich šukár, pekný piráno, dievča moja!

Mimi: Co je to piráno?

Cikánka: Hahaha, kišasoňka moja, to je frajer, tutok ten istý pán! Kebych já len mlada bola! Ale kebyste mi ručku okázali, mohla bych povedať, čo ich čaká.

Mimi: Já nechci!

Cikánka: Čo by sa báli, cygni čajóri, všetko je pravda, čo na ruke pisáno; aj sobáš, aj smrť, aj šťastie, aj zarmutenie, aj němoc, aj priatelja, všetko uhádněm a len pravdu poviem. Ručku mi podajú, céra moja.

Loupežník: Dejte si číst z ruky, Mimi.

Mimi: Ne!

Cikánka: Ručku mi dajú, dievča moja, lebo viem, že ščasliva budú. (Mimi jí, náhle odhodlána, podává ruku.) Céra moja, ony už němocná boli; nejsú hrube veselá a srdce majú mäkké, zraz sa zveselí, zraz sa zarmutí. Jedna osoba za nimi túžá – – A totok, ujujuj!

Mimi: Copak?

Cikánka: Céra moja, všetko im pravdu poviem. Ony zarmútena budú. Iná osoba za nima hrube túžá, a len tu istú osobu jedinú milovať budú; čo majú najmilejšie, na to si pozor dajú, lebo za tým budú banovať.

Mimi: Co je to banovat?

Loupežník: Litovat.

Cikánka: Héj. Kišasoňka moja, lásku zapovedanú mäť budú, rodičia brániť im budú, ale ony ich neposluchnú. V tom hrube ščasliva budú, a po čem túžá, mäť budú. Teraz poznajú, čo je šťastie, a teraz aj poznajú, čo je žial, ako by očká im otevrel. Uj, smutek velký mäť budú, uj, zarmútena budú, uj, nepotěšá se, keď mamička domú prindú. List pisaný čekať budú, céra moja, ale písania nedostanú.

Mimi: Ach, cikánko, co ještě?

Cikánka: Ništ. Na lásku zapomenú, a dlúho bude, co budú mäť pohreb.

Mimi: Nic víc?

Cikánka: Nie.

(Mimi usedne.)

Loupežník: Čtěte mně! (Podá Cikánce ruku.)

Cikánka: Mladý panko mój, oni sú hrube veselý člověk. Oni boli – oni budú – – Ach, tu sal bibach!

Loupežník: Co je?

Cikánka: (pouští jeho ruku) Tu sal bibachtali čaj! – Tu sal báro lubiháris! Tu sal bibach! bibach! bibach!

Mimi: Proč mně neřekla víc?

Cikánka: (odchází) Uvidie dievča, šak uvidie a pozná!

Loupežník: Cože jsem?

Cikánka: (zachází) Tu sal bibach! bibachtali čaj! Ty zloději!

Mimi: Proč mně nečetla víc?

Loupežník: Nechte ji!

Hlas cikánky: Bibachtali čaj! Zloději děvčat!

Mimi: Ach!

Loupežník: Co se vám stalo?

Mimi: Píchla jsem se – (Svěsí hlavu.) Chtěla bych vědět víc –

Loupežník: O čem?

Mimi: Co mne čeká.

Loupežník: Cikánka nic neví.

Mimi: O jistě ví. Ale proč říká, že poznám žal? Jaký žal?

Loupežník: Žádný. Cikánka nic neví.

Mimi: Že poznám žal! Jako bych dosud nic nepoznala, jako bych ani nic – nic necítila, jako bych šťastná byla – –

Loupežník: Cikánka lže.

Mimi: Ale proč mi řekla to druhé?

Loupežník: Co?

Mimi: Že budu milovat jen jednu osobu.

Loupežník: Jděte, cikánka lže.

Mimi:Jako bych mohla milovat víc než jednoho! Kdybych někoho ráda měla, pak přece – – půjdu s ním a… ni

kdy…

Loupežník: Teď jste se píchla.

Mimi: To je jedno. Ale jak mohla říci, že zapomenu na svou lásku? Já nejsem taková – –

Loupežník: Vždyť je to cikánka!

Mimi: Já nejsem taková, že bych měla zapovězenou lásku. Nedovedla bych být tak – tak –

Loupežník: – tak špatná, co?

