Přeskočit na obsah

Letní vzpomínky/IV.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: IV.
Autor: Jan Neruda
Zdroj: NERUDA, Jan. Sebrané spisy. Díl XII. Básnické spisy. Praha : F. Topič, 1898. s. 431–440.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Já miluju samotu: k poustevci,
jak známo, rád anděl se druží,
a sotva si člověk s ním sesedne,
už srdce se v těle pruží.

A je-li to andílek dobráček,
s tou dušičkou jasnou a hladkou,
má očička jako pomněnky
a hubičku medově sladkou.

A je-li to andělík satanáš,
jenž člověka pokoušet ráčí,
má očička černá a plamenná
a hubičku ještě sladčí.

Jelení Příkop sad rozkošný,
hezčí než každý jiný,
na vrchu květy a ovoce,
v dolině lesíček stinný.

V dolině stromů je šumění,
zrkání potůčků malých,
v letě tam bývalo jeviště
chlapeckých her mých kalých.

Tam stavěl jsem mlýnky, tam lodičky
jsem na dlouhé niti vodil,
tam jsem se k vůli krápníkům
jeskynní studánkou brodil.

Tam jsem se soudruhům osvědčil,
pěkně že po stromech lezu,
tam jsem si shledával kameny,
sbíral si hlemýždě s bezů.

Hlemýždě překrásně zbarvené,
růžové, černožluté,
v placatý koláček stočené,
v růžek zas zavinuté.

Domů jsem nosil ty poklady,
zvláště ty přecenné šnečky,
do rána vždycky pak zasmrádly,
a otec je vyhodil všecky.

Též romantiku měl údol ten:
kdys sochař kýs dívku lubil,
a neví se zkrátka, proč a zač,
však ví se, že ji tu zhubil.

Prý teprve po letech našla se
zde v zemi pak její kostra,
a slavný soud našel si sochaře
a spustil si na něho zostra.

A sochař pak kostru tu spodobnil,
jak sídlí v ní žáby a štíři,
a můžete podnes ji viděti
v kostele svatého Jiří.

Ta historka stará vězela
nám hošatům ve kotrbě,
my hledali místo osudné
a našli je při staré vrbě.

„Ba, tady to bylo!“ A pro všechny
už věc to pak zúplna jistá,
vždyť kamkoli jsme se tu ohlédli,
pranikde tak šerého místa!

A jedni se zastali sochaře,
a druzí se stavěli k dívce,
a došlo to k slovům prudkým dost,
ba došlo až ku přezdívce.

Já přivržencem jsem dívky byl
— už tenkrát jsem ženskou ctil něhu —
a přemýšlel o tom případu
a vůbec o světa běhu.

Ze neměl jsem výtvarných talentů,
a sochařskou ruku pádnou,
hned tenkrát pevně jsem usnes’ se,
že nezhubím dívku žádnou.

Ó, já byl moudrý, to mohu říct!
Byl hoch jsem, sám knihou se mučil,
a přece jsem vážně a důstojně
již menšího hošíka učil.

S ním četl jsem, psal jsem a počítal,
já hodiny jsem si s ním hrával,
a když jsem směl vyjít si procházkou,
vždy hošíka s sebou jsem brával.

Nejraději v Jeleních Příkopech
jsem svěřence svého vodil,
s ním poučně po květných záhonech
a od stromu ke stromu chodil.

A pak jsem ho chytře kams zastrčil:
„Dej pozor na dělníky, služky!“
a učeň když takto stál na stráži,
já mistr krad’ mezi tím hrušky.

Ve zlatém vzduchu včeličky
po záhonech se honí,
při letu jejich křidélka
stříbrným jasem zvoní.

Dávají květinkám znamení:
„Po zlatém voze jedu,
trochu si s tebou polaskat,
trochu ti ubrat medu!“

Líbezné tyto veršíky
skládal jsem z dlouhé chvíle,
když jsem kdys v Jeleních Příkopech
čekal své Vilmy milé.

Parný den! Ticho kol a kol,
přece však v teplém vzduchu
plno je různých šepotů
a zvučivého ruchu.

Samí jen malí tvorové:
po stromech vosy hučí,
po keřích brouci drnkají,
medáci po trávě bručí.

To se to čeká člověku!
Stále se v dálku dívá,
neví, co počít, čím mařit čas,
a zívá, anebo zpívá.

