Lara/Úvod

Lara George Gordon Byron, František Tropp
	Úvod	Zpěv prvý

Údaje o textu
Titulek:	Lara
Podtitulek:	Úvod
Autor:	František Tropp
Zdroj:	BYRON. Lara. Praha: J Otto, asi 1909. s. 5–12.
Licence:	PD old 70

„Lara“ vyšel tiskem poprvé v Londýně v srpnu 1814. Krátce před tím vydal lord Byron — nepočítaje v to jeho prvotiny básnické „Hours of Iddlenes“ (Chvíle prázdně) a proslulou satyru „English bards and Scotch Reviewers“ (Angličtí básníci a skotští kritikové) — prvé dva zpěvy „Child-Harolda“ roku 1811, jimiž se dle vlastního doznání stal přes noc slavným, báseň „The Waltz“, „Giaura“ a „Nevěstu z Abydu“ r. 1813, „Korsara“ v únoru 1814, jsa jako lev aristokratických salonů londýnských právě tak hýčkán přízní všech kruhů anglické společnosti, jako byl za neplná dvě léta na to, po manželském rozvodu svém s lady Byronovou, roz. Milbankeovou, těmiže kruhy nenáviděn a zlehčován. Stál tehdy na vrcholu své tvůrčí činnosti, která mu byla spíš zdrojem zábavy než vyčerpáváním sil.

Arci díla, jako třetí a čtvrtý zpěv „Child-Harolda“, „Manfred“, „Kain“, „Země a nebe“ a „Don Juan“, jehož poslední zpěvy vytištěny krátce před úmrtím básníkovým v březnu 1824, měly tehdy teprve vyjíti.

Nicméně jest pro způsob tvorby jeho v oné době příznačno, že „Nevěstu z Abydu“ napsal za 4 noci, „Korsara“ za 13 dní, „Vězně Chillonského“ (vyšel r. 1816) napsal, jak známo, v Ouchy u Lozany ve Švýcarsku, kde ho na cestě s přítelem, básníkem Shelleyem, zdržel po dva dny déšť, — za jedinou noc, „Laru“ pak, jak praví v jednom ze svých dopisů, háje se proti výtce, „že jest báseň těžce pracována,“ psal přicházeje domů z plesů a maškarád, něco přes měsíc — „za svlékání se před spaním.“

Básník v té době tvořil tak lehce, že se přátelé jeho obávali z toho újmy pro jeho díla, pročež se autor k domluvě jich, rozmrzelý útoky svých odpůrců, zanášel nějaký čas, t. j. mezi vydáním „Korsara“ a „Lary“, i myšlenkou, vzdát se spisovatelské činnosti vůbec. Pouta toho genius Byronův na dlouho arciť nesnesl a proto s onoho zvláštního záměru básníkova na štěstí dost záhy opět sešlo.

A přece náležejí „Lara“ s „Korsarem“ k těm výtvorům básníkovým, jichž chmurného prostředí a odporu proti běžnému řádu nepřátely tvorby Byronovy do nedávna používáno jedině ku charakteristice jeho poesie! Ovšem neprávem, ježto nepřihlíženo k ostatnímu životnímu dílu básníkovu.

„Lara“ jest dle Byronova díla typ člověka-velmože, světem zhrdajícího, který stižen jakous tajemnou vinou, po dlouhé době nepřítomnosti své v průvodu pážete Kaleda domů se navrací, zůstávaje však okolí svému, byť se společnosti přímo nevyhýbal, i nadále cizím.

Naše doba by v něm shledala představitele Nietzscheova „nadčlověka“ z konce XIX. století, neb aspoň jistý druh jeho.

Stručný obsah „Lary“ jest tento:

Za slavnosti na hradě Othově, souseda Larova, host pána hradu, Ezzelin, v něm poznává osobu, jež se v cizině stala svými činy zlopověstnou. Za nařknutí to vyzve Lara jej na souboj, který se má konati následujícího dne v hradě Othově. Po výstupu s Ezzelinem Lara s pážetem svým hluboko v noci sídlo Othovo opouští (1. zpěv).

Té noci nevysvětlitelným způsobem Ezzelin zmizel; následkem toho pouští se druhého dne v souboj s Larou rukojmí zmizelého, Otho — avšak, poraněn v něm, zahoří po svém uzdravení nenávistí proti Larovi a stihá jej půhonem pro podezření z vraždy Ezzelina. Podezření to nabývá půdy také v zemi rozdvojené a oslabené domácími nésváry; proto se Lara v úmyslu, aby se buď zachránil aneb se ctí padl, ujímá vrstev lidových, nespokojených s mocí šlechticů, vedle nichž král vladaří v zemi pouze dle jména a staví se posléz, přijímaje jich věc za svou, v čelo povstalců.

Hned však první vítězství, za vůdcovství Larova dobyté, oslní povstalce tak, že se rozkazy jeho více neřídí; stihají je proto pohromy, takže na konec hlouček udatných, řadících se ještě kolem Lary, bojuje jen o to, aby si voji Othovými proklestili volnou cestu k hranicím a mohli tudy uniknout do ciziny.

V bitvě o to nastalé, sbor Larův jeho přičiněním nad řadami nepřátel nabývá již vrchu, — když v tom Lara zasažen šípem klesá v bezvědomí zpět do sedla. Vítězství přívrženců Larových obrací se po jeho pádu v porážku jich. Těžce raněný Lara zatím mimo bojiště pod lipou, kam ho byl Kaled s koně snesl, v náručí tohoto dokonává. Teprve po smrti Larově shledáno, že nad mrtvolou jeho omdlelý Kaled, jenž hrob vůdcův se zdráhal opustit a památce jeho později posvětil celý svůj další život, — byl ženou.

