Lazebníkův nový rok

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Lazebníkův nový rok
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek jedenáctý. Praha : I. L. Kober, 1880. s. 286–301. Dostupné online.
Licence: PD old 70
1835

Ach, zapříti to nemohu; první den měsíce ledna 1835 zlatými slovy v komůrce srdce mého zaznamenán jest! Ó ty krásné, roztomilé novoroční slunce! ty ovšem nestydatě studeně svítíš, komu se tak na kapsy usmíváš, jako mně poctivému umělci lazebnickému a pověstnému holiči, kterýžto jsem všecky své skuhravé starosti, roztrhané boty, konto od krejčího a své napořád se ztenčující prádlo, ba což ještě mnohem více jest, svoje ztrápené, přecitelné srdce na tebe téměř uvalil; — takový člověk se arci může smáti, může i třeba na zemi několik kotrmelců udělati a vivat! zvolati — a to jsem také učinil. Ó Karolínko, Karolínko! kdybys viděla, jak mnou srdce pohazuje a jak často si na hlavu sahám, jestli jsem o ni ještě nepřišel, jestli se toliko ve snách nepotápím, když na tu blaženou rejdovačku myslím, jižto jsem s tebou — tiše však, tiše; tak mistrovsky si to nesmím zobraziti; samou radostí bych o všech pět smyslů i o rozum přišel, a toho všeho byla by předce veliká škoda, jelikož mi vlastně všickni k mému štěstí dopomahali. — Zdá se mi ale, že jsem již skutečně několik hrstek rozumu vytrousil.

Ó nový roku! Ach, kdyby mi některý čarodějník tento medový, osudný den v mé blýskavé misce jak v zrcadle byl ukázal, všecky svoje pány, jimž ostrou břitvou pod nosem jezdívám, bych byl za to s radostí dal. — A však, abych někdy, až moje jinošská krev pokojněji žilami běhati bude, utišenou myslí poznati mohl, jak se štěstí moje událo, zaznamenám si to všecko jako krásnou historii.

Bylo fučivé jitro, to jest: vítr se dral do všech tajných děr mého oděvu, jakoby mne z něho vyloupnouti chtěl. Nehty u rukou jsem měl jako barvíř, mráz mi je byl tak omaloval na modro. I běžel jsem, co nohy stačily, k svému nejhlavnějšímu příznivci, k starému, bohatému radovi Mrkvičkovi, jehož každodenně v sedm hodin ráno holívám. Pan Mrkvička byl velmi přívětiv, a proto jsem mu také bez ouzkosti gratulací k nohám vyklopil.

Vždyť je dobře, milý Zvonku, řekl on. Co je nového?

Já mu podal ve vší zdvořilosti sedadlo, upevnil jsem mu okolo krku ubrousek a dal jsem se do vychvalování nového mýdla na vousy, které právě vynajíti hodlám.

Pan rada mi pochvalně přisvědčil a s úsměchem se na mne podívav, ptal se při namydlování: Řekněte mi předce — vyť tamto, v tom velkém domě naproti holíváte? — řekněte mi předce, viděl-li jste již to čarokrásné děvče na blízku, ježto tam nyní již několik dní přebývá?

Leknutím byl bych mu málem mydliny do tváře vlil; neboť jsem v nadřečeném domě o jiné krásotince nevěděl, než o tobě, má Karolínko. I domníval jsem se tedy — a jakž bych se to byl neměl domnívati? — že tebe tou otázkou myslí, tebe, moje u vší tajnosti vyvolená, a zapýřiv se studem panickým, třesoucíma se rtoma nesměle jsem odpověděl: Ano, viděl jsem — Karolinku, páně Kalkulatorovu kuchařku!

I ne tu — řekl na to starý pán — já myslím onu dámu, zpěvačku, signoru Kamaldoliovou, ježto se tu několik dní pozdržeti chce a tam naproti si byt najala. — Vidíte, přítelínku, mluvil slaďounce dále, vy byste se mně velice zavděčil, kdybyste se k ní pod nějakou záminkou dostati mohl.