Konečně vyběhla ze brány
ta dívka má medodechá,
já vidím, jak letí jí šatičky,
jak do mého objetí spěchá.

Rád bych jí zaletěl v ústrety,
leč, brachu, měj krok jen volný,
líp, když si pranikdo nevšimne,
že máme spěch obapolný.

Pod lipou sedíme košatou,
toneme v blaženosti,
ohnivá ústa má metají
šípy o lásce a — ctnosti.

Naslouchá Vilma. Pojednou
ret její pracně cuká —
znám to: teď nebohé ukládá
panenské mlčení muka.

Čílko se lehýnce svrašťuje,
oko jak do dálky třeští —
znám to: ten oheň sálavý
moje už vítězství věští.

Obličej celičký zčervenal,
pevně se sevřela ústa,
pak pojednou shrklo jí se rtíků:
„No, to je pěkné — pan Šusta!“

Pan Šusta je před námi. Pěkný chlap!
Nebýt té hněvné záře,
však byly by dosti příjemny
ty červené osmahlé tváře.

Má na puntu, cylindru, fračisku
široké, stříbrné třasky,
má hedvábné kalhoty do punčoch,
má stříbrné na škorních přasky.

Svou patu teď zarývá do písku,
a hrdě se rukou bočí —
je vidět, že hraběcí lokaj to,
ba snad to sám hraběcí kočí.

Pan Šusta je před námi. Oči své
jak ve slunci kocour mhouří,
a mohutné tělo se kolísá
jak doubec ve větrné bouři.

A naproti němu Vilmička
jak lísteček schoulena sedí,
a třese se bílá jí ručička
a očka jí k zemi hledí.

Jsem překvapen; cítím že nadešel
teď okamžik přec jen vážný.
Kdo je ten muž? Bratr to Vilmin snad,
či jiný to její duch strážný?

Já vidím: není už vyhnutí,
a něco se věru teď stane!
Nuž spustil jsem: „Nač toto civění —
co chcete vy od nás zde, pane!?“

Ruka se zakývla v oblouku,
rty zachvěly jak dva listy,
a změřiv mne, chraplavě vyrazil:
„Tak to je ten panáček čistý!?“

A zamáchnul znova zas rukou svou,
jak ku ráně napřaženou:
„A taková běhavá fiflena,
ta býti chce mojí ženou!?“

Čtenář už uhod’, co stalo se teď:
že ztrnutím byl jsem němý,
pak ale že skočil jsem na chlapa
a oba jsme letěli k zemi.

Že tloukli jsme jakoby do špalků,
navzájem si škubali vlasy,
a po celých sadech že zuřivě
se rozlehly naše hlasy.

Že, kde jaký zahradní pomocník,
kde jací zevlaví lidé,
se sběhli, nás od sebe trhali,
et cetera — jak už to přijde.

No vidí teď čtenář: A zrovna ne!
To čtenář má ze svého čtení!
Zná dobře sic, jak to je ve knihách,
však v životě tak to není!

Nač vypravoval bych dle šablony,
nač hrdinstvím jakýms se třáskal;
vždyť Šusta měl ruce jak lopaty,
a byl by mne ukrutně zpráskal!

Já k jinému sáhl jsem prostředku,
to prostředku „vzdělaných lidí“,
já k chlapu se zády obrátil —
ať mužnou mou pohrdu vidí!

Ticho. Pan Šusta by ovšem as
cos spustil, však neví, jak k tomu.
Konečně slyším, jak zostra dí:
„Teď, holčičko, v kalupu domů!“

A zase je ticho, tak okamžik.
Pak zaslechnu šustění šatů
a praskání písku, a kroky už
se za mnou teď vzdalují v chvatu.

Já osaměl. Zrak můj zardělý
dvě postavy v dálce stíhá.
Jak půvabně šatík růžový
se zelenou průlinou míhá!

Jak klobouček Vilmin slaměný
se v sluníčku lesklém zlatí —
jak protivně za dívčí postavou
se černé to fračisko klátí!

A mně je tak horko! Ba je mně
jak ve varné vodě v tom vzduchu —
a zdá se mi, plno že posměchu
v tom šepotném vůkolním ruchu!

Po keřích brouci si drnkají,
medáci po zemi bručí,
v květinách včeličky zvonějí —
a hlava mi hučí — ach hučí!