Liška Bystrouška/X.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: X.
Autor: Rudolf Těsnohlídek
Zdroj: TĚSNOHLÍDEK, Rudolf. Liška Bystrouška. Brno : Polygrafie, asi 1920. s. 96–104.
Online na Internet Archive
Licence: PD old 70

„Veď dobře, Lapáčku,“ zahovořil prosebně revírník Bartoš ke svému jezevčíkovi, když se doškobrtali městečkem za humna. Svatá Trojice na pokraji polí zadívala se na dvojici hříšnou, rušící posvátný klid noci, a zdálo se, jako by se byla pousmála svými pískovcovými rty. Revírník se poohlédl a vida, že tu není nikde živé bytosti, pokračoval v rozprávce se svým věrným psem.

„Pánbíček milé stvořil svět dokonale, ale v jednom byl přece chybující. Podívé se, Lapáčku, a tato chyba nás vyhnala z ráje. Žena to byla, set sakra pes. Počíté: V šesti dnech byl svět stvořené načisto, sedmé den, v sobotu podlivá židovského, odpočíval a nejposlízejá v nedělu chodil člověk po rajské zahradě, vykládal se zvířaty, jako příkladně já včíl s tebou. To víš, nedělaje prachzatrackané den, protivné, dlouhé jako půl moře. Pěkně si to dovedu představit, jak temu člověku bylo; hospodé nebylo, kamarádů nebylo, karet, ničehož nic, a rozprávky se zvířaty měl hnedké po krk. Pomysli si, Lapáčku, o čem bych já mohl vykládat celé den s tebou, s ovcou, s oslem, slonem a tak dál. A tož byl smutné a z teho všeckýho měl na krku ženu. Pánbíček mu ju udělal pro potěšení. Ženská byla nedělní práca, a to znáš, zač taková šťuchačka v nedělu stojí. Dneské pracuje v nedělu leda švec. Ženské majó nedělu v krvi a proto se tak pořád parádijó. Chlap uviďa ju zhlópl, sedmkrát zhlópl.“

Věrný Lapáček za té rozprávky přestal vrtěti ohonem, zastavil se a zavrčel.

„Mlč kamaráde, mlč, nechcu se róhat. To já hovořím, huba prostořeká, aby cesta ušla. Mlč a veď dál. Dom eště daleko. To ti ale povídám: Já byt v ráju, ani sem po ženské nevzdechl. Dobře bylo býti člověku samotnu. Psa bych za ňu byl nedal.“

Lapák nespokojil se tímto polichocením a zavrčel hlasitěji.

„Protože všecko, co je chlap,“ pokračoval revírník, „zhlópne v jisté čas po jaře, když je máj teplé. Ostatně není v tym člověk sám. Zhlópne každé tvor v svoju dobu, byť si to aji liška byla.“

Teď však zdálo se, že má Lapák řeči revírníkovy zrovna dost. Vysmekl mu šňůru z ruky a rovnou rozběhl se do pole.

„Deš semka, potvoro, geh zurück,“ zakřičel revírník; avšak Lapák nedbal, zaštěkal divoce a hnal se dále.

„V tymto něco vězí,“ pomyslil si revírník, „bez příčiny by tak zlostně nevydával.“

I jal se uvažovati; a poněvadž mu to působilo obtíže, vytáhl si faječku a zapaloval. Člověku se snáze myslí, má-li trošku kouře pod nosem.

„Set sakra pes do hroma! Na minut hodiny se vsadím, že je v tym naša liška. Ať se na místě propadnu, netólá-li se tu.“

Skutečně Bystrouška toulala se polem. Postřehla revírníka a slyšela dobře, když vykládal o jejím zhloupnutí. Neboť mluvil víc než hlasitě, jak už to mívají ve zvyku lidé, kteří žijí víc venku než pod střechou. Jeho slova ji zlobila, i přiblížila se pokud možno blízko, aby uslyšela víc. Ve své opatrnosti zapomněla, že revírník má s sebou pušku. Ta zmínka o zhloupnutí ji rozezlila.