Proč bych se nedostal! řekl jsem, dlouhými tahy mu neposlušné vousy smetaje. Jak to ráčí blahorozený pan rada poroučeti?

Hned uslyšíte, jak mile jen s bradou hotov budete.

Pan Mrkvička náležel k pokolení Esauovu, a jeho každodenní zrůst vousů podobal se ježkové kůži, které se i mé nejlepší břitvy poněkud bály. Velmi mnoho však držel na hladkou bradu, a mou uměleckou každodenní ochotnost štědře odměňoval. Srdnatě jsem mu tedy jezdil břitvou po bradě, neohlížeje se na to, zda-li na své nejlepší a nejostřejší břitvě zubů nadělám.

Když jsem jej oholil i obratně mu bradu utřel, řekl potají: Rád bych se, přítelínku, s onou krásnou dámou lépe seznámil; hleďte tedy, abyste jí tento zapečetěný lístek doručil, ale nějak chytře, rozumíte? Nakloní-li se štěstí mým žádostem, neopominu vděčným se vám proukázati. Zatím tuto vezměte, tím se na vaši mlčenlivost spoléhám.

Při těch slovech způsobil na mé radostí trnoucí dlani kouzedlný zvuk, vtiskna mi do ní tři saské tolary. Blahý cit, jaký se mne přitom zmocnil, nelze obyčejnými sprostými slovy vypsati. Z dlaně se mi hrnul do lokte, odtud do vazu, a po zádech až do malíku na levé noze.

I přisliboval jsem, jak mi jen možno bylo, že mimo mne a mimo něj žádný ani slovíčka o tom věděti nebude, a z celého srdce a plnými ústy jsem přál, aby moje nepatrná službička k žádanému užitku dospěla, při čemž jsem i pana radu ujišťoval, že všechněm svým schopnostem k outoku hnáti rozkáži.

Učiňte tak, přítelínku, odpověděl pan rada, radostně si ruce mna; až lístek odevzdáte, zpozorujeme snad nějaký oučinek, a potom vás o dalším počínání zpravím.

Pokloniv se nad míru zdvořile, hnal jsem se ze dveří. — Než ale ke zpěvačce půjdeš, promluvil jsem v duchu sám k sobě, musíš předce aspoň tu v domě svým povinnostem dost učiniti. — O schody výše bydlel kupec Zlatovrk, živ jsa ze svých ouroků. Tam jsem zaťukal, gratuloval — a přívětivě jsem byl přijat.

Pak Zlatovrk mne nechal umění moje pořádně a bez překážky provésti; ani dost málo nezpříčil přitom obličej. Když jsem však hotov byl a všecky své nástroje s nevyrovnanou hbitostí a obratností urovnal, vzal mne za ruku a řekl: Milý Zvonečku, vyť jste předce viděl Figara čili Lazebníka Sevillského?

Na mé ujišťování, že v celém městečku žádného neznám, jenž by se takto jmenoval, že tomu ani věřiti nemohu, aby někdo v lazebnickém umění zběhlý ze Sevilly zde se nacházel, jelikož toto město, jak mi ze školy ještě velmi dobře povědomo, ve Španělích leží — — na všecko to mi pan Zlatovrk odpověděl s přenáramným smíchem.

Nikoli, tak jsem to nemyslil, prohlásil se konečně, an se mu bylo vykrmené bříško poněkud opět usadilo; Lazebník Sevillský jest opera, kdež ten Figaro hlavní figuru dělá. Jeť vám jako na obrtlíku obratný, dovádivý človíček — kníže všech lazebníků — a se všemi hezkými děvčaty ví, jak co navlíknout. Takový postranní výděleček se vůbec, tuším, dobře hodí pro lazebníka. Ti celý den šukají, přijdou do mnoha domů, zaslechnou a uvidí ledaco, a mají také příležitost, ledaco promluviti a vyjednati. — Vidíte, milý Zvonečku, vy byste měl také něco s donášením zamilovaných lístečků — jako ten Figaro Sevillský, začíti. Já ku př. bych vám hnedky dal něco na práci. Vidíte-li tam naproti — ta poslední tři okna? Tam bydlí stvořeníčko, jako andílek — nějaká signora Kamaldolka, vlaská zpěvačka — jede tu naskrz do hlavního města. Takovým osobičkám se někdy peněz nedostává — já jich mám dost a rád bych si dal něco zazpívat — v tom našem hnízdě nemá člověk příležitosti, aby se jednou předce moudře obveselil.