Pravda sic, že Lara není prost vad v koncepci; tou jest ku př. episoda 1. zpěvu (odst. XII. a XIII.), kdy Lara po půlnočním výkřiku o pomoc nalezen omdlelý na dlažbě své síně. Neníť mezi ní a ostatním dějem spojitosti, pročež jest zbytečnou; v básni schází bližší udání o předběžném životě hrdinově, důvod náhlého zmizení Ezzelina, tak jako příčina jeho zasáhnutí do děje, vytčení původu Kaledova a leckterá jiná podrobnost.

Než o to tu v první řadě nejde, poněvadž dle všeho básníkovi byly domnělé nedostatky prostředkem zamýšleného účinku, jímž se — v době romantiky — též neminul. Jest karakteristické, že právě tato stránka básně, zvláštní ono pološero a těžkomyslnost, jež osoby v ní jednající opřádá, následovníky Byronovy od prvních dob jeho působnosti lákala k napodobení.

Naproti tomu nebylo nikdy příčiny k tomu, aby báseň jako umělecké dílo a plod myšlénkových úvah původce její, stavěna byla v ceně proto níž, že životní názor, jí projevovaný, jest chmurný a pessimistický. Doby, kdy podobného cos o Byronově tvorbě bylo — jak známo i u nás — bez rozpaků do světa hlásáno, máme již šťastně za sebou. Přes to ani dřív tvrzení takové před střízlivým rozumem obstát nemohlo proto, že předem nelze zavrhnout žádný filosofický system, o životní zkušenost se opírající a že pessimismus také žádnému ze světových básníků, příkladně Danteovi neb Shakespearovi vytýkán nebyl, neboť jest sloučen s jich osobností a tvoří z valné části i podklad jich velikosti.

Pessimismus básníka a pohrdání jeho vším malicherným a nízkým, tak zvaný „světobol“, není však v Larovi jako vůbec v žádném díle básníkově pouhým záporem dobra; Byron zůstává i zde průkopníkem svobody a šťastnější budoucnosti lidstva, nepřítelem všeho násilí, velebitelem krás přírodních, nadšeným zastancem pravdy v poesii i životě a představitelem ryzosti a ušlechtilosti citu, u něho vždy hlubokého.

Jen umělec toho druhu mohl stvořiti dvojici Lary a Kaleda s úmrtní scénou (zpěv 2. oddíl XVIII. až XXIII.), jež náleží k nejlepšímu z toho, co napsal. Dle souhlasného úsudku kritiky vylíčena jest tu blížící se smrt s jistotou a věrností, poslední chvíli odpovídající, avšak sdružena zároveň s myšlénkovou energií, láskou a takovým mistrovstvím vypravovatelským, že scénu onu lze klást po bok všemu, co světová poesie v tom směru dokonalého vytvořila.

Podobně lze se vysloviti bezmála i o každém jednotlivém odstavci Lary, ať se týká povahopisu reka básně neb Kaleda, výstupu s Ezzelinem (1. zpěv), souboje, příprav k boji, ať jde o politický stav země před povstáním neb boj sám.

Žádný není zbytečný, každý z nich vyvolává dojem nesrovnatelný s účinkem četby jiného díla menšího básníka, zavdává látku k přemýšlení a posunuje děj nezadržitelným spádem ku konečnému rozuzlení.

Jest ostatně známa úsečná barvitost, bezprostřednost citu, případnost a smělost Byronova výrazu a rýmu, neméně než myšlénková bohatost, kterou každý verš jeho oplývá. Odpadky myšlének jeho stačily by dobře na literární slávu dvou i tří jiných menších básníků. Proto jest překlad z něho obtížnější než překlad díla každého jiného autora, poněvadž doslovnost by vyžadovala vlastně dvojnásobný počet veršů. Opatrným výběrem slov ovšem docílí se téhož účinku i v českém rouše.

K ocenění realnosti tvorby Byronovy stojí za zmínku, že povahopis Larův v prvním zpěvu (odst. III., VII. a j.) obsahuje některé autobiografické rysy básníkovy a že páže Kaled snad jest totožný s tajemnou Thyrzou básnických prvotin Byronových, která za páže přestrojená v době jeho universitních studií byla v jeho službách a dle všeho ještě před r. 1811 zemřela.

Lara jako celek nevykazuje sic místa slunné krásy a usměvavé lahody, kterou Byron zvláště při líčení ženské krásy hýří; za to uchvacuje smělostí myšlének a silou líčení, vrývaje se v mysl pro vždy.

Pro nás Slovany je Lara památný tím, že poesie Byronova na prvé básnické duchy slovanské XIX. století působila především tímto dílem. A Mickiewicz podléhá vlivu jeho zvlášť ve „Wallenrodu“, Słowacki v „Lambrovi“, M. J. Lermontov v „Izmailu-bejovi“. Náš Mácha doufal se zbavit Lary, jak sám se přiznává, „Mnichem“, jenž zůstal ovšem nedokončeným. Uvádím pouze příklady nejvýznačnější a na první ráz, ač každý v slovanské poesii obeznalý najde příkladů mnohem více. Stačí však již to. Proto připisuji tento překlad památce velkých věštců slovanských.^[1]

V Zábělé, dne 1. září 1909.

Frant. Tropp

---

1. Lord Byron, plným jménem George Gordon Noel Byron lord of Rochdale, narozen 22. ledna 1788 v Londýně, zemřel 19. dubna 1824 v Missolunghi. „Laru“ přeložil také do češtiny a r. 1885 vydal Č. Ibl.