Mimi: Ne, ale tak statečná. Má sestra byla tak statečná.

Loupežník: Měla zapovězenou lásku?

Mimi: Měla. Naši jí bránili, ale ona utekla za ním. V noci, oknem, právě tadyhle. Proto tu dal tatínek zamřížovat všechna okna, když utekla – – Vy myslíte, že to je špatné?

Loupežník: Nemyslím.

Mimi: Já také ne.

Loupežník: Naopak, mně se to líbí.

Mimi: Mně… snad… také. Ale já bych to nedovedla.

Loupežník: Vaše sestra je znamenitá slečna. Silná, prudká, znamenitá. Hned na obrázku se mi líbila.

Mimi: Kdybyste ji znal! Ale já nejsem taková. Já bych nemohla – –

Loupežník: Hlídají vás.

Mimi: Hlídají. Ale i kdyby nehlídali, já bych jistě nemohla, nechtěla a ani nedovedla, nikdy nechtěla, nikdy nedovedla –

Loupežník: A proč jí bránili?

Mimi: Protože on byl takový… já nevím; teď o ní vůbec nevíme. Dobře jí bránili, správně radili, pravdu měli – Ach proč jsem si dala číst z ruky!

Loupežník: Proč se trápíte?

Mimi: Chtěla bych vědět víc – – (Překousne nit.) Hotovo.

Loupežník: Co?

Mimi: Klobouk. A co četla vám?

Loupežník: Mně? Nic vlastně. Jen tak povšechně.

Mimi: Já jsem neposlouchala.

Loupežník: Že mám soka, nebo tak něco.

Mimi: (dívá se na svou dlaň) Která čára je láska?

Loupežník: Snad ta nejpěknější.

Mimi: Ukažte mi svou dlaň. – To je zvláštní, vy máte docela jiné čáry než já! Jako by je vytesal. Tahle vypadá jako turecká šavle. Co to znamená?

Loupežník: Nevím.

Mimi: Vy máte divnou ruku! Tady to velké M – – A co znamená tahle čára?

Loupežník: To je jizva. Teď ukažte vy. Plná bílá dlaň –

Mimi: Co to znamená?

Loupežník: Krásu. Tohle je asi čára lásky.

Mimi: Ta veliká?

Loupežník: Ne, ta pěkná, ruměná.

Mimi: Ach ne; láska je přece ta nejhlubší.

Loupežník: Ne, ta nejhlubší čára je život. Ale kdybych vám sevřel ruku – Nebolí?

Mimi: Nebolí.

Loupežník: Jako bych vás měl celou v dlani. Jako bych měl ruku na vašem srdci. Něco vám řeknu.

Mimi: Pusťte! Kdyby někdo přišel!

Loupežník: Nepřijde. Když máte někdy nesmírně velkou radost, nemáte pocit, jako by se vám to jenom zdálo? jako byste ve snách byla?

Mimi: Mám.

Loupežník: Přitom vám zavane do vlasů, jako dech nebo veliká křídla. Znáte takovou radost?

Mimi: Znám.

Loupežník: Něco vám řeknu. – Hleďte, kapička krve! Tady jste se píchla do prstu.

Mimi: (vstane) Ach pusťte!

Loupežník: (pustí ji) O trochu krve! Vypijte ji, je sladká.

Mimi: (dotkne se prstem jeho ruky) Prstýnek z krve. Sbohem! (Uteče do vrat.)

Loupežník: (vstane) Počkejte!

Mimi: (ve vratech) Musím už jít. Sbohem.

Loupežník: Já k vám přijdu.

Mimi: To nesmíte. Tady se vůbec nesmí chodit. Potká-li vás myslivec –

Loupežník: Ah co!

Mimi: Ne, nesmíte. Sbohem, pane nevímkdo, a podruhé řekněte, kdo jste a – a vůbec sbohem! (Zmizí ve vratech a zavře je.)

Loupežník: (běží k vratům a zkouší je) Zamkla se! No počkej! (Vyskočí lokty na zeď a dívá se do dvorka.) Není tu. (Seskočí a jde si sednout na lavičku.) Tedy Hubert. Nějaký Hubert.

(Vyjde Myslivec.)