A co se tedy vašnostem líbiti ráčí? otázal jsem se, potichu již velmi důvtipně vypočítávaje, kam pan Zlatovrk míří.

Abyste mi psaníčko na toho protějšího andílka obstaral, milý Zvonečku. Já mám sice dosti svých lidí; ale v takových případnostech se člověk nejraději na cizího spolehne — nu, vždyť mi rozumíte! Naději se, že umíte jazyk za zuby držeti, aby se marná pověsť neroztrousila. Nechte se zatím touto zlatou záplatičkou ústa zašiti! — Z psacího stolku přinesl jakýsi zažloutlý penízek a psaníčko. — Dobře-li to vyvedete, přiletí k vám více takových strnádků!

Více takových strnádků! ozvalo se ve mně zlaté echo; já pak lístek i dukát honem schovav, se vší poníženou ochotností jsem se děkoval.

Nejlaskavější a nejváženější pane ze Zlatovrku! řekl jsem celý nadšen; já sice tu Kamoldolku neznám, založil bych se ale o ten dukát vašnostmilosti proti mosaznému knoflíku, že vašnostino nabídnutí nikolivěk neodmrští. Vašnostmilosti ráčíte tak dojemných mravů býti a v takovém jazyku se znáti, že nikdo odolati nemůže.

Myslíte, můj milý Figaro? odpověděl s libým usměchem pan Zlatovrk.

Dozajista, pojišťoval jsem, ať se Zvonek nejmenuji, když vám tu dámu nenakloním, vysoce uctěný pane ze Zlatovrku!

Pospěšte si tedy s lístkem!

Poprosiv o další přízeň, totiž o milostivé propůjčení brady mé břitvě, pospíchal jsem dále. Venku jsem nemohl přes srdce přenesti, abych se na milého zlatinkého strnádka nepodíval. Byl holandský. Ach, ti Holanďané jsou předce jen lidičky k pomilování, že tak roztomilé dukátky dělají! I bělejší nad mléko Sasíky od pana rady jsem několikkrát přepočítal. Na to jsem je opatrně do papírku zaobalil; neboť jsem si nedůvěřoval, příliš outlounkým kapsám tyto neobyčejné hosty svěřiti, a pak jsem se na třetí schody pustil, ježto jsem ještě jednoho pána v tomto domě k obsloužení měl, totiž dramatického básníka Krásomila, jenžto se staré tetce k vůli v městečku zdržoval, an se jejím dědicem státi chtěl. Tak jsem alespoň slyšel vypravovati; a co by zde také jiného chtěl? Sem sotva jednou za rok cestující divadelní společnost přirazí, a od té není na výdělek ani pomyšlení.

Pan Krásomil seděl na kanapíčku a převracel listy malé, červeně vázané knížky. Pozdraviv jej, urovnal jsem sedadlo, a požádal jej, aby mne nechal vykonati povinnost. Zpívaje odhrnoval si z obličeje rusé kadeře, ujišťoval mne, že jsem charmant chlapisko, a dělal přípravy peřím porostlou bradu si oholit nechati.

