Lara/Zpěv druhý

Lara George Gordon Byron
Zpěv prvý	Zpěv druhý	Poznámky

Údaje o textu
Titulek:	Lara
Podtitulek:	Zpěv druhý
Autor:	George Gordon Byron
Zdroj:	BYRON. Lara. Praha: J Otto, asi 1909. s. 39–63.
Licence:	PD old 70
Překlad:	František Tropp
Licence překlad:	PD old 70

I.

Noc řídne. Z mlh se noří čela hor
a budě zem, svit vchází nad obzor;
má člověk den víc pro svou minulost,
jímž tomu málu, smrti blíž se oct’.
Pln ruchu svět, jak při stvoření svém,
na nebi slunce, žitím hárá zem,
květ v údolích, zář, rosa na květech,
proud láká chladem, zdravím větrů dech.
Nesmrtný tvore! Vší tou nádherou
se rozhledni, řka vroucně: Vše je mou!
Dej oslnit se! Vznes tvář slunci vstříc,
čas nadejde, kdy nebude tvou víc,
nad rakví tvou, až smrt tě zachvátí,
ni zem, ni nebe slzy neztratí,
list nespadne, mrak s druhým nesplyne,
nevzdychne vánek pro tě, — pro jiné,
než v mrvu obrátí tě červů hlod
a jak jich kořist půdě přijdeš vhod.

II.

Jest poledne, — sbor panstva druhý den
byv Othem pozván, v sálu shromážděn.
Máť Lárova čest, křivě nařčena
být očištěna dnes, neb zničena,
svou stížnost Ezzelin tu prosloví
a pověst započatou dopoví:
Bylť na záruku Lara zavázán
s ním před lidmi a bohem skřížit zbraň.
Než kde je? — Řic’, že dopřává si klid,
tím průtah jeho nelze vysvětlit.

III.

Čas minul; Lara dostavil se sem
pln víry v sebe, s chladným úsměvem.
Čas uplynul; kde mešká Ezzelin?
hluk vzrůstá kol, zrak Othův kalil stín.
„Znám přítele,“ — děl, „jsem oň bez obav,
on jistě přijde — je-li živ a zdráv,
krov jeho dole zřít lze v údolu,
kde hraničíme s Larou pospolu,
čest bych byl získal na noc hostem svým,
též nezhrd on mým domem ochotným, —
než, by si důkaz k zítřku připravil,
snad že se na noc doma zastavil;
jak dřív jsem ručil, znovu ručím zaň,
či k jeho cti se sokem skřížím zbraň.“
Když skončil, vece Lara: „Přišel jsem,
tvým zpravuje se při tom rozkazem,
bych vyslech cizincovu příkrou zvěsť,
jež urážkou by byla pro mou česť,
pakli by mluvčí sám víc ceny měl,
než blázen neb můj tajný nepřítel.
Neznám ho, — on však, jak se zdá, mne znal
snad ze zemí, kde —‚ než co mluvit dál?
Buď vydej ho — neb mu buď rukojmím,
v svém domě jeho čest haj mečem svým!“
Tu Otho zrudnuv jednu z rukavic
před Laru vrh, — a meč mu letěl vstříc.
„Mně více vhod, co’s řekl naposled,
tím za přítele dám ti odpověď.“
Nezměniv barvu tváře, podobu,
ač na píď s odpůrcem stál od hrobu,
zbraň tiskna rukou, jejíž pevný hmat
nezvyk jen lehce rány rozdávat,
bez šetrnosti k soku, nevraživ, —
zřel Lara boji vstříc, meč obnaživ.
Kol hosté darmo k smíru radili, —
hněv Othův mařil vše jich úsilí,
tak urážkami soka oplýval —
nechť šťastný meč ten, jenž jim čelit znal.

IV.