Loupežník: (přímo na něj) Pane!

Myslivec: Prosím?

Loupežník: Kdo tu bydlí?

Myslivec: Nějaký profesor z Prahy. Pane!

Loupežník: He?

Myslivec: Přístup do tohoto lesa je zapovězen. Jste zdejší?

Loupežník: Ne.

Myslivec: Hledáte někoho?

Loupežník: Ne.

Myslivec: Tedy jděte z lesa!

Loupežník: Ani mne nenapadne.

Myslivec: Pak vás odtud vyženu!

Loupežník: To nejde.

Myslivec: Hybaj! Tamhle je zápověď!

Loupežník: Já vím.

Myslivec: Člověče, já vás seberu! Víte, kdo jsem?

Loupežník: Hubert.

Myslivec: Jak… vy mne znáte?

Loupežník: Neznám.

Myslivec: I já… pane, jako bych vás znal. Nejste vy… nejste vy…

Loupežník: Nejsem.

Myslivec: Račte jít se mnou!

Loupežník: Kam?

Myslivec: Na lesní úřad.

Loupežník: Ah tak. (Sedne si.) Vy… Huberte! Co tu chcete s tou kytkou jahod? Komu ji nesete?

Myslivec: Dovolte, pane –

Loupežník: Nic, pane! Vy janku, vy šiško, vy žalude, vy vráno, vy jste si myslel, že je Mimi sama doma? Holenku, dnes tu jsem já, můžete jít domů.

Myslivec: Vy račte být… přítel…

Loupežník: Vy kašpare, copak nevidíte? Kdybych byl přítel, myslíte, že bych seděl před zamčenými vraty? Tak co?

Myslivec: Pane –

Loupežník: Co, pane! Nelíbí se vám, že tu jsem? Já vás tu také nevidím rád. Vy sem jdete za slečnou? Řekla vám, abyste přišel?

Myslivec: Co je vám po tom?

Loupežník: Něco přece. Mně jistě.

Myslivec: Kdo jste?

Loupežník: Co, vy mne chcete poznat? Schází vám sok do vašeho lesního románu? Já nejsem hrdina pro román, vy tetřeve!

Myslivec: Cože jsem?

Loupežník: Fořt. A teď hybaj z toho lesa, tady dnes já lovím! Vy špenáte, vy můro –

Myslivec: A teď dost! Kdyby to nebylo na tomto místě – –

Loupežník: – vy žluvo, vy maškaro, vy jahodový hrdino – –

Myslivec: – já bych vás spráskal!

Loupežník: (vyskočí) Tak to zkuste!

Myslivec: Odejděte, nebo –

Loupežník: Kvůli vám, ne? Myslíte, že se vás bojím? Nebo vaší bouchačky?

Myslivec: Dejte si pozor!

Loupežník: Jděte! A to sem chodíte denně? Nosíte jí laskavec a jahody? Říkáte, že se zastřelíte? A hrajete jí večer na lesní roh? Co? Dojímáte ji k slzám?

Myslivec: Jestli se opovážíte Ji urážet –

Loupežník: Vy rytíři! Já ji budu urážet, jak budu sám chtít. Vy mně chcete bránit? Vy mechošlape?

Myslivec: Já… já tě zabiju!

Loupežník: Pomalu, ještě mám ruce v kapsách. Myslivečku, to máš marné: tady tě vyhodím ze sedla, než řekneš švec. Tuhle je můj revír, a já –

Myslivec: (přeskakujícím hlasem) Budeš-li Ji urážet, já tě zabiju! já tě zastřelím! jako psa tě skolím!

Loupežník: (vyndá ruce z kapes a vyhrne si rukávy) Já si ji namluvím, to si nepleť. Já ji dostanu – takhle, vidíš? Jen mrknout! A ještě dnes ji dostanu, a ještě dnes – a bude má, a ještě dnes – a vysměje se ti –

Myslivec: (strhne pušku) Ničemo! Já… já…

Loupežník: (chytne ho za pušku) Pomalu s tou flétnou! (Třepe myslivcem a tlačí ho do kulis.) Takhle já, koukej! Co? Půjdeš? A ještě dnes ji dostanu, a ještě dnes se ti vysměju; a ty mně tu nebudeš překážet, jdi! (Odstrčí Myslivce a shrnuje si rukávy.)