Jaká to nestydatost, mne chlapiskem nazvati: Vy jste snad charmant blázínek, vážený pane Krásomile! beztoho každý básník o kolečko více v hlavě má: já ale nejsem žádné vaše chlapisko, vy básníku básnický! Takto jsem — myslil, toť se samo sebou rozumí; kdybych to byl řekl, byl by mě snad i s břitvou ze dveří vyhodil. — Když jsem mu bradu namydlil, počal jsem zamračeně břitvu brousiti. Toho si ale pan Krásomil ani nevšimnul, usmíval se a — jeden, dva, tři tahy, a na bradě nebylo víc jediného zažloutlého pírka. Pokaždé, kdykoli jsem jej holil, na mysl mi připadlo, že snad pan Krásomil krom těch rusých vousů jiného zlatu podobného jmění nemá. Dnes mi to ale nepřipadlo; dnes jsem s hrdostí myslil na svého vlastního, skutečně zlatého Holanďana v kapse.

Nechtěl byste mi nějakou službičku prokázati, pane Zvonku? řekl pan Krásomil, bradu si utíraje.

I proč ne! odpověděl jsem, a pomyslím: Jen nic o zpěvačce, v té případnosti jsem jen za dukáty k službám.

Tak se ale v skutku stalo. Pan Krásomil řekl však jen, jako nic, beze všeho okolkování a slibování: Tu vizte tento outlounký lísteček; náleží slečně Kamaldoliově tamto naproti v domě. Viďte, že jej při příležitosti s sebou vezmete, poněvadž právě jiného k poslání nemám?

To bylo ale všecko tak nemastné, tak jaksi nezdvořilé, že mne zlost od paty až do hlavy projela. — Pane Krásomile, řekl jsem vážně a hrdinsky jsem se před něho postavil; pane Krásomile, já jsem umělec, který na čest drží, a žádný poštovský poslíček. Buďte tak dobrý, zlatý pane Krásomile, a pošlete někoho jiného! — Tak jsem mluvil, neboť jsem si zcela nic z toho nedělal, dá-li se pan básník čili nedá ode mne holiti.

Drahá, roztomilá dušinko, dotknul jsem se vaší cti? zvolal bolestně pan Krásomil. To nebyl můj oumysl! Ani mušku nechci uraziti, tím méně lazebníka. Ale jen nechte; vy jste mi veliké, znamenité služby již proukázal, bradu jste mi vždy s neobyčejnou obratností, ouhledně a bez bolesti oholil; vždy jste ostrou, lesknoucí se břitvu míval, a předce jste mi nikdy krk nepodříznul. Vy jste mi konečně dnes tak krásně k novému roku gratuloval. To žádá odměnu! Zlata a stříbra nemám, poslední můj tolar prasknul včera na punš, při němžto jsem se slušně se starým rokem rozloučil. Odměním se ti ale předc, vousoskumný tvore! Sem patř, na tento bílý klobouček! Do leta ještě daleko, Apollo se do té doby o slušný příkrov na moji hlavu postará. Tobě však, bradoholivý člověče, může i v zimě dodati genialnosti. Vezmi ho, jest tvůj: obstarej mi ale lístek!

Co jsem s tím dobrosrdečným bláznem dělati měl? Vzal jsem skoro zánovní klobouk — na hlavu mi byl, jakoby ho byl kloboučník na mne ulil — a strčiv bez toho již dávno ošumělou čepici do kapsy, přislíbiv, že lístek odevzdám, uháněl jsem po schodech dolů, abych roztomilá psaníčka na určené místo připravil.

Zvolna jsem kráčel po schodech v domě, kde bydlela signora Kamaldolka. I zazvonil jsem, ani ještě říkaje nevěda, jakým způsobem se u dámy řízení svého sprostiti. A však lazebník — zvláště lazebník vtipný, jako já, ví brzo, jak si pomoci. Někdo vyšel. — Tys to byla, Karolinko!

Ó Karolinko, jaks nadutě si tu počínala! Jakž mě to zabolelo! Kdybych tě nebyl už tak nelidsky miloval, byla bys musela hrdost svoji pykati. Podobalo se však, žes mě neznala — a takž tobě odpouštím.

