Přeskočit na obsah

Liška Bystrouška/XII.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: XII.
Autor: Rudolf Těsnohlídek
Zdroj: TĚSNOHLÍDEK, Rudolf. Liška Bystrouška. Brno : Polygrafie, asi 1920. s. 115–131.
Online na Internet Archive
Licence: PD old 70

Nadešla noc, jasná, měsíčná, mrzlo až na střechách šindele praskaly. Všecko zmrzalo, pouze louž uprostřed dvora nezamrzla docela. Jednak se pařil hnůj, jednak se krávy přičiňovaly úsilně, aby teplota její neklesla hluboko pod bod mrazu.

Lapák se divil, že toho večera nezhasla v myslivně všecka světla jako obyčejně. Bylo to znamení, že dívka Andula čeká svého milého, či stonal snad Pepík, nebo mládenec Celestýn, mrzout nemluvný, sepisoval buď milostný dopis, buď výpočet pokáceného dříví? Záhada se zanedlouho vyjasnila. Vyšel revírník ve starém kožichu, dlouhém až na paty, který si brával na cestu do saní, v bačkorách, v noční čepici pod kloboukem na uši staženou, v jednoprstých rukavicích a s puškou v ruce. Lapák nad tím zavrtěl hlavou. Takto pán přece nikdy nechodíval na čekanou, ba ani na sluky. Avšak revírník neměl daleko namířeno. Přitáhl si starý škopek, který se válel u hnoje, postavil ho k louži a usadil se pohodlně na něm.

„Aha, už vím,“ řekl si Lapák a vrtěl radostně ohonem. Přihnal se opatrně a jako vítr a začali si opět rozuměti. Pán dojat pohladil věrné zvíře, Lapák hleděl chápavě na něho a revírník zvednuv napomínavě ukazováček přikazoval mu:

„Hlídé, Lapáčku, hlídé! Nemám tuze velkého spaní, ale co kdybych přece usnul. Dvakrát už pro ňu dostal’s po hřbetu, nedělé si z toho nic, však se s ňou této noci spravíme. Jen hlídé, hezky hlídé!“

Lapák věděl, že pán neřekne nikdy slova nadarmo, a nadarmo ho tentokrát revírník nenapomínal k ostražitosti. Po nějaké čtvrthodince vskutku spal, jakoby neseděl na škopku, nýbrž ležel v pohodlné posteli. Nic nedbal, že by bylo hanba, kdyby si liška směla v myslivně bez trestu lovit kuřata. Hlava mu poklesla a nadnesla se zas v taktu, puška klátila se mu v rukou a Lapák se pouze bál, aby nechrápal jako obyčejně a lišku nevyplašil nebo aby z neopatrnosti nevyšla rána.

Byl si vědom svého slibu a snažil se, seč byl, dostáti mu jako pravý muž nejen proto, že to u nás ani praví muži nedovedou a že by ze ctižádosti umínil si dokázati, oč je prostý pes lepší než mluvka nešetřící daného slova, nýbrž také proto, aby Bystrouška konečně došla zaslouženého trestu. Chtěl se obětavě přičiniti, aby v myslivně zavládl klid, pokoj a bezpečnost. Napínaje ohon a slechy přebíhal tichoučko po dvoře, odskočil i do zahrady, větřil obezřele a vůbec přičiňoval se, aby dosáhl pánovy pochvaly. Mázance na zádech byly mu také pobídkou ku zvýšené ostražitosti.

Zatím Bystrouška ve své mlsnotě zatoužila večer po čerstvé slepičině. Lup včerejší velkomyslně zůstavila vranám a kunám a jiné chudé sběři, která nemá co do krku strčit. Dnes již byla zkušenější, a proto najisto rozběhla se k myslivně. Spatřivši světla v oknech zarazila se trochu, avšak záhy se uklidnila a plížila se k známé díře ve zdi. Tu padl její zrak na divný předmět vyčnívající ze sněhu.

„Zde vězí něco lidského,“ řekla si, posadila se a jala se přemítati. Rozpomněla se na rozmanité nástrahy a úskoky myslivecké, avšak dlouho bádala po pravdě. Když se jí to podařilo přece, zasmála se a povídala radostně:

„Nu, kleště to jsou. Vida, poznali včerejší návštěvu a na mě políkli. To bych byla pěkné blázen, kdybych jim do toho vlezla. Máš ho vidět!“

Měsíc zaskočil za mraky. Tajemné šero obestřelo krajinu s myslivnou, les tiše zašuměl, tichoučko, jakoby šeptem. To vítr šel po špičkách a díval se, dobře-li se spí stromům a zda jsou pokojny jejich zimní sny. Lišku pomlel mráz po zádech, zívla rozpačitě a tak jí mžikem problesklo hlavou, zda by nebylo lépe nechati dnes výpravy a vrátiti se. Vzápětí však se zastyděla.

