Literární premie Umělecké Besedy v Praze na rok 1888/Vesecký

Literární premie Umělecké Besedy v Praze na rok 1888
Matka	Vesecký	Soucit zimy

Údaje o textu
Titulek:	Vesecký
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	Literární premie Umělecké Besedy v Praze na rok 1888. Praha : nákladem Umělecké Besedy, 1888. S. 44–48. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Byl jsem ohledat zbytky pravěkého hradiště na návrší nad pěknou krajinou, porostlého porůznu břizami a buky. Strávil jsem tou malou výpravou téměř celý den: valnou čásť jeho cestou tam a nazpátek, ostatek na zarostlém náspu, na nějž podzimní vítr svíval už žluté listí buků a březin.

Poesie osamělého, zaniklého místa i toho dumného času mocně na mne účinkovala, a na zlaté půdě její oživly nejedná postava, nejeden zajímavý výjev života dávno tu zašlého.

Nejsa ještě prost té nálady vracel jsem se. Myšlénky mé byly posud v minulosti, až mne pojednou cizí hlas z ní vyvedl. Byl jsem před městem, u městské nemocnice stojící osaměle v zahradě. U otevřeného okna stál lékař, můj dobrý známý. Volal mne, že půjde se mnou, abych posečkal. Zastavil jsem se u něho v kanceláři a zatím, co si různé věci ukládal a na odchod se chystal, vypravoval jsem mu o svém výletu. Pojednou, jako by si na něco vzpomněl, zvolal:

„Ah, počkejte. Když vy celý den obětujete k vůli zpustlému náspu, to já vám také něco ukážu. Mám tu také starožitnosť. Chceteli ji viděti?“

„Vy tady! Jakou, prosím vás —“

„Jen se divte! Tak, jsem hotov, a teď, jeli libo, pojďme, povedu vás.“

Šli jsme ze přízemku do prvního patra. Světlo a stíny honily se na vysokých chodbách, čistě vybílených. Ticho bylo v těch místech bolestí a vzdechů, jen ohlas našich kroků se rozléhal. Doktor zastaviv se u jedněch ze četných dveří, otevřel je.

„Vstupte, prosím,“ zval hlasitě; chtěl ještě něco říci, ale umlkl pojednou. Juž to druhé slovo pronesl tlumeněji.

Stanuli jsme ve světnici dosti prostorné a čistě vybílené. Několik postelí bylo prázdno; jen na jedné, nedaleko okna, ležel muž a ten spal. Přiblížili jsme se k němu tichými kroky. Bylo mu jistě přes šedesát. Obličej jeho výrazu dosti inteligentního, dlouhé, hrubě prošedivělé brady vypadal velmi přepadle. Vyhublé žilovaté ruce spočívaly na přikrývce. Na mozolovitých, skřivených prstech bylo zřejmo, že muž ten se povždy těžkou prací zabýval.

Nyní mně napadlo, jakou to doktor myslil starožitnosť, nechápal jsem však, proč mně ukazuje tohoto starce, sešlého více lopotou nežli nemocí.

Doktor porozuměl mému tázavému pohledu.

„Podívejte se na tabulku,“ pravil tiše.

U hlav nemocného bylo na černé tabulce napsáno křídou:

„Václav Vesecký z Vesce.“

Doktor nahnuv se ke mně, pošeptal:

„Poslední svého rodu.“

Nyní jsem mu rozuměl. Poslední jeho slova divně se mne dotekla. Hle, tenť tu ubohý je poslední starobylého, dávného rodu rytířského, sešlý, chud a opuštěn v okresní nemocnici!

Mnohý by snad pokrčil rameny a řekl by:

„Kdož za to, že ten rod sešel? Na tisíce jiných dokonává ještě hůře.“ Pravda, ano, ale mně zatanuly na mysli doby minulé, časy našeho samostatného království, kdy vše bylo naše, i šlechta, kdy právě z drobné šlechty, z rodů rytířských a vladyckých, vycházelo tolik znamenitých mužů v dějinách našich proslulých. Před chvílí teprv jsem se vrátil z minulosti a proto snad v tento okamžik mne tím více dojal pohled na bídného dělníka-šlechtice, posledního svého rodu.