„Počké,“ řekla si, „uvidíme. Já ti povím, kdo je hlópé. Ukážu ti, že to ešče nésu já, a nevím, koho to víc bude mrzet.“

Povídala si to také nahlas, a tu ji Lapák zvětřil a hnal se k ní touže se setkati s dávnou kamarádkou. Byl by ji asi doběhl, kdyby nebylo revírníka. Ten rozhněván zpronevěrou Lapákovou zastavil se, vytáhl píšťalu a hvízdal jak bez rozumu.

„Vrátíš se!“ volal. „Myslíš, že jsem zapomněl dutky doma, podívé se hen.“

A chudák Lapák chápal též, že je zle. Skrčil se, jakoby se chtěl propadnout do řádků brambor, a plazil se po břiše k pánovi. Zahlédl dutky a očekával věci nedobré. Z opatrnosti zatáhl jazyk, zatvářil se seč byl nejnevinněji a chystal se olíznout i boty svého velitele, kdyby se snad rozmyslil a ustrnul se nad ním. To by však člověk nebyl ani člověkem. Revírník zmocnil se, ač silně kolísal na nohou, šňůry a počal nemilosrdně Lapáka vyplácet.

„Tož ty tak, taky bys pána nechal, set sakra pes. Za to, že ti důvěřuji víc než osobě ženské? A ta je při všeckým přece jen trochu taky člověk. To mám od tebe za svoju starostlivost?“

A jak práskal, tak práskal. Nebohý Lapák ztratil úplně hlavu a zdravý rozmysl jako revírník a uhýbaje ranám kroužil kol něho, pokud šňůra stačila. Než všecko má svůj konec, i šňůra, jen trápení našeho konce hned tak brzy není. Již se nebožák jezevčík škrtil, jazyk vyplazoval a naříkal, až se to rozléhalo ozvěnou přes pole a lesy. Rozpomněl se na Bystroušku, kterak se smávala jeho zbabělosti, rozpomněl se, jak hrdinsky překousla provaz, který ji poutal k boudě a k myslivně, a rozhodl se, že bude následovati jejího příkladu, že ji vyhledá v lese a že rázem skončí svou otročinu v lidských službách. Po pádné ráně vyskočil a napínaje veškeré síly chtěl se revírníkovi vydrati.

Dopadl ten pokus škaredě, neboť vzápětí po něm revírník, jemuž se zatočila z honby v bludném kruhu hlava, pozbyl rovnováhy, dopadl jak dlouhý tak široký na zem. Ale neuhodil se, protože padl na měkko, přímo na Lapákův hřbet. Tím vyvrcholilo psovo utrpení. V té chvilce si chudák myslil, že nastala jeho poslední hodinka. Zaúpěl, co měl hrdla, šňůra povolila, avšak Lapák nyní již na útěk nepomýšlel. Nemohl se prostě pohnouti. Usedl, chytil se za hřbet, aby se přesvědčil, je-li celý, a hořekoval vytrvale.

„Aspoň mu udělám po celém lese a v polích ostudu, aby kdekteré zvíře vědělo, jak je člověk ukrutný.“

Ani revírníkovi nebylo dobře. Padl hodně s vysoka a lekl se víc, než udeřil. V kříži ho bolelo, hlava mu šla kolem a pot lil se mu se skrání. Jak tu tak seděl, zahromoval nedbaje hanby:

„Zatracené dobytek, set sakra sviňa pes.“

Nad horami svítalo, jasnilo se a i revírníkovi se rozbřesklo, že takto nemůže domů. Pomačkán, uválen, znaven dobelhal se na kraj lesa, uložil se do hebké trávy a ve chvilce spal. Spal tvrdě v podzimním tom jitru jako tenkrát na jaře. Ale tentokrát nepřiletěl ani zbožný komár, poněvadž sešel starobou, ani skokan nepřihopkoval, ani nebylo nikde nablízku liščího hnízda, za to Bystrouška zkušená a zmoudřelá vyhlížela na něho z křoví.

„Vidíš, kdo zhlópne,“ vrčela škodolibě, „zhlópne aji bez ženské. Ta by ti včíl byla věru dobrá.“

S Lapákem byla naprosto spokojena. Pes očenichal revírníka, rozpačitě u něho postál a pak nedbaje příslovečné věrnosti psí pomalu se vzdaloval a belhaje o všech čtyřech vracel se do myslivny.