Literární premie Umělecké Besedy v Praze na rok 1888/Polední idylka

Literární premie Umělecké Besedy v Praze na rok 1888
Jak u nás žijou i umírají	Polední idylka	O zpěvohrách Smetanových

Údaje o textu
Titulek:	Polední idylka
Autor:	Matěj Anastasia Šimáček
Zdroj:	Literární premie Umělecké Besedy v Praze na rok 1888. Praha : nákladem Umělecké Besedy, 1888. S. 149–151. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

On dělal v továrně, a na panských zas ona,
půl roku teprve, co zval ji ženou svou,
on mladý hezký muž, ona jak kytka vonná,
a štěstí dýchalo ve chatce těchto dvou.

Byl červencový den a po poledni právě,
zvon dozněl tovární, zvon ve vsi ještě zněl,
on vyšel fortnou ven a po měkounké trávě
své ženě naproti kus cesty ke vsi šel.

I viděl kvapiti svých druhů ženy, sestry
po mezi květnaté, i dětí družinu,
a patřil do dálky, by shlíd’ už šátek pestrý
a postať stepilou i líci ženinu.

Ze druhů většina již v přikop usedla si
a ženy vedle nich — ó chvíle blaživá! —
nad nimi v korunách utichly ptačí hlasy
a v stínu milý chlad všech čela ovívá.

U nohou rodičů tu dítě v trávu lehlo
a listím hledí výš na modrá nebesa,
a onde v dívky tvář dvé žhavých zraků šlehlo,
pod tísní živůtku že srdce zaplesá.

Až konečně i Jan svou ženu zočil svěží,
jak oběd nesouc mu se klidně rozhlédá,
z náhlého objetí se vymknula mu stěží,
leč s blahým úsměvem pak k němu přisedá.

Klid odpočinku teď zavládl vůkol svatý
a v trávu ulehá si dělník nasycen,
a klidem dýšou teď i ve vsi všechny chaty,
vzduch žárem poledním je žhavě roznícen.

Zvon ve vsi zmlk’ už též, i továrny šum tichne,
kouř řídký plazí se tak line z komína,
leč tady ze stromů chvilkami vůně dýchne,
v níž sladce se to sní a sladčej’ vzpomíná.

Jan s ženou hovoří a v zrak se její dívá,
a je tak blaze mu, jak k sobě tiskne ji,
z pod šátku do čela ji zlatá kadeř splývá
a plná ňadra dmou se dneska bouřněji.

U šíje živůtek je trochu uvolněný,
jak sedla, sukně jí běl lýtka odkryla,
a úsměv vábný hrál na svůdných rtech té ženy,
jíž na květ šátku pad’ stín křídel motýla.

Tu touhou přemožen Jan sklonil se k těm retům,
a nebe žehnalo polibkům těchto dvou,
na pláni chudiny těm řídkým, vonným květům,
jež, sotva v rozpuku, běd vichry odervou.

Juž šátek svezl se na plece ženě mladé,
a v oči Janovy teď šlehl náhlý jas;
tvář k líci přivěsil — tak k záři stín se klade,
neb havraní má vous, a ona — zlatý vlas.

A jako se dnem noc se večer dlouho líbá,
tak v žáru poledním ti dva zde pod hruší,
jež v stinný útulek jim větve níže shýbá
a šumem nejmenším jich blaho neruší.

Jan líbaje jí vlas své ženě šeptá tiše,
jak za rok půjde vstříc mu s děckem v náručí,
a zrak mu zahoří a blahem sotva dýše,
když ženě ruměnec na tváři vypučí.

A ještě za rok pak u nohou jejich v trávě
se bude dítě to jak druhův batolit.
»Hle, jako ono tam!« a ukázal jí právě
na košiláče, jenž se mezi stromy kmit’.

A zas ji políbil… Leč zvon v té zazněl chvíli
se strany továrny — ó protivný to zvuk! —
a co zde dřímalo, to k práci zase pílí,
a co zde líbalo, to tlumí srdce tluk.

V ráz svah teď oživl, a ženy kvapí zpátky
a děti drobounké za nimi cupají,
tak mnohý z dělníků na poklid touží krátký,
tak mnohá z dévic si zavzdychne potají.

I žena Janova zas v čelo stáhla šátek
a hledí za mužem, jenž, nežli vekročil,
se nazpět ohlédl a ještě prostřed vrátek
svou čapkou na pozdrav své ženě zatočil.

Však jak šel kotelnou, tu všecko zapřel šibal,
když lišák nadtopič mu na rameno klep’
a směje se, mu děl: »Však, brachu, vím, žes líbal,
jsem, pravda, hezky stár, leč bohudík ne slep.«

A nepustiv ho dál, ten stařec ramenatý
bez dlouhých okolků mu v černé vousy vjel
a vytáh’ dlouhý vlas, tak hebounký a — zlatý,
jenž jak niť zářící se v jeho prstech chvěl.

»Nu přece paprsek se v kotelnu sem splete,«
se starý topič smál, »již byl mi toho žel,
že když vy všichni ven se pod stromy hřát jdete,
já sám bych, starý kmen, bez slunce býti měl…«

A co tak starci vlas se ještě v ruce třpytí,
Jan plný rozpaků se tiše vytratil
a myslil v srdci si, že jemu slunce svítí,
jímž celou továrnu i svět by vyzlatil.