Abych jako z čista jasna o lístkách nezačal, velmi důvtipně jsem se tázal: zdaliž by tu moje břitva něco na práci neměla. — Jsme tu samé ženské, a vousů nemáme! odseklas ty na to, ale mezi tím, co jsem přemejšleti začal, jak jsi se asi od Kalkulatorů k znamenité zpěvačce dostala, přišla tato sama. Na mou věru, žínka, že jsem měl plná ústa laskomin; rostlá jako jedle, na jedné tváři červená, na druhé bledá, na jedné noze pantoflíček, na druhé střevíc — trošku neurovnaná — leč jaký div? — byloť ještě velmi časně.

Co byste rád, příteli? tázala se, i bylo po řeči viděti, že je cizokrajanka.

Já, osoba nepatrná, nic vlastně nechci, nejrozkošnější! přináším ale něco, a jak se mi zdá, velmi příjemného. Tutoť nesu tři lístky, jež vám k outlým nožinkám složiti mám; abyste se však pro ně shýbati nemusela, radší je hned do krásných rukou položím. Tu jeden od bohatého pana rady Mrkvičky, druhý od velmi bohatého pana kupce Zlatovrka, tento třetí od chudého sice, ale velmi dobrosrdečného panáčka, totiž básníka Krásomila.

Krásomila? — zvolala zpěvačka, i sáhla po jeho lístku nejdříve, doložíc: Bravo! — Na to rozpečetila páně radův pěkně složený lísteček, četla i smála se jako rozpustilý diblíček a točila se na patě jako šamrha.

O questa bella cosa! zkřikla, pokývnula na Karolinku a mě co blázna přede dveřmi státi nechala. Brzo však se obě zas vrátily. Signora si mě prohlížela, smála se a posléz na mne také kývnula. Šel jsem za ní. V pokoji ukázala na velikou bílou konvičku a na talíř s kyprou bábovkou. I nedělal jsem okolků a posadiv se, chutě jsem začal snídati. Bylať dobrá čokoláda, a mně velmi vítána; neboť krom zlatého Holanďana, tří bílých Sasů do kapsy a klobouku na hlavu, nebylo se mi dnes ještě nic do žaludku dostalo.

Příteli, začala zpěvačka, an jsem já si zatím třetí šálek nalíval a chvilkami zamilovaným očkem po Karolince mrskal — vy byste zajisté rád věděl, co v těch lístkách stojí?

Ó, já se neopovažuji býti tak zvědavým! odpověděl jsem, co možná bylo nejhlasitěji, neboť jsem byl právě notné sousto strčil do huby.

Já vám to ale předce přečtu. Tady, v lístku pana rady stojí: Odevzdávám tyto řádky Náhodě, aby se do rukou Vašnostiných dostaly. — Nuž prosím, říkají vám Náhoda?

Nikoliv! řekl jsem všecek pohoršený a právě už nasycený; Náhoda mi neříkají, také Náhoda nejsem a není to hezké, že pan rada poctivým lidem přezdívá. Mně říkají Zvonek, jsem kandidát všeho vědectví.

Nu, nesmíte se hněvati, upokojovala mě zpěvná krásotinka. Staloť se to bezpochyby omylem. Na začátku, dřív, nežli se vám do rukou dostal, byl snad opravdu lístek pouhé Náhodě odhodlán. — Já vám ale hned i trojí odpověď doručím.

I posadila se a popsala tři lístky. Za deset minut bylo všecko v pořádku. Já pak, šťastný vyslanec, jako postřelený utíkal jsem opět do domu naproti, sotva že mi času stačilo k povážení, že žádnému z těch tří zbouchnutých pánů o sousedním soku povědíti nesmím, an by sice moje nově nalezené stříbrné a zlaté doly opět se zasypati mohly.

Nuže, milý Zvonečku, jak jsme byli přijati? přišel mi rada v oustrety.

Bon! řekl jsem, tu ráčíte již odpověď míti.

Hltavě sáhnul oběma rukama po lístku, ztrhnul obálku a četl. — Výborně! zaplesal. Zejtra na večer, puncto o šesti hodinách, zlatý Zvonečku — o šesti hodinách jsem pozván na šáleček čaje. Optime! — Tu, zlatoušku, něco za své anjelské poselství vezměte!

A opět mě tři Sasíky vklouzly do dlaně. Na to mi kázal pan rada sečkati, opět několik slov napsal, do papírku dva veliké žluťáčky zapečetil a mně je ke zpěvačce donésti velel.

Aj, půjde-li to tak dále, myslil jsem si v duchu, budeš si moci posléze cestu k srdci Karolinčinu samým stříbrem vydlážditi. — A pan rada se nespokojil pouhými Sasíky; mluvilť také o další péči o mne, o vyšší praxi, o študiích, o zkouškách i magisterium atd. Člověku, jako vy jste, milý Zvonku, musí se pomoci. Vyť projevujete veliký důvtip, a ten se nesmí zanedbávati. Jen se na mne spolehněte!

I děkoval jsem se, a rád mu v duchu odpustiv „Náhodu“, letěl jsem k panu Zlatovrkovi. Usmívavě se mi tento vstříc kolébal, lístek žádostivě otevřel, přečetl a řekl: Hle, to je dobrá! — Nu, počkej, Figaroušku, musíme tě také potěšiti. — Ze stolku přinesl na to dvě svinoutky. Jednu mi mlčky vtisknul do ruky, a druhou mi všelijak před nosem toče, řekl: Já se úplně na vaši poctivost spoléhám, Zvonečku. Zde máte třicet tolarů. Za ty kupte šál podlé nejnovější módy, a pak jej té jisté a povědomé osobince doneste! Vám ale moje vděčnost ještě se neodměnila. Chcete-li se tu usaditi, rád vám za skrovné úroky summu peněz zapůjčím.

I kdožtě si mohl tak zavýsknouti, jako já Václav Michal Zvonek! Vidělť jsem již v duchu čtyry mosazné misky, jako slunéčka blaženosti, na mém krámě se blýskati. — Skočmo spěchal jsem po třetích schodech k panu Krásomilovi.

Pojďte, pojďte, lazebnické stvoření! vzkřikl na mne a lístek mi z rukou vytrhnul. — Dobře, skvostně, anjelsky! volal mezi čtením a na to mě obejmuv, i zvolna ze dveří vyšoupnul. Já však si z toho tenkráte nic nedělal, uloviti se u něho nic nedalo, a času jsem měl na mále. Co nohy stačily, běžel jsem k prvnímu obchodníku, který mi i navzdor novému roku pěkný šál doručil a s libým usměchem třicet tolárků shrábnul. Na to zrovna ku Kamaldolce. — Nemohlť jsem sice ji samu spatřiti, kteréžto jsem za všecko své štěstí děkovati měl, neboť prý kdos u ní na návštěvě byl; ale Karolinka ode mne všecko povděčně přijala. Tu padla ona znamenitá hodina, kdežto jsem si srdce dodal a Karolinky se na něco otázal — i tu přišla ona znamenitá doba, kdež mi Karolinka svěřila, že nechala služby u Kalkulatorů a k slečně Kamaldoliově za panskou vstoupila, jelikož prý náhle povolání k umění hereckému pocítila. — I mlčel jsem ještě o svých tajných úmyslech a zámyslech, pomyslil jsem si však: Nech jen, až ty čtyry misky na mých okenicích uvidí, zajdou ji myšlénky na divadlo a přejdou na vdávadlo.

Nyní ale byl již svrchovaný čas, i moje ostatní pány obsloužiti. — Věru, bylo již hezky pozdě. Také se všickni na mne i na mou gratulací nějak podivně, ba hořce ošklíbali; já ale chytrý kousek vymysliv, vypravoval jsem zvláště mladým pánům, kterak jsem sloužícího signory Kamaldolky holiti musil, a v několika slovech jsem na srozuměnou dal, co bych všecko povídati mohl, kdybych chtěl. A netrvalo dlouho, již od každého jsem něco k pořízení obdržel, že jsem ani nevěděl, kam nohy a ruce dříve strčiti. Mnoho jich bylo, již signoru vidělo, a každý očarován k ní se dostati toužil. I začal jsem tedy opět na poslíčka hráti, a opět mi napršelo do kapes tolárků. Bylať však také signora v odpovídání, věru! až přesvědomitá; kdykoli jsem s lístkem, básničkou, květinou a dárkem jiným přiklusal: nikdy se nepohoršila, nýbrž nosiče velmi přívětivě přijmouc, i odpovědí mě vždycky obdařila.

Konečné se večer udělal. Samým běháním byl jsem jako uvařen; náramná žízeň mě trápila. I šel jsem k sedmi bubínkům, a tu jsem — ó jak mi bylo, Karolinko! — tu jsem tebe uviděl mezi květem našich děvčat sedící. — Když jsem se občerstvil, zazněla právě houpavá, já pak jsem se osmělil a poprosil jsem tě o tanec. Tys vyslyšela žádost mou a lítala jsi se mnou jako v povětří — ba nad povětřím na jiném světě. Osmělilť jsem se opět a srdce své před tebou jsem odkryl — ty pak jsi mi stiskla ruku. To stisknutí mě celého proniklo. Všecku svou naději: vyšší praxi, magisterium a čtyry mosazné misky na okenicích — všecko jsem ti zjevil i k nohám položil. Ty pak jsi byla plna rozkoše a žádalas o něco — k zavlažení hrdélka. Já poručil přinesti; jedli jsme i pili — a moji Sasíci z kapes lítali. — Vršku ale blaženost moje dosáhla, když rejdovačka zavzněla. Ó šlechetná dušinko, jaks mě tu o něco na památku té šťastné chvíle prosila! Žádalas míti velký, pěkný šátek, a já ti s radostí největší díl své mohovitosti dal, abysi si jak náleží pěkný koupila. Já bych se byl v tu hodinu rozdal celý!

Umoklý jako myš, ale v neskončených sladkostech tonoucí, vrátil jsem se po půl noci do své komůrky, dříve tě až k domu doprovodiv, kdež mi signorou byla vzešla hvězda pozemského štěstí. Uložil jsem se, i usnul jsem.

* * *

Ach, ty milý Bože, jak podivně řídíš osudy člověkův! Dnes se nám prýští pramínek radostí, a zítra je z toho proud samých slz. Včera jsem popisoval rozkošné věnce, jimiž mě štěstí na den nového roku objalo; dnes — ach, dnes teče potok života mého truchlivo a žalostivo! Blaze mi, že všecky moje břitvy tupé jsou; kdo ví, co by se jinák nestalo!

Karolino — ach, Karolino! to jsem si nezasloužil! — Což ale naplat vzdechy pro licoměrnou ošemetnici? — Zvonku, opovrhni nevděčnou!

Včera ještě usmívalo se na mne štěstí — včera ještě řízení moje stran Kamaldolky výborně se dařilo; až do večera měl jsem co obstarávati, a prsty moje zvykaly na tolary, jako dřív byly zvykly — na groše. — Dnes ráno vstoupil jsem s tváří sladinkou do pokoje k panu radovi, jsa toho důmnění, že se včera večer u zpěvačky výborně vyrážel: on ale jako hladový vlk se na mne ušklebiv, oznamoval mi, abych táhl k šípku, on že si jiného lazebníka vyvolil. — Já zůstal jako bez duše a na pokornou otázku, čím bych si byl milostpána rozhněval, zaslechl jsem krátké, ale rázné: Táhněte!

I táhl jsem, ač mě to, na mou lazebnickou víru! — hluboce bolelo. — Pan Zlatovrk poklepával prsty na okně, an jsem k němu do pokoje vkročil. Hřmotný chlap stál u dveří a hned je za mnou zavřel. Již poděšen hodil jsem nářadí svoje na stůl; tuť pan ze Zlatovrku jako šílený se na mne rozběhnul a začátek své nastávající explikací několika notnými pohlavky učinil. Darebáku! řičel, až mi všecky oudy strachem praštěly, jak jsi se směl opovážit mě ošálit?

Ale nejvzácnější pane ze Zlatovrku —

Držel hubu, ničemníku! On byl se ženskými — tam naproti — srozuměn, aby se mi jen na peníze dostal! — Přitom se opět vzteklost jeho obnovila, a pohlavky se opět na hlavu mou sypati začaly hustěji, nežli včera tolary do dlaně. Já pak jsem si musel nechat všecko líbiti, jelikož mě nadřečený chlap za ruce držel, že jsem sebou hýbati nemohl.

Posléz mě vyhodili ze dveří, a nářadíčko moje za mnou vylítlo. Já pak zahaliv se ve své čisté vědomí, lezl jsem na třetí schody k básníkovi, v strachu očekávaje, co se tam asi díti bude. Nadarmo jsem ale zvonil a klepal. Služka nějaká posléze mi řekla, že pan Krásomil již včera odjel.

I bral jsem se z domu. Před domem potkal jsem sloužícího páně Zlatovrkova i svěřil jsem mu, říkaje s pláčem, co mě bylo potkalo, prose o vysvětlení.

On mě z počátku litoval, neboť byl přítel můj; pak mi ale zatroleně v mozku rozsvítil.

Což pak jste ještě o komedii neslyšel, co se včera u princesky — té komediantské, tam naproti — stala? Ona byla množství pánů v tu samou hodinu — totiž o šesti na čaj sezvala. Každý bezpochyby soudil, že… ale pana signora se ani neukázala. Místo ní se vždy víc a více vystrojených panáčků scházelo. Zatím přinesli čaj; pánové si nalívali a chtíce rozpačitost ukrýti, ledajak se do hovoru pouštěli. Tu posléz děvče z vedlejšího pokoje vystoupí. Ta nesla veliký pěkný koš a uklonivši se před pány, — začala z velkého koše vyndávati malé košíčky s květinami a nápisy. Pánové četli a hněvem zezelenali. Děvče pak se ještě jednou uklonilo a začalo mluviti:

Signora Camaldoli vzkazuje všem pánům za jich lásku a dary upřímné poděkování. Musela však s panem básníkem Krásomilem, jenž pro ni byl operu sepsal, rychle do hlavního města odjeti, kdež zpívati bude. Protož musela se potěšení odříci, s pány tu vespolek se baviti.

Na to se dívka uklonila po třetí a opět do vedlejšího pokoje vklouzla. Panáčkové, schovavše košíčky, loudali se domů. Dnes ráno jsem v pánově kapse jeden nalezl. I ukázal jsem mu ho. On se zapálil — a že prý jej pro mé děti koupil. Zapomněl ale na zrádnou ceduličku, jenž tam dosavad vězela. Stálo na ní:

Hleď si, starý, raděj svého břicha,
V lásce bysi snadno honil bycha! —

Ach, bědoval jsem já, to jest pekelně pěkná špička! Já za ni musel kopu pohlavků vydržeti. — Ach, teď mi vzešlo světlo! Všem se byly ustrojily stejně hořké pilulky, a těch žádný jiný nesmyslil, než básník Krásomil, který se nyní se signorou v hlavním městě maloměstské zpozdilosti posmívá. Ó bodejž do toho — chtěl jsem ještě zaklíti, spolknul jsem však žluč i se slinou, a k domovu jsem se zatočil.

Karolinka byla s nimi ujela, i s mými tolary! — Ujela! — Ó hanebné, strastiplné slovo — škaredá myšlénko! Což mi nyní zbývá, než také utéci? — Mužští mé nenávidí, neboť prý jsem je měl za blázny; umělecká moje čest je pohlavky raněna; peníze ulítly — a dluhy jsou na krku! — Ano, uzavřeno jest! Seberu své švestky, pustím se do šírého světa, a především Karolinku vyhledám, abych jí vynahradil všecky — pohlavky!