Boj vášnivý jen krátký průběh měl,
v něm Otho prsa krýt si zapomněl
a v krvi pad, ne k smrti zasažen,
než jemnou ranou na zem poražen.
„Pros o život!“ Ne, nedal odpověď
a byl by sotva z půdy živ se zved —
neb Larova tvář zrudlá, zčernalá
jak zlého ducha žárem sálala,
meč vášnivěj teď tiskl do dlaně,
než když jej sok jím nutil k obraně,
vše srdce zloba, potlačená v něm,
teď ven se drala v hněvu nezkrotném
tak krutý byl, že hnal se po soku
a když mu rámě kdos’ strh v útoku,
meč obnažený po tom napřáhl,
jenž v prospěch Othův ve spor zasáhl.
Byť záměr ten víc než mžik netrval,
přec na Othovi zrakem utkvíval,
jak boje výsledku by býval chtiv,
v němž soupeř pad, než vyváz přece živ,
chtě zjistit ranou, jíž byl onen sklán,
jak dalece byl v hrob jím odeslán.

V.

Část přátel Othu zvedla, — lékař jim
zakázal každý dotaz, hovor s ním,
v síň vedlejší se druzí vrátili,
co on k všem chladný, sok jich zavilý,
on vítěz dnešní, jenž boj vyvolal,
jsa v sebe zabrán odtud pryč se bral
a na kůň vsednuv mířil k domovu, —
zrak neupřev víc k sídlu Othovu.

VI.

Než kde byl on, ten noční meteor,
jenž s hrozbou spolu zapad za obzor?
Kdo Ezzelin? Jenž přišed, odešel,
že sotva kdo snah jeho zdání měl?
V tmě přede dnem opustil Othův hrad,
přec jistou cestou bylo se mu brát,
že nezbloudil; blíž stojí jeho dům —
než v tom ho není a k všem dotazům
dne druhého touž slyšet odpověď,
z níž zřejmo jen, že nevrátil se zpět.
Síň bez pána, kůň v stáji zahálí;
hostitel zděšen, panoš zoufalý,
ti prošli všecko, každou pěšinu,
by loupež zjistili, znak zločinu, —
než marně, — nikde krve krůpěje
a nikde z křů cár pláště nevěje,
též v trávě žádné stopy po vraždě,
ač na té boj a pád znát pokaždé
a žádný otisk prstů nehlásil,
jak každý neht tu v křeči zápasil,
když v muce poslední se boje vzdav,
rval mroucí člověk půdu, stébla trav.
Pro vraždu běžně bývá znaků dost —
že však jich není, vznikla pochybnost
a šeptem podezření vzrůstalo,
jež na Laru stín těžký vrhalo;
nechť z bázně před ním mluvčí náhle ztich,
jen odchod jeho ždál, by v řečech svých
moh pokračovat, jak dřív započal
a černou domněnku před’ ještě dál.

VII.

Dny plynou; Otho z ran se uzdravil,
ne z pychu však, jenž hněv v něm zůstavil;
jsa velmožem, jak Larův nepřítel
byl oddán tomu, kdo se mstít mu chtěl
a proto Laru, chráněn zákonem,
pro Ezzelina stihal půhonem.
Kdo se ho více, než on, měl co bát,
kdo o smrt jeho víc, než on, moh stát,
vždyť žalobou mu příliš ublížil,
než aby živ, — víc Laru netížil?
A Laru z viny nařk i lidu hlas,
byť zvěsť to jen, přec měla pravdy ráz,
neb Lara tím, an všech se vzdaloval,
na místě lásky záští vzněcoval.
Co za hněv byl to, jímž se prozradil,
zkad meče ráz, jímž ránu zasadil?
Kde získat mohl onu dovednost?
Proč ve své zlobě propuk v zuřivost?
Nebyl to hněv jen slepý z rozmaru,
jenž slovem vzplá, než hned zas po žáru,
je duše hloub to, příliš vášnivá,
jež bezcitně se v oběť zarývá
a zpychlá mocí v náhlé radosti
se mstí a projevuje krutostí.
Tím vším — jak s člověkem to sdruženo,
že strhne v prach, co má být slaveno, —
pak kolem Lary bouře povstala,
jež soupeřům vhod, jej však lekala,
hůř, za onoho, že v tom odveta,
jenž straší — ať živ, či pryč ze světa.