„Je to hodný, spořádaný člověk,“ šeptal doktor opět tiše ustupuje ku dveřím, kdež se zastavil. „Svým šlechtictvím se tajil. Přihlásil se mně pouze jako Vesecký —“

„A jak vy?“ — tážu se.

„To se divíte, že já bez vašich zaprášených lejster a titulářů. Ale nelekejte se. Vlastně mne na to Zedník uvedl.“

Zedník byl starý městský úředník.

„Prohlížel na radnici seznam nemocných a u Veseckého se zastavil.

‚Víteli,‘ povídá mně, ‚že máte v nemocnici šlechtice?‘ Znalť Veseckého a pamatoval se na něj, když před lety zadával o zdejší měšťanství. Tenkráte měl Vesecký ve přílohách křestný list a ještě nějaké listiny, svědčící o tom, že je šlechticem.“

Umlkl, neboť nemocný sebou pohnul. Bylo to však jen ze spaní, a proto doktor pokračoval tlumeným hlasem:

„Jak jsem pak přišel do nemocnice, povídám Veseckému, jakže se jmenuje. Podivil se, neb své jméno už udal, a mírně odpověděl:

‚Vesecký —‘

‚Nic jinak?‘

Mlčel.

‚Snad z Vesce,‘ pravím. Smutně se usmál a povídá:

‚Pane doktore, co je mně to platno —‘

Měl jsem ho juž před tím dosti rád, že byl tak skromný a mírný, a teď jsem mu ještě přilepšil. Dal jsem ho také sem, aby měl více klidu.“

„A na tabulku jste mu připsal šlechtický predikát. Jen jste o minulosť zavadil —“

„I víte, já na šlechtu nedržím, ale tu v tom případě napadlo mně: Je to potomek naší šlechty, když jsme ještě — no — to je stará bolesť —“

Hleděli jsme za okamžik na spícího muže.

„Chudák, měl samé neštěstí a nehody,“ doktor zase tiše vypravoval. Postel nemocného byla na druhém konci prostorné světnice. Doktorův šepot tam jistě nepronikal. Nicméně chtěl lékař odejíti, zůstal však, poznav, že bych s Veseckým rád promluvil. Proto pokračoval:

„Jeho rodiče se v Praze zdržovali a měli snad ještě nějaké jmění, ač asi ne valné. On sám je vyučený kovář či cvočkář. Před lety se usadil tu v městě a nabyl měšťanského práva. Provozoval řemeslo, ale dlouho se neudržel. Nešlo mu, továrny ho umořily. Nemohl se nikde uchytit. Šel pak do světa a pracoval až do té chvíle jako dělník v továrnách. Sešlý věkem a sedřen prací se navrátil. Dlouho si tu nepobude.“

„Máli rodinu?“

„Žena i dcera mu zemřely. Nu, a to je všechno o té mé starožitnosti —“

„A jak, snad má nějaké papíry, nebo památku po předcích —“

„Aha, rád byste drancoval. Nemá, nebo zapírá. Rovněž neví nic zevrubnějšího o svém rodu. Také o to valně nedbá, jak se zdá. Je více dělník, demokrat. Sám jsem mu pověděl, co jsem našel ve Slovníku. Je tam jeho rod, díval jsem se —“

Za chvilku se nemocný probudil. Šli jsme k jeho loži, a doktor zavedl s ním ihned hovor, a seznámiv mne s nemocným, dotekl se záhy jeho rodu.

V pohledu nemocného, mírném a příjemném, na okamžik zasvitlo, když jsem řekl, že mám starou knihu ze XVI. století a tam že v seznamu rodů šlechtických jsou také uvedeni Vesečtí z Vesce. Rád přijal mé nabídnutí, že mu jí půjčím. Ptal jsem se také, bylli také kdy na Vesci, kde stála tvrz a prvotní sídlo jeho předků.