Myslivec: Zabiju… zabiju… (Nabíjí pušku.) Nikdo nesmí… nestrpím… nikdo… se dotknout…

Loupežník: (s rukama v kapsách) Člověče, vy jste jelen! Kampak s tou dvojkou? Vždyť se třesete jako list.

Myslivec: (nemůže nabít, jak se mu třesou ruce) Urazils… zaplatíš to… zabiju… pse!

Loupežník: Pes nepes, mládenče, a platím, jen když chci. (Tu řím hlasem.) Jděte!

Myslivec: (nabil a zvedne pušku k líci) Střelím…! Jedna… pryč odtud!

Loupežník: Až ji dostanu.

Myslivec: Dvě!

Loupežník: Třeba deset.

Myslivec: (skloní pušku) Kdyby to nebylo… tady!

Loupežník: Vy jste blázen!

Myslivec: Jen počkej… zajde ti… zbabělče… jako psa vyženu… (Obrácen k lesu zapíská na píšťalku.)

Loupežník: A tak, vy na mne voláte hajné?

Myslivec: Sebrat… ničemo… spráskat…

Loupežník: Myslivče, to není slušná hra. Já jsem sám.

Myslivec: Nedostaneš Ji… nedám… budu bránit… do poslední kapky!

Loupežník: Taky dobře. (Rozběhem vyskočí na zeď.) Hlídejte si!

Myslivec: Stůj! (Zvedá pušku.)

Loupežník: (na zdi) Na shledanou, věrný čarostřelče!

Myslivec: Ó! (Vystřelí nemíře. Loupežník zakolísá a spadne ze zdi.)

Mimi: (objeví se nahoře v okně) Co jste to udělal?

Myslivec: (couvá) Já… já…

Mimi: Co jste to udělal?

Myslivec: Já jsem zabil! (Dá se na útěk.)

Mimi: Pomoc! Pomoc! (Zmizí.)

Hlas Fanky (za scénou) Kdo to tu střílí?

Hlas Šefla (za scénou) Kdopak to křičí?

Fanka Ježíšmarjá, Šefle, honem!

(Vyběhne Fanka a Šefl.)

Fanka: Někdo tu leží!

Šefl: Koukám, koukám.

Fanka: Šmarjá, zabitej! No tohle nám scházelo!

Mimi: (ve vratech, v slzách, bledá na smrt) Fany, Fany, honem!

Fanka: (běží k ní) Prokrista Mimi, co se jí stalo?

Mimi: Tady, podívejte se –

Šefl: (klečí u Loupežníka) Jojo, zabitej.

Mimi: Dýchá?

Šefl: Kdepak!

Mimi: Mrtev?

Šefl: A jak!

Fanka: ’ši Kriste slečinko! Ale Mimi, co jí je?

Loupežník: He?

Šefl: Slečinko, von už dejchá.

Fanka: A dyť je to ten, co tu seděl! Mimi, co se tu stalo?

Loupežník: Mimi… nic… neví.

Šefl: Honem vodu, a kořauku! (Mimi běží.)

Fanka: Šefle, nechte ho, na to je komis.

Šefl: A dyť von može umřit.

Fanka: No šak; do toho se radši nepleťte. Já bych na něj nešáhla –

Hlas Mimi: (z nitra) Fany, prosím vás!

Fanka: Už du. – Je to von! Je to von! (Zajde.)

Šefl: Co to ďáli, mladej pane?

Loupežník: Já jsem upadl na kámen, ne?

Šefl: No bodejť! tadyhle maj hlavu rozbitou.

Loupežník: Já jsem to hnedle cítil.

Šefl: A kdo jich střelil?

Loupežník: O střílení ani slova, rozumíte? Nebo –

Šefl: Dyť já nic. Jen ležej.

(Fanka nese vodu, Mimi rum.)

Fanka: Načpak rum, dyž umírá? Nechala to, Mimi!

Šefl: A ňákej ručnik!

Fanka: To zrouna! Čistý prádlo!

Mimi: Ale Fany! (Běží pro ručník.)

Šefl: Zdvíhnou trochu hlavu, tak. (Dává mu rum.)