VIII.

Hlav nepokojných hojně měla zem,
ty snášely jho s kletbou, odporem;
o moc se řada pánů dělila,
jimž zvůle víc než zákon platila
a v dlouhých válkách, bojích domácích
krev tekla proudem, nakupil se hřích,
že ráz jen stačil, by se odpor zdvih,
by nesvár vnitřní zas byl rozdmýchán,
v němž sok a sok jen, — žádných středních stran.
Pán v hradě svém sic poslušenstvím jist,
než sklízí za to rabů nenávist.
Tak Lara převzal panství dědictvím
a ujařmená srdce, šíje s ním;
že však se dlouho jinde zdržoval,
čest bez skvrn útisku si zachoval
a navrátiv se, získal mírností,
že lid se zvolna zbavil úzkosti.
Sic sluhy jeho stále tíží strach,
spíš o něho však byli v obavách.
Zdál se jim nešťastným, — ač v první čas
měl úsudek jich mnohem horší ráz, —
neb noci bezesné a přísný klid
moh samotu a nemoc za vznik mít.
V stín-li se síně zámku ztrácely,
že Lara v nich, hrad vchod měl veselý.
Ten neobdařen chudák neminul,
neb Lara vřelým citem k bídě lnul,
jsa chladný k mocným, k velkým pohrdav,
nečinil v chudých rozdíl pro jich stav,
nemluvil moc, než člověk poddaný
bez výtek došel jeho ochrany.
I shledat mohl, kdo měl pozornost,
že tábor přátel jeho denně rost; —
co Ezzelin však stal se nezvěstným,
byl obzvlášť vlídný Lara k hostem svým,
nechť se pro spor svůj s Othem neblahý
občas i lekal tajné nástrahy;
přes to všem zjevno, ať měl jiný cíl,
že lid si víc než šlechtu oblíbil;
byl-li v tom záměr, jak to jinde zvou,
lid soudil jen, jak měl jej před sebou:
když sedlák prchl, pánem sužován
a úkryt chtěl, že Larou byl mu přán,
krb žádný jeho plenem nezanik,
a los svůj neželel ni nevolník.
Pod Larou hromadí zisk lakota,
před smíchem jista bída života;
zábavou, plesem zadržoval mláď,
až pozdě myslet domů na návrat:
mstu kořistící z příštích obratů
nadějí těšil v plnou odplatu
a ten, jejž v lásce štěstí zbavoval,
dřív nízký rod, — teď vše si sliboval.
Vše podle Lary k tomu čelilo,
by z otroctví ni jména nezbylo.
A čas tu již, kdy Otho za to měl,
že pomsty okamžik mu nadešel!
Než sotva půhončí vstoup, v Larův hrad,
zří tisíců sbor z půdy vyrůstat,
jenž pout, Larovým sproštěn rozkazem,
spoléhá v nebe, nenávidě zem.
Dnes otrok volný, by pych smetl v rum
a v půdě vykopal — hrob tyranům.
Toť heslo všech, jež v zápas vyzývá
a právo ho, jak křivda užívá;
pro víru, volnost, mstu — vše, co vám vhod,
pro pouhý zvuk již vraždí lidský rod,
neb dovednému stačí slovo jen,
by zločin propuk, vlk byl nasycen.

IX.