„Jednou jsem se tam přece podíval. Zašel jsem si tam schválně z Prahy, když jsem tam pracoval v… továrně.“

„Jak vám tak asi bylo?“ ptal se doktor.

„Člověk si to ani neumí dobře pomysliti, co ztratil, když mu bylo od jakživa zle. Ale přece, když jsem se kolem rozhlížel s místa, kde stával prý náš zámek či hrad, a když jsem si pomyslil: To všecko, co vidíš, bylo tvých předků, a ty nemáš nic, ani koutečku, inu, pane doktore, jak by nepřipadlo člověku divné myšlení? Také jsem si vzpomněl, co v knihách psáno, že tenkráte, za starých časů, mnoho sedláci zkoušeli; ale těm jistě nebylo hůř nežli teď dělníkům. Ti jsou teď poddaní, a ještě ke všemu — samým cizím —“

Soumračilo se, když jsem přišel do svého bytu. Dlouho mi tanuli na mysli chorý ten muž, jehož šlechtický rod stal se měšťanským a sešed, vymírá chudým dělníkem, i palčivá otázka, kteréž se starý Vesecký dotekl.

Druhého dne ráno zaslal jsem mu Bartoloměje Paprockého: „O stavu rytířském“. Doktor mi pak povídal, že Vesecký pilně, po celé hodiny čítá ve staré té knize nebo si ji přehlíží. Asi za čtrnácte dní poslal mi lékař lístek, že starý Vesecký tiše a pokojně zemřel.

Přičiněním doktorovým nebyl pochován jako chudí, opuštění lidé v nemocnici zemřelí. Za natřenou rakví kráčeli jsme doktor a já. Rakev nedonesena za hojného průvodu před pohřbením do kůru, kolem ní nepostaveno množství svěc paruňkových, voskových, stěny kostelní nebyly suknem černým obestřeny, aniž kněz nad mrtvým kázání učinil, aby velebil skutky jeho, nepřelomil také s žalostivou a pronikavou řečí, s oželením a oplakáním znamení rodové, štít s erbem a neshodil dolů na zem s kazatelnice, jak bývalo, když šlechtic některý rod svůj dokonal. —

Za pochmurného listopadového odpoledne, kdy časný soumrak se ukládal na hřbitov, stanul malý náš průvod pod holými stromy, kdež zel hrob Veseckého. Kněz se pomodlil, zazpíval, učitelé doktorem sem dožádaní odpověděli, hrob vykropen a na rakev posledního Veseckého z Vesce dunivě dopadala vlhká země.

* * *

Druhého dne jsem byl překvapen balíčkem, který mně doktor zaslal s lístkem. Na ten napsal toto: „Pozůstalosť Václava Veseckého z Vesce. Nechte si ji na památku.“

Obsahovala kromě několika rodinných listin novějších diplom měšťanství, křestný list nebožtíkův s plným šlechtickým titulem a starý erbovní list s erbem krásně malovaným. Vedle toho na dvou listech, dle písma z minulého století, seznam měsíců a všech dní v roce šťastných a nešťastných. Podíval jsem se na listopad.

Mezi šťastnými dny byl také zrovna ten čtvrtek, kterého Vesecký skonal. V papírech byla ještě také škartka popsaná těžkou rukou. Četl jsem:

„Veseckých z Vesce rod starodávný mezi jinými starými rody na rozličných místech dotčen jest, z něhožto pocházející v titulářích se jmenují: Jiřík Vesecký z Vesce a na Smilovicích, Vesecký Jiřík z Vesce a na Vesci, Jan Vesecký v Malovicích atd. atd.“ —

Úryvek to z Paprockého.

„Pane doktore, co je mně to platno“ — řekl nebožtík, když s ním lékař mluvil o jeho šlechtictví. A přece si toto o svých předcích namáhavě opsal a uschoval. Chudák!

Prohlédnuv všecko, vzal jsem starého Paprockého a připsal jsem na kraji u místa, kdež jedná se o rodu Veseckých:

„Václav Vesecký z Vesce, chudý dělník, † r. 1882. Byl poslední toho rodu.“ —