Loupežník: Nelejte mně rum za krk.

Fanka: Eště teď k soudu za sjedky. Hej voni, co to provedli?

Loupežník: Já jsem jen klopýtl, Fany, a –

Fanka: Kdo to střílel?

Loupežník: Nikdo.

Šefl: Jo to sou případy. Šak tuhle na honech sem taky klopejt; ale já sem ji dostal do zad, vedí? Samý broky.

Mimi: (nese v náručí půl výbavy) Pane Šefl, vemte si z toho, co chcete. Zavažte ho! Zachraňte ho!

Šefl: Jo to já nevim. Podržte mu hlavu, Fany.

Fanka: Ani za nic! Kdopak ví, jak k tomu přišel.

Mimi: Já ji podržím. (Klekne k Loupežníkovi a vezme jeho hlavu do rukou.)

Fanka: Umaže se, Mimi!

Loupežník: To jste vy?

Mimi: Ležte tiše – Bolí to?

Loupežník: Nebolí.

Šefl: (omývá hlavu) Nevrtěj se tak!

Loupežník: Mohyla –

Mimi: Co chcete?

Loupežník: Mohyla –

Šefl: Zas vomdlel. Jen držte, slečinko, šak já – hned –

Mimi: Šefle, umře?

Šefl: Kdepak! Možu tohle roztrhat, jako na zavázání?

Fanka: Vopovažte se!

Mimi: Roztrhněte, co chcete – Všechno můžete roztrhat!

Fanka: (vytáhne z toho, co Mimi přinesla, starou utěrku) Tuhle třeba možete roztrhnout; šla by eště spravit, ale –

Mimi: Honem, pane Šefle!

Šefl: (trhá utěrku na dlouhé pásy) Hned to bude.

Fanka:: Škoda takový krásný utěrky!

Šefl:Jak se slečince třesou prsty! Jo kde není zvyk – (Zavazuje.) Ták. To se musí šikouně. A teď dáme kolem ručnik. A je to.

Mimi: Ale podívejte se, pane Šefle, ještě tadyhle –

Šefl: Co eště?

Mimi: Tady na prsou, ta krev –

Šefl: Jo tam je střelenej, to já neumim spravit. A to by se musel svlíknout a dát na postel.

Mimi: Dáme ho k nám!

Fanka: A to tak, cizího čloujeka! Kdopak ví, kdo to je? Zná ho vona? Kdopak to je?

Mimi: Ale Fany, tady ho nemůžeme nechat!

Fanka: Slečinko, to nejde. Pořádnýmu čloujeku by se to nestalo. A nemáme ani místo.

Mimi: V tatínkově posteli!

Fanka: Milostpán se zejtra vrátí. To nemože bejt a dost.

Mimi: Tedy v mé posteli! Fany, prosím vás, prosím vás o to!

Fanka: Ne, Mimi. Aby nám tam pak zemřel! Já to nedovolim!

Mimi: (v slzách) Vy nemáte srdce!

ŠEFL: Ale slečinko, dyť vo nic nejde. Támhle soused vozí jetel, tak ho doveze do hospody jako na peřinkách. Von to soused udělá. Já ho přivedu. (Odejde.)

Fanka: (sbírá umyvadlo, ručníky a rum) Že se nemrzí, Mimi! Něco takovýho chtit brát do domu! Šak já to povim mamince!

Mimi: Nemáte srdce!

Fanka: A vona rozum. Nechala ho už, zamaže se celá vod krve. Tak von má na ty hlavě dva ručniky a utěrku, kdopak mně to vrátí? Že se to muselo stát u nás! Nechala ho, jo? (Odejde do domu.)

Mimi: (klečí stále u hlav Loupežníka): Slyšíte mne? Já jsem Mimi. Proč… proč jste tak mluvil? Slyšíte mne? Cože jste tak o mně mluvil? Ach já nešťastná! (Naklání se těsně k jeho obličeji.) Co jste to mluvil, co jste si o mně umínil! Proč mne neslyšíš? – Ach já nešťastná! Probuďte se!

Loupežník:(pohne sebou) Ach!

Mimi: Co chcete?

Loupežník: Vy Mimi?

Mimi: Trpíte?

Loupežník: Ne. Co se to stalo?

Mimi: Vy a myslivec –

Loupežník: Aha, už vím. On mne –

Mimi: Ano.

Loupežník: Kde je?

Mimi: Utekl.

Loupežník: To byla… nešťastná náhoda, co? Ukazoval mně jen pušku a…

Mimi: Já jsem slyšela. Všechno.

Loupežník:(namáhá se vstát) Propána! Já nevěděl, že to slyšíte!

Mimi: Ležte tiše!

Loupežník: Zlobíte se?

Mimi: Nezlobím. Jen ležte. A prosím vás…

Loupežník: Co?

Mimi: …prosím vás, nemyslete si, že já… že myslivec… On nemá tak mluvit, jako bych já… jako by na něm záleželo! Neměl tak mluvit!

Loupežník: Já vím.

Mimi: Mne to tak zlobilo! tak uráželo!

Loupežník: Ode mne?

Mimi: Ne, od něho. Tiše, někdo jde. (Vstane.)

(Vystoupí dva Hajní.)

1. hajný: Dobrej den, slečinko. Není tu pan lesní?

2. hajný: Pískal na nás.

Mimi: (zakrývá sukní Loupežníka) Už je pryč.

1. hajný: A kdo to střílel?

Mimi: On. Honil pytláka. Běžel támhle. Máte jít za ním.

2. hajný: Tak děkujem. Pojď! (Odejdou.)

Mimi: Ach to mne hlava rozbolela!

Loupežník: Mimi, něco vám řeknu.

Mimi: Teď mlčte. Přijedou pro vás.

Loupežník: Já nechci.

Hlas za scénou: Hyje!

Mimi: Ale vždyť k vám musí lékař a –

Loupežník: Nechci doktora.

Mimi: Musíte ležet!

Loupežník: Budu ležet tady.

Mimi: Prosím vás, ne. Musíte se brzo uzdravit, a pak –

Loupežník: Ano.

(Sousedův vůz zarachotí za scénou.)

Sousedův hlas: Prrr –

Mimi: A vzkažte mi, vzkažte mi hned, jak vám je!

Šefl: (vede Souseda) Tak tady ho máme.

Soused: Aha. Dyť já sem slyšal ránu, ale myslel sem, to střílej na veverky; a zatim –

Šefl: Zatim ten pán jen klopejt. Jo to sou připady.

Soused: Á, slečinka. Pámbu dobrýtro.

Mimi: Prosím vás, dáte na něj pozor?

Soused: Bez starosti. Pojede jako biskup.

Loupežník: Počkejte, já hned vstanu.

Šefl: Jen ležej. My je dáme na vůz.

Soused: Vemte ho za nohy, Šefl.

Šefl: A sakra – to je – tíha! (Nesou Loupežníka k vozu.)

Mimi: Opatrně, prosím vás.

Soused: No – šak dám – pozor.

Loupežník: Ale poslouchejte, k Jelenu do hospody nechci. Já tam byl ráno. Jak se jmenuje ten druhý?

Soused: Be – be – be – beránek – Ten má – eh – eh –

Šefl: He – he – hez –

Loupežník: Já vím, hezkou dceru.

Soused: To – neni – eh – eh –

Loupežník: To je jeho žena? Taky dobře.

Mimi: Ale – – k Jelenu to je blíž!

Loupežník: Kam mám jít, Mimi?

Mimi: Kam chcete. K Jelenu.

Loupežník: No třeba. Co budete dělat odpoledne?

Mimi: Nevím. Vzkážete mně?

Loupežník: ’se ví. Vy už jdete domů? Prr, Šefl!

Mimi: (podává mu ruku) Sbohem. Vzkažte mi.

Loupežník: Sbohem, Mimi. Vzkážu hned.

Mimi: Sbohem.

Loupežník: Sbohem. Tak jedeme, Šefl. Hý!

Šefl: Voni – sou – eheh – cent!

Soused: Tak – těž – těžkýho – chlapa – eh – eh – (Zajdou.)

Mimi: (sama, hledí za nimi) Pro mne – To je pro mne – (Obrátí se, dívá se, kde Loupežník ležel.) Bože, tolik krve!

Nebezký hlas shůry: To není krev, to je láska!

Mimi: To mne hlava rozbolela!

Opona