Svaz velmožů zem celou ovládal
a král dle jména jen se králem zdál,
lid hořel pomstou, v očích lze mu číst
nevážnost k jedněm, k všem pak nenávist;
na vůdce čekal jen, až ten jím zván,
kdo věcí svou naň pevně připoután,
kdo poměry byl nucen, po čase
by štěstí znovu hledal v zápase.
Tak Lara zbaven sudbou tajemnou
těch, kdo mu vlohou, rodem bližší jsou,
již od oné si noci prokleté,
— ne sám víc — na vše zvykal na světě:
Než hleděl vždy, by ušel dotazům,
co kdes se stalo, mimo jeho dům.
Věc vlastní sloučiv s věcí ostatních
pád svůj znal zdržet při všech chybách svých;
chlad mrazivý, jímž bázeň vzbuzoval,
bouř, jejíž výbuch pouze zdržoval,
v čin propukly, jímž v krajní odvaze
se Lara zbýt chtěl těžké nesnáze —
a vzplály v žár; jím Lara tím zas byl,
jímž býval dřív — jen místo vyměnil.
Víc sláva mu, než žití vedlejší,
čímž pro podnik byl hlavou vzácnější;
sám za nástroj se pomsty jiných měl
a zkázy jich ni vlastní neželel.
Co po volnosti jemu otroků?
By ztrestal pych jen, měl se k útoku;
v mír doufal zde v těch stěnách pochmurných
než los i člověk ho tu stejně stih,
jak štvaná zvěř dán lovcům na pospas
v síť nepolapen, čekal smrti ráz.
Bez ctižádosti hodlal napříště
se dívat s klidem v světa jeviště
než vržen v čelo vojska, bitvy šum,
nezadal v ničem svým, ni odpůrcům,
neb řečí, pokyny si velet zvyk
a z oka zřel mu — cirku zápasník.

X.

Nač o zápasu znovu vyprávět,
v němž s hodem supů v poušť se mění svět?
Nač o měnivém losu sporných stran,
nač o síle, jíž slabší udolán,
o dýmu trosek, rozmetaných zdech?
Byl stejný boj to, jak jsou boje všech!
Hněv leda že tu zuřil s přikrostí,
jež výtek neznala — ni milosti.
Zajatec o ni marně nežebral
byv dobit, jak by na porážce stál;
na obou stranách nitro výhní zla,
msta vítěze jen byt v něm nalezla;
mělť za to povstalec jak ten kdo vlád,
že málo padlých, — víc že měl jich sklát.
Již pozdě hasit války pochodeň,
když v zemi hlad a spousta slaví žeň,
žár plál kol všude v dálném okolí —
a s úsměvem Zmar čítal mrtvoly.

XI.

Zjařenou silou útok proveden:
vojsk Larových to prvý šťastný den;
než vítězství to spolu zhoubou jich —
víc neřadí se dle slov vůdcových,
zášť čirou každý za úspěch již měl
a slepě na vraha jen dorážel;
nevčasná odveta, hlad kořisti
se na lupičích zkázou vojska mstí.
Vším Lara se jak vůdce zasadil,
by řádění to vojsku odradil,
než bez výsledku — vášně plamenné
nezkrotí mírnost, síla ramene.
Až opatrnost, nepřátelský um,
v čem chybili dřív, zjevil povstalcům.
Co klamný ústup, hřmot dne, nepokoj,
co noční zápas, odkládaný boj,
co naděj na pomoc, jež vzdálená,
noc mimo stanu, v bouři strávená,
co pevnost zhrdající útokem
jíž dobýt nelze silou, úskokem —
to vše spíš neznali. Den bitvy jim
jak vysloužilci dnem byl svátečním!
Všem rychlá smrt a zápas milejší
než dlouhá nemoc čím dál trudnější.
Než zimnice a množící se hlad
rve Larovi lid z šiku napořád,
že první jásot změněn v bezradnost
a sám jen jeví pevné vůle dost.
Jen malý šik s ním sdružen pod prapor —
v ten scvrkl se kdys mnohohlavý sbor,
než shromážděn v tom hloučku mužstva květ,
jenž kázní předčí vojska bezpočet.
Všech naděj pouze, že blíž hranic jsou,
že nepřátelům tudy uniknou,
v kraj cizí vezmou s láskou k domovu
s vyhnanců hořem i zášť psancovu;
zlý los to, cizinu mít za pobyt —
však padnout hůř a dát se porobit.

XII.

Nuž v pochod! Prchnou! Noční tma všem vhod
a světlo hvězd jim slouží za průvod.
Již řeka před nimi tam, zrak jich zřel,
jak spící paprsk v ní se odrážel.
V tom ustrnou: Čí řeky snad to břeh?
Žel, běda! — nepřítel tam v zástupech.
Nazpět či dál? — Co za lesk stranou tam?
Nepřátel kopí, Othův prapor sám.
Zář ohňů pastýřských to na výších?
K bezpečí psanců příliš mnoho jich!
Nechť — bez přátel kdo v středu vrahů stál,
za krve míň — i víc již vyzískal.

XIII.

Tu ku poradě psanci staví krok,
zda vyčkat líp či myslet na útok?
Co na tom při řece že u hranic
v soupeře vrazí, jenž jim táhne vstříc?
Přec většina jím může proniknout
ať by i uváz kdo byl stržen v proud.
„Nuž napadněm je! K čemu rozmýšlet?
Na útok čekat hodno bab a sket.“
Kůň pobídnut, zbraň z pochvy tasena,
dřív sotva slova čí kdy splněna;
když na to Larův rozkaz v sluch jim zněl,
smrt ne jeden v něm volat uslyšel.

XIV.

Meč Lara tasil — klid mu z oka vlál,
klid hluboký, by zoufalstvím se zdál,.
jeť mužnost to, jež odvahy má ráz
cit-li v ni k lidem dosud neuhas;
zrak na Kaleda stranou obrátil,
též na něm znát, že strach jej neschvátil;
snad luny zář že právě chvějící
mu divným stínem přešla po líci
a truchlou bledostí ji pokryla,
že věrnost v ní, ne strast se zračila.
Když stih to Lara, vložil v soucitu
svou ruku v jeho, pevnou v chvíli tu.
Hoch mlčel však, jak dech by nebyl v něm‚
jen zrakem děl: Věrni si zůstanem!
Nechťs zbaven všeho v bitvě ztracené,
dám s Bohem životu — leč tobě ne!

Než domluvil, již s druhy dále spěl
a hlouček jich voj Othův rozrážel,
kůň poslušen byl ostruh jezdcových;
třesk mečů zněl, ráz kladiv kovových,
byť počtem sláb, ne silou Larův sbor,
přec čelil všem a ničil každý vzdor —
až voda v řece krví červená
že svit ji ještě v toku znamená.

XV.

Pomáhá, radí, dává rozkazy, —
kde soupeř v přesile, svůj v nesnázi,
tam všude Lara, jeho kopí ráz,
by vzrušil naděj, jejíž svit mu shas;
že útěk marný, každý vytrval
a vrtkavý se znovu zbraně jal,
zře ranou vůdce, jeho pohledem
že protivník se kácel, hroutil v zem.
Hned Lara v shluku, hned sám bojuje,
hned útočí a zas své sdružuje,
nešetře sebe. — Hle sok prchá již —!
Čas to, kdy vůdce ruku vznesl výš
a zamával! — Proč chochol s přílbicí
teď kles? — V hruď šíp ho zasáh smrtící!
Ta pohybem tím štítu zbavena
a ruka hrdá, smrtí sražena;
křik vítězný mu náhle na rtech schlad,
to rámě, hle! jak by jím nebyl vlád!
Sic bezděčně dlaň jílec držela,
než druhá již i uzdu pouštěla,
již Kaled chyt. — Když bez sebe a bled,
po ráně klesl Lara v sedlo zpět,
nevěděl víc, že v místo bezpečné
ved panoš koně z vřavy válečné.
Boj druhy jeho příliš upoutal
by v spoustě vražd, byl mrtvého kdo dbal.

XVI.

Dav mrtvým zřel i zmírajícím v líc,
kol zbrojí trosky, hlavy bez přílbic,
kůň bez pána i prasklý popruh tu,
jenž v smrtelném jím strhán chropotu,
dlaň jezdce zde, jak živá na pohled,
i s ostruhou, jež pudily ho v před;
smrt mnohého až k řece srazila,
jež chladem vln rty žízní dráždila,
tou žízní hroznou, jejíž ohněm mřel,
kdo bojovníka losem sejít měl,
kdy spráhlá ústa marně touhou vřou
v hrob ochladit se kapkou jedinou.
Jen s námahou a v těžké křeči vlík
shluk raněných své údy přes trávník,
ty zbytky žití, bojem strávené,
až šťastně došel řeky, pramene!
Proud vody cítí, k ní se schyloval —
než proč v tom ustal? Pít se zdržoval?
Již nikdo nežízní! — Nač tedy pít?!
Byl boj to se smrtí jen. Teď je klid.

XVII.

Pod lípou na smrt zraněn spočíval,
za sebou maje boj, jenž pro něj vzplál,
jak bezduch Lara ve snu horečném,
jsa ztrátou krve víc již mimo zem.
Dřív jeho druh, teď vůdce výpravy
klek Kaled jemu s péčí u hlavy,
proud krve chtěje šerpou zadržet,
jenž křečí zdál se vždy víc brunátnět,
a co dech Larův stále sláb a tich,
tek v kapkách sic, než ne míň osudných.
Ač Larův zrak děl: „Nač to úsilí,
jím strasti mé by se jen zmnožily“ —‚
přec sám zas tisk tu ruku pečlivou
a vděčí hochu s tváří truchlivou,
jejž neleká nic, jenž zří jedině
tu vlhkou skráň, již chová na klíně
ten kalný zrak, jímž oko zářilo,
nad něž mu slunce světa nebylo.

XVIII.

Nepřítel zašel za Larou až sem,
necítě bez něho se vítězem:
však marná snaha jinam přenest jej,
chlad hrdý zračil jeho obličej,
jímž s losem svým se zvolna smiřuje,
že zášti živé smrt ho zbavuje.
I Otho přišel; s koně seskočiv
zří teď krev toho, jenž ho zranil dřív,
a ptá se ho. Ždál marně odpověď
jak by ho neznal, div naň Lara vzhléd
v hovoru s Kaledem. Druh řeči jich
dle všeho neznal nikdo z přítomných.
Hlas Larův sláb a cizí přízvuk měl,
v němž divoký děj kýs se obrážel;
řeč měli o scénách… v něž Kaled jen,
jak z všeho zjevno, plně zasvěcen.
I Lara mluvil s ním — byť těžce dost,
až z toho úžas v posluchačstvu rost:
Jak by ti dva, v tom co kdy zažili
půl přítomnosti byli pohřbili,
že poutem kýms se zdáli k sobě lnout,
jež z cizích nikdo nemoh proniknout.

XIX.

Jich tichý hovor trval delší čas,
již z toho zjevný jeho hlubší ráz;
než též dle toho zdát se mohlo všem,
že Kaled spíš, —než Lara před skonem, —
tak z hloubi mluvil, temně, v přestávkách,
jak by mu rty i hrdlo svíral strach,
co Larův hlas, ač slabý, jasně zněl,
až blížící se smrtí ochraptěl.
Však není znát ji na něm doposud,
tak bez citu byl, v tváři nepohnut,
až bezmála před samým koncem svým,
že na páže vzhled zrakem laskavým
a pak — zřít možná v tom i náhodu —
když Kaled ztich, zved ruku k východu.
Zda jitřní paprsk oslnil mu zrak,
jenž ve chvíli tu svitl skrze mrak, —
či v mysli spíš mu scéna zůstala,
že máv tam rukou, kde se udála, —
sám Kaled nevěděl; než poděšen,
že zoufalstvím mu kyne příští den,
zrak od Larovy tváře odvrátil,
již celou noci stín již zachvátil.
Než Lara žil, — a hůř! že ještě žil,
neb když mu k ústům kříž kdos přiblížil
a růženec chtěl tisknout do rukou —
tu spásu duší před jich rozlukou
vzhled na obé — Bůh odpusť! — úcty prost,
jak s úsměvem, jenž zračil bezbožnost.
Tu Kaled hněvně, aniž slova děl,
ač zoufalý zrak s Lary nespouštěl,
strh pojednou zpět, rychle odhodlán,
i s víry znaky, onu smělou dlaň,
by mroucí klid měl v smrti okamžik,
nevěda as — že tím proň teprv vznik
nesmrtný život vírou získaný
jenž čeká po smrti — jen křesťany.

XX.

Dech Larovi se těžce z prsou dral,
zrak se mu kalil, černě podbíhal,
mráz třásl jím, až posléz hlava mdlá
v klín hochův neochablý zapadla;
přec tiskne k srdci, ač v něm shas již cit,
dlaň pážete, jenž nemoh rozloučit
se s rukou tou, ves snahou zaujat
tep krve slabý žitím rozehřát.
„Přec bije!“ — Marno! Sotva snílku víš,
že Lara kdys to byl, nač pohlížíš!

XXI.

Zřel ztrnule naň, jak by doposud
duch jeho nebyl vzlét nad těla rmut,
nechť sebe víc se lidé snažili,
přec stranou jej s to odvést nebyli,
a když s jich podporou se přece zdvih
z těch míst, kde Laru choval v loktech svých
a prachem v prach zřel klesnout onu skráň,
jíž měkce ustlat chtěla jeho dlaň —
jak bez citu se ani neotřás,
též ze spánku si nerval lesklý vlas, —
než stát chtě pevně, klopýtl a pad,
živ sotva víc než ten, jejž měl tak rád.
Tak rád! Ó k nevíře to bezmála,
by věrnost tu hruď mužská chovala!
Tu chvíle zradila, co drahně let,
sic Kaled tajil, skrýt však nedoved:
Když prsa jeho šatu sproštěna,
by vzkřísen byl, — v něm žena zjištěna;
stud nejevil však proto, nabyv dech —
neb co mu po ženství teď, po lidech?

XXII.

Týž Larovi hrob s předky nedopřán,
kde skonal právě, důl mu vykopán,
než jeho sen hluk proto nerušil,
že bez náhrobku, kněží pohřben byl.
Vždyť truchlila proň bytost, jejíž žal
ač tichý, — pamět vůdce přetrval.
K své minulosti znát se nechtěla
a k hrozbám, dotazům všem mlčela.
Z kad přišla sem? Proč zhrdnouc doma vším,
šla do ciziny s mužem nevlídným?
Proč k němu lnula? Řeč to zpozdilá!
Zda kdy jen vůle lásku zplodila?
Snad byl k ní něžným, neb má častokrát
muž vážný hlubší cit, než na něm znát,
a vzplál-li, smích váš nepochopí hned,
proč láskou vřela hruď, když mlčel ret.
Ne z běžných článků řetěz ten byl skut,
jímž Kaled spoután, Larou obemknut, —
přec lidem zvěst svou říci nechtěla
a nad tím, kdo moh’ — zem se zavřela.

XXIII.

V zem ustlali mu, při čemž vedle stop
té rány, kterou před časem sklán v hrob,
na hrudi jeho jizvy shledány,
jež v boji tom mu sotva zadány,
nechť strávil kdekoliv svůj jarý věk,
jeť bojů přestálých to výsledek,
čest, nečest jeho znát v nich nebylo,
že prolita jen krev to svědčilo,
a Ezzelin, jenž víc moh povědět,
od oné noci — nevrátil se zpět.

XXIV.

V tu noc (zvěst sedláka to z okolí)
kýs venkovan si zašel v údolí,
když Luna k ránu matně zářila
a srpkem svým již v mhu se tratila, —
muž ten, jenž do lesa se tajně bral,
by za dříví chléb dětem vydělal,
šel při řece, jež byla hranicí
moc Othovu od Lara dělící.
Tu zaslech dusot! — V tom kůň s jezdcem již
se z lesa vyřítil. Mělť jakous tíž
se sedla viset, v plášti staženou;
líc skrýval v masce, tvář měl sklopenou.
Venkovan tuše, že v tu hodinu
zde pouze jde o obět zločinu,
zřel z úkrytu, jak jezdec zabočil
ve směru řeky, s koně seskočil
a stáhnuv s něho břímě, do běhu
se svahem dal a svrh je ze břehu.
Pak chvíli postáv, naslouchat se jal,
a obracel se, zrak kol upíral
a šel dál podle řeky, jejíž hlať
cos zdála se mu příliš zrazovat:
V tom shýbl se a shledav ve trávě
dost kamenů po jarní záplavě,
ty nejtěžší z nich vybral, z půdy zved
a silou nadlidskou vrh v řeky střed.
Venkovan však, chtě vše to lépe zřít,
se hleděl zatím tajně přiblížit.
Zhlíd cos jak hruď, jež řekou plovala
a z šatu jak by hvězda blýskala.
Však dřív než vrak moh dobře postihnout,
již kámen přiletěl a strh jej v proud.
Vrak vyplul zas, než znát byl nejasně
a krví zbarviv vodu současně,
skles. A jezdec dotud za ním zřel
až vír tím povstalý se rozešel.
Pak obrátil se, vhoup se v střemeny,
dav odtud s koněm v let se šílený;
byl maskován, čí rysy mrtvý měl, —
mrtev-li byl, — říc svědek nevěděl.
Než pakli hvězda hruď mu zdobila,
byl znak to, který šlechta nosila
a jaký měl též tehdy Ezzelin
před nocí neblahou, než zapad v stín.
Zemřel-li tak, buď Nebes mír mu přán —,
dál bezejmenně pluje v oceán;
kéž naději té přízeň osvědčí,
že Larovi za smrt svou nevděčí!

XXV.

Ezzelin, — Lara, — Kaled — sklesli v hrob,
bez desky náhrobní a bez ozdob.
A Kaled? — Dívka — odpor kladla všem, —
nechtějíc z míst, kde vůdce kryla zem.
Duch onen hrdý hořem poklesal,
nemělať slz, bylť němý její žal;
než běda! mocí chtít ji odtud rvát,
kde věřila, že Lara dosavad,
hned zrak jí vzplál, kol blesky metala,
jak tygřice v svém hněvu zoufalá!
Leč o samotě čas když trávila,
jak s přeludy by ze sna mluvila,
tak jak um chorý si v tom libuje,
když nahlas duchům žal svůj svěřuje.
A často pod tím stromem stanula,
kde Laru mroucího v klín vinula,
zvuk jeho řeči, zrak si kouzlí zpět,
i ruky stisk, když jal ji naposled.
Vlas ustřihla si kdys a schovala,
ten k prsům tiskla teď, v hrst nabrala,
chtíc na ránu jej zlehka přitisknout,
by komus zůstavila krve proud.
Řeč, otázky si vyměňuje s ním,
a zděšena v tom jakýms zjevem zlým
mu kyne zas, by na útěk se dal;
neb na kmen lípy sedne opodál,
a vyhublou tvář kryjíc dlaněmi,
kés divné znaky kreslí po zemi —;
teď spí blíž něho, — dost té hořkosti! —
neznámá světu, — vzácná věrností.