Letní vzpomínky/I.

Letní vzpomínky Jan Neruda
	I.	II.

Údaje o textu
Titulek:	I.
Autor:	Jan Neruda
Zdroj:	NERUDA, Jan. Sebrané spisy. Díl XII. Básnické spisy. Praha : F. Topič, 1898. s. 421–423. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Motto:

Co v próse nebylo by nic,
dá do veršů se; není sic
pak ještě ničím také,
však je už prajinaké.

1.

Dláždění velké a nesjeté,
zelenou prorostlé travou,
dva paláce stojí na levo,
dva paláce stranou pravou.

Budovy rozlehlé, obrovské
v tiché se náměstí spjaly,
a hledí tak šeře a podřímle,
jak spaly by a jen spaly.

Kdykoli odlehlým náměstím
hošík jsem projíti musil,
vždy kráčel jsem mimoděk po prstech
a tesklivě dech jsem dusil.

Jací as spavým těm olbřímům
velicí snové se zdají!
Co asi ty mříže a zákleny,
co mhouravé arkýře tají!

2.

Však někdy nás více si zaběhlo
do „palácového koutku“
a náměstí pojednou oživlo,
jak dotknutím květného proutku.

Pak vesele tam a kurážně
se hlasy nám ze hrdel draly,
a smáli jsme se, jak zvuky ty
kdes do zdí a do oken praly.

A náhle jsme vejskli a slouchali,
kam blabolná ozvěna letí,
a poskočili si a utekli —
vždyť víte, co umějí děti!

3.

Z těch obrů byl jeden můj miláček,
měl tváři až černou, však klidnou,
měl veliká vrata kovaná,
a za nimi portýrku vlídnou.

Jak rád bych byl s obrem hrál si tím
a leckde ho pozatáhnul!
A vskutku se stalo! Kdys v podvečer
jsem drze mu na knír sáhnul.

A sotva jsem zatáh’, těžký zvon
vnitř na poplach domem duní,
a ve vratech dvířka se rozlítla
a ve dvířkách portýrka funí.

„Ty nezbedo, čertovo pometlo,
ty ďábelská — odpusť mi, nebe! —
jen dostat tě někdy mých do rukou
a roztrhám, rozmelu tebe.

Já zrovna si uložím dítě své,
v tom banda ta na poplach zvoní,
a chytla-li holka už dřímotu,
má chudinka také zas po ní.“

4.

Já výskal a skákal a točil se
a moh’ jsem se popukat smíchy;
však když jsem se octnul až za rohem,
byl pojednou jsem pak tichý.

„Vždyť nemusila’s mi tak nadávat,
ty nehodná, hubatá paní;
víš, nech si tu hloupou svou holčici,
a ta ať si nechá své spaní!

Ať ve spaní roste a tloustne si,
co je mně do škvrněte, do ní,
však já ti ji nikdy už nevzbudím,
má ruka už nezazvoní!“

Tak sliboval jsem a potvrdil
vše řečené máchnutím ruky,
a nežli jsem doběhl k domovu,
jsem sepral se s desíti kluky.