„Ešče by si řekli, že liška opravdu zhlópla,“ plísnila se, „aló běž a nekašli se pséka skrčenca a starého dědy.“

Oběhla opatrně myslivnu; s počátku pomalu, mírným klusem, pak přiostřila v prudký cval a houp, přeletěla zídku a dopadla do zahrady. Obezřele, jen co noha nohu mine, kradla se k plotu vyhlížejíc, kde by se dalo bez potíží prolézti.

Za plotem cosi zašustělo. Byl to drobný kolísavý krok, podobný v lidských poměrech chůzi pekaře. Zbystřila sluch a zrak. To Lapák vykonával obchůzku. Vykračoval si pravidelně — dojista si bedlivě čítal: ráz, dva, ráz, dva — ocas vzhůru jak píku, hlavu důstojně vysoko jak hasič stříkačník, tvářil se dokonale hloupě a Bystrouška byla jista, že ji určitě mine. Ve své drzé smělosti plížila se vedle plotu jemu takřka po boku a vyprovodila ho tak až ku bránce.

„Že bych se podíval taky do zahrádky?“ povídal si Lapák v tom okamžení, avšak podle všeho neměl příliš odvahy. Mrkl tudíž do branky půl okem a tu se ti dva staří přátelé a nyní soupeři konečně střetli.

„Zmizni, hňupe,“ zavrčela liška a napiala se výhružně ke skoku. „Ztrať se, nemáš-li hrnca na krív.“

Lapák, cítě se v bezpečí na dvoře v dosahu revírníkova dostřelu, postavil se do elegantního úniku a odsekl:

„Nenadávé a pojď, čichni si, u nás cétit tvým krchovem.“

Bystrouška postřehla, že ji Lapák vábí do léčky. Vždy jindy býval důkladný strašpytel a teď se tu stavěl na paty jak německý generál. Němé ticho rozestřelo se mezi oběma nepřáteli na život a na smrt. A v tomto tichu zaslechla liška povědomý, výrazný zvuk.

„Tíjuf,“ zapísklo to vysokým tónem a na to následovalo silné basové zachrápání.

Bystrouška se zasmála, rozšklíbila se od ucha k uchu a řekla jedovatě:

„Hlídáš vepřa nebo vašeho starého? Bolí je břuch?“

Nedopověděla, neboť Lapák se rozlítil.

„Marš, marš,“ zaštěkal z plna hrdla.

„Však už du, ale ty abys někde neupadl,“ odvětila pokojně liška, obrátila se a běžela zcela odměřeně, a tu ji napadla myšlenka ďábelská.

„Buď jé pobóchanca dostanu revírníkovi na ranu, nebo ho zatáhnu do kleští.“

Obávajíc se, aby neprohlédl její lsti, zaštěkala výsměšně:

„Nestydíš se, chlape, čučet ženské na podolek? To, dívé se a neoslepni.“

A držíc se ustavičně v rovnoměrné vzdálenosti, klusala podél zdi. Zrovna míjela kurník, když revírník na škopku procitl. Neměl kdy ani řádně přilícit, rána zahřměla, kulka zahvizdla a kamsi pleskla. Bystrouška chtěla se ohlédnout, avšak bezprostředně po tom ozval se strašlivý třesk, zašplíchla voda, revírník zahromoval a mrazivým vzduchem rozléhal se táhlý, ječivý nářek.

Dvojí pohroma byla dílem okamžiku. Stará puška revírníkova měla mocný zpětný náraz, kterému byl zvyklý revírník, ale kterému nebyl zvyklý rozeschlý škopek. Zhroutil se, dužiny se rozpadly, obruče se sesmekly a revírník, pozbyv rovnováhy na této žalostné trosce, padl pozadu střemhlav do louže. Lužovice nebyla dost zamrzlá, ale také nebyla příliš teplá. Uložil se do ní až na dno, starý kožich ji pil jako houba, do pušky se nabírala a nejhůře bylo s bačkory. Nabotnaly tak, že byly jako cent a revírník nemohl se zvrávorati.

Býval kdysi znamenitým střelcem a slukaře jemu rovného nebylo široko daleko v celém kraji. Jsou však zrádné chvíle, které s námi zahrávají ošemetně. V mládí vodívají nás vytrvale za dívčím přeludem, a když dospějeme cíle na dosah ruky, jak by na nás vyplázly jazyk — přelud patří dávno jinému. A čím blíže stáří, jsou tyto hry chvil ošemetnější, ba jsme skoro stále kuličkami, s nimiž si vrtošivé mocnosti osudu hrávají podle libosti na glc a píď nebo do důlku jako kluci na jaře.

Tak i s kulkou vypálenou z revírníkovy pušky pohrála si rozmarná náhoda hezky na glc. Kulka si zahvízdla furiantsky a vznesla se nade dvorem, jakoby chtěla zaskočit někam do vršků bukových, pak narazila letmo na okap, snesla se nízko, nizoučko, vlétla do dvířek krmíku pod kurníkem a zasáhla rovnou srdce vepře, který zburcován varovným snem drbal si o stěnu hřbet. Modré oči nevinného zvířete zalily se slzami nad podlostí lidskou, jež mu nedopřála zhynouti přirozenou smrtí pod nožem řeznickým. Vepř položil se na bok, zanaříkal bolně, táhle nad životem svým předčasně zmařeným, neboť hodlal v několika týdnech dostihnouti dvou metráků. Smrtelný jeho vzlyk rozryl noční tiš v témž okamžiku, kdy revírník pohrouzil se do temných hlubin lužovice. Ničemná kulka dokonavši zákeřnou vraždu, padla netečně do hnoje.

Páni učitelé a profesoři, kteří žákům mnohdy pohnutlivými příklady líčí příslovečnou věrnost psí, kladouce ji člověku za vzor, zůstávají prostě věrni vzorům starým a hodně otřelým. Psí věrnost je pouze příslovečná. Ve skutečnosti pes umí býti někdy dokonale nevěrným jako člověk. Či je pes opravdu tak věrný svému pánovi jako dvořenínové, milovnice, židovští věřitelé a zbožní poddaní panujícím rodům? Pes je zkrátka hloupý a nemyslí. Představme si, kdyby si byl vymyslil nějakou zásadu, tak pěknou, jako je lidské: „Dávejte což je božího, bohu a císařovo císaři“, jak by byl teprve dokonalým strážcem našeho domova? U pána by se chytře nažral a nad zlodějem by zamhouřil oko.

Tož také Lapák zapomněl se nad věrností psí. Ani kletby revírníkovy, ani smrtelný chropot vepřův nezadržely ho ve vytrvalém pronásledování lišky. Stal se v tu chvíli jen a jen sportsmanem a chtěl výhradně získati rekord v běhu. A liška to s ním uměla! Několikráte ho zašimrala pod nosem huňatou svojí oháňkou — a to u ní vyznamenává asi tolik, co sukýnka pěkně ke kolínkům vykasaná — a když už Lapákovi začalo srdce divoce bouřiti a on zahořel touhou přitříti se k ní, najednou šmrnc, dostal oháňkou po nose. Liška se zachechtala jak ďábel a vyhoupla na zeď.

„Co bys ešče nechcel, psino?“ křikla uličnicky a její ohon zavlál nad zdí na rozloučenou.

„Šak já tě doběhnu!“ zasípal Lapák a vrhl se k díře.

Rozplameněn chtivostí pomsty zapomněl na železa, jež tam byla nalíčena. Vzpamatoval se, až v nich byl. Srdcelomně zabědoval a převalil se zadkem vzhůru a tu ke všemu nakoukla Bystrouška dírou, jakoby se dívala z okna zvědavě za hezkým chlapcem, a politovala ho farizejsky:

„Nedělé si z teho nic, Lapáčku milé! To bylo pro mne. Měls tam nelézt! Škoda, že spíchám, však ti místová mne pán pomůže, hnedké tu bude. Tož se mívejte dobře.“

Políbila si způsobně tlapku, poslala mu pusinku, zasalutovala oháňkou a nespěšným, plavným během pustila se úvozem k lesu. Lapák, ač bolestí omdléval, skřípal zuby, když slyšel, jak si liška skolí do pochodu: „Když jsem mašíroval…“

„Ó, kruci, ty feno!“

Když se probral z mrákot, měl pocit, že prší a on leží pod okapem. Crčelo na něj z revírníkova klobouku a kožichu. Byl vyproštěn ze želez, ale nevěděl, na kterou stoupnout. Bědoval a hořekoval, až se to mrazivou nocí otřásalo.

Oba nešťastní lovci nastoupili smutnou cestu do myslivny. Revírník podobal se spíše nějakému vladaři z říše vodníků než člověku. Curýčkem s něho teklo. I z pušky vytékal proud jak o veřejném cvičení hasičském z hadice a Lapák za ním, co krok, to ston a vzdech.

Zbytek noci byl v myslivně neklidný. Revírníkem mlela zima, a když nepomáhal lipový čaj, sáhl po staré slivovici. Nepil jí, aby se potil a zapudil rýmu v zárodku, nepil ji vůbec, nýbrž vyplachoval si pouze útroby, protože to v nich vypadalo hůř než v zanesené stoce. Hromoval, proklínal potichu i nahlas, posílal lišku na horoucí skálu a zapřísahal se, dostane-li jednou Bystroušku, že kůži její nedá vydělati na kožešinu pro svou manželku, nýbrž na předložku do místnosti, v které by i po smrti pociťovala muka, jež mu způsobila v dnešní noci.

A vedle postele seděl ubohý Lapák. Paní revírníková ovázala mu sice pečlivě přední nožky, což však to bylo všecko platno, když si nemohl lehnouti. Tolik se nahlídal, tolik se naběhal a marně teď dychtil po odpočinku.

Usedl tedy jako člověk a snažil se snášeti mužně svůj žal. Protože se stále pohyboval mezi lidmi a pochytil sem tam trochu jejich moudrosti, dařilo se mu to, jen ocas